Kázání na neděli Vzkříšení – 31.března 2024

text: Jan 20,1-9

Bratři a sestry,

                       “být křesťanem znamená být optimistou, neboť víme, co se událo třetího dne. Víme, že to fungovalo a Ježíšův velký krok víry nebyl nadarmo. Jeho plánem, jak překonat zlo, bylo milovat je až k smrti”, píše františkán Richard Rohr ve své knize Radikální milost (Vyšehrad, Praha 2005). Milovat zlo až k smrti je skutečně radikální čin. Zamysleme se nad tím, co ta věta také znamená a jak si jí někteří lidé vykládají, jaké činy v jejím důsledku konají. Ne tak Ježíš, ten vydal sám sebe, sám sebe dal za nás. Ježíš věděl, že to, co odevzává(me) Bohu, se vrátí přetvořeno. V tomto smyslu opakovaně čekáme na třetí den … Bůh se vždy vrací do světa, který jej z nějakého důvodu nechce, odmítá. Ale vzkříšeného nelze lapit, nelze jej ani personifikovat, je jiný, než byl Ježíš, je tajemstvím a různými způsoby za námi přichází – do našich životů. I když jej nechceme, odmítáme, dává se nám poznat. O tom nakonec je i dnešní evangelium. Marie Magdalská, Šimon Petr a ještě jeden učedník nachází prázdný hrob, Ježíš, tak, jak jej znali, už tam není, ale dá se jim poznat jinak, aniž by o to vlastně usilovali. Stane se to, uděje se to. Děj, div, dění, cesta, proces, proměna. To je tajemství Velikonoc. 

Skaut, ornitolog, vloni devadesátiletý a stále činný jizerskohorský poutník a spisovatel Miloslav Nevrlý, píše v knize Karpatské hry (Vestri, Liberec, 2021), v kapitole “Hra na poutnickou radost” o radosti, která čeká u cesty, na koho by skočila. Když jde člověk kolem, podívá se, vidí a tu radost do sebe přijme, otevře se jí, tak si jí s sebou také ponese dál, na další cestu životem. Radost jej promění … a pak u cesty čeká dál, na dalšího poutníka, který jí uvidí. Podobně je tomu zřejmě s Boží láskou a milosrdenstvím, aspoň tak to vnímám. Můžeme je hledat, můžeme jít životem se srdcem otevřeným, vnímat, co se děje kolem našich cest … a nechávat se pohladit, posílit, obejmout, proměnit. Světlo, radost, láska nás mohou učinit jinými lidmi, transformovat. Čekají na nás někde na našich cestách. 

O proměnu jde i v dnešním textu Janova evangelia. Bohem vzkříšený Ježíš opět přijde za svými učedníky. Proměněný. Neuchopitelný. A přesto dávající, proměňující. Evangelista Jan ve své zprávě soustřeďuje zájem především na Marii Magdalskou, jejíž život Ježíš proměnil svým odpuštěním. Dá se rozumět tomu, že nesla smrt svého Pána zvlášť těžce. Vyšla ke hrobu ještě za ranní tmy a ke svému údivu spatřila, že kámen je odvalený. Běží to oznámit Petrovi a Janovi. Učedníci tam utíkají a přesvědčují se, že hrob je prázdný. Pak se vracejí domů. Evangelista poznamenává, že ´dosud nevěděli, že podle Písma Ježíš musí vstát z mrtvých´ (J 20,9). On jim to sice říkal, ale copak ho poslouchali? Bylo to něco, co si dovedli představit, ztotožnit s něčím, co už znali, s nějakou předchozí zkušeností? Vůbec ne. Možná i proto tomu nevěnovali pozornost a pak už se jen divili, co se dělo. 

Sestry a bratři, i pro nás jsou velikonoční události tajemstvím. Nevíme, co přesně se stalo, jak se to stalo, ale stejně jako tehdy, tak i dnes k nám Vzkříšený promlouvá, přichází za námi. Různými a překvapivými způsoby. Starozákonní Píseň písní obsahuje zvěst o tom, že “silnější než smrt je láska” a stejně tak píše v Novém zákoně apoštol Pavel v dopise do Korintu o silné trojici, kterou je – “víra, naděje a láska, ale nejsilnější z nich je láska”. 

Velikonoční události poodkrývají smysl těchto slov, a také toho, co skutečně mohou znamenat v životě každého člověka. Amen! 

Příspěvek byl publikován v rubrice Kázání. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..