Brno Botanická

Kázání na neděli 29.června 2025 – Husův sbor, Botanická 1, Brno

texty: 1. Královská 19, 15-16.19-21/ Galatským 5, 1.13-25/ Lukáš 9, 51-62

Bratři a sestry,

začaly letní prázdniny, pro mnohé čas volna, odpočinku, vyvázání se z různých povinností a rytmů většiny roku. Možná, že to cítíte, alespoň někteří, jako určité osvobození se. Téma svobody se prolíná i dnešními texty z Písma, které jsme vyslechli. Když slyšíme slovo svoboda, možná si představíme příležitost dělat, co chceme – rozhodovat se bez omezení. Bible dává svobodě ještě další rozměr. Dnešní texty nám ukazují, že svoboda není jen o „neomezených volbách“, ale o nasměrování našeho života – ke službě, lásce a odvaze jít za Ježíšem, Kristovou cestou i tehdy, když to není jednoduché. Pavel píše Galatským (5,1): „Ke svobodě nás osvobodil Kristus… Jen nemějte svobodu jako záminku k prosazování sebe, ale služte si navzájem v lásce.“ To je silná výzva. Kristus nás neosvobodil, abychom si žili jen pro sebe, ale abychom se otevřeli druhým. Abychom hledali cestu od JÁ k TY. Pavel pak popisuje „ovoce Ducha“ – lásku, radost, pokoj, trpělivost… To nejsou pravidla, která musíme splnit, ale znamení, že jsme Bohu blízko. Že v nás jeho Duch žije. Každý si můžeme položit otázky: Jak vypadá moje svoboda? Je to svoboda k lásce, nebo jen ke „komfortu“? A co je skutečná svoboda? Co znamená se osvobodit? Naplňovat dvojpřikázání lásky, kterého se tu také dotýkáme – miluj bližního svého, jako sebe sama? Markových slov o tom, že “dva budou jedno” – tedy “dopřát sobě” svobodu tím, že se učíme být sami sebou – jak uvnitř, tak navenek, že jsme autentičtí, sví? Když jsem se před téměř dvaceti lety rozhodovala pro duchovní službu, znamenalo to mimojiné vstoupit do komunity, kde jsem nikoho neznala. Do prostředí, které mi nebylo vlastní. Před přijetím kněžského svěcení přišly i pochybnosti – co když si se společenstvím nesednu? Co když to není pro mě? V hlavě mi běžely různé „záchranné plány“ – vždycky mohu odejít, do první farnosti nastupuji beztak jako zástup za mateřskou, tak je to jen na chvíli a pak se uvidí …. ale jak psal Carl Gustav Jung “ to, co nechceme tak úplně přijmout, to, čemu se vyhýbáme, to je často tím, co nám nejvíc ukazuje cestu”. Co když tam, kam se nám nechce, co když právě tam a k tomu nás Bůh volá – a naše pochybnosti nejsou překážka, ale křižovatka? Buď se otočíme zpět, nebo půjdeme dál. Tehdy jsem se rozhodla do služby vstoupit. A bylo to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí mého života – nejen kvůli tomu, co jsem dělala a dělám, ale i kvůli tomu, kým jsem se při tom stávala, jak mě služba měnila a mění. Nelituju jediného dne na této cestě. Mimojiné mě v rozhodnutí tehdy posílil právě verš z evangelia podle Lukáše – „Nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království.” Jinými slovy – když se jednou rozhodneš, tak už se neohlížej zpět a jdi.Ježíš nás nezve ke snadné cestě. Ale k plné cestě. Zve každého z nás na vlastní autentickou cestu. Co nás na cestách spojuje, jsou právě i dary Ducha, “ovoce darů Ducha” – odvaha k lásce, radosti, pokoji, trpělivosti …. Co nás od toho drží zpět? Strach, pochybnosti, lenost, minulost, kterou si neseme? A kčemu cítíme, že nás Bůh zve? K jaké cestě? Někomu odpustit, něco nového začít, pomoci někomu, ozvat se, postavit se za pravdu, za sebe, dodat si odvahu? Dnešní svět nabízí spoustu možností. Ale skutečná svoboda není jen o tom, co všechno můžeme, ale k čemu jsme ochotni se nechat vést. Kristus nás zve k životu svobody – svobody, která slouží, miluje a přináší ovoce Ducha. 

Bože, děkujeme ti za svobodu, kterou nám dáváš skrze Ježíše.
Pomoz nám nenechat se svázat strachem, pochybností nebo minulostí.
Dej nám odvahu jít vpřed – cestou lásky, služby a víry.
Ať v našem životě roste ovoce tvého Ducha.
Amen.

Kázání na neděli 22.června 2025 – bohoslužby v rámci festivalu PRIDE Brno

texty: Galatským 3,28/ Marek 4,38–39

Milí přátelé, sestry a bratři,

někdy bychom si asi přáli, aby víra byla jako tichý přístav – bezpečný, stálý, klidný. Jenže i víra se často žije uprostřed bouře. A možná právě proto Marek vypráví příběh o učednících na rozbouřeném jezeře. Jsou vyděšení, loď se zmítá, voda stoupá, a Ježíš? Spí. A oni křičí: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Ten výkřik známe i my. „Bože, je ti jedno, co se děje? Vidíš nás vůbec? Vidíš mě?“ Mnozí jsme zažili takovou bouři – ne tu na moři, ale v sobě. Bouři v podobě nečekaných událostí, se kterými jsme si nevěděli rady. Bouři v podobě nepřijetí. Strachu, že někam nepatříme. Že jsme jiní. Že kvůli své identitě, orientaci, minulosti nebo svým pochybám, hledání prostě nebudeme mít místo mezi ostatními. Někdy z různých stran slyšíme, že Boží láska má hranice – a že někdo už je za ní. Ale právě do těchto našich bouří zaznívá Ježíšovo slovo: „Zmlkni, utiš se.“ Ježíš nemluví jen k vlnám a větru. Mluví i k našim vnitřním bouřím – ke strachu, že nejsme dost dobří. Ke křiku odmítnutí. K nejistotě, jestli Bůh opravdu miluje každého. A on říká: „Ano. Miluji tě. Jsi v bezpečí. I když to teď necítíš.“ Opakovaně, přes všechny různé bouřky a bouře našich životů jsme ujišťováni o tom, že se můžeme bez obav přimknout k Bohu, ke Kristu, který působí jako maják. Je světlem. Dává naději a přijetí. Napadá mě v této souvislosti zmínit ještě Zachea, muže, který zažil Boží lásku a přijetí v neklidu vlastního života. Zacheus byl člověkem, který byl pohrdaný, izolovaný, ostatní ho odsoudili. Byl bohatý, ale nebyl šťastný. Společnost mu nedávala místo, cítil se nepatřičně. Ježíš o něm ale věděl, viděl ho. A nešel mu kázat, nešel ho napravit. Šel k němu na návštěvu. Sdílel s ním chléb, jeho domov, blízkost. Zacheus zažil přijetí. Ježíš vstupil do Zacheova domu i života, protože Bůh hledá každého člověka. Apoštol Pavel to pak shrnuje slovy, která nemají být jen teologickým tvrzením, ale programem života duchovního společenství: „Všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ To „jedno“ neznamená, že jsme stejní. Neznamená to smazání naší jedinečnosti. Znamená to, že naše rozdílnosti nejsou překážkou lásky.
V Kristu není rozdíl mezi tím, kdo má jasnou víru a tím, kdo hledá. Mezi tím, kdo je cis nebo trans. Mezi těmi, kdo mají „správné“ názory a těmi, kdo se ptají. Protože v Božím srdci nejsou oddělené sektory – je jen prostor pro každého. Možná jsme v církvi někdy zažil zklamání. No, spíš určitě. Možná se ptáme, jestli sem vůbec patříme. Možná jsme unavení z toho, že pořád musíme něco vysvětlovat, obhajovat se, skrývat nebo bát. Ale všem, kdož chtějí slyšet zní slova: Patříme sem. Jsme viděni. Jsme vzácní. Kristus přichází – ne jako soudce, ale jako ten, kdo utišuje každou bouři a říká: „Dnes chci být právě u tebe doma.“ Amen!

Kázání na 1.neděli po sv.Duchu – Den otců – 15.června 2025
text: Jan 16,12–15
„Ještě mnoho vám mám co říci, ale nyní to nemůžete unést. Až přijde on, Duch pravdy,
uvede vás do veškeré pravdy…“
(Jan 16,12–13)

Milí přátelé, bratři a sestry,
Ježíšův výrok, který jsme před chvílí slyšeli, z Janova evangelia, je výjimečný – nejen tím,
co říká, ale tím, co ještě neříká. Ježíš stojí před svými nejbližšími a říká jim: „Ještě mnoho
bych vám mohl říci, ale nyní to nemůžete unést.“ Není to snad zklamání? Vždyť právě teď
bychom čekali, že řekne všechno. Pár hodin před křížem. A přesto. Čeká. Svěřuje
budoucnost Duchu. Tohle poselství má hluboký význam právě pro nás – společenství na
cestě, hledající, někdy unavené rychlými odpověďmi a polovičními pravdami,
dezinformacemi. Ve světě, kde se všechno musí vědět hned, kde se kliká a googlí a
odpovědi mají 140 znaků, Ježíš říká: „Teď ještě ne. Přijde čas. Pravda se zjeví postupně,
ne silou, ale Duchem.“ A právě Duch svatý je tady klíčem. Ježíš neodchází s tím, že by po
sobě zanechal seznam dogmat. Neříká: „Tady máte hotovou pravdu.“ Říká: „Přijde někdo,
kdo vás do pravdy povede.“ To není slabost, to je důvěra. Pravda není předmět, ale vztah.
Pravda není hotová informace, ale živý proces. A k tomu nás vede Duch – jemně, trpělivě,
někdy i přes pochybnosti. Ježíš mluví o Duchu pravdy, který „uvede do veškeré pravdy“.
Není to duch síly, který boří pochybnosti, ale duch trpělivosti, který nás učí vnímat,
naslouchat, rozlišovat. Výchova, duchovní i lidská, není okamžité zjevení, ale doprovázení.

Dnes si připomínáme také Den otců. A možná právě proto tenhle text působí tak
naléhavě. Protože i dobrý otec – ať už tělesný nebo duchovní – se pozná právě tím, že
neservíruje hotové odpovědi, ale doprovází. Že je přítomen. Otec není ten, kdo rozhoduje
místo nás, ale ten, kdo věří, že my sami to jednou uneseme. Že najdeme pravdu, že
rozpoznáme směr, i když teď ještě tápeme. Každý z nás máme jinou zkušenost s vlastním
otcem. Pro někoho je to vřelý vztah, pro jiného bolestné místo. Ale všichni toužíme po
někom, kdo nám řekne: „Nemusíš být hotový. Můžeš růst. Já počkám.“ A právě to dělá
Duch svatý. A takový je i obraz Boha – ne vševědoucí šéf, ale trpělivý Otec, který nás
nechává dospívat.
V tom je pro nás naděje i výzva. Buďme i my těmi, kdo dávají druhým prostor růst.
Nenuťme nikoho k hotovým odpovědím. Nepospíchejme na víru druhých. Nebojme se

ticha, otázek, ani čekání. Pravda přichází jako dech. A právě v Duchu, který vane, kudy
chce, ji poznáváme.

Ať dnes poděkujeme za otce – nejen ty biologické, ale i za všechny muže (a ženy – vždyť
Den matek jsme slavili nedávno), kteří v nás věřili dřív, než jsme věřili sami v sebe. Ať i my
umíme být druhým tím, čím je Duch nám: prostorem pro růst, bezpečím pro hledání,
tichou důvěrou, že pravda je blízko.
Amen.

Kázání na Hod boží svatodušní, Brno 8.června 2025

1.čtení: Sk 2,1 | 1. čtení: Řím 8,8 | Evangelium: Jan 20,19

Bratři a sestry,

dnes slavíme třetí největší křesťanský svátek, svátek seslání Ducha svatého, Letnice, Boží hod svatodušní. Tento den bychom mohli označit jako pilíř víry. Stálo na něm už tehdejší společenství učedníků, kterým Ježíš slíbil, že ve světě nezůstanou sami, ale budou mít právě Ducha svatého. Duch svatý nás drží pospolu i dnes. Pro většinu lidí mimo církev je tento důležitý den úplně neznámý. Letnice se nepojí s žádnými prázdninami, lidovými tradicemi, ani se dnem volna či státním svátkem. Navíc je docela obtížné vysvětlit druhým, co to ta třetí osoba Trojice vlastně je – lidé si různými způsoby polidštili představu Otce, Syna, ale jak naložit s Duchem svatým?

Co to vlastně Ježíš Kristus svým učedníkům dal, když jim dává Přímluvce, Ducha? Jak se dá dát Duch svatý, co to vlastně je? Ducha svatého se pokoušíme charakterizovat určitými kvaliltami. Ve Skutcích apoštolů je darování Ducha popsáno jako veliký hukot z nebe, ohnivé jazyky, kdy na každém učedníkovi spočine jeden. Duch svatý naplní učedníky a oni začnou mluvit různými jazyky. Mnoholičnost, inspirace, tvořivost. To jsou slova, která mě jako první napadají. Učedníci se možná tím pádem uvolnili a nebáli se projevit, co v nich je. Jako kdyby dar Ducha svatého měl opravdu posílit víru v to, že jsme všichni Bohem přijati coby jeho děti. Že každý z nás, tak jak jsme, se svými dary i nedostatky, s radostmi i bolestmi, právě teď a tady můžeme odhodit to břímě sebekontroly a bolestného skrývání (“co by na to řekli druzí?”) a být sami sebou. Projevit, co v nás je. Vždyť to různé mluvení jazyky, to klidně mohlo být i tak, že jeden se radoval, druhý si stěžoval, každý ze sebe dostal, co bylo potřeba a nebylo mezi nimi vlastně rozdílu. V tu chvíli to bylo bezpečné prostředí pro všechny. Každý měl ten nebeský “cejch”, ohnivý plamen, dotek Bohem a příslib, že Bůh je se všemi bez rozdílu. Apoštol Pavel v dopisu Římanům píše (8,8-9): “Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.”  Slova apoštola Pavla možná na první přečtení vyvrací to výše řečené. Je tu někdo, kdo Ducha Kristova nemá? Kdo? Snad ten, kdo se sám rozhodne, že bude žít jen z vlastních sil a nic dalšího nehodlá v životě akceptovat. 

Duch svatý má mnoho tváří, je proměnlivý, je v tom, co rozvíjíme, čím překračujeme sebe směrem k druhému člověku a světu. Duch byl a je v rozličných podobách Duchem moudrosti a poznání, Duchem odhodlání a vnitřní síly, Duchem porozumění a pravé dobroty. Duchem lásky. Láskou. Apoštolové byli původně v místnosti zavřeni strachem. Vzpomeňme si na to, jak mezi ně přichází Kristus. A jako první dar jim dává pokoj. Dechne na ně a dává jim svého ducha, Ducha svatého. Svět jim ho nemůže dát, ale ani vzít. Ale Kristus ho dává. Ve Skutcích apoštolů pak čteme o reakci lidí na kázání apoštolů, kteří měli dar Ducha svatého. Ti lidé se ptali: “nenapili se apoštolové trošku mladého vína, že se takhle projevují?”. A Petr jim odpovídá, že ne, vždyť bylo teprve ráno. Působení Ducha totiž dává člověku esprit, jiskru, lehkost, humor, dar komunikace, uvolněnost, vnitřní svobodu a také statečnost. A tyhle dary a kvality v sobě nesli apoštolové, bylo to na nich vidět a lidé to z nich vnímali.

Na počátku se církev zrodila jako místo, kde mezi lidmi panovalo porozumění, kde lidé rozuměli Kristovu poselství, ač byli z různých zemí, míst, kultur a mluvili různými jazyky. Bylo to díky daru Ducha svatého. Pro lidi, pro tu církev v obecném slova smyslu, pro to obecenství, společenství lidí – byla různost darem. A právě tohle slavíme o Letnicích. Onu pestrost, dar pestrosti. Církev má být protiváhou Babylonské věži. Ta je symbolem svévole a nepochopení, těžkosti a nejasností, kdy lidé sami staví stavbu až do nebe, kterou snad chtějí Boha srazit z míst, kde jej sami vidí. Ve zmatení jazyků si lidé přestávají rozumět. Církev se zrodila k porozumění, aby oslovila lidi všech kultur, v polyfonii, mnohohlasem, kde různost neznamená ohrožení, ale obohacení. Pravda je, že v průběhu času jako kdyby církev začala mluvit jenom jedním jazykem – jedním způsobem. Dnes, věřím, se snad opět vracíme do doby, kdy církev (v tom širokém, obecném slova smyslu) mluví a bude chtít mluvit různými jazyky, ve kterých se doplňujeme v naší různosti. Věřím, že chceme žít tak, že budeme uznávat individualitu každého jedince, i s jeho odlišnostmi, a nebudeme nikoho vylučovat. Duch svatý je svobodný a i my máme žít ve svobodě ducha a Ducha nezhášet. Amen!

Kázání na 5.neděli po Velikonocích – 25.května 2025 – Brno, Botanická 1

texty: Sk 16,9-15/ Zj 21, 10/ J 14,23–29

Sestry a bratři,

apoštol Pavel se v životě hodně nacestoval. Dnes jsme slyšeli slova o jeho povolání do Makedonie – na základě snu, vidění, volání. Pavel se sem vydal se svou družinou, aby se nakonec setkal, snad u domnělé modlitebny, se skupinou žen. V textu je zmíněna Lydie, obchodnice. Ta se na základě Pavlova svědectví nechala pokřtít, společně se svou rodinou, obyvateli domu. A pak Pavla zve slovy: “„Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty“. Když jsem byla malá, pamatuju se, že docela často, hlavně na vesnicích, když jsme přijeli s rodiči někam na návštěvu, visel v domě nade dveřmi na kusu plátna vyšitý citát “buď vítán, kdo v dobrém přicházíš”. Tahle zpráva pro mě byla velmi uklidňující. Je to vlastně taková “kristovská” zvěst – jsme tobě, poutníče, otevřeni, vítáme tě, jdeme ti naproti, přijmi naše pozvání”. Lydie jako kdyby nechala na Pavlovi a jeho družině, ať sami posoudí, zda chtějí přijmout její nabídku. Zda je její křest a víra dostatečnou zárukou toho, že budou za zdmi domu, vlastně u stále ještě poměrně neznámých lidí, v bezpečí. A ve Skutcích je psáno, že Pavel a spol. její naléhavé pozvání přijali. Patrně rozhodla právě Lydiina slova a skutky – přijala Boha, víru v Krista a tudíž bylo pravděpodobné, že v jejím domě nečeká Pavla a jeho družinu nic zlého. V kontextu tohoto dnešního čtení, tak trochu pod čarou a mimoděk, vám doporučuju jít se podívat do kina na film Heretik se skvělým Hughem Grantem – zrovna ho myslím zase promítají tady naproti nám v Artu – je to úplně jiný příběh o tom, co se může stát, když za vámi, ve víře, někdo zavře dveře svého domova. 

Slyšeli jsme Ježíšova slova: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.”  A také: „Odcházím a přijdu k vám.“  I když odchází, nějakou formou zase přijde. To je naprosto základní ujištění, že učedníci nezůstanou sami, ani my, tehdy ani teď. Že nezůstaneme bez Boha, bezbožní. Ježíš odchází ze zorného pole svých učedníků, ale není to bezútěšné loučení, protože Duch svatý jim připomíná jeho slovo. My máme mnohdy krátkou paměť a jedna událost maže druhou. Ale ani po dvou tisíciletích Ježíšova slova neztratila sílu veliké naděje, že zase přijde. Nevíme kdy, ale spolu s apoštolem Pavlem věříme, že: „Pán je blízko.“ Bez Přímluvce, který nám připomíná Ježíšova slova, by jeho evangelium bylo v dnešní době asi cizí a nesrozumitelné. Ale Duch svatý působí, aby bylo aktuální a stále živé a my se mohli těšit na toho, který k nám přijde, jak slíbil. „Pokoj svůj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“

Ježíš i nám dává svůj pokoj, který on sám má i v těch nejtěžších chvílích jeho života, kdy je vysmíván a ponižován. Onen klid a pokoj je zakotven v jeho oddanosti Otci, jehož vůli plní až do konce. Jeho pokoj, který zanechává svým učedníkům, je ujištěním, že Bůh o nich ví a jsou v jeho milostivé péči, a že ani ve zlých chvílích nejsou opuštěni. Tak si to Kristus přeje, to říká svým učedníkům, ale skutečnost je jiná. Ze strachu se rozprchnou, Petr ze strachu zapře, ze strachu před nepřáteli ještě v neděli večer po Vzkříšení mají zavřené dveře. Takoví jsme často i my, třebaže Duch svatý nám připomíná Ježíšova slova o darovaném pokoji: třeseme se a chvějeme, protože to, čeho se bojíme, bereme vážněji než to, co nám řekl. 

A přece právě k bázlivým učedníkům, kteří slyšeli jeho slovo a nedovedli se na ně spolehnout, přišel Vzkříšený Pán s pozdravem pokoje. A to je naděje i pro nás. “Buď vítán, kdo v dobrém přicházíš!”

Amen. 

250511_Kázání na 3.neděli po Vzkříšení – neděle “Dobrého pastýře” (Jubilate)/Den matek

texty: Skutky 4, 5-12 / 1. Janův 3, 16-24 / Jan 10, 11-18

Bratři a sestry,

“… poznali jsme, co je láska, že on za nás položil život … nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.” Části prvního Janova dopisu popisují, kým je pro nás postava Krista – příkladem, jak bychom sami měli v životě jednat. Nemilovat pouhým slovem, ale činy. Nedávno se mě ptal jeden člověk, kolik podob má láska. Odpověděla jsem mu, že možná stačí podívat se kolem sebe na stromy, květiny, zvířata, lidi. Ve všem je otisk té prvotní Boží lásky. A nejen to, co zrovna vidíme, v myšlenkách se můžeme vrátit k Písmu, na počátek první knihy – do Genesis, k popisu stvoření světa. To vše, co Bůh tvořil, činil z lásky, ze sebe, z té obrovské tvůrčí a láskyplné síly. Díval se a viděl, že je to dobré. Svět, to jsou různé podoby lásky. My lidé máme možnost rozhodovat se o tom, jaké bude naše jednání, jaké budou naše činy, kterým předchází i slova. Buď nad tím přemýšlíme anebo jednáme spontánně, máme ale vůli a vědomí toho, co činíme. A ne vždy je v našich činech láska, na světě je spousta bolesti, neporozumění, děje se mnohé, co s láskou nemá nic společného. Děje se to z lidské vůle. “Kdo zachovává přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.” Pisatel Janova dopisu nám takto skrze čas posílá poselství a povzbuzení. Abychom v našich činech zachovávali Boží přikázání, a tak zůstávali v Bohu. Aby svět byl dál místem, kde se dá žít.

V evangeliu se píše, že Bůh volá člověka jménem. Každý člověk má pro Boha svůj význam. Poznat Boží hlas mezi mnoha jinými hlasy, které si kladou (či kradou?) nárok na naší pozornost, to je úkol. Pak je tu i lidská touha porozumět Bohu. Není v dnešní době jednoduché rozeznat Kristův hlas, není to jednoduché mezi nejrůznějšími hlasy, které k nám doléhají. Kdo je dobrým pastýřem, kterému hlasu naslouchat, který hlas vydrží? Ježíš Kristus je pastýřem, který nás volá jménem, Kristus je zároveň, když o sobě hovoří jako o dveřích, místem, kde se setkává lidství a božství. Bůh sestoupil na Zemi v osobě Ježíše Krista, aby se dal člověku poznat, aby otevřel člověku dveře, v nichž můžeme zahlédnout skrze Kristovo lidství to, jak Bůh působí ve světě. A můžeme těmito dveřmi projít. Překročit práh a objevit nová místa, novou dimenzi života. V podobenství o dobrém pastýři, který se obětuje za jemu svěřené společenství, můžeme zahlédnout, jak starý náboženský obraz mstivého Boha ustupuje v Ježíši Kristu Bohu víry, jemuž záleží na lidech. Tento Bůh se rozhodl mezi námi přebývat. Ježíš ukázal Boha, který nebere, ale dává, neutiskuje, ale pozvedá, nezraňuje, ale uzdravuje. Je to Bůh, který odpouští, místo aby odsuzoval, osvobozuje, místo aby trestal. Tohle je pro lidstvo v každém jednotlivém člověku velká výzva – jít a jednat také tak. 

Ježíš Kristus, otevřené dveře víry, prostor, který nám umožňuje cestu, poznávání pravdy i skutečného života v pospolitosti s dobrým pastýřem. Vědomí, že nic není definitivně uzavřeno, že jsme poutníky cestě a že tato otevřenost je velikým požehnáním, protože ani svět není sám sobě uzavřen, ale poukazuje do hloubky a nad sebe, k tomu, kterého nazýváme Bůh. Amen!

1.neděle po Velikonocích (Dominica in albis – neděle v bílém), 27.dubna 2025

Texty: Skutky 4, 32-35 / 1. Janův 1, 1 – 2, 2 / J 20,19–31

Sestry a bratři,

                        v období těsně po Velikonocích k nám zní z Písma tato zvěst: “Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy”. Jsou to slova naděje a víry, že Velikonočními událostmi se něco zásadního událo. Zmrtvýchvstalý Kristus je definitivním zlomem v lidských dějinách. Je nadějí, která nemizí. Láskou, která nás provází a podporuje. Světlem, které s námi zůstává, ať se děje cokoliv. Ježíš se o první neděli po Vzkříšení “setkal” se svými žáky. Ti byli strachy bez sebe z Židů, a tak raději zabarikádovaní za zamčenými dveřmi. Ježíš za nimi přesto přišel a oslovil je. To, jak se to stalo, jak si tuto silnou scénu představit, jak ji uchopit, je tajemství a otázka víry, a podobu té události může mít každý z nás před očima jakožto jedinečný obraz. Ve společenství nejbližších v tu chvíli chyběl Tomáš – s ním pak Kristus mluvil až další neděli. Učedníci si od Krista tehdy vyslechli slova poslání: „Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás.“ A Tomáš následně dostal jiný úkol: „Nepochybuj a věř!“ Obě tato setkání evangelista Jan pokládal za důležitá, a proto je zaznamenal jako zvláštní znamení moci a lásky Vzkříšeného Pána ustrašenému a pochybujícímu člověku. „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ 

Není to žádná zbožná nadsázka. Srozumitelně nám to připomíná Petrův list: „Znovu jste se narodili, skrze živé a věčné slovo Boží.“ Nový život, duchovní život, se mimojiné vyznačuje žitou zkušeností, že Bůh je s námi a že je dobrý. Jan napsal své svědectví, evangelium, abychom uvěřili, že Boží láska k člověku se nezastaví aní před zavřenými dveřmi, že žádné bariéry nejsou pro Boha tak velké, aby bránily přinést radost smutným učedníkům, unaveným poutníkům a dát jim svůj pokoj. “… toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.”

Kromě vyřčených podpůrných slov Ježíš také učedníkům ukázal své ruce a bok. Rány nebyly zahojené, Vzkříšený Pán je nese stále, neboť prožitek smíření na kříži není hotovou, uzavřenou záležitostí, ale skutečností, která nadále trvá. Své rány neukazuje proto, aby ho litovali, ale aby ho poznali; Vzkříšený a Ukřižovaný je stále jeden a tentýž. „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Dostali od Krista úkol: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Otec jej poslal, aby „skrze něj byl svět spasen“. A v tomto díle teď mají pokračovat ti, kterým dává svého Ducha, na něž dechl.

Janovské podání událostí za zavřenými dveřmi jako by předbíhalo události Svatodušních svátků, Letnic, kdy na učedníky sestoupil Duch svatý. Zde se ale vše událo ve skrytu a tichosti. Ježíš na učedníky dýchl a se slovy: „Přijměte Ducha svatého“ je posílá na další cesty. Polekaná hrstka učedníků se tak stala nositelem té nejvyšší moci: mohli odpouštět hříchy druhým.

Tomáš o tohle přišel. Neměl poslání, neměl úkol, neměl ani Ducha svatého, kterého dal Pán ostatním. Když se Kristus s Tomášem potkal, vyzval jej, aby se dotkl jeho ran a poté už “nepochyboval a věřil.” Tomáš poznal v Ježíši svého Pána a Boha. Viděl a uvěřil. Dokonce Krista při osobním setkání i slyšel. My Ježíše Krista slyšíme jen slovy jeho svědků a nikdy jsme ho neviděli. Ale jde s námi jeho radost, že jsme uvěřili bez viditelných a hmatatelných důkazů o tom, že je i pro nás živým Pánem. Neviděli jsme jej, ale zažíváme ve svých životech, že „Pán je dobrý“. A proto můžeme společně s Tomášem říct: „Můj Pán a můj Bůh!“ Můžeme jej vyznávat jako toho, který je Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, který je Alfou i Omegou, a bezpodmínečnou láskou. Byl živý a živý je stále – i pro nás, teď a tady. Amen!

Kázání na neděli Vzkříšení (Boží hod velikonoční) – 20.dubna 2025, Brno Botanická 1

texty: Skutky 10, 34-43/ 1. Korintským 15, 1-11/ Jan 20, 1-18

Bratři a sestry,

poselstvím dnešního rána, sváteční neděle, je pozvání – hledat Ježíše, Pána života, nechat se jím oslovit a přijmout jeho ujištění o Boží lásce a pomoci. 

Marie plakala a rmoutili se i Ježíšovi učedníci. Ježíše milovali a spojili s ním své životy. Jejich Pán a učitel zemřel na kříži. Truchlili nad smutným koncem jeho poslání a nad ztrátou nadějí, které do něho vložili. A mohli bychom také říct, že Marie plakala nad láskou, kterou svět zavrhl. Ale teď je tu zvěst velikonočního rána: Není třeba se rmoutit a plakat, protože Boží dílo nemůže být zmařeno! Nekonečná Boží láska vítězí! Kristus byl vzkříšen. Je však potřeba chtít se na tyto události dívat zrakem víry. Slyšet Slovo o předivné Boží moci a pomoci. Zrak víry měla Marie i učedníci. Zrak víry byl darován i nám. I do našich životních úzkostí a obav zaznívá velikonoční evangelium: „Proč pláčeš? Váš zármutek se promění v radost!“

Jak to dokázat? Vzpomeňme na Marii. Ona i v pláči a zármutku byla tak soustředěná na svého Pána, že za ním šla, šla ho hledat i pohřbeného. Šla za ním, a tak ho mohla najít, mohla uslyšet jeho hlas, poznat ho vzkříšeného a vítězného. Evangelista Jan ve své zprávě soustřeďuje zájem především na Marii Magdalskou, jejíž život Ježíš proměnil svým odpuštěním. Dá se rozumět tomu, že nesla smrt svého Pána zvlášť těžce. Vyšla ke hrobu ještě za ranní tmy a ke svému údivu spatřila, že kámen je odvalený. Běží to oznámit Petrovi a Janovi. Učedníci tam utíkají a přesvědčují se, že hrob je prázdný. Pak se vracejí domů. Evangelista poznamenává, že ´dosud nevěděli, že podle Písma Ježíš musí vstát z mrtvých´ (J 20,9). Ne, že by jim to Ježíš již dávno neříkal. Evangelisté píší: „A začal je učit (Ježíš učedníky), že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších (představitelů Izraele), velekněží i zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“ (Mk 8,31-32). Ale buď učedníci moc nedávali pozor, nebo ta slova nebrali zase tak vážně. Prostě si to nezapamatovali. Petr a Jan tedy nahlížejí do hrobu, Marie zůstává stát venku a pláče. Pak ovšem ze tmy slyší otázku: „Proč pláčeš?“ A hned potom hlas samotného Ježíše, kterého však nepoznává: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Po novém oslovení ho přece jen pozná. Radostně přijímá pověření, aby ostatním bratřím pověděla o jeho vzkříšení a návratu k Otci. Marie Magdalská jako první svědčila o Kristově vzkříšení: ´Viděla jsem Pána, toto mi řekl.´ Její pláč se proměnil v radost. A stejně se proměnil i zármutek ostatních. Naplnilo se dřívější ujištění Páně: „budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“ Františkán Richard Rohr píše ve své knize Radikální milost tato slova: “Být křesťanem znamená být optimistou, neboť víme, co se událo třetího dne. Víme, že to fungovalo a Ježíšův velký krok víry nebyl nadarmo. Jeho plánem, jak překonat zlo, bylo milovat je až k smrti” (Vyšehrad, Praha 2005). Milovat zlo až k smrti je skutečně radikální čin. Ježíš věděl, že to, co odevzává(me) Bohu, se vrátí přetvořeno. V tomto smyslu opakovaně čekáme na třetí den … Bůh se vždy vrací do světa, který jej z nějakého důvodu nechce, odmítá. Ale vzkříšeného nelze lapit, nelze jej ani personifikovat, je jiný, než byl Ježíš, je tajemstvím a různými způsoby za námi přichází – do našich životů. I když jej nechceme, odmítáme, dává se nám poznat. O tom nakonec je i dnešní evangelium. Marie Magdalská, Šimon Petr a ještě jeden učedník nachází prázdný hrob, Ježíš, tak, jak jej znali, už tam není, ale dá se jim poznat jinak, aniž by o to vlastně usilovali. Stane se to, uděje se to. Děj, div, dění, cesta, proces, proměna. Děje se tajemství Velikonoc a tak je tomu i dnes. Amen!