text: Genesis 3,8-15, 2. Korintským 4,13 – 5, 1, Marek 3,20-35
Sestry a bratři,
Ježíš v úryvku Markova evangelia říká, že jeho rodina jsou ti, kteří mu rozumějí, ti, kteří činí Boží vůli, ti, kteří ho následují, nikoliv ti, kteří jsou jeho pokrevní rodina. Tenhle text je tak trochu “polibkem smrti” vyznavačům a vzývačům té tolikrát médii proprané tzv. “tradiční rodiny”, pohodové rodinky, kde je klid, ticho a všechno šlape. Svatá rodina, možná určitý předobraz oné rodiny “tradiční”, je mnohde líčena jako příkladná, bezchybná. Ani tahle rodina ale nebyla idylická a Ježíš vlastně tu svou rodinu – matku a bratry, kteří za ním přišli, aby jej nějak umravnili – svým výrokem posouvá blíž k realistické rodině, k takové, kde ne vždycky všechno funguje, kde se lidi na sebe i zlobí, nechápou jeden druhého, je mezi nimi bolest a konflikt. Takový obraz je pro nás realističtější a vlastně i povzbudivější – k tomu, abychom nějakým tvůrčím způsobem řešili konflikty v rodině, které jsou vlastně přirozené a nesnažili se pěstovat obraz dokonalé, bezkonfliktní a bezbolestné rodiny, protože takový ideál vlastně neexistuje, byť se o něm hezky sní. Vždycky jde o to, jak se k věcem stavíme, k těm radostným, ale i k těm bolestným.
Jedna moje známá se nedávno rozepsala o tom, kterak si přála dokonalé partnerství, dokonalou rodinu. Začala na sobě pracovat, duchovně i fyzicky a ono pořád nic. A když už se nakonec muž objevil, byly to dva roky buď radosti anebo hádek, nic mezi tím. Pak se rozhodli, že se spolu tedy budou učit žít a budovat domov. Po čase se pro změnu museli začít učit žít se svými dětmi, když přišly. A jak známá napsala, když už to vypadalo, že by se situace doma mohla uklidňovat, začali spolu podnikat a k tomu přišlo ještě třetí dítě. Dotyčná žena konstatovala, že na různých seminářích, ale i v moudrých a duchovních knihách to všechno vypadalo jinak – dokonalá rodina. A že jí dost dlouho trvalo, než se smířila s tím, že to je ideál, který neexistuje. A že nejde o to k němu dojít. Jde o to se stále znovu otevírat, když se uzavřeme, říkat promiň, když nám dojde, že jsme křičeli kvůli nějakému svému pocitu anebo vnitřnímu zranění, poprosit o to, co potřebujeme a poděkovat za to, co dostáváme. A namísto frustrace z toho, že už to není jako to bývalo, ani jak to psali v moudrých knihách, vnímat úžas nad tím, jak vztah a my v něm zrajeme. Ony mnohde totiž nepomáhají “dokonalé” obrazy, ale zčásti může pomoct sdílení o tom, jak to je doopravdy, možnost se tomu zasmát, přiznat to, odpustit si, že nejsme lepší než jsme. Ona ta dokonalost nakonec vypadá – takto nahlížena – jako něco neživého, zatvrzelého, bez ducha. Tolik bratři a sestry k těm rodiným vztahům a k tomu, že ani Ježíšova rodina nebyla dokonale tichá a svatá, ale opravdová a živá.
Dnešní texty před nás staví ještě mnoho další otázek a jedna z nich souvisí s tím, proč vlastně Ježíšova matka a jeho bratři za ním šli, proč byli znepokojeni a rozladěni, proč se na konci Markova textu Ježíš o své rodině vyjádřil tak, jako by je neznal. A to je otázka zla, démonů, o kterých se text také zmiňuje. Zákonící z Jeruzaléma o Ježíšovi říkali, že je posedlý, že se pomátl a že ve jménu zlého vyhání zlé. V prvním dnešním čtení dnes se mluví o situaci, která vedla ke vzniku teorie dědičného hříchu. Karl Rahner, velký teolog 20.století řekl, že když chceme mluvit o dědičném hříchu, tak prvně musíme říct, že není dědičný a není ani hřích. Ne tak, jak my dnes těm slovům rozumíme – není to biologické předávání a není to morální skutek. Jak to bylo s vnuknutím zla a tragična do počáteční harmonie? Do původní dětské nevinnosti v určité fázi přichází tragický prvek. V prvním čtení má ta tragičnost podobu hada, který pokouší Adama a Evu k nedůvěře vůči Bohu. Přichází druh zla, které činí Boha přísnějším, než on sám je a tím vytváří nedůvěru k Bohu. Podstatným prvkem víry je důvěra, pra-důvěra, taková ta opravdu bychom mohli říct dětská. A jestliže vstupujeme do života obklopeni láskou, tato pra-důvěra se vytváří. A pokud ne, tak člověk asi začne být nastaven vůči světu a druhým s určitou nedůvěřivostí. A když se pak v životě setkáváme i s duchovní rovinou, náboženskými představami, může to onu ne-důvěru léčit, anebo také zmíněná traumata naopak posilovat. Pokušení, kterému je první pár vystaven, je získat nedůvěru vůči Bohu a vzít svůj osud pouze do vlastních rukou. Slyšeli jsme text, ve kterém Adam není chopen pravdy, odpovědnosti, schovává se do houští výmluv. A do toho zní Boží otázka: “Adame, kde jsi?” A tohle je i otázka pro nás – kde jsme, kde se nacházíme? Otázka, která míří do jakékoliv situace – konfliktu v rodině, ale klidně i do příprav na svatbu, narození dítěte, životního jubilea, anebo třeba do poklidné nedělní poobědové siesty. Kde jsi? zní k nám Boží slovo. Jsme ve vzpomínkách, jsme v obavách o budoucnost? Anebo jsme tady a teď neztraceni v minulosti, ani v budoucnosti? Protože tady a teď se potkáváme s Bohem, tady a teď si můžeme uvědomit, že je potřeba poprosit, poděkovat, žasnout, odpustit, radovat se …
Zákonící Ježíšovi vyčítali, že není uzavřený, že není zatvrzelý, že svým životem ukazoval, jak nebýt vnitřně natolik opevněný, aby k nám Bůh nemohl vůbec přijít. Vadilo jim, že on byl svobodný a oni ne. Zatvrzelost, pyšnost, vnitřní uzavřenost – to jsou ti démoni, které Ježíš vyháněl, to jsou ty stavy naší duše, kam Bůh kolikrát ani nemůže přijít, když jsme se takto opevnili, uschovali. I o tom a o mnohémm dalším je ten dnešní text Markova evangelia. Amen!