Brno Botanická

Kázání na neděli Vzkříšení (Boží hod velikonoční) – 20.dubna 2025, Brno Botanická 1

texty: Skutky 10, 34-43/ 1. Korintským 15, 1-11/ Jan 20, 1-18

Bratři a sestry,

poselstvím dnešního rána, sváteční neděle, je pozvání – hledat Ježíše, Pána života, nechat se jím oslovit a přijmout jeho ujištění o Boží lásce a pomoci. 

Marie plakala a rmoutili se i Ježíšovi učedníci. Ježíše milovali a spojili s ním své životy. Jejich Pán a učitel zemřel na kříži. Truchlili nad smutným koncem jeho poslání a nad ztrátou nadějí, které do něho vložili. A mohli bychom také říct, že Marie plakala nad láskou, kterou svět zavrhl. Ale teď je tu zvěst velikonočního rána: Není třeba se rmoutit a plakat, protože Boží dílo nemůže být zmařeno! Nekonečná Boží láska vítězí! Kristus byl vzkříšen. Je však potřeba chtít se na tyto události dívat zrakem víry. Slyšet Slovo o předivné Boží moci a pomoci. Zrak víry měla Marie i učedníci. Zrak víry byl darován i nám. I do našich životních úzkostí a obav zaznívá velikonoční evangelium: „Proč pláčeš? Váš zármutek se promění v radost!“

Jak to dokázat? Vzpomeňme na Marii. Ona i v pláči a zármutku byla tak soustředěná na svého Pána, že za ním šla, šla ho hledat i pohřbeného. Šla za ním, a tak ho mohla najít, mohla uslyšet jeho hlas, poznat ho vzkříšeného a vítězného. Evangelista Jan ve své zprávě soustřeďuje zájem především na Marii Magdalskou, jejíž život Ježíš proměnil svým odpuštěním. Dá se rozumět tomu, že nesla smrt svého Pána zvlášť těžce. Vyšla ke hrobu ještě za ranní tmy a ke svému údivu spatřila, že kámen je odvalený. Běží to oznámit Petrovi a Janovi. Učedníci tam utíkají a přesvědčují se, že hrob je prázdný. Pak se vracejí domů. Evangelista poznamenává, že ´dosud nevěděli, že podle Písma Ježíš musí vstát z mrtvých´ (J 20,9). Ne, že by jim to Ježíš již dávno neříkal. Evangelisté píší: „A začal je učit (Ježíš učedníky), že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších (představitelů Izraele), velekněží i zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“ (Mk 8,31-32). Ale buď učedníci moc nedávali pozor, nebo ta slova nebrali zase tak vážně. Prostě si to nezapamatovali. Petr a Jan tedy nahlížejí do hrobu, Marie zůstává stát venku a pláče. Pak ovšem ze tmy slyší otázku: „Proč pláčeš?“ A hned potom hlas samotného Ježíše, kterého však nepoznává: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Po novém oslovení ho přece jen pozná. Radostně přijímá pověření, aby ostatním bratřím pověděla o jeho vzkříšení a návratu k Otci. Marie Magdalská jako první svědčila o Kristově vzkříšení: ´Viděla jsem Pána, toto mi řekl.´ Její pláč se proměnil v radost. A stejně se proměnil i zármutek ostatních. Naplnilo se dřívější ujištění Páně: „budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“ Františkán Richard Rohr píše ve své knize Radikální milost tato slova: “Být křesťanem znamená být optimistou, neboť víme, co se událo třetího dne. Víme, že to fungovalo a Ježíšův velký krok víry nebyl nadarmo. Jeho plánem, jak překonat zlo, bylo milovat je až k smrti” (Vyšehrad, Praha 2005). Milovat zlo až k smrti je skutečně radikální čin. Ježíš věděl, že to, co odevzává(me) Bohu, se vrátí přetvořeno. V tomto smyslu opakovaně čekáme na třetí den … Bůh se vždy vrací do světa, který jej z nějakého důvodu nechce, odmítá. Ale vzkříšeného nelze lapit, nelze jej ani personifikovat, je jiný, než byl Ježíš, je tajemstvím a různými způsoby za námi přichází – do našich životů. I když jej nechceme, odmítáme, dává se nám poznat. O tom nakonec je i dnešní evangelium. Marie Magdalská, Šimon Petr a ještě jeden učedník nachází prázdný hrob, Ježíš, tak, jak jej znali, už tam není, ale dá se jim poznat jinak, aniž by o to vlastně usilovali. Stane se to, uděje se to. Děj, div, dění, cesta, proces, proměna. Děje se tajemství Velikonoc a tak je tomu i dnes. Amen!  

Kázání na 5.postní neděli (Judica), 6.dubna 2025, Brno Botanická 1

texty: Izajáš 43, 16-21/ Filipským 3, 7-14/ Jan 12, 1-8

Bratři a sestry,

všechna dnešní čtení už předjímají nadcházející Velikonoční události. Slova proroka Izaiáše, stejně jako citace z dopisu apoštola Pavla Filipským, jsou prodchnuta tematikou znovuzrození, vzkříšení – co bylo, odchází a nastává něco nového. Přichází někdo nový. Podle Izaiáše je to Hospodin, který obdarovává svůj vyvolený lid a dává poznat hojnost. Izaiáš nechává Hospodina promlouvat: “…povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ Vnímám v těch větách určitý životní princip – odkaz na životní koloběh. Hospodin stvořil pro sebe lid, který bude vyprávět o jeho chvályhodných činech. Kdyby se nejednalo o Hospodina, možná bychom si řekli, že je celkem sebestředné vytvořit si potomky, svůj lid, proto, aby o nás vyprávěl a případně nás i chválil. Ale život si razí cestu dál – máme děti, protože (se) milujeme navzájem a život si takto skrze nás hledá pokračování. Nepořizujeme si děti proto, aby o nás vyprávěli, a tím potvrdili naší důležitost a význam, ale proto, že milujeme – sebe, život, druhé a toužíme, aby “cesta” vedla dál. Dáváme sebe. Aby život pokračoval. Hospodin vešel do vztahu s člověkem skrze Stvoření a také ve smlouvě, kterou uzavřel s Mojžíšem na hoře Sinaj. Dal se poznat izraelskému národu a potom postupně i dalším, dal nám sebe v Ježíši Kristu. Dal Ježíše nám, svým milovaným lidem. A lidé udělali s touto důvěrou a láskou co? Lidé rozhodli, že Ježíš bude ukřižován, zabit. Ale o tom se tady zatím nemluví. Tady jsou vlastně v dnešních čteních, alespoň v těch prvních dvou určitě, popsány ještě ty “romantické” začátky vztahu, ty jednotlivé momenty, kdy se vztah rozvíjí a dosud jej nekalí žádné lidské stíny, představy, očekávání, strachy a nenaplněné nároky. Apoštol Pavel v části dopisu Filipským píše – dalo by se říct – opojen láskou k Bohu – o tom, jak to, co bylo doposud, bylo vlastně neúplné; “.. a vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko.” Pavel jako kdyby popisuje nalezení toho opravdového a naplněného vztahu, který vždycky, vědomě či nevědomě, hledal a teď se to stalo. To vše, co k tomu vedlo, bylo sice potřebné, ale teď už to není důležité, protože teď je teď a tohle je to ono, to pravé, co celý dosavadní život hledal a po čem toužil. Často taková obdobná slova slýchám od snoubenců, kteří se chystají do manželství, k manželské svátosti – že našli svého “nejlepšího přítele/přítelkyni a zároveň partnera/ku pro život, někoho, o kom snili … a teď je to “ono” ”. Pak už nepřemýšlí tolik nad tím, co bylo, nemyslí na ta předchozí trápení a potíže, protože to už je jak z jiného, předchozího života. Důležité je to teď, přítomný okamžik, ve kterém je skryta i naděje na pokračování života, na děti vzešlé ze vztahu, ze vzájemné lásky … Vzpomněla jsem si taky na jeden úryvek z Tolkienovy knihy Dvě věže, jsou to Samova slova o životě (inspirováno: Dvě věže, kniha IV, kapitola 8): ”Víte, pane Frodo, když jsem viděl všechno to utrpení a všechny ty příběhy, napadlo mě: proč lidé pokračují? Proč jdou dál, když je svět tak těžký? A pak jsem si uvědomil: protože někde je světlo. Něco dobrého. Něco, za co stojí za to bojovat. Neříkám, že každý z nás musí být hrdina, ale někdy je to právě odvaha jít dál, která ukáže světlu cestu. A vy, pane Frodo, jste jedním z těch, kdo to světlo nosí. A já? Já budu kráčet s vámi, kamkoli povedete.” Apoštol Pavel píše o tom, že “běží k cíli, aby získal nebeskou cenu”. Člověka napadá, kde na to bere sílu? Kde se v nás, lidech, bere síla jít pořád dál, za nějakým ideálem, za tím, co jsme si vysnili, za tím, co je nám zaslíbeno? I přes všechny neúspěchy, pády a překážky? Tolkien to vystihl přesně. Někde je světlo, někde před námi. A za ním jdeme, to nás táhne … 

V Janově evangeliu, v tomto dnešním úryvku, je poukázání k Velikonocům a Jeruzalémským událostem velmi zřejmé. V jednom krátkém úryvku se tu ale potkává s Jidášem i Lazar, zmínka o něm. O vzkříšeném Lazarovi. A taky Ježíšova věta: “Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ Nastane doba, kdy světla nebude, na Velký pátek, na Bílou sobotu … bude tma, bude ticho, světla nebude … ale potom, potom …. o tom zase příště. Amen! 

Kázání na 4.postní neděli (Laetare), 30.března 2025, Brno Botanická 1

texty: Jozue 5, 9-12/ 2. Korintským 5, 16-21/ Lukáš 15, 1-3.11b-32

Bratři a sestry,

podobenství o marnotratném synu je až notoricky známé. Rovnou se vám přiznám, že jsem si k němu musela postupně najít vztah – dřív se mi vlastně vůbec nelíbilo. Vím, že nejde o můj názor, je to Písmo, navíc svaté, nicméně: když vyrůstáte jako tzv.”hodná holka” (případně “hodnej kluk”), děláte, co se po vás chce a víc či méně se snažíte plnit přání druhých (a možná se i trochu zavděčit = získat si lásku, pozornost), tak prostě není jednoduché smířit se s tím, že zatímco vy, kteří jste se snažili dělat všechno správně a jak se po vás chtělo, stejně nakonec zůstanete tak trochu ve stínu svého méně poslušného sourozence, který to ve světě pořádně roztočil/a, užil/a si a pak se vrátí domů, sice nejdřív jako spráskaný pes/zmoklá slepice, nicméně rodič stejně strojí hostinu, snáší první poslední a raduje se, pozornost je upřena na druhého, a vás to může tak akorát naštvat, protože celou domnu dřepíte doma a “život je mezitím jinde”. Takhle nějak jsem dřív to podobenství četla. Jako příběh o nekonečné rodičovské lásce, o poslušnosti  a neposlušnosti, a že je to ve výsledku vlastně nakonec jedno, protože se stejně můžeme vrátit k rodičům, kteří se nás ujmou a zachrání. 

Leč, ouha! Není to tak jednoduché ….  

Ten příběh, nahlížený z trochu jiného úhlu, může být klidně podobenstvím o cestě k sobě, o tom, jak prohlédnout různé falešné vzorce v chování. A “samozřejmě” je to příběh o milosrdné Boží lásce. Důležité je už na začátku to sdělení, že Ježíšovi nevadí společnost těch různých pochybných existencí. Asi aby se skutečně zdůraznila Boží láska bez podmínek, to, že každý může k Bohu najít cestu a je přijat, ať se předtím stalo cokoliv. A teď tedy ti synové – oba dostali dědictví po otci, ten je spravedlivě rozdělil. A zatímco první se držel při zemi, pracoval, staral se, byl doma a dělal, co bylo potřeba, druhý se vydal do světa, podívat se, užít si. A taky poznat něco o sobě samém. V podobenství čteme o duševní proměně toho mladšího syna, o jeho cestě pokání – když mu došly peníze, neváhal si najít práci, nevadilo by mu bývalo jíst slupky od brambor, které byly určené pro prasata, zažil hlad a nakonec v sobě objevil i pokoru k návratu domů, když už to nešlo dál. Tahle zkušenost ho musela naučit dost o sobě samém, o hranicích osobnosti, o tom, co je v životě opravdu důležité. Alespoň tak nějak to podobenství čtu. A vrátil se. Nechtěl pro sebe v otcovském domě “mamahotel”, naopak, nabídl otci, že bude pracovat jako čeledín. Otec se zachoval úplně jinak, než mladší syn předpokládal. Vystrojil hostinu, snesl “modré z nebe”, radoval se, že má syna zpátky. Kdo se rozhodně neradoval, byl ten starší syn. Kape z něj hořkost – přece se tak snažil, ale když se chtěl veselit, otec mu ani to kůzle nezabil. Co mě z toho příběhu přijde jako zásadní ponaučení, je, že lásku si nemusíme zasloužit. Otec v podobenství měl dál a pořád rád oba syny. Tomu staršímu říká: “Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ Starší syn si neuvědomoval, že jej otec miluje, možná neuměl lásku přijmout, třeba o ní měl jiné představy – jak to vypadá, a proto jako kdyby se stále snažil zavděčit. Dělat to, co si myslí, že se po něm chce. Nežít “sebe” a svůj život, ale ten, o kterém je přesvědčen, že jej má žít, protože “je to tak správné” a pak si lásku/odpočinek/radost teprve zasloužil. To je ten obraz s kůzletem a veselením se s přáteli – to, co si starší nedopřál. A nakonec je z toho ona hořkost. Přitom ho otec miloval celou dobu a starší syn si sám zvolil, co a jak bude v životě dělat, že zůstane doma a bude se starat. Stejně tak si svobodně zvolil ten mladší – šel do světa atd. Lásku si nemusíme zasloužit, protože ona s námi je pořád. Jenom my jí někdy nevidíme, nevnímáme. Ale ona tu je. A když si to konečně uvědomíme, že i pro nás, je to, jako bychom se vrátili domů …. a Otec se raduje …. Amen! 

Kázání na 3.postní neděli (Oculi) – 23.března 2025

texty:  Izajáš 55, 1-9/ 1. Korintským 10, 1-13/ Lukáš 13, 1-9

Sestry a bratři,

dnešní neděle, 3.postní, dostala své latinské označení opět po jednom z žalmů – 25.- jeho části.  „Oculi mei semper ad Dominum – Stále upírám své oči k Hospodinu.“ Autor žalmu napsal text o naději, ve kterém prosí, aby mu Bůh ukázal cestu a aby jej vyvedl z trápení. 25.žalm je silnou modlitbou k Bohu, která vyjadřuje víru, ale i pokoru žalmisty. Text žalmu je výčtem různých protivenství, které autor zažíval, a tvoří vcelku protiklad k tomu, co jsme slyšeli v dnešním prvním čtení, v části kapitoly z knihy proroka Izaiáše. Ten úryvek je vlastně také povzbuzením, výzvou k následování Boha, zaslíbením Božího milosrdenství. Píše se tu: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Říkám si, kolikrát v životě, když něco nejde, jak jsme si představovali, přáli a potřebovali, ztrácíme víru, naději? Svůj cíl z očí, když přijde ještě další kopec, který jsme nečekali? A přitom tady u Izaiáše čteme, že Boží úmysly nejsou totožné s těmi našimi. Kolikrát už bychom si ze své lidské perspektivy řekli, že něco dál prostě nejde, že cesta skončila, došli jsme až na hranu svého snažení. Ale ta dnešní čtení nám různými způsoby připomínají, že je tu právě ještě ta boží dimenze života, ty cesty, které nejsou naše, ale přesto tu jsou. Abychom je vnímali, je právě potřeba dělat to, co ten žalmista – stále upírat své oči k Bohu, nemít sebe sama jako finálního činitele a středobod všech věcí, ale mít na tom místě Boha, jeho milosrdenství a lásku. “Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.” To jsou slova apoštola Pavla ve druhém dnešním čtení. Podíváme-li se na dějiny lidstva, zkoušek a trápení, které si lidé sobě vzájemně připravili, bylo nepočítaně. Přesto je síla života obrovská. Dějinami lidstva se jako červená nit vine naděje v dobro, spousta významných činů, které lidstvo posunuly. Vždy za nimi byla obrovská síla lidského ducha, ne třeba nutně víra v konkrétního Boha, ale jistě oči a mysl upřené někam dál za horizont vlastního já, k vyššímu cíli.

Neztrácet víru, neodvracet své oči a nepřestat hledět před sebe a vzhůru – jak toho dosáhnout, když je v našem životě i kolem nás tolik náročného? Ježíš zřejmě v textu mluví o tom, jak je důležité nespouštět z očí cíl cesty a zkoušet vnímat značky, které k němu vedou. Začíná možná “odjinud” – mluví o nevinných obětech Piláta, o osmnácti zabitých pod spadlou věží v Siloe. Ve vyprávění šlo o konkrétní nešťastné události. Proč je zmiňuje? Posluchači reagovali zřejmě různě, možná tak, jak dnes reagujeme na všemožné zprávy ze světa – jeden se zhrozí, s jiným to ani nehne, další se zatvrdí – kdyby tu byl Bůh, tak by to přece nemohl dopustit! Pořád máme kolem sebe mnoho utrpení, neštěstí, ve světě se válčí a umírají nevinní … Jak na to reagujeme a co to dělá s naší vírou, postojem ke světu i k nám samým? Švédský lékař a statistik Hans Rosling napsal velmi zajímavou knihu Faktomuva. V ní ukazuje deset instinktů – nevědomých, ale předvídatelných myšlenkových zkreslení, která ovlivňují naše názory na okolní svět. Jsou to mnohdy právě klamné instinkty, které zkreslují náš pohled a zastiňují fakta. Rosling knihu napsal, aby čtenáře povzbudil, že to se světem není tak špatné, jak to možná vypadá a aby lidem otevřel oči – prohlédnout nevědomost, vidět skutečně důležité výzvy a problémy, kterým čelíme. Vidět sebe samé či do sebe samých, porozumět. A tím se učit rozumět i světu. Dobře reagovat na to, co se kolem nás děje. Ježíš lidem také otvíral oči. V části Lukášova textu jako by připomínal: člověče, dej si pozor, abys nezapomněl na své poslání a nedopadl jako suchý fíkovník. Jako strom, který se tu krásně vyjímá, ale nenese žádné ovoce. Který je poněkud “jalový”. Sem, bratři a sestry míří zvěst dnešní neděle. Každá událost má své příčiny, každá věc má svého tvůrce. Každý z nás máme svá obdarování  a jedinečný čas, každý jsme osobnost. Bůh nás potřebuje. K čemu nás stvořil, jaký vztah k němu máme a chceme mít? Podobenství o fíkovníku, přes všechna tvrdá slova, má nadějný závěr. Je obrazem o Boží trpělivosti s námi, než skutečně prohlédneme. Tak tedy vzhůru srdce, ale i oči! Amen! 

Kázání na 2.neděli postní /Reminiscere/ – 16.března 2025

texty: Gn 15, 5-12.17-18/ Filipským 3, 17 – 4, 1/ Lukáš 13, 31-35

Bratři a sestry,

první čtení z knihy Genesis nám nabízí vhled do praktikování víry tehdejšího lidu kolem Abrama, pozdějšího Abrahama, praotce izraelského národa. Obětovala se zvířata, o tom se ví a nebyla to zdaleka jen judaistická praktika. Abram s důvěrou udělal, co se po něm žádalo, vybral, rozpůlil a připravil ona zvířata k oběti a potom čekal. Padl na něj spánek, měl vidění, něco se stalo. Zmíněna je zde dýmající pec a ohnivá pochodeň. Symbol toho, že Hospodin uzavřel s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu.“ Abram vnímal tento večerní zážitek jako dobré znamení, posílilo to jeho víru v Hospodina. Tenhle příběh je tu dost možná zmíněn proto, že tady někde vlastně začíná i Ježíšův příběh. A s ním i příběh náš, praxe víry v jednoho boha, v Hospodina, v ono bhaga – přízeň, hojnost, lásku, která se chce dělit, která je dávající se – ze sebe samé. 

Druhé čtení, část dopisu apoštola Pavla Filipským vyzývá k nápodobě, k tomu, abychom stáli pevně v Pánu. Pavel tady zjevně povzbuzuje ty, kteří se kvůlil víře trápí, kteří jsou možná nějakým způsobem utiskováni, zažívají příkoří, nepochopení. Tahle část dopisu má druhé povzbudit, podpořit v trápení. Aby(chom) se nebáli. Mistr Eckhart, německý dominikán a středověký mystik napsal: “Člověk se nemá bát Boha – ten, kdo se Boha bojí, ten před ním utíká. Taková obava je škodlivým strachem. Máme se snad jen obávat, že ztratíme Boha, ale ne se ho bát. Máme ho milovat, protože i Bůh člověka miluje.” Take vás napadá, když slyšíte slova moudrého Eckharta, kolik duchovních strašívalo lidi Bohem tak, aby se ho báli? A přitom mystik vystihl tak základní věc – člověk pokud se něčeho bojí, tak tomu většinou nejde úplně otevřeně vstříc, ale opravdu spíš utíká …. 

Lukášovo evangelium nám líčí v dnešním úryvku scénu, kdy za Ježíšem přichází část farizeů a varují jej: „Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.“ V tomto příběhu se splétají do sebe i ta předchozí dvě dnešní čtení, jejich smysl. Ježíš ví, kdo je jeho nebeským Otcem, ví, co se má a musí stát, ví, co má udělat. Na první pohled bychom si snad řekli, že i v těch farizejích se našla špetka soucitu, když Ježíše varují před Herodem a před vstupem do Jeruzaléma. Ale dost možná je to taky zase jedna z jejich lstí – jestli náhodou Ježíš nezapochybuje a nepoleví ve své víře a úkolu. “Musím jít svou cestou”, říká Ježíš neochvějně. Nejde to jinak. Zrovna když jsem se chystala psát tohle zamyšlení, narazila jsem na slova ruského historika Andreje Zubova, jenž – jakožto Putinův kritik a odpůrce války na Ukrajině – odešel v roce 2022 z Ruska přes Finsko sem do ČR a učil (možná stále učí) zde v Brně na MUNI a který řekl: “Jsem už starý, mohu zemřít kvůli tomu, co říkám – kritizuji Putina i válku, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině. Mohou mě věznit, i zabít, ale já nemohu pohřbít svoje svědomí, své přesvědčení. Nemohu jinak.” Ta slova parafrázuji, smysl však zůstal stejný. Ježíš přišel za lidmi s otevřeným srdcem, nabízel pomoc, pomáhal, zachraňoval. A v textu u Lukáše je i zapsáno, že věděl, jak to s ním dopadne: “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, ve svém domě zůstanete sami. Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“ Je to povzdech nad lidskou malostí, nad omezeným vnímáním, i nad tím, jak se necháváme ovládat strachem z jinakosti. Postesknutí člověka, který ví, co jej čeká, ale zároveň také ví, že láska nikdy nezanikne. Že Bůh je všude a láska je všude a že i to, co Ježíš lidi učil a co jim ukazoval, se ve světě ukáže a že i kdyby se Herodes vzteknul, tak se tomu prostě zabránit nedá. Herodes byl ten pomyslný jednooký král mezi slepými. Dnešní příběh nás učí, že uvěřit a spočinout v Boží náruči je to nejryzejší, co člověka může potkat. Jen je k tomu potřeba prohlédnout skrze všechny ty mámivé závoje, do kterých se halíme a skutečně uvidět. Netoliko očima. Srdcem. Amen!  

Kázání na 1.postní neděli – Invocavit (Černá/Liščí neděle), 9.března 2025 

texty: Dt 26, 1-11/ Ř 10, 8b-13/ L 4, 1-13

Bratři a sestry,

dnešní neděle, první z šesti postních, nese jméno Invocavit, v češtině se jí říká také černá nebo liščí. Názvy se různí proto, že se v jednotlivých krajích držely v tuto dobu odlišné, pestré zvyky. Chodit s liškou – to je lidový zvyk z Křivoklátska, kde se na první neděli postní pekly preclíky, ženy je pak zavěšovaly venku na vrbové proutky a úkolem dětí bylo preclíky najít – pochoutku, kterou jim v noci v zahradě zanechala liška. Název černá neděle je zase odvozený od oblečení žen v tuto dobu – na znamení začínající postní doby se nosilo černé oblečení. A pak je tu ten latinský název – Invocavit – in voco latinsky znamená volám Tě. Ta slova odkazují k 91.žalmu, 15.verši, kde je psáno: “Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou”. Bůh se k člověku obrátí, vyslyší jej, když člověk Boha osloví. Tento žalm začíná slovy: “Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ To mohou být vpravdě posilující slova v době postní. Jde vlastně o vědomé vyznání, jak autor žalmu vnímá Boha, kým mu Bůh je a že je záštitou v těžkých časech. Podobná slova jsme nakonec slyšeli ve všech třech dnešních čteních. Slova prodchnutá vírou a vědomím, že Hospodin je s člověkem v časech dobrých i v těch náročných. Slova založená ne na teorii, ale na bytostné životní zkušenosti, mnohdy hodně těžké, že Bůh s člověkem zůstává, ať se děje cokoliv. 

Postní doba je časem přípravy k Velikonocům. Lidé řeší, jak se postit, ale důležité o co víc je se ptát, proč se postit? Není až tak důležité čeho se vzdáme, důlěžité je vědět, proč to chceme a děláme. O Ježíši jsme dnes četli, že se plný Ducha svatého vrátil od Jordánu a Duch ho čtyřicet dní vodil po poušti, kde byl Ježíš pokoušen. Postní doba může být časem, kdy zakusíme sílu víry. Je to doba, kdy skrze různá sebeomezení můžeme vnímat, jak žijeme. Co se o nás pokouší, co si nás nárokuje, čemu se poddáváme. Můžeme se dotknout svých hranic, své komfortní zóny, půst nám jí může dost pozměnit. Jedním ze smyslů postní doby je sebeovládání – bytostně zakusit, co to pro každého z nás znamená, něčeho se vzdát. Pro koho a proč to děláme? Není to jen pro Boha, ale je to i pro nás samé. Postní doba je časem proměny a poznání, časem hledání vnitřní jednoty a síly. O tom, co všechno během času na poušti podstoupil Ježíš, jsme dnes četli. Ale to, jaká pokušení by byla nachystána pro každého z nás – a to je skutečně individuální – můžeme každý přemýšlet a zkusit to zažít. Většinou známe svá slabá místa, víme či tušíme, co se o nás pokouší. Postní čas, doba, kterou bychom mohli nazvat “sebezkušenostní” nás vede k tomu, abychom si přiznali své chyby, svá slabá místa, a abychom je přijali do celku své osobnosti. Silnějšími se stáváme tehdy, když jsme ochotní a schopní se postavit tomu, co v sobě skrýváme, co na sobě nemáme rádi, a pojmenovat to. Když to poznáme a přijmeme – jako nedílnou součást celku, rosteme. V Harrym Potterovi říká moudrá Hermiona památná slova: “Strach ze jména posiluje strach z jeho nositele.” Když se bojíme si něco přiznat, tak to něco se stává větší a postupně nás může ovládnout. Ten ďábel, který s Ježíšem byl na poušti, to může být klidně symbolické vyjádření pro nevědomou, stínovou část osobnosti člověka. Ježíš s ďáblem mluvil, odpovídal mu, nesnažil se ho zahnat. A pak se stalo, že odešel. Je tam psáno, že odešel až “do dané chvíle”. To už je formulace, která odkazuje k Velikonočním událostem a na to si ještě počkáme. Jsme teď teprve na počátku postní doby. Pokud jste se rozhodli pro nějaká sebeomezení, pro to, prožít postní čas jako čas setkání a poznání, tak je neděle vlastně dnem odpočinku, vydechnutí, protože neděle se do postní doby nepočítají. Jsou oázou na pouši, kterou můžeme nyní společně zakoušet a ve které se lze občerstvit na další cestu. Amen!