Kázání na neděli 22.června 2025 – bohoslužby v rámci festivalu PRIDE Brno
texty: Galatským 3,28/ Marek 4,38–39
Milí přátelé, sestry a bratři,
někdy bychom si asi přáli, aby víra byla jako tichý přístav – bezpečný, stálý, klidný. Jenže i víra se často žije uprostřed bouře. A možná právě proto Marek vypráví příběh o učednících na rozbouřeném jezeře. Jsou vyděšení, loď se zmítá, voda stoupá, a Ježíš? Spí. A oni křičí: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Ten výkřik známe i my. „Bože, je ti jedno, co se děje? Vidíš nás vůbec? Vidíš mě?“ Mnozí jsme zažili takovou bouři – ne tu na moři, ale v sobě. Bouři v podobě nečekaných událostí, se kterými jsme si nevěděli rady. Bouři v podobě nepřijetí. Strachu, že někam nepatříme. Že jsme jiní. Že kvůli své identitě, orientaci, minulosti nebo svým pochybám, hledání prostě nebudeme mít místo mezi ostatními. Někdy z různých stran slyšíme, že Boží láska má hranice – a že někdo už je za ní. Ale právě do těchto našich bouří zaznívá Ježíšovo slovo: „Zmlkni, utiš se.“ Ježíš nemluví jen k vlnám a větru. Mluví i k našim vnitřním bouřím – ke strachu, že nejsme dost dobří. Ke křiku odmítnutí. K nejistotě, jestli Bůh opravdu miluje každého. A on říká: „Ano. Miluji tě. Jsi v bezpečí. I když to teď necítíš.“ Opakovaně, přes všechny různé bouřky a bouře našich životů jsme ujišťováni o tom, že se můžeme bez obav přimknout k Bohu, ke Kristu, který působí jako maják. Je světlem. Dává naději a přijetí. Napadá mě v této souvislosti zmínit ještě Zachea, muže, který zažil Boží lásku a přijetí v neklidu vlastního života. Zacheus byl člověkem, který byl pohrdaný, izolovaný, ostatní ho odsoudili. Byl bohatý, ale nebyl šťastný. Společnost mu nedávala místo, cítil se nepatřičně. Ježíš o něm ale věděl, viděl ho. A nešel mu kázat, nešel ho napravit. Šel k němu na návštěvu. Sdílel s ním chléb, jeho domov, blízkost. Zacheus zažil přijetí. Ježíš vstupil do Zacheova domu i života, protože Bůh hledá každého člověka. Apoštol Pavel to pak shrnuje slovy, která nemají být jen teologickým tvrzením, ale programem života duchovního společenství: „Všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ To „jedno“ neznamená, že jsme stejní. Neznamená to smazání naší jedinečnosti. Znamená to, že naše rozdílnosti nejsou překážkou lásky.
V Kristu není rozdíl mezi tím, kdo má jasnou víru a tím, kdo hledá. Mezi tím, kdo je cis nebo trans. Mezi těmi, kdo mají „správné“ názory a těmi, kdo se ptají. Protože v Božím srdci nejsou oddělené sektory – je jen prostor pro každého. Možná jsme v církvi někdy zažil zklamání. No, spíš určitě. Možná se ptáme, jestli sem vůbec patříme. Možná jsme unavení z toho, že pořád musíme něco vysvětlovat, obhajovat se, skrývat nebo bát. Ale všem, kdož chtějí slyšet zní slova: Patříme sem. Jsme viděni. Jsme vzácní. Kristus přichází – ne jako soudce, ale jako ten, kdo utišuje každou bouři a říká: „Dnes chci být právě u tebe doma.“ Amen!