text kázání: Mk 11,1-11
Sestry a bratři,
muž jedoucí na oslu byl asi docela všední obrázek každodenního života jeruzalémské společnosti a nebylo by na tom nic divného. Příslušná kapitola Markova evangelia, která scénu zmiňuje, ovšem začíná situací, která, mimo kontext, ze všeho nejvíc připomíná krádež. “Jděte, odvažte kdesi oslátko, přiveďte mi ho!” Učedníci se ale tehdy kupodivu setkali s pochopením a oslátko Ježíšovi skutečně bez problémů dovedli. Jako by na něj celé ty roky čekalo, až konečně přijde – Zachariášovo oslátko, které ponese Mesiáše, krále, se kterým přichází spása. Leckdo si poté, při pohledu na jedoucího Ježíše, mohl říct: “To je přece král na oslu! Jede na tom oslátku, co o něm mluvil prorok Zachariáš.”
Ježíš vjížděl do Jeruzaléma po tzv. královské cestě, na ni mu lidé rozprostírali své pláště, jiní nesli zelené ratolesti, které symbolizovaly přání života. Lidí byl celý zástup, volali Hosanna a slavnostně Ježíše vítali, jako by skutečně přijížděl král. Jenže žádný muž v královském plášti to nebyl a jako král nevypadal. Byl chudý, na sobě prosté oblečení a jel na osleti. Zástup přesto volal Hosanna, radostně. On to ale taky může být prosebný výkřik: ”Vysvoboď nás, zachraň, uzdrav nás! Zasáhni už! Dělej něco, Bože!” Někdy se poukazuje na to, že v zástupu volali jenom ti, kteří do Jeruzaléma přicházeli, tedy vlastně stejným směrem jako jel Ježíš. A město mlčelo. To, co se dělo, nebyla žádná oficiální akce. Místní duchovní autority nad Ježíšovým příjezdem rozhodně nejásali. Spíš přemýšleli, jak se tohohle Mesiáše zbavit. I ten zástup „vítačů“ kolem Ježíše byl neosobní. Kdo to vlastně byl? Poutníci? Nadšenci? Fanatici? Těžko říct, možná to byli stejní lidé, kteří o pár dnů později stáli před Pilátovým palácem a pod křížem na Golgotě. Jejich volání u bran Jeruzaléma bylo možná nejvíc voláním doby, která křičela po uzdravení a po záchraně.
Co kdyby Ježíš na to volání zareagoval tak, jak asi nejspíš čekali? Kdyby sesedl z oslátka, vyskočil na koně, zavelel k tasení dobře schovaných zbraní a na zteč? Zřejmě by tehdy rozpoutal povstání. A asi by dopadlo tak, jako židovská válka o nějakých čtyřicet let později, kdy Římané dobyli Jeruzalém a obrátili ho doslova v hromadu sutin. Kdyby byl Ježíš tenkrát přesedlal na koně, skončil by dost možná také na kříži a snad by se dostal do učebnic dějepisu. Ale nedozvěděli bychom se tak o lásce, která proměňuje srdce i lidské osudy, a která je šancí na změnu života.
Ježíš se nedal strhnout ani vyprovokovat a vjel do Jeruzaléma na oslu. Osel je symbolem služby, obyčejné práce, trpělivě nese břemena, přijímá uložený úkolu. Oslátko nás zve k přemýšlení. Jeho vzezření, velikost a v neposlední řadě vlastnosti mu nedovolují stát se hvězdou této chvíle. Je to “jenom” osel. A přesto si ho Ježíš vybral!
Existuje výklad podle něhož toto svérázné zvíře představuje církev. Ten výklad je možná trochu ironický, ale zároveň velmi případný. Úkolem církve je nést Kristovo poselství do světa. Být dělníky na vinici Páně. V tom je církev nezastupitelná, i když občas působí(me) směšným dojmem. Na jedné straně kážeme evangelium, nabízíme tolik potřebné společenství, na druhé straně někdy planě moralizujeme a dlouho se rozhoupáváme, než se k něčemu jasně vyjádříme. Občas si taky povýšeně myslíme, že někam přinášíme Kristovo poselství a neuvědomujeme si, že už tam třeba s lidmi Bůh dávno je …
Církev je společenstvím lidí, kteří se často odlišují ve svých zájmech a představách. Je roztříštěná do pestré mozaiky a ty jednotlivé kamínky k sobě ne vždy dobře pasují. Přes tyto slabosti a všechny možné nedokonalosti si ji Kristus povolal, aby byla svědkem o působení Božího slova, evangelia ve světě. Aby byla místem smíření, odpuštění, milosrdenství a naděje. A aby se tyto dary a hodnoty rozšiřovaly lidem dál …. Ale pořád je/jsme v podobné roli jako ten oslík. Pokud si začne(me) myslet, že se svět točí kolem nás a lidé nám pod nohy hází ratolesti, pak je jakákoliv důstojnost ta tam a zůstane jen to jankovité zvíře. Amen!