Brno Botanická

Kázání na Hod boží svatodušní, Brno 8.června 2025

1.čtení: Sk 2,1 | 1. čtení: Řím 8,8 | Evangelium: Jan 20,19

Bratři a sestry,

dnes slavíme třetí největší křesťanský svátek, svátek seslání Ducha svatého, Letnice, Boží hod svatodušní. Tento den bychom mohli označit jako pilíř víry. Stálo na něm už tehdejší společenství učedníků, kterým Ježíš slíbil, že ve světě nezůstanou sami, ale budou mít právě Ducha svatého. Duch svatý nás drží pospolu i dnes. Pro většinu lidí mimo církev je tento důležitý den úplně neznámý. Letnice se nepojí s žádnými prázdninami, lidovými tradicemi, ani se dnem volna či státním svátkem. Navíc je docela obtížné vysvětlit druhým, co to ta třetí osoba Trojice vlastně je – lidé si různými způsoby polidštili představu Otce, Syna, ale jak naložit s Duchem svatým?

Co to vlastně Ježíš Kristus svým učedníkům dal, když jim dává Přímluvce, Ducha? Jak se dá dát Duch svatý, co to vlastně je? Ducha svatého se pokoušíme charakterizovat určitými kvaliltami. Ve Skutcích apoštolů je darování Ducha popsáno jako veliký hukot z nebe, ohnivé jazyky, kdy na každém učedníkovi spočine jeden. Duch svatý naplní učedníky a oni začnou mluvit různými jazyky. Mnoholičnost, inspirace, tvořivost. To jsou slova, která mě jako první napadají. Učedníci se možná tím pádem uvolnili a nebáli se projevit, co v nich je. Jako kdyby dar Ducha svatého měl opravdu posílit víru v to, že jsme všichni Bohem přijati coby jeho děti. Že každý z nás, tak jak jsme, se svými dary i nedostatky, s radostmi i bolestmi, právě teď a tady můžeme odhodit to břímě sebekontroly a bolestného skrývání (“co by na to řekli druzí?”) a být sami sebou. Projevit, co v nás je. Vždyť to různé mluvení jazyky, to klidně mohlo být i tak, že jeden se radoval, druhý si stěžoval, každý ze sebe dostal, co bylo potřeba a nebylo mezi nimi vlastně rozdílu. V tu chvíli to bylo bezpečné prostředí pro všechny. Každý měl ten nebeský “cejch”, ohnivý plamen, dotek Bohem a příslib, že Bůh je se všemi bez rozdílu. Apoštol Pavel v dopisu Římanům píše (8,8-9): “Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.”  Slova apoštola Pavla možná na první přečtení vyvrací to výše řečené. Je tu někdo, kdo Ducha Kristova nemá? Kdo? Snad ten, kdo se sám rozhodne, že bude žít jen z vlastních sil a nic dalšího nehodlá v životě akceptovat. 

Duch svatý má mnoho tváří, je proměnlivý, je v tom, co rozvíjíme, čím překračujeme sebe směrem k druhému člověku a světu. Duch byl a je v rozličných podobách Duchem moudrosti a poznání, Duchem odhodlání a vnitřní síly, Duchem porozumění a pravé dobroty. Duchem lásky. Láskou. Apoštolové byli původně v místnosti zavřeni strachem. Vzpomeňme si na to, jak mezi ně přichází Kristus. A jako první dar jim dává pokoj. Dechne na ně a dává jim svého ducha, Ducha svatého. Svět jim ho nemůže dát, ale ani vzít. Ale Kristus ho dává. Ve Skutcích apoštolů pak čteme o reakci lidí na kázání apoštolů, kteří měli dar Ducha svatého. Ti lidé se ptali: “nenapili se apoštolové trošku mladého vína, že se takhle projevují?”. A Petr jim odpovídá, že ne, vždyť bylo teprve ráno. Působení Ducha totiž dává člověku esprit, jiskru, lehkost, humor, dar komunikace, uvolněnost, vnitřní svobodu a také statečnost. A tyhle dary a kvality v sobě nesli apoštolové, bylo to na nich vidět a lidé to z nich vnímali.

Na počátku se církev zrodila jako místo, kde mezi lidmi panovalo porozumění, kde lidé rozuměli Kristovu poselství, ač byli z různých zemí, míst, kultur a mluvili různými jazyky. Bylo to díky daru Ducha svatého. Pro lidi, pro tu církev v obecném slova smyslu, pro to obecenství, společenství lidí – byla různost darem. A právě tohle slavíme o Letnicích. Onu pestrost, dar pestrosti. Církev má být protiváhou Babylonské věži. Ta je symbolem svévole a nepochopení, těžkosti a nejasností, kdy lidé sami staví stavbu až do nebe, kterou snad chtějí Boha srazit z míst, kde jej sami vidí. Ve zmatení jazyků si lidé přestávají rozumět. Církev se zrodila k porozumění, aby oslovila lidi všech kultur, v polyfonii, mnohohlasem, kde různost neznamená ohrožení, ale obohacení. Pravda je, že v průběhu času jako kdyby církev začala mluvit jenom jedním jazykem – jedním způsobem. Dnes, věřím, se snad opět vracíme do doby, kdy církev (v tom širokém, obecném slova smyslu) mluví a bude chtít mluvit různými jazyky, ve kterých se doplňujeme v naší různosti. Věřím, že chceme žít tak, že budeme uznávat individualitu každého jedince, i s jeho odlišnostmi, a nebudeme nikoho vylučovat. Duch svatý je svobodný a i my máme žít ve svobodě ducha a Ducha nezhášet. Amen!

Kázání na 5.neděli po Velikonocích – 25.května 2025 – Brno, Botanická 1

texty: Sk 16,9-15/ Zj 21, 10/ J 14,23–29

Sestry a bratři,

apoštol Pavel se v životě hodně nacestoval. Dnes jsme slyšeli slova o jeho povolání do Makedonie – na základě snu, vidění, volání. Pavel se sem vydal se svou družinou, aby se nakonec setkal, snad u domnělé modlitebny, se skupinou žen. V textu je zmíněna Lydie, obchodnice. Ta se na základě Pavlova svědectví nechala pokřtít, společně se svou rodinou, obyvateli domu. A pak Pavla zve slovy: “„Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty“. Když jsem byla malá, pamatuju se, že docela často, hlavně na vesnicích, když jsme přijeli s rodiči někam na návštěvu, visel v domě nade dveřmi na kusu plátna vyšitý citát “buď vítán, kdo v dobrém přicházíš”. Tahle zpráva pro mě byla velmi uklidňující. Je to vlastně taková “kristovská” zvěst – jsme tobě, poutníče, otevřeni, vítáme tě, jdeme ti naproti, přijmi naše pozvání”. Lydie jako kdyby nechala na Pavlovi a jeho družině, ať sami posoudí, zda chtějí přijmout její nabídku. Zda je její křest a víra dostatečnou zárukou toho, že budou za zdmi domu, vlastně u stále ještě poměrně neznámých lidí, v bezpečí. A ve Skutcích je psáno, že Pavel a spol. její naléhavé pozvání přijali. Patrně rozhodla právě Lydiina slova a skutky – přijala Boha, víru v Krista a tudíž bylo pravděpodobné, že v jejím domě nečeká Pavla a jeho družinu nic zlého. V kontextu tohoto dnešního čtení, tak trochu pod čarou a mimoděk, vám doporučuju jít se podívat do kina na film Heretik se skvělým Hughem Grantem – zrovna ho myslím zase promítají tady naproti nám v Artu – je to úplně jiný příběh o tom, co se může stát, když za vámi, ve víře, někdo zavře dveře svého domova. 

Slyšeli jsme Ježíšova slova: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.”  A také: „Odcházím a přijdu k vám.“  I když odchází, nějakou formou zase přijde. To je naprosto základní ujištění, že učedníci nezůstanou sami, ani my, tehdy ani teď. Že nezůstaneme bez Boha, bezbožní. Ježíš odchází ze zorného pole svých učedníků, ale není to bezútěšné loučení, protože Duch svatý jim připomíná jeho slovo. My máme mnohdy krátkou paměť a jedna událost maže druhou. Ale ani po dvou tisíciletích Ježíšova slova neztratila sílu veliké naděje, že zase přijde. Nevíme kdy, ale spolu s apoštolem Pavlem věříme, že: „Pán je blízko.“ Bez Přímluvce, který nám připomíná Ježíšova slova, by jeho evangelium bylo v dnešní době asi cizí a nesrozumitelné. Ale Duch svatý působí, aby bylo aktuální a stále živé a my se mohli těšit na toho, který k nám přijde, jak slíbil. „Pokoj svůj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“

Ježíš i nám dává svůj pokoj, který on sám má i v těch nejtěžších chvílích jeho života, kdy je vysmíván a ponižován. Onen klid a pokoj je zakotven v jeho oddanosti Otci, jehož vůli plní až do konce. Jeho pokoj, který zanechává svým učedníkům, je ujištěním, že Bůh o nich ví a jsou v jeho milostivé péči, a že ani ve zlých chvílích nejsou opuštěni. Tak si to Kristus přeje, to říká svým učedníkům, ale skutečnost je jiná. Ze strachu se rozprchnou, Petr ze strachu zapře, ze strachu před nepřáteli ještě v neděli večer po Vzkříšení mají zavřené dveře. Takoví jsme často i my, třebaže Duch svatý nám připomíná Ježíšova slova o darovaném pokoji: třeseme se a chvějeme, protože to, čeho se bojíme, bereme vážněji než to, co nám řekl. 

A přece právě k bázlivým učedníkům, kteří slyšeli jeho slovo a nedovedli se na ně spolehnout, přišel Vzkříšený Pán s pozdravem pokoje. A to je naděje i pro nás. “Buď vítán, kdo v dobrém přicházíš!”

Amen. 

250511_Kázání na 3.neděli po Vzkříšení – neděle “Dobrého pastýře” (Jubilate)/Den matek

texty: Skutky 4, 5-12 / 1. Janův 3, 16-24 / Jan 10, 11-18

Bratři a sestry,

“… poznali jsme, co je láska, že on za nás položil život … nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.” Části prvního Janova dopisu popisují, kým je pro nás postava Krista – příkladem, jak bychom sami měli v životě jednat. Nemilovat pouhým slovem, ale činy. Nedávno se mě ptal jeden člověk, kolik podob má láska. Odpověděla jsem mu, že možná stačí podívat se kolem sebe na stromy, květiny, zvířata, lidi. Ve všem je otisk té prvotní Boží lásky. A nejen to, co zrovna vidíme, v myšlenkách se můžeme vrátit k Písmu, na počátek první knihy – do Genesis, k popisu stvoření světa. To vše, co Bůh tvořil, činil z lásky, ze sebe, z té obrovské tvůrčí a láskyplné síly. Díval se a viděl, že je to dobré. Svět, to jsou různé podoby lásky. My lidé máme možnost rozhodovat se o tom, jaké bude naše jednání, jaké budou naše činy, kterým předchází i slova. Buď nad tím přemýšlíme anebo jednáme spontánně, máme ale vůli a vědomí toho, co činíme. A ne vždy je v našich činech láska, na světě je spousta bolesti, neporozumění, děje se mnohé, co s láskou nemá nic společného. Děje se to z lidské vůle. “Kdo zachovává přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.” Pisatel Janova dopisu nám takto skrze čas posílá poselství a povzbuzení. Abychom v našich činech zachovávali Boží přikázání, a tak zůstávali v Bohu. Aby svět byl dál místem, kde se dá žít.

V evangeliu se píše, že Bůh volá člověka jménem. Každý člověk má pro Boha svůj význam. Poznat Boží hlas mezi mnoha jinými hlasy, které si kladou (či kradou?) nárok na naší pozornost, to je úkol. Pak je tu i lidská touha porozumět Bohu. Není v dnešní době jednoduché rozeznat Kristův hlas, není to jednoduché mezi nejrůznějšími hlasy, které k nám doléhají. Kdo je dobrým pastýřem, kterému hlasu naslouchat, který hlas vydrží? Ježíš Kristus je pastýřem, který nás volá jménem, Kristus je zároveň, když o sobě hovoří jako o dveřích, místem, kde se setkává lidství a božství. Bůh sestoupil na Zemi v osobě Ježíše Krista, aby se dal člověku poznat, aby otevřel člověku dveře, v nichž můžeme zahlédnout skrze Kristovo lidství to, jak Bůh působí ve světě. A můžeme těmito dveřmi projít. Překročit práh a objevit nová místa, novou dimenzi života. V podobenství o dobrém pastýři, který se obětuje za jemu svěřené společenství, můžeme zahlédnout, jak starý náboženský obraz mstivého Boha ustupuje v Ježíši Kristu Bohu víry, jemuž záleží na lidech. Tento Bůh se rozhodl mezi námi přebývat. Ježíš ukázal Boha, který nebere, ale dává, neutiskuje, ale pozvedá, nezraňuje, ale uzdravuje. Je to Bůh, který odpouští, místo aby odsuzoval, osvobozuje, místo aby trestal. Tohle je pro lidstvo v každém jednotlivém člověku velká výzva – jít a jednat také tak. 

Ježíš Kristus, otevřené dveře víry, prostor, který nám umožňuje cestu, poznávání pravdy i skutečného života v pospolitosti s dobrým pastýřem. Vědomí, že nic není definitivně uzavřeno, že jsme poutníky cestě a že tato otevřenost je velikým požehnáním, protože ani svět není sám sobě uzavřen, ale poukazuje do hloubky a nad sebe, k tomu, kterého nazýváme Bůh. Amen!

1.neděle po Velikonocích (Dominica in albis – neděle v bílém), 27.dubna 2025

Texty: Skutky 4, 32-35 / 1. Janův 1, 1 – 2, 2 / J 20,19–31

Sestry a bratři,

                        v období těsně po Velikonocích k nám zní z Písma tato zvěst: “Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy”. Jsou to slova naděje a víry, že Velikonočními událostmi se něco zásadního událo. Zmrtvýchvstalý Kristus je definitivním zlomem v lidských dějinách. Je nadějí, která nemizí. Láskou, která nás provází a podporuje. Světlem, které s námi zůstává, ať se děje cokoliv. Ježíš se o první neděli po Vzkříšení “setkal” se svými žáky. Ti byli strachy bez sebe z Židů, a tak raději zabarikádovaní za zamčenými dveřmi. Ježíš za nimi přesto přišel a oslovil je. To, jak se to stalo, jak si tuto silnou scénu představit, jak ji uchopit, je tajemství a otázka víry, a podobu té události může mít každý z nás před očima jakožto jedinečný obraz. Ve společenství nejbližších v tu chvíli chyběl Tomáš – s ním pak Kristus mluvil až další neděli. Učedníci si od Krista tehdy vyslechli slova poslání: „Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás.“ A Tomáš následně dostal jiný úkol: „Nepochybuj a věř!“ Obě tato setkání evangelista Jan pokládal za důležitá, a proto je zaznamenal jako zvláštní znamení moci a lásky Vzkříšeného Pána ustrašenému a pochybujícímu člověku. „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ 

Není to žádná zbožná nadsázka. Srozumitelně nám to připomíná Petrův list: „Znovu jste se narodili, skrze živé a věčné slovo Boží.“ Nový život, duchovní život, se mimojiné vyznačuje žitou zkušeností, že Bůh je s námi a že je dobrý. Jan napsal své svědectví, evangelium, abychom uvěřili, že Boží láska k člověku se nezastaví aní před zavřenými dveřmi, že žádné bariéry nejsou pro Boha tak velké, aby bránily přinést radost smutným učedníkům, unaveným poutníkům a dát jim svůj pokoj. “… toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.”

Kromě vyřčených podpůrných slov Ježíš také učedníkům ukázal své ruce a bok. Rány nebyly zahojené, Vzkříšený Pán je nese stále, neboť prožitek smíření na kříži není hotovou, uzavřenou záležitostí, ale skutečností, která nadále trvá. Své rány neukazuje proto, aby ho litovali, ale aby ho poznali; Vzkříšený a Ukřižovaný je stále jeden a tentýž. „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Dostali od Krista úkol: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Otec jej poslal, aby „skrze něj byl svět spasen“. A v tomto díle teď mají pokračovat ti, kterým dává svého Ducha, na něž dechl.

Janovské podání událostí za zavřenými dveřmi jako by předbíhalo události Svatodušních svátků, Letnic, kdy na učedníky sestoupil Duch svatý. Zde se ale vše událo ve skrytu a tichosti. Ježíš na učedníky dýchl a se slovy: „Přijměte Ducha svatého“ je posílá na další cesty. Polekaná hrstka učedníků se tak stala nositelem té nejvyšší moci: mohli odpouštět hříchy druhým.

Tomáš o tohle přišel. Neměl poslání, neměl úkol, neměl ani Ducha svatého, kterého dal Pán ostatním. Když se Kristus s Tomášem potkal, vyzval jej, aby se dotkl jeho ran a poté už “nepochyboval a věřil.” Tomáš poznal v Ježíši svého Pána a Boha. Viděl a uvěřil. Dokonce Krista při osobním setkání i slyšel. My Ježíše Krista slyšíme jen slovy jeho svědků a nikdy jsme ho neviděli. Ale jde s námi jeho radost, že jsme uvěřili bez viditelných a hmatatelných důkazů o tom, že je i pro nás živým Pánem. Neviděli jsme jej, ale zažíváme ve svých životech, že „Pán je dobrý“. A proto můžeme společně s Tomášem říct: „Můj Pán a můj Bůh!“ Můžeme jej vyznávat jako toho, který je Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, který je Alfou i Omegou, a bezpodmínečnou láskou. Byl živý a živý je stále – i pro nás, teď a tady. Amen!

Kázání na neděli Vzkříšení (Boží hod velikonoční) – 20.dubna 2025, Brno Botanická 1

texty: Skutky 10, 34-43/ 1. Korintským 15, 1-11/ Jan 20, 1-18

Bratři a sestry,

poselstvím dnešního rána, sváteční neděle, je pozvání – hledat Ježíše, Pána života, nechat se jím oslovit a přijmout jeho ujištění o Boží lásce a pomoci. 

Marie plakala a rmoutili se i Ježíšovi učedníci. Ježíše milovali a spojili s ním své životy. Jejich Pán a učitel zemřel na kříži. Truchlili nad smutným koncem jeho poslání a nad ztrátou nadějí, které do něho vložili. A mohli bychom také říct, že Marie plakala nad láskou, kterou svět zavrhl. Ale teď je tu zvěst velikonočního rána: Není třeba se rmoutit a plakat, protože Boží dílo nemůže být zmařeno! Nekonečná Boží láska vítězí! Kristus byl vzkříšen. Je však potřeba chtít se na tyto události dívat zrakem víry. Slyšet Slovo o předivné Boží moci a pomoci. Zrak víry měla Marie i učedníci. Zrak víry byl darován i nám. I do našich životních úzkostí a obav zaznívá velikonoční evangelium: „Proč pláčeš? Váš zármutek se promění v radost!“

Jak to dokázat? Vzpomeňme na Marii. Ona i v pláči a zármutku byla tak soustředěná na svého Pána, že za ním šla, šla ho hledat i pohřbeného. Šla za ním, a tak ho mohla najít, mohla uslyšet jeho hlas, poznat ho vzkříšeného a vítězného. Evangelista Jan ve své zprávě soustřeďuje zájem především na Marii Magdalskou, jejíž život Ježíš proměnil svým odpuštěním. Dá se rozumět tomu, že nesla smrt svého Pána zvlášť těžce. Vyšla ke hrobu ještě za ranní tmy a ke svému údivu spatřila, že kámen je odvalený. Běží to oznámit Petrovi a Janovi. Učedníci tam utíkají a přesvědčují se, že hrob je prázdný. Pak se vracejí domů. Evangelista poznamenává, že ´dosud nevěděli, že podle Písma Ježíš musí vstát z mrtvých´ (J 20,9). Ne, že by jim to Ježíš již dávno neříkal. Evangelisté píší: „A začal je učit (Ježíš učedníky), že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších (představitelů Izraele), velekněží i zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“ (Mk 8,31-32). Ale buď učedníci moc nedávali pozor, nebo ta slova nebrali zase tak vážně. Prostě si to nezapamatovali. Petr a Jan tedy nahlížejí do hrobu, Marie zůstává stát venku a pláče. Pak ovšem ze tmy slyší otázku: „Proč pláčeš?“ A hned potom hlas samotného Ježíše, kterého však nepoznává: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Po novém oslovení ho přece jen pozná. Radostně přijímá pověření, aby ostatním bratřím pověděla o jeho vzkříšení a návratu k Otci. Marie Magdalská jako první svědčila o Kristově vzkříšení: ´Viděla jsem Pána, toto mi řekl.´ Její pláč se proměnil v radost. A stejně se proměnil i zármutek ostatních. Naplnilo se dřívější ujištění Páně: „budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“ Františkán Richard Rohr píše ve své knize Radikální milost tato slova: “Být křesťanem znamená být optimistou, neboť víme, co se událo třetího dne. Víme, že to fungovalo a Ježíšův velký krok víry nebyl nadarmo. Jeho plánem, jak překonat zlo, bylo milovat je až k smrti” (Vyšehrad, Praha 2005). Milovat zlo až k smrti je skutečně radikální čin. Ježíš věděl, že to, co odevzává(me) Bohu, se vrátí přetvořeno. V tomto smyslu opakovaně čekáme na třetí den … Bůh se vždy vrací do světa, který jej z nějakého důvodu nechce, odmítá. Ale vzkříšeného nelze lapit, nelze jej ani personifikovat, je jiný, než byl Ježíš, je tajemstvím a různými způsoby za námi přichází – do našich životů. I když jej nechceme, odmítáme, dává se nám poznat. O tom nakonec je i dnešní evangelium. Marie Magdalská, Šimon Petr a ještě jeden učedník nachází prázdný hrob, Ježíš, tak, jak jej znali, už tam není, ale dá se jim poznat jinak, aniž by o to vlastně usilovali. Stane se to, uděje se to. Děj, div, dění, cesta, proces, proměna. Děje se tajemství Velikonoc a tak je tomu i dnes. Amen!  

Kázání na 5.postní neděli (Judica), 6.dubna 2025, Brno Botanická 1

texty: Izajáš 43, 16-21/ Filipským 3, 7-14/ Jan 12, 1-8

Bratři a sestry,

všechna dnešní čtení už předjímají nadcházející Velikonoční události. Slova proroka Izaiáše, stejně jako citace z dopisu apoštola Pavla Filipským, jsou prodchnuta tematikou znovuzrození, vzkříšení – co bylo, odchází a nastává něco nového. Přichází někdo nový. Podle Izaiáše je to Hospodin, který obdarovává svůj vyvolený lid a dává poznat hojnost. Izaiáš nechává Hospodina promlouvat: “…povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ Vnímám v těch větách určitý životní princip – odkaz na životní koloběh. Hospodin stvořil pro sebe lid, který bude vyprávět o jeho chvályhodných činech. Kdyby se nejednalo o Hospodina, možná bychom si řekli, že je celkem sebestředné vytvořit si potomky, svůj lid, proto, aby o nás vyprávěl a případně nás i chválil. Ale život si razí cestu dál – máme děti, protože (se) milujeme navzájem a život si takto skrze nás hledá pokračování. Nepořizujeme si děti proto, aby o nás vyprávěli, a tím potvrdili naší důležitost a význam, ale proto, že milujeme – sebe, život, druhé a toužíme, aby “cesta” vedla dál. Dáváme sebe. Aby život pokračoval. Hospodin vešel do vztahu s člověkem skrze Stvoření a také ve smlouvě, kterou uzavřel s Mojžíšem na hoře Sinaj. Dal se poznat izraelskému národu a potom postupně i dalším, dal nám sebe v Ježíši Kristu. Dal Ježíše nám, svým milovaným lidem. A lidé udělali s touto důvěrou a láskou co? Lidé rozhodli, že Ježíš bude ukřižován, zabit. Ale o tom se tady zatím nemluví. Tady jsou vlastně v dnešních čteních, alespoň v těch prvních dvou určitě, popsány ještě ty “romantické” začátky vztahu, ty jednotlivé momenty, kdy se vztah rozvíjí a dosud jej nekalí žádné lidské stíny, představy, očekávání, strachy a nenaplněné nároky. Apoštol Pavel v části dopisu Filipským píše – dalo by se říct – opojen láskou k Bohu – o tom, jak to, co bylo doposud, bylo vlastně neúplné; “.. a vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko.” Pavel jako kdyby popisuje nalezení toho opravdového a naplněného vztahu, který vždycky, vědomě či nevědomě, hledal a teď se to stalo. To vše, co k tomu vedlo, bylo sice potřebné, ale teď už to není důležité, protože teď je teď a tohle je to ono, to pravé, co celý dosavadní život hledal a po čem toužil. Často taková obdobná slova slýchám od snoubenců, kteří se chystají do manželství, k manželské svátosti – že našli svého “nejlepšího přítele/přítelkyni a zároveň partnera/ku pro život, někoho, o kom snili … a teď je to “ono” ”. Pak už nepřemýšlí tolik nad tím, co bylo, nemyslí na ta předchozí trápení a potíže, protože to už je jak z jiného, předchozího života. Důležité je to teď, přítomný okamžik, ve kterém je skryta i naděje na pokračování života, na děti vzešlé ze vztahu, ze vzájemné lásky … Vzpomněla jsem si taky na jeden úryvek z Tolkienovy knihy Dvě věže, jsou to Samova slova o životě (inspirováno: Dvě věže, kniha IV, kapitola 8): ”Víte, pane Frodo, když jsem viděl všechno to utrpení a všechny ty příběhy, napadlo mě: proč lidé pokračují? Proč jdou dál, když je svět tak těžký? A pak jsem si uvědomil: protože někde je světlo. Něco dobrého. Něco, za co stojí za to bojovat. Neříkám, že každý z nás musí být hrdina, ale někdy je to právě odvaha jít dál, která ukáže světlu cestu. A vy, pane Frodo, jste jedním z těch, kdo to světlo nosí. A já? Já budu kráčet s vámi, kamkoli povedete.” Apoštol Pavel píše o tom, že “běží k cíli, aby získal nebeskou cenu”. Člověka napadá, kde na to bere sílu? Kde se v nás, lidech, bere síla jít pořád dál, za nějakým ideálem, za tím, co jsme si vysnili, za tím, co je nám zaslíbeno? I přes všechny neúspěchy, pády a překážky? Tolkien to vystihl přesně. Někde je světlo, někde před námi. A za ním jdeme, to nás táhne … 

V Janově evangeliu, v tomto dnešním úryvku, je poukázání k Velikonocům a Jeruzalémským událostem velmi zřejmé. V jednom krátkém úryvku se tu ale potkává s Jidášem i Lazar, zmínka o něm. O vzkříšeném Lazarovi. A taky Ježíšova věta: “Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ Nastane doba, kdy světla nebude, na Velký pátek, na Bílou sobotu … bude tma, bude ticho, světla nebude … ale potom, potom …. o tom zase příště. Amen!