Brno Botanická

Bratři a sestry, měli jsme se tuto neděli na Botanické setkat v tradičním ekumenickém společenství, při bohoslužbách, které chtěly připomenout také 350.výročí úmrtí Jana Amose Komenského. Kazetelem měl být bratr patriarcha Tomáš Butta. Zveřejňuji tedy alespoň jeho kázání pro tuto příležitost.

Dítě a dospělost v očích Jana Amose Komenského

Kázání pro ekumenické společenství církví v Brně – k 25. 10. 2020

„Zasvěť již chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“

Přísloví 22,6

Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“

  Matoušovo evangelium 18,13

„A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z nich je láska.“ 

 1 K 13,13

Biblické texty: Př 22,1-6; 1 K 13,8-13; Mt 18,1-5

Sestry a bratři, 

těšil jsem se, že přijedu na vaši ekumenickou bohoslužbu do Brna, abych spolu s vámi naslouchal Božímu slovu, slavil Kristovu svatou večeři a připomínal si osobnost Moravana Jana Amose Komenského v roce jeho 350. výročí. Toto shromáždění a setkání však neumožňuje situace nouzového stavu v době pandemie, která poznamenává život v naší společnosti i v našich církvích. Mimořádná situace nás přivádí třeba i k četbě Komenského spisů, zejména těch, které jsou nazývány jako útěšné, jako je „Labyrint světa a ráj srdce“ nebo „Hlubina bezpečnosti“. Jimi Komenský povzbuzoval a povzbuzuje v těžkých situacích druhé ze zdrojů své hluboké víry v Boha, živé naděje a činné lásky.  

Jan Amos Komenský svou osobností propojuje křesťanského kazatele a pastýře a současně pedagoga. Víra a výchova se v celém jeho díle prolínají. V tom je jeho aktuálnost i pro nás. Kdykoliv se totiž křesťanská víra a výchova rozpojí a od sebe oddělí, tak je to ke škodě, buď společnosti nebo církve. Když společnost odmítá křesťanskou víru, ztrácí se tak hloubka a smysl lidského života ve světě. Když zase církev podceňuje vyučování a výchovu, tak se může stávat uzavřenou skupinou, která se generačně neobnovuje. Obojí dnes v církvi potřebujeme – víru i schopnost nově a živě učit děti a mladé lidi a navzájem sebe i druhé v lásce vychovávat. 

Komenský byl mužem Bible. Jeho životní zaměření i pedagogické myšlení bylo určováno předně Biblí a jejím poselstvím. Ve své „Velké didaktice“ – souborném spise o výchově člověka, začínající již od dětství, uvádí jako zdůvodnění pohledů a pedagogických názorů konkrétní biblické texty. Mezi těmito biblickými prameny se vyskytuje i verš z knihy Přísloví: „Zasvěť již chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne“ (Př 22,6) (Velká didaktika, vyd. 1958, s. 52). Komenský uvádí a promýšlí výrok Ježíše o dětech (Velká didaktika, s. 52). Ježíš postavil dítě doprostřed mezi učedníky a dal jim je tak za příklad vstupu do Božího království. Aby mohl člověk vstoupit do Božího království, musí se nejprve obrátit, umenšit a pokořit a být malým jako dítě. 

Jak rozuměl Komenský biblickým textům, kterými zdůvodňuje důležitost výchovy? Jak svýma očima viděl dítě a jak nahlížel na mladého člověka? Podle Komenského velmi záleží již na samotném začátku výchovy člověka, jak je to vysloveno starozákonní mudroslovnou zásadou v knize Přísloví. Vždyť zde užitý hebrejský výraz znamená velmi mladého člověka, chlapečka, dítě. Komenský říká: „Jaký je začátek, takové bude všecko“ a připojuje obrazné přirovnání: „Jak se strom zasadí a zavlažuje, tak roste“ (Jedno nezbytné, vyd. 2020, s. 102). Podle Komenského se má v dětech rozvíjet to dobré, co do nich je Bohem vloženo. Člověk je přece Božím obrazem a nese podobu svého Stvořitele (Gn 1,26). I když je tento Boží obraz hříchem v lidech zastřen, zatemněn, poškozen, porušen, přesto jeho části v člověku podle Komenského zůstávají. Vždyť člověk byl stvořen jako dobrý (Gn 1,31) a dobrý Boží úmysl nemůže být ničím zmařen. Proto jsou v dítěti zrnka dobra, která čekají na to, aby mohla vyrůstat a projevovat se v pozdějším životě (Velká didaktika, s. 54). Právě výchovou je potřebné v dítěti a mladém člověku rozvíjet toto Bohem vložené dobro a čelit tak silným vlivům prostředí a okolí, které je poznamenáno porušeností hříchu a zlem. Člověk je od dětství vystaven různým záporným vlivům, které mladého člověka odvádějí jinam, takže se stále více odklání od dobra a vzdaluje se tím také od Boha.

Biblický verš ze Starého zákona z knihy Přísloví vykládaný v duchu Komenského můžeme chápat tak, že máme jako věřící křesťané ukazovat mladým lidem cestu k Bohu, cestu k Ježíšovi. V Českém ekumenickém překladu Bible je výraz „zasvětit“. „Zasvěť už v mládí chlapce do jeho cesty…“ „Zasvěcení“ znamená přivádět děti ke svatému Bohu, do Kristovy blízkosti ve společenství církve (srov. Nu 6,2; 1 J 2,20.27) Komenský v Informatoriu školy mateřské hovoří o tom, že děti mají být Bohu odevzdány modlitbou a křtem (Informatorium, vyd. 1992, s. 111-113). 

Ježíš zaměřuje naši pozornost na dítě, které dává dokonce za příklad nám dospělým. Komenský to vyjadřuje přímo tak, že Ježíš činí z dítěte učitele dospělých (Velká didaktika, s. 53). Je to paradox, neboť učit druhé může ten, kdo něco již sám poznal, kdo něco umí, kdo něco dokázal. Takový člověk může předávat druhým své znalosti, dovednosti a zkušenosti. Ale Ježíš ukazuje, že se jako dospělí můžeme a přímo máme učit od dětí! (srov. Mt 19,13-15). Jak to Ježíš myslel? Bylo by nesprávné myslet si, že Ježíš byl naivní a děti si příliš idealizoval, vždyť v jiném ze svých podobenství upozorňoval na jejich umíněnost a náladovost (Mt 11,16-17). Smysl příkladu dětí je pro nás v tom, že my dospělí máme být před Bohem pokornými a malými jako děti. 

I když v očích Komenského měli děti a mladí lidé zvláštní jedinečnost, a i když kladl důraz na výchovu od nejútlejšího věku, přesto výchova a vyučování podle Komenského provázejí člověka po celý jeho život. Ve zvláštní naléhavosti to platí o křesťanském vyučování, které se netýká v žádném případě jen dětí. Nelze zůstat u „dětské víry“ a „dětinskosti“ (1 K 13,11), nýbrž je důležité vnitřně duchovně růst a směřovat ke křesťanské „dospělosti“ (Žd 6,1).  Výstižně to vyjadřuje apoštol Pavel: „Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí“ (1 K 14,20).

Jan Amos Komenský je pokorným svědkem Ježíše Krista, moudrým pedagogem, ale je i velice aktivním „ekumenickým pracovníkem“. Výzva k ekumenické spolupráci je součástí jeho tzv. Šestera, které odkazuje křesťanům budoucích dob, tedy i nám. Jedná se o službu Bohu „jedním ramenem“ (Kšaft Jednoty bratrské, vyd. 1928, s. 23). To znamená jednomyslně, společně, ve vzájemné pomoci a podpoře (srov. Bible kralická Sf 3,9). Komenský zdůrazňoval, aby křesťané hledali a usilovali o to, co je pro ně společné a nejdůležitější. Tím, co náleží k podstatě, je víra, naděje a láska (Obecná porada o nápravě věcí lidských. III. sv., vyd. 1992, s. 389). Komenský byl mužem víry, naděje a lásky a tyto dary rozvíjel a předával druhým. Zdůrazňoval víru, která se projevuje spolehnutím se na Boha za všech okolností, ale i prospěšnými a dobrými skutky. I když se musel vyrovnávat s mnohými těžkostmi a bolestmi, nejde u něho v žádném případě o pasivní přístup k budoucnosti. Vedl naopak k aktivní naději. Proto mluví o „naději, k níž přispívá píle“ (Jedno nezbytné, s. 71). Apoštol Pavel v pohledu k budoucnosti vyslovuje své přesvědčení a jistotu: „A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z nich je láska“ (1 K 13,13). I pro Komenského je největší z těchto tří hodnot láska. Podle Komenského je láska „heslem a znakem“ Ježíšovy církve (Jedno nezbytné, s. 159). Láska je východiskem křesťanské svornosti a spolupráce. Křesťanskou svornost shrnuje trojí zákon, pravidlo. Toto pravidlo je často citováno v různých církevních i ekumenických dokumentech. Je připisováno církevnímu otci Augustinovi, ale pochází zřejmě od německého luterského teologa ze 17. století Petra Meiderlina. Najdeme jej také v Komenského spise „Jedno nezbytné“, který píše v závěru svého života: „Ve všech nezbytných věcech zachovávat jednotu, v ne nezbytných svobodu a ve všech věcech zachovávat ke všem lidem lásku (Jedno potřebné, s. 160).

  Sestry a bratři, životní příklad i vytrvalé a nezdolné dílo Jana Amose Komenského nás povzbuzuje a posiluje v čase zkoušek, kterými v přítomnosti procházíme. Současně nám připomíná, abychom neztráceli zájem o mladou generaci a trvale se věnovali úkolu vyučování a výchovy v církvi. Bratrský biskup z Moravy nás všechny vede k tomu – ať již patříme ke kterékoliv z křesťanských církví, k různým společenstvím, a žijeme v různých místech naší Země – abychom se jako křesťané projevovali aktivní vírou, nadějí a láskou. 

Říjen L.P. 2020                                 Tomáš Butta patriarcha-správce církve                                                            

text: Mt 21,14-22

Sestry a bratři,

          na začátku dnešního textu z evangelia čteme o uzdravení slepých a chromých v Chrámu.Ježíš má před sebou k uzdravení těžké případy. Lidé takto postižení se museli navíc vypořádávat s tím, že jejich handicap je odsunul na okraj společnosti. Udělal z nich doslova outsidery. Nesměli do Chrámu, protože byli údajně nedokonalí, nezpůsobilí ukazovat se na svatých místech. Nehodili se k vyvolenému lidu, byli nařčeni, že by mohli zkazit dojem před Bohem. Vytěsněním a odsunutím se situace postižených řešila odedávna. Někteří si to ještě budete pamatovat, a stačí se i dnes projet po naší zemi a na místech naprosto nepravděpodobných, docela opuštěných, najdeme různé (bývalé) ústavy. Odsunuté do ústraní, aby zdravým nekazili dojem ze života.           

“Přistoupili k němu v Chrámě slepí a chromí a on je uzdravil”.Ježíš pro tyto bližní udělal víc, než jen to, že je uzdravil. Postižení se totiž odvážili do Chrámu, nezůstali před dvěřmi venku. Odvážili se na místo pro ně dosud zakázané, a to proto, že jim Ježíš dodal odvahu a oni “překročili” danou společenskou hranici. Dnešní příběh nás přivádí také k úvahám o důvěře. Důvěra v Ježíše, se kterým překonáváme nedostatky a on nás přivádí k Bohu, stejně, jako ostatní. Nezáleží na tom, kdo má jaký “hendikep”.Kristus, láska totiž vrací plnohodnotné místo ve společnosti všem. Nikdo už nemá být méněcenný. 

“Přistoupili k němu v Chrámě slepí a chromí a on je uzdravil”. Od teď žijí naplno. Mají rovnocenné místo mezi lidmi, mají nezpochybnitelnou hodnotu pro Boha. Tak funguje Ježíšovo uzdravování: zbourané bariéry, zapojení do společnosti, neomezený přístup k Bohu. Tak by mělo fungovat každé duchovní společenství, taková by měla být církev – bezbariérová a opravdu pro všechny. 

Možná překvapivě čteme dál v textu evangelia toto: “Děti v chrámě volaly „Hosanna Synu Davidovu“.Ne dospělí a vzdělaní, ale děti volaly “Hosanna Synu Davidovu”.Jak na to přišly? Kdo jim vysvětlil význam slova “hosanna”? Děti nepotřebovaly žádný výklad učenců, farizeů, Levitů, protože viděly Ježíše a zažily ho v akci, když se v Chrámu zasazoval pro Boží věc a pomáhal potřebným. Je nutné vidět víc na to, aby se člověka zmocnila radost? Děti jásaly a vykřikovaly větu, kterou zaslechly “Hosanna Synu Davidovu”.Přemýšlejme v kontextu těchto slov i o tom, co pro nás znamená sdělení “být Božím dítětem” ve smyslu Ježíšova “nebudete-li jako (..) děti ….”.           

Chrámové prostranství zaplavil vděk uzdravených a dětské radostné halekání. Něco podobného Chrám už dlouho nezažil, kdoví, zdali kdy vůbec. Divy se děly a vyvolávaly neklid. “Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě, rozhněvali se”.Před jejich zraky se totiž odehrávaly věci, na které nestačily suché předpisy, ani manipulativní zákony. Ježíšovy činy se příčily smyslu pro pořádek. Co ale kněží čekali – že nemocní a postižení zůstanou natrvalo stranou? Že děti budou mluvit, až jim dospělí dovolí? Jenže – co když právě lidé v nouzi a postižení touží po Bohu více, nežli ti zajištění a zdraví? Co když se nedospělé děti radují před Bohem víc, než učenci a lidé tzv. rozumní? Kde je pro ně místo? U Ježíše, kolem něj a s ním. Ježíš je přitahuje a uvádí do Chrámu, do společenství. Kristus všem odstrčeným zjednává prostor před Bohem. „Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu“, je psáno v textu evangelia. Kvůli nízkému věku nebo zdravotnímu omezení není pro Hospodina nikdo mimo hru.            

“Když se Ježíš ráno vracel do města, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschnul.” Je zarážející, jak zostra si Ježíš vyřizuje účty se stromem bez plodů. A ještě víc zaráží, že Ježíš tak činí na sklonku zimy, kdy fíky prostě nerostou, stromy sbírají síly na novou sezónu a neplodí. Těžko tedy pochopit Ježíšovo chování v tu chvíli. Vzpomeňme si ale na Jonáše, který brblal, když mu nad hlavou uschnul zelený přístřešek a jak při tomvšem ale s obyvateli Ninive lítost neměl. Řešil si vlastní malicherné potíže a zcela mu unikl dosah Božího slitování. Je nám teď líto fíkovníku, přemýšlíme nad tím, proč to Ježíš celé udělal? Nepřehlížíme kvůli jednomu suchému stromu mnohem významnější poselství? Kopu Boží lásky a hromadu lidské radosti. Na začátku se totiž dějí divy. Slepí vidí, chromí chodí, děti odhalují Boha ve světě. Vše se točí kolem Ježíše. Nebýt jeho víry, tak je všechno při starém. Nebýt Kristovy víry, tak se další víra nezrodí a divy se nedějí. Tady v tom příběhu nakonec nejde o to, že Ježíš strom usuší, ale že od stromu čeká pomoc. Ježíš přistoupil ke stromu ve víře, že na něm fíky objeví. Proč by se nemohly objevit, když jsou postižení uzdravováni a děti předhánějí dospělé? Jaký div je větší? 

Bratři a sestry, fíkovník je znamením toho, co víra očekává. Fíky v zimě (promiň, Maruško!). Víra očekává uzdravení pro neuzdravitelné. Moudrost pro nemoudré, pro nedospělé. Víra očekává živého Boha mezi lidmi. Jsou to bláhová očekávání? Jsou to blahoslavená očekávání. “Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem”. Nejde o nějaký měřitelný výkon víry, o niterné vypětí, které zapříčiní nemožné zázraky. Nic takového. Víra nezpůsobuje nemožné věci, víra nemožné věci očekává. Kdo pochybuje, počítá se skutečností. Jen se skutečností. Kalkuluje s takzvanou realitou, s tímto stávajícím světem. Kristus ale učí jiným věcem a říká: “Věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit”. Víra počítá se vším. Když se modlíme, počítáme s budoucností, která je otevřená a která připouští všechno – možné i nemožné. Kéž je nám naše víra oprook i v těchto těžkých časech! Amen.

Text: Mt 21,28-32

Sestry a bratři, bratři a sestry v Kristu,

který ze synů splnil vůli svého otce – ten, který poslušně, s úctou a jak se na syna tehdy slušelo, řekl „ano, pane“, nicméně na vinici nešel, anebo ten, který si dovolil tu drzost a normálně na rovinu řekl, že se mu nechce, ale vzápětí zalitoval a odešel pracovat na vinici? Otázka je naprosto jasná a jednoduchá, a tak si obratem vysloužila jednoznačnou odpověď – ten, kterému se nechtělo, ale šel. Možná pracoval do úmoru den předtím, nebo měl jiné plány s časem, jinou práci nebo zábavu, třeba chtěl prostě jen odpočívat. Ale pak se mu to v hlavě rozleželo, vzpomněl si na synovskou povinnost poslušnosti nebo pomoci, přemohl se. Nebo mu došlo, že otcova vinice je rodinný podnik a když je v něm potřeba udělat nějakou práci, není to jen věc jeho otce, ale i jeho vlastní, věc celé rodiny, tedy i jeho – synova – odpovědnost. Zkrátka a dobře, zalitoval, sebral se a šel. Druhý syn naopak pěkně poslušně slíbil, že udělá, co jeho otec žádá a potřebuje. Ale pak mu nějak nezbyl čas. Měl jiné věci na práci, anebo možná dokonce věděl, že nepůjde, už když říkal své ano. Zásadní ovšem je, že přes všechna slova, která vyslovil, tak “skutek utek”, jak se říká. Jeho práce na vinici zůstala neudělaná.

 Kolikrát se nám každému stalo něco podobného? Že po nás někdo něco chtěl, nebo se od nás něco očekávalo, ale my jsme s tím měli problém? Určitě jsme všichni někdy jednali tak, že jsme někde něco slíbili, aby se posléze ukázalo, že na to nějak nezbyl čas, něco nám do toho přišlo, nebo se nám jen nechtělo. A jistě stejně tak dobře známe situace, v nichž jsme odepřeli slib. Protože jsme byli utahaní, upracovaní, zničení. Nebo jsme sami o sobě předem pochybovali. Že to nedokážeme, nebudeme to umět, nebudeme mít dost času. Ale pak nám došlo, že si ten čas vyčlenit dokážeme. Že kdo nic nedělá, nic nezkazí, takže je lepší riskovat selhání a něco udělat, než neriskovat a neudělat nic. Že to, co je právě potřeba udělat, je prostě potřeba a někdo to udělat musí – a proč tedy ne právě my a právě teď? A přes své prvotní „nechce se mi“ jsme se do toho pustili a hle, dílo se stalo skutečností. Jsou to věci všední a každodenní, drobné, které ale mohou vést k velkému výsledku, k něčemu dobrému. Třeba jako vinařova práce na vinici. Každý den říkáme svá „ano“, nebo „nechce se mi“ ve výzvách, které jsou drobnostmi. Anebo se jako drobnosti jeví. Drobnosti odložitelné. Na zítra. Vždyť zítra je taky den. Jenže některé věci je prostě potřeba udělat hned a neodkládat na zítřek, protože zítra už může třeba být pozdě. Nevíme dne, ani hodiny, mnohdy nedohlédneme, co se kde kupí a že už zítra třeba bude pozdě.

Je tu ale další možný pohled na dnešní evangelijní čtení. Podle něj vlastně ani ta jasná odpověď na Ježíšovu otázku není vůbec tak jednoduchá. Autoritu otce nerespektoval ve skutečnosti dobře ani jeden ze synů. Ten, který se tak jevil, vůbec ne – vždyť neudělal nic z toho, co udělat měl. Ale nerespektoval ji ani ten první – odpovědět otci na žádost o splnění úkolu „nechce se mi“ – to je (a hlavně tehdy bylo) zcela nepřijatelné. Správná odpověď by byla „ano, pane“, sebrat se a jít udělat, co se po mě žádá. Jestliže je takto nezpochybnitelná vůle a autorita otce vinaře, což teprve Boha Hospodina, našeho milujícího Otce? 

Ježíš v podobenství mohl mluvit i o sobě a svých učeních, ale neudělal to, stačilo zůstat u reakcí na svého předchůdce Jana Křtitele. Jan Křtitel kázal u Jordánu úplně jasně a zřetelně. A v kléru, mezi náboženskými autoritami, studovanými muži z chrámu, to mělo odezvu nulovou, nebo dokonce zápornou. Zato „tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu. Vyznávali mu hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.“ (Mt 3,5-6) Ti, kteří mluvili denně o Hospodinu, poučovali druhé o tom, jak se mají chovat, jak mají obětovat, co mohou a nemohou jíst, ve skutečnosti neslyšeli Boží hlas, anebo dokonce slyšeli – ale neuvěřili mu a nejednali podle něj. Zato jiní ten hlas slyšeli – a proto i takoví, jako byli celníci a nevěstky na cestě k Božímu království předcházejí ty “studované”, “pravověrné”, “zdánlivě výš stojící”. Farizeje ve všech smyslech toho slova.

Tohle je, sestry a bratři, na závět zpráva i pro nás. Připomínejme si ji pokud možno každý den, a sice – nedělní bohoslužby, každodenní čtení v Písmu, meditace, projevy zbožnosti –  to všechno jsou věci služebné. Jsou důležité proto, že nám mají a mohou pomoci, jsou to podpůrné prostředky na cestě Boží. Mají nám pomoct k tomu, abychom nezapomínali na to zásadní – a to je Boží slovo opravdu slyšet a řídit se jím prakticky ve dnech svých životů. Každý den, každou hodinu, každou minutu se nám může stát, že před námi bude úkol – od toho zdánlivě nejmalichernějšího, až po ty obří, před kterými nám podklesávají kolena. A každý den Bohu, který před nás tyto úkoly staví, nějak odpovídáme. Jsme jenom lidé – proto se nám asi jen málokdy podaří zcela naplnit jeho očekávání – říci „ano, Otče“, vyrazit a splnit, co se žádá. Můžeme ale také říct své „nechce se mi“, včas si to uvědomit, zalitovat – a jít aspoň se zpožděním. Je to otázka našeho svědomí, kultivace lidství, duchovního růstu, zrání k moudrosti …. Bůh ví, jaká jsou naše slova, co se v nich a za nimi skrývá, a co po nich následuje. Amen. 

1. čtení: Gn 50, 15-21 | 2. čtení: Řím 14,7-10 | Evangelium: Mt 18,21 – 35

Bratři a sestry,

žít v plnosti lze i díky schopnosti odpuštění. Praktikovat odpuštění znamená pouštět pryč to, co nás poutá a ovládá, od-pustit od sebe zátěže z minulosti, nebo třeba neustále se vracející pocity křivdy a hněvu, lítosti, zloby, všechno to, co nám nedá plně prožít přítomný okamžik, otevřít se cele životu. Neodpuštění a z něho pramenící zlé myšlenky, pocity a činy nás vtahují do spirály nelásky a mnohdy až násilí, touhy po pomstě. Text evangelia mluví o odpuštění finančních dluhů, ale nemusíme se ve výkladu držet doslovně tohoto příkladu. Myslím, že stěžejní sdělení tkví v tom, že je třeba odpouštět hodně, a to v různých, mnohdy hodnotově nesouměřitelných situacích. Umění odpouštět neznamená bagatelizovat vinu, ani si nechat všechno líbit a ještě nastavit druhou tvář. Již zesnulý emeritní pražský biskup Durchánek říkával “to, že je člověk křesťan, ještě neznamená, že musí být vůl”. Když nám někdo ublíží, nebo i vytrvale vědomě škodí, tak je logické, že takového člověka budeme chtít zastavit, budeme reagovat. Ne dělat, jakoby se nic nestalo a uvnitř toužit po pomstě, živit v sobě nenávist. Ani praktikovat, na dobu před Kristem sice pokrokový, ale pořád problematický, starozákonní princip “oko za oko” – to byl by celý svět patrně brzy slepý. Jinak. Máme se sami k sobě, k druhému člověku, k lidem kolem nás chovat tak, jako se Bůh chová k nám. V tomto smyslu platí, že jak Bůh mě, tak já Tobě, naopak neplatí, že jak Ty mě, tak já Tobě. A tak je odpuštění hlavně aktem smíření – je potřeba, aby viny byly pojmenovány, protože nepojmenovaná vina nemůže být pořádně odpuštěna. Odpuštění a smíření je mnohdy dlouhodobým procesem, protože je zároveň cestou uzdravování. Uzdravování na obou stranách, tedy i nás samých. Na dnešní text evangelia se můžeme podívat totiž i z toho úhlu, že se zde vlastně řeší vztah v rámci nás samých, odpuštění mezi duší a tělem člověka. Možná, že si říkáte, že to už je hodně alternativní výklad, ale vzpomeňte, jak často se mluví třeba o protivenství srdce a rozumu. V každém z nás je Boží jiskra, čistý pramen, naše duše touží po Bohu, táhne jí to výš a dál ke světlu, ale tělo tuhle jiskru mnohdy zháší, pramen kalí, je kolikrát slabé a podléhá různým pokušením. Je tak potřeba mnoho trpělivosti, soucitu a odpuštění v duši, aby tělo mohlo zase povstat, abychom mohli jít dál. Je potřeba i tady usilovat o smíření a jednotu. O přijetí sebe samých na všech rovinách. A tak je možné, že v podobenství o odpuštění Ježíš mluví i o sebe-odpuštění vůči naší křehké tělesnosti. Víme to všichni, že nejen naše duše, ale i tělo zasluhuje péči a ochranu, je to příbytek pro duši, je to nástroj, kterým můžeme oslavovat život, lásku a Boha skrze činy. Duchovní život je ale často spojován spíš s umrtvováním tělesnosti, s popíráním přirozených potřeb těla, s přeexponováním pouze duchovních potřeb na úkor těch tělesných, které jsou ale úplně stejně přirozené, jako ty duchovní. Mnohé velké postavy duchovního života zemřely předčasně na úplnou devastaci těla, třeba v důsledku přísných půstů anebo naprostého vyčerpání organismu. Židovský myslitel Martin Buber v jednom chasidském příběhu psal o tom, že kdo se postí, bude skládat účty jako hříšník, protože trýznil svou duši. Slova nejsou namířena proti půstu jako takovému, ale proti přílišnému půstu. Dále píše o tom, že každý člověk se má snažit získat trojí – lásku k Bohu, lásku k Izraeli (k člověku) a lásku k učení. A pak už není potřeba umrtvování (těla). 

Uzdravování, smíření, odpuštění znamená tedy také ochotu učit se vtahovat do sebe různá pokušení, kterými bychom mohli ublížit, třeba i sobě, zkoušet se popasovat s tím, co nemáme zpracováno, neprojektovat to do druhých. Uvědomovat si naše stíny, slabosti, učit se s nimi zacházet, pojmenovat si je a přiznat. To, co v sobě potlačujeme, to, za co se třeba i stydíme, to, s čím si nevíme rady, tak možná často projektujeme na druhé, někdy druhé dokonce díky tomu démonizujeme a pak se světem a našimi bližními také podle toho bojujeme. Mnohdy ale vlastně bojujeme se sebou samými, se svým neodpuštěním. A tak spirálu zastaví jen ten, kdo má odvahu si říct “co není přijato, nemůže být uzdraveno”, ten, kdo zvládne díky tomu temné věci prosvětlit, ten, kdo je ochotný odpouštět a hlavně “milovat Boha a milovat bližního svého, jako sebe sama”. Je to cesta neustálého učení se, ale je to cesta, která má smysl. Amen!

text: Mt 16, 21-27

Sestry a bratři,

text evangelia dnešní neděle navazuje na to, co jsme slyšeli neděli minulou – to se Ježíš ptal svých učedníků, za koho jej pokládají oni sami a za koho pokládají Ježíše lidé. Pamatujete si, jak se Ježíši dostalo odpovědi od Petra – Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého? Ježíš tuhle odpověď ocenil a řekl Petrovi, že on – Petr – je skálou, na které Kristus postaví svou církev. No a dnes jsme četli slova vynesená z úst stejného Ježíše stejnému Petrovi jen o chvíli později – jdi mi z cesty, Satane! Dost veliký posun, co myslíte? 

Mnoho výpovědí v Bibli je potřeba vnímat jako obrazy, nelze jít po smyslu slovo od slova, doslova. Mnohdy nelze na některé otázky v Bibli odpovědět pouhým “ano”, nebo “ne”, a to ani tehdy, když se tážeme po významu některých výpovědí. Naopak často je potřeba ptát se, co a jak je myšleno tou kterou výpovědí. Mnohé věci nelze vysvětlit, ani jednoduše a kolikrát ani složitě, dalo by se říct slovy jednoho zenového mistra. Písmo nám předkládá celou řadu koanů a je potřeba se ztišit, nechat na sebe slova působit, a nikoliv začít rychle logicky vysvětlovat biblické pasáže. Prostě na sebe nechat působit paradoxy, o kterých čteme nejen v evangeliích.  …. Tak, tady bych mohla dnes skončit 🙂

Slovo Mesiáš je právě tak mnohoznačným slovem. Jen v samotném judaismu najdeme mnohé proudy, které s představou Mesiáše vůbec nepracují. Jak jsem říkala minulou neděli, pak jsou tu další skupiny Židů, které si od Mesiáše slibovaly osvobození od římské nadvlády a obnovení Davidovy říše. Ježíš ale sám pro sebe i pro nás lidi interpretuje slovo Mesiáš nově. Jeho představa je inspirována proroctvím z Izaiáše o písních o Božím služebníku, který bude trpět a ponese lidské viny. Upřímně si přiznejme, že asi nikdo z nás nemá rád utrpení, málokdo chce dobrovolně trpět, trápit se, vzít na sebe jho. Většinou hledáme spíš jiné cesty, než ty, které nám přinesou nějakou formu bolesti a újmy, sebezapření. Takže se dá pochopit, že ani Petrovi se nelíbilo, že jeho milý učitel má trpět, a tak se to jal Ježíšovi rozmlouvat. No a dočkal se té zvláštní odmítavé odpovědi, označení “Satane”. Možná, že nás tady text odkazuje na zkušenost, kdy byl Ježíš pokoušen na poušti duchem zla, který mu nabízel, co všechno by pro něj a z něj mohl učinit, když se mu bude klanět, když přistoupí na jeho hru, na jeho stranu – udělal by z Ježíše úspěšného kouzelníka, který dělá zázraky na počkání, který “funguje” na zavolání, který dělá show pro lidi, kteří mu za to budou vzdávat slávu a budou se dobře bavit … Satan nabízel na poušti Ježíšovi takové instantní mesiášství a lá ano, bude líp, všechno za vás zařídím. Na tohle trojí pokušení Ježíš říká “odstup, Satane”, protože ví, že úspěšný Mesiáš bez kříže nedává smysl. Ví, že přišel pro to, aby překlenul propast mezi Bohem a člověkem, a tu nelze překlenout jinak, než křížem. Že je to právě kříž, který nás činí opravdovými, prohlubuje nás a polidšťuje a zároveň táhne výš. V životě procházíme pestrou cestou, kdy temné, bolavé a složité, které každý z nás v nějakém poměru v životě máme a do života nám přichází, sjednocujeme s tím, co je naopak jasné, krásné a radostné. Kdy chtě nechtě musíme hrát se všemi “kartami”, které nám život rozdal. Proto Ježíš říká svým učedníkům, aby se v životě nevyhýbali tomu, co je temné, složité a bolestné, tomu, co se jeví tak, že to nelze unést, a aby se to svým životem a ve svém životě snažili proměnit. A proto také sám přijímá svůj kříž. Totéž říká Kristus i nám. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.” Z rozhovorů s lidmi vím, že mají s touto větou často problém na cestě víry – nechtějí zapírat sami sebe, nechtějí přijít o to, kdo jsou oni sami, o sebe-vědomí, sebeuvědomění. Ale myslím, že tady nejde o nějaké odhození sebepoznání a výměnu za stání se pasivním “ovčanem”. Co když zapřít sebe znamená vlastně uchopit i to, co na sobě nemáme rádi, začít pracovat se svou temnou stránkou, s temnou nocí duše, se vším, co běžně neukazujeme světu ani na sociálních sítích, přiznat (si) své slabosti, i když se to nenosí? To temné a složité je potřeba uchopit, unést a pokusit se to proměnit. Prosvětlit a sjednotit s božským v nás. Nikoliv obejít. Je to příležitost jít na hloubku. Šance pro víru, aby mohla vyzrát. Příležitost pro vnitřní proměnu. Vzít svůj kříž a jít. A skrze kříž je možné přijít ke vzkříšení. 

Myslím, že ten dnešní příběh slouží i jako takové varování, abychom se nenechali jednoduše “koupit”, nalákat někým, kdo nám slibuje zázraky na počkání, rychlý úspěch nebo velikou moc. Abychom se nedali svést tím, že budeme ukazovat světu a vlastně i sobě jen tu zářnou tvář. Boží krása se totiž někdy zjevuje v ošklivosti a Boží síla ve slabosti. A to je možná další biblický koan. Amen!

text: Mt, 16, 13-20

Bratři a sestry, sestry a bratři,

dnes se společně zamýšlíme nad stejnou otázkou, kterou položil Ježíš svým učedníkům: Za koho lidé pokládají Syna člověka? A za koho mne pokládáte Vy? To jsou i dnes aktuální otázky – za koho lidé pokládají Ježíše Krista? A kým je pro nás? 

Lidé Ježíše Krista ztotožňovali s různými postavami – s Janem Křtitelem, s Eliášem, pokládali jej za Jeremiáše či za jednoho z proroků. V tradici východních náboženství byl a je vnímán jako jeden z avatarů, duchovních bytostí. Historici v něm viděli morálního učitele a vůdce. Židé čekali Mesiáše, měli ohledně jeho příchodu veliká očekávání. Mesiáš měl být totiž tím, kdo vyžene římské okupanty a obnoví Davidovu říši. Pohled na Ježíše, jeho vnímání, prošlo během dějin vývojem. Šimon Jonášův, neboli Petr, říká ovšem to nejhlavnější, nejdůležitější – Ježíš Kristus je Pán, je Mistrem a my jsme jeho učedníci, chceme jimi být, chceme se jimi stávat. To je stejné tehdy, jako teď. Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého – vyznává Petr. Mesiáš, hebrejsky Mešaja, Hospodinův pomazaný, neboli Christos, Kristus. Je zajímavé, že Ježíšova představa Mesiáše, se lišila ve své době od toho, co očekávali Židé – Ježíš měl svým utrpením odčinit hříchy lidu. Měl přinést spásu, osvobození. Už minulou neděli jsem zmiňovala, že to byl právě Petr, který na jedné straně vyznává, že Ježíš je Pán, Mesiáš – a i on čeká obnovení Davidovy říše – a tak i proto na druhé straně Ježíšovi rozmlouvá utrpení. Možná, že taky prvně nepochopil, v čem vlastně to Ježíšovo Mesiášství spočívá. Čekal něco jiného. Od čeho nebo k čemu nás má Ježíš, který je Kristus, spasit? Co to znamenalo tehdy a co to znamená dnes? Kým je tedy Ježíš vlastně pro nás dnes? 

Je spasitelem v tom smyslu, že nás především vede od neautentického způsobu života, závislého na povrchních věcech, k životu autentickému. K životu tvořivému. K životu, který sám sebe přesahuje v lásce a tvorbě. Paper František nedávno v jedné své promluvě říkal, že život některých lidí je mělký a vyhaslý pravděpodobně proto, že se nevydali hledat opravdový poklad a spokojili se s atraktivními, leč pomíjivými věcmi, jejichž lesk časem pomine. Cestu spásy, cestu světla ovšem provází tvořivost, taková, která hledá další a další způsoby, jak dávat život. Ten, kdo má tvořivé a hledající srdce, ten vynalézá, vytyčuje a razí nové cesty, které nás přivádějí k lásce k Bohu, k druhým i k opravdové lásce k nám samým. Následování Krista, to, že chceme být jeho učedníky, neznamená, že jej chceme kopírovat. Nikoliv, protože každá doba a každá společnost potřebuje originálně a po svém zpracovat Kristovu výzvu “zajeďte na hlubinu”. Buďte autentičtí, buďte tvořiví. Filosof Milan Machovec ve své knize Ježíš pro moderního člověka k tomu píše: „Žijte náročně, neboť dokonalá lidskost je možná!“ Jinak řečeno: nikdo nás nenutí žít nízce, žít zbaběle, egoisticky, materialisticky. I když okolnosti života k tomu svádějí, i když poměry, doba, osobní slabost nebo vypočítavost rozumu k tomu svádějí, člověk má možnost se povznést, být jiný, vnitřně se proměnit, být autentický a usilovat o směřování k Božímu království. Ježíš Kristus je nám v tom smyslu spasitelem, je cestou, pravdou a životem. Je dveřmi, kterými přicházíme k Bohu a Bůh k nám. Je tím, který nás vede k nalezení smyslu života. Amen!