1. čtení: Ex 20,1-17 | 2. čtení: 1Kor 1,18-25 | Evangelium: Jan 2,13-22
Sestry a bratři,
scéna z evangelia, kdy se rozčilený Ježíš chová, jako kdyby měl pořádně upito a naštval ho kamarád od stolu v hospodě, je velmi známá. K jindy celkem klidnému Ježíši ten obrázek, kterak převrací stoly a bičuje druhé, tak úplně nesedí. On ale zřejmě nevyháněl prodavače zvířat a penězoměnce proto, že v chrámu působili rozruch, ani proto, že tam obchodovali. A už vůbec ne kvůli nějaké svojí blbé náladě či vybití si frustrace kdoví z čeho na ostatních. Jeruzalémský chrám rozhodně nebyla tichá svatyně určená pro soukromou meditaci příchozích poutníků. K životu tohoto důležitého centra duchovního života patřilo, vedle jiných rituálů, i obětování zvířat. A protože je lidé nemohli vláčet kdovíjak dlouhou cestu s sebou – z různých míst, odkud přicházeli – tak si zvířata kupovali přímo v chrámovém předsálí. A i ti penězoměnci měli důležitou roli pro chrámový provoz. Nedělali obchody pro vlastní obohacení, ale proto, aby chrám zůstal v provozu.
Rozčilený Ježíš tady vystupuje spíš proti něčemu jinému – a tím je mechanismus přinášení obětí, kdy člověk v chrámu tím, že obětoval, měl pocit splněné povinnosti či – jak se říká – “měl hotovo”. Jenže podle prorocké tradice pravá víra a oběť nespočívá ve vyprázdněném plnění rituálů coby nařízených povinností, ale tkví v bezpodmínečné lásce, která člověka přesahuje. A ta se projevuje činy. Takovými, ze kterých nám vlastně nic neplyne – žádná výhoda, zisk. Činy, které děláme, abychom druhým pomohli, ulehčili, ne proto, že nám to někdo nařizuje a my si ho jen nechceme rozhněvat. To tehdy znamenalo se třeba ujmout sirotka, zastat se spravedlnosti, nevykořisťovat druhé apod. Šlo o úplně jiný způsob pochopení víry. Řada Kristových výroků byla namířena proti mechanismu spoléhání se na povinnost obětí. A tak je Ježíšův zásah v chrámu vlastně prorockým činem. Lidé takovým činům sice běžně nerozuměli a divili se, proč se prorok chová tak divně. Ten čin byl v tu chvíli symbolický, nicméně s hlubokým přesahem. A i nám to může připadat zvláštní, co vlastně Kristus v chrámu prováděl, protože u něj na takové jednání nejsme zvyklí. Kristův čin se obrací proti tomu, co ovládlo chrám. Proti tomu, aby lidé jednali s Bohem na účetní rovině “má dáti – dal”, ale vnitřně zůstávali nezměnění.
Čím víc jsem nad tím textem přemýšlela a přemýšlím, tím víc mi připadalo a připadá, že Ježíš se takhle nespoutaně a divoce choval prostě proto, že to, co tím lidem následně sdělil a co chce skrze text evangelia říct i nám, je prostě strašně moc důležité. A sice, že láskyplná slova jsou sice hezká, ale činy konané v lásce jsou daleko důležitější. Že plnit nějakou roli, splňovat určité nároky, hrát si na “hodné, správné” lidí se dá, ale daleko důležitější/opravdovější je to, kým jsme uvnitř a jak se to projevuje navenek (ve smýšlení a našich činech). Ten dnešní evangelijní text tedy zdá se, míří i do vod autenticity, na cestu, kdy se stáváme sami sebou, kdy si dovolíme sami sebou být, kdy se necháváme proměnit Kristovou láskou.
„Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ To jsou Ježíšova slova týkající se proměny člověka. Ježíš tady mluví o chrámu svého těla, jak je psáno v Písmu, mluví o tajemství velikonočních svátků. Tím ovšem poukazuje i na naší proměnu – k tomu velmi důležitému dvojpřikázání lásky “miluj bližního svého, jako sebe sama”. Cesta do chrámu vede přes chrám vlastního těla, co je uvnitř, projeví se i navenek. A tím, co děláme navenek, nelze maskovat to, co je mnohdy uvnitř. Postní doba a Velikonoce jsou o transformaci, proměně. Ježíš – v dnešním textu skrze radikální čin – říká “milujte”. Neříká “milujte až … někdy”, ale teď a tady, a podle toho také jednejte. Amen!