Bratři a sestry,
Písmo nám zvěstuje Ježíšův život, jeho slova, činy, utrpení, smrt a vzkříšení. Hrobem leckterý příběh končí, ale dnešní ráno nám otevírá úplně jinou perspektivu. K čemu se to všechno stalo? Boží odpovědí na tuto otázku je také otázka: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?” Kristus neleží v hrobě, není hrdinou minulosti, ale je živý, je s námi. Ten, který měl být odklizen, který se mnohým nehodil a nelíbil, je z Boží láskyplné moci znovu zde. Jiný a jinak. V textu o zvěstování vzkříšeného Krista Marii čteme výpověď o naději. Silné svědectví o světě lásky, naděje a víry. Lidsky zcela pochopitelná situace, kdy Marie Magdalská, apoštolka, pláče nad ztrátou Ježíše, svého učitele, je plná beznaděje, protože neví, kam se podělo jeho tělo, co se s ním stalo. Velikonoční vyprávění nám ukazuje, jak, jakým způsobem je a bude Ježíš s námi. Může přijít jako neznámý poutník, jako ten, kdo klade otázky, jako ten, který naslouchá a doprovází. Je s námi, když se společně shromažďujeme k Večeři Páně, je s námi tam, kde se setkají dva nebo tři v jeho jménu. Je s námi v hledání i v bolestech.
Bible, bohatá knihovna zachycující různé životní situace, vznikla možná i jako určitá odpověď na hledání naděje mezi lidmi, jako pomoc ve chvílích, kdy se naděje nedostávalo a víra skomírala. Ježíš Kristus byl vzkříšen a žije, vzkříšený přišel do společenství lidí, kteří věří v lásku a zachovávají si naději. Vrátil se do světa, kde živá víra, láska a naděje jsou způsobem pohledu na život, cestou se vším, co takový život obnáší – s radostným, i bolestným. Vzkříšený Kristus žije. Bylo by chybou si myslet, že takto pojaté Vzkříšení, takto nahlížený Bůh je Bohem jen pro někoho. Nikoli, je pro všechny, ale ne každý je a chce být tou úrodnou půdou, do které zvěst o Vzkříšení zapadne coby do půdy úrodné.
Apoštolové Petr a Jan běží ke Kristovu hrobu. Jan – láska a naděje – běží první, ale nakonec dá u hrobu přednost Petrovi – víře. A Ježíš Kristus v tom hrobě není, není tam protože nepatří do minulosti, do světa velkých, ale již zemřelých hrdinů. Otázka, kterou slyšely ženy u Ježíšova hrobu, je důležitá: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?” Ježíš Kristus byl vzkříšen a povstal do světa víry, naděje a lásky. Je to až symbolické, protože v životě, když procházíme nějakou zkouškou nebo těžkým obdobím, dostává někdy naše víra, ba i naděje a láska na frak, biblickými slovy řečeno – je či až doslova musí být ukřižována, aby pak ale mohla zase znovu vstát do nově viděného světa, do prostoru naplněného vzkříšením. Někdy se to, co jsme v sobě měli, musí zachvět, aby se ukázalo, zda a jak je to pevné, co se udrží a co odpadne, na čem se dá stavět dál a co je již přežité. Všechno nějakým způsobem stále plyne, je v pohybu. I Boží dílo – Stvoření můžeme chápat jako dílo, které stále pokračuje, je v pohybu.
Bratři a sestry, víra – to není jen slovní vyznání, to není pouhá odpověď na otázku, co si myslíme o Boží existenci, o Vzkříšení. To je něco daleko hlubšího a závaznějšího, víra je mnohem víc, než nějaký náš názor. Je to svědectví o poznání tajemné, stále plynoucí, nevysychající a uzdravující živé vody vnitřní síly a radosti, o kterou nás v našem nitru nemůže nikdo a nic připravit, a nad kterou můžeme do konce života více a více žasnout navzdory všemu. A která díky tomu, že z ní žijeme, proměňuje náš život. Velikonoce, Pesach, Pascha, to je ze všeho nejvíc živé svědectví, odpověď životem na to, že existuje lék na každé temné, náročné životní období, tak, aby bylo prožito, odžito a překonáno a že existuje světlo, které i v té tmě stále svítí a tma je nepohltila, tedy nás tou tmou bezpečně provede, necháme-li se jím vést. Velikonoce jsou svědectvím, že žádná tma netrvá věčně a že Vzkříšení se děje i tady a teď. Ve světě víry, naděje a lásky, který spoluvytváříme. Víra je něco víc, než naše pouhé názory v hlavě. Víra ve Vzkříšení není teorie, kterou na místě odříkáme, ale je to závazek, závazek žít život v lásce, udržovat naději, jít za světlem. Amen!