Brno Botanická

5.neděle postní, Smrtná/Judica, 21.března 2021, Brno – Botanická

texty: Jeremjáš 31,31-33, Židům 5,5-10, Jan 12,20-33

Sestry a bratři,

blížíme se ke svatému velikonočnímu týdnu. Dnešní 5.postní neděle zvaná Judica, nebo také Smrtná, už ukazuje k velikonočním událostem, které zanedlouho přijdou. Zvěst dnešní neděle se zabývá otázkou zvovuzrození, odevzdání se, a je také o svobodě v životě s Kristem, o sdílení a samotě. 

Jeremiášův starozákonní text poukazuje na důležitost toho, k čemu se přikloníme v našem nitru. “Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem (Jr 31,33)” Bůh Otec, Hospodin, nám jde vstříc, každému člověku dal do srdce kus sebe. Abychom tomu zákonu pozoruměli,  dostali jsme Božího syna, učitele Ježíše Krista. Pavlův text v dopise Židům mluví o tom, že i Ježíš se, jako každý člověk, v životě učil, že se potkával se svými strachy, že postupoval v poznání. Uvěřit v Boha, v Krista, znamená vydat se s ním na cestu poznání, která je živena nevysychajícím pramenem živé vody. Život s Bohem je pestrý, zažíváme vzlety i pády, radost i bolest, strach i bezstarostnost. Mělo by na nás být vždy nějakým způsobem patrné, že žijeme s Kristem a z něj. Mělo by na nás být vidět, na našem přístupu k životu, že žijeme z Božího pramene. A měli bychom usilovat o to, abychom byli druhým srozumitelní. 

V evangeliu jsme dnes četli, že Ježíšovi učedníci se setkávali s poutníky, s Řeky, kteří se přicházeli klanět Bohu. Chtěli se ale také potkat s Ježíšem a proto oslovovali Kristovy učedníky. To by se asi nestalo, pokud by se učedníci drželi někde stranou, nebo byli odtažití, nekomunikativní, zapouzdření do svého postavení, úkolu. Ale v tomhle případě se projevují skutečně učednicky, inspirativně a setkání zprostředkovávají. To je i naším úkolem v životě – když jsme uvěřili v Krista a jdeme po cestě života s ním – abychom byli vůči dalším poutníčkům, lidem, které potkáváme, otevření, abychom jim byli srozumitelní ve víře, abychom i ostatním skrze sebe samé zprostředkovali setkání s Kristem. To se nemusí dít nijak explicitně, ale z našich činů, slov, způsobu života by mělo být patrné, že víme, komu a kam patříme, kde a u koho je náš domov. Text Janova evangelia se dotýká také svobody v Kristu, nového života, vzkříšení. “….jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek (J 12,24b)”. Jan nevyzývá ke smrti jako takové, ale k tomu, abychom dobře užili čas svého života, abychom měli odvahu k vykročení – ze sebe, k pomyslnému překročení svého stínu, svého ega. … “Ztratit” sebe pro dobrou věc, vydat se vstříc směrem k druhým, neznamená popřít své hodnoty, záliby, radosti. Ale znamená to nemít jen tohle, ale chtít nejen mít, ale být – v otevřenosti se dát druhému, druhým, přinést užitek světu a neřešit tolik jen “co já?”. 

Konfucius prý řekl: “Každý z nás máme dva životy. Ten druhý nám začíná, když si uvědomíme, že máme jen jeden.” Symbolika pádu pšeničného zrna do země může symbolizovat moment prozření – pokud si budu chránit to své jisté, ale nenajdu odvahu “padnout” do neznáma, do půdy, tak nikdy nezjistím, co vše ze sebe mohu vydat. Vzpomeňme si třeba na své dětství, na rodiče, prarodiče anebo na přátelství,která nás v životě ovlivnila. Všichni ti lidé museli kvůli nám alespoň na chvíli zapomenout na sebe, aby nám předali něco důležitého, co v nás žije. A i my můžeme takto sami na sebe zapomínat, ztrácet sami sebe pro druhé. To, co jsme dostali, v nás může dál růst, nést plody. A stejně takoví máme být my – ztratit svůj život pro druhé. Sám Ježíš Kristus, náš učitel a spasitel, je jako to pšeničné zrnko, které padlo, aby v nás jeho láska, velkorysost a obětavost mohli růst, nám i druhým k užitku. Amen!

texty: Numeri 21,4-9, Efezským 2,1-10, Jan 3, 14-21

Bratři a sestry,

Izraelci už dlouho putovali, cesta pouští nebyla nijak příjemná a lid začal propadat malomyslnosti – depresím a špatným náladám – řekli bychom asi dnes. Stěžovali si, nelíbilo se jim, co zažívají, bylo to dlouhé, nepříjemné, únavné, nejisté. Na jednu stranu – nebylo se čemu divit, protože putovali směrem k Akabskému zálivu, a tak šli přesně na opačnou stranu, než byla zaslíbená země, tedy než kam směřovali a chtěli jít. Tuhle pořádnou zacházku museli podstoupit proto, aby se vyhnuli území Edómců. Mojžíš sice žádal edómského krále o svolení zemí projít, ale ten jim to nedovolil. A tak museli jít hodně dlouhou oklikou. Namísto toho, aby byli Hospodinu vděčni za jeho vedení, se jich zmocnila únava, nejistota a beznaděj. O zemi zaslíbené si začínali myslet, že jsou to jen krásné řeči a kdoví, jestli tam vůbec někdy dojdou. 

V těžkých situacích se ukazuje skutečná kvalita lidí – to, co si každý neseme s sebou uvnitř, se začne projevovat navenek, ukazuje se ale i kvalita institucí, jednotlivých společností, politických systémů. Vloni jsme si mysleli, že pandemie potrvá pár týdnů a ejhle, už je to rok a konce stále nevidět. Návrat k “normálu”, k životu, kdy nás nebude nic drasticky omezovat, se nám teď může jevit jako dosažení pobytu v zemi zaslíbené. Putujeme, vyhlížíme jí, ale už na té cestě také propadáme malomyslnosti a beznaději. Jak vidíme, i Izraelci v těžké situaci nadávali, malomyslněli. Ani my nejsme kolikrát ve stavu přijmout některá nepopulární opatření, omezení, byť právě teď je čas k tomu, abychom se víc, než na vnější prostředky, spolehli na sebekázeň, solidaritu, vzájemné porozumění a vyjití si vstříc. Každá těžká doba je společnou zkouškou naší lidské a občanské zralosti. A na každém z nás záleží, jak se zachováme, zda budeme světlem a příkladem, nebo zda kolem sebe budeme šířit malomyslnost, stíny, blbou náladu, bludy … 

Je to tak, že ve chvílích, kdy zažíváme něco těžkého, procházíme nějakou transformací, zkouškou, potřebujeme někde vidět světlo. Izraelci se do situace, o níž jsme dnes četli, dostali díky tomu, že nedůvěřovali Hospodinu, proto museli dál putovat pouští a navíc čelili i situaci fyzického ohrožení. Mojžíš nakonec uprostřed izraelského ležení vztyčil vysoký sloup a na jeho vrcholu jako znamení záchrany umístil kovovou figuru hada. Toho bronzového hada zmiňuje i dnešní evangelium. Proč? Samotná soška hada neměla zázračnou moc, byl to obyčejný kovový předmět, vyrobený lidskou rukou. Bylo to znamení záchrany a Izraelci měli na toho hada pohlížet, aby si to uvědomili. Neměli se mu klanět, ale mít jej tak nějak před očima, a díky němu si zpřítomňovat Hospodina, který je záchranou a s tímhle vědomím zkusit překonat všechny těžkosti. Každý ten pohled jednotlivce vzhůru na hada byl vlastně vděčným pohledem k Bohu, který zachraňuje lid. Když pak Izrael táhl dál, byl o zkušenost bohatší, moudřejší. Izraelci věděli, ke komu a kam patří. 

V evangeliu jsme dnes četli: “Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.” Tak jako tehdy Izraelce před smrtí zachraňoval pohled k figuře hada, a probouzel v nich naději, posiloval v nich pomyslné světlo a dodával vůli jít dál blíž zaslíbené zemi, tak nás před věčnou smrtí, před pádem do temnoty a beznaděje, zachraňuje pohled ke Kristu. A Ježíš říká výslovně, jaký pohled nás zachraňuje: “Kdo v něho věří, má život věčný.” Tedy pohled srdcem, protože “správně vidíme jen srdcem”, a to už přece víme 🙂 

Vidět srdcem znamená i schopnost uvědomit si, že mnohé chyby, zlo a stíny, které vidíme ve světě, v druhých, je to, co je v nás a co jsme neprohlédli, nezpracovali. Měli bychom se proto snažit uvědomit si své stíny, pokusit se je vtáhnout, pojmenovat, přispět tak k uvolnění napětí nejen svého, ale i lidí kolem, těch, které svým jednáním a chováním můžeme ovlivnit – v dobrém i zlém. I na Ježíše Krista si farizeové a další promítali všechny své strachy, stereotypy … ale on neměl v sobě zlo, neodplácel stejnou mincí, byl a je tím největším světlem, nenásilným vykupitelem, který otevírá naše srdce a oči opravdovému, věčnému životu, víře, naději a lásce. Jeho oběť za nás nasvěcuje i náš život, a vede nás k tomu, abychom i my přinášeli do světa světlo, protože ho potřebujeme, teď zase víc, než kdy dříve. Amen!

texty: Gn 9, 8-17, Mk 1, 9nn

Bratři a sestry,

postní doba je cesta, čas k prověření stezek, po nichž se touláme a jimiž se ubíráme, abychom našli tu, která nás dovede zpět domů. Postní čas není sbírkou zbožných úkonů, ani závodem s druhými, co všechno si na 40 dní odepřeme a kdo toho zvládne víc, je lepší, ale je dobou, kdy zkoušíme rozlišit, kam se zaměřuje naše srdce. Otázka “kam míří mé srdce?”, resp. “kde jsem a kam směřuji?” je jádrem postní doby. Zkusme se ptát sami sebe, kam mne vede moje životní navigace – k Bohu? Anebo jinam? Žiju k Boží radosti, anebo pro to, aby si mě někdo všímal, chválil mne, obdivoval, abych byl/a na prvním místě …?

Jan Werich říkal: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Možná, že by stačilo, abychom 40 dní prostě jenom byli – sami sebou, podle svého srdce, beze strachu a masek. Podle Boží jiskry v nás. Máme příležitost se nad sebou zamyslet, zda děláme vše proto, abychom dokázali zůstat sami sebou. Přes všechny naše ústupky, pohodlnost a rozumářské argumenty, že to nejde, že se musíme přizpůsobit požadavkům okolí apod., stejně v hloubi duše víme, že to, co je kolem, není ještě to, co by být mohlo a mělo. Něco uvnitř člověku říká, že do jeho života zasahují vetřelci, kteří životní trajektorii ovlivňují ne vždy správným směrem, a že by se s nimi neměl smiřovat. Jenže téměř vždy se nám postaví do cesty nějaká překážka, s kterou si nevíme rady a na kterou naše síly nestačí. Ptáme se, proč to nejde? Jak to, že se s tím nedokážeme vypořádat? Když o tom uvažujeme docela poctivě, dojdeme ke zjištění, že se příliš spoléháme na sebe a málo, nebo vůbec ne, na Pána Boha. Není na něho čas, říkáme si. Ale proč? A kdy bude?

Postní období se opakuje každoročně, a přece je každý rok nové – protože i setkání s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem je každý rok nové. Postní období je časem zvlášť příhodným k tomu, abychom se pokusili obnovit chápání křesťanského života jako velkého putování do Otcova domu, cestu domů. Návratem domů končí každé cestování, každý život? S čím se budeme jednou vracet domů a jak? 

Postní doba začíná výzvou: “„Obraťte se a věřte evangeliu“” (Mk 1,15). Těmito slovy začal Ježíš své poslání na zemi, aby smířil lidstvo s Otcem a aby uvedl každého na cestu života. Bůh Otec totiž ve své dobrotě a moudrosti připravil plán spásy pro všechny lidi, kteří od něho pocházejí a k němu směřují. “Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, která je dobrá, po ní se vydejte a vaše duše naleznou klid.” (Jr 6,16). Amen!

texty: Iz 40,21-31, 1. Kor 9,16-23, Mk 1,29-39

Sestry a bratři,

věřit znamená nemít nic v rukou – nic, co by se dalo exaktně dokázat – a prožívat toto “nic” jako živé, přítomné, jako stále živoucí, nehynoucí a nepodmíněnou lásku. Ta nás mimojiné vede k tomu, abychom dávali věcem určitou volnost, průchod, leccos uměli odevzdat, abychom byli ochotni odpustit, vydávat se s důvěrou na cestu a na té cestě důvěřovat druhým, dávat sebe sama a sami sebe nacházet. 

V dnešním textu evangelia čteme o tom, jak Ježíš bere horečkou ochablou ruku nemocné ženy, a ta žena se záhy uzdraví, nabyde sílu a může všechny obsluhovat. Stejně tak je psáno o dalších nemocných a posedlých, že byli přinášeni, přiváděni, aby je uzdravil. Museli se, tito ne-mocní, spolehnout – na něj, na druhé, na pomoc zvenčí. Písmo nám tady říká, že nikdy nejsme sami, že je tu někdo, kdo nám podává ruku, že je tu světlo, za kterým můžeme jít. A taky, že je v pořádku, když jsme někdy bezvládní, nemocní, či jinak bezmocní, že i neschopnost se počítá, i to, že jsme kvůli tomu třeba naštvaní, smutní, bolaví …. Víra musí umět žít s paradoxy, poradit si s nimi, se vzlety i pády. Bolest, smutek, ale ani třeba hněv, prostě emoce, které se zákonitě objevují v životě každého člověka při různých příležitostech – nic z toho bychom neměli potlačovat. Ale máme se pokoušet takové stavy proměňovat. Všichni známe v životě dny lepší, dny horší … ale jak s nimi nakládáme, s tím, co se nám děje? V tom se lišíme. Mnohé podstatné věci a proměny se dějí vlastně neviditelně, jakoby “nic”, možná pouhým “dotekem”, během oka-mžiku, ale za tím nic je ve skutečnosti nikdy nehynoucí Boží láska k nám, síla té lásky, ze které lze brát i dávat dál. Víra nespočívá toliko ve slovech. Ve vysvětlování. Spočívá v osobě. V Bohu, který nám vyjevuje své božské Já v Kristu a v oběti Krista za nás. Boží Slovo, které se stalo tělem, nás volá k osobnímu dialogu. Písmo nás volá k osobnímu zápasu, cestě. Jak naložíme s tím, co se nám v životě děje, s tím, jak náš život vypadá? V osobním nasazení, v našem osobním zápolení s tajemstvím Boha, přicházíme k víře, ke zdroji, k lásce. K síle, která může proměnit nazírání na náš život, která nás může (vy)léčit. Je to proces, dění, cesta vztahování se, ale ne vždy cesta vysvětlování. Cesta v tichu. Kristus také nemocné ženě neříkal, z čeho má horečku a proč se jí to stalo, nemoralizoval, nepoučoval, jednal. Uzdravil jí dotekem. 

Bratři a sestry, už tady zaznělo, že do života každého z nás patří světlo i stín. Mnohdy jsou naše životní cesty velmi paradoxní. Ptáme se, co nám tím vším chce Bůh říct? Bezpochyby je jedním z našich úkolů, abychom se na této cestě probojovali, promeditovali a promodlili k vyznání: “ne má, ale tvá vůle se staň, Pane”. Není to ale poraženecké vyznání, kapitulace pod tíhou osudu, naopak, takové vyznání se rodí z dialogu, z modlitby. Anselm Grün, jeden z učitelů praktického duchovního života inspiruje k praxi rozmlouvání s Bohem nahlas, doma s ním mluvit – třeba i hodinu. Zkuste to! Dnešní evangelium se jen málo rozepisuje o Ježíšově modlitbě, víme vlastně jen to, že Ježíš odešel do ústraní a tam se modlil. Víc o tomto jeho rozhovoru s Bohem nevíme. Ale čteme, že měl moc uzdravovat. Jedna z rovin tohoto příběhu nám ukazuje k prameni, ze kterého může čerpat každý. K lásce, víře, dialogu. Žijeme-li z těchto zdrojů, znamená to také, že sázíme na to “nic”, o kterém jsem mluvila na začátku. Ono “nic” se nedá vlastnit, usmlouvat, řídit, prodávat, koupit, měřit, zasloužit si, ba ani vysvětlit. A přesto je to zdroj, který tu byl, je a bude – stále hojný. Dá se k němu dostat i skrze modlitbu, neboť ta nás povznáší k Bohu a má moc změnit naší perspektivu vnímání událostí v našich životech – dává nám nadhled, nebo možná právě ten Boží klid, jistotu, vědomí, že nejsme sami, ať se děje cokoliv. Amen! 

texty: Dt 18, 15-20, 1Kor 8, 1b-13, Mk 1, 21-28

Sestry a bratři,

jedním z důležitých úkolů církve je její prorocká úloha. Víra přináší do života rozměr pokoušet se interpretovat znamení doby, je to jeden z našich úkolů. I takto následujeme Krista, když se pokoušíme nahlédnout události, jichž jsme svědky, které prožíváme a dotýkají se nás, a když se je pokoušíme číst tak, že jdeme v jejich chápání za prvotní emoce, hlouběji. Je naším úkolem se ptát, jak k nám skrze dějinné události mluví Bůh, co nám sděluje? Máme na cestě za poznáním také překonávat strach. Často tam, kde je málo víry, je hodně strachu, a tam, kde je hodně strachu, se může začít dařit třeba agresivitě, konspiračním teoriím anebo také lživým prorokům, rádoby zachráncům, těm, kteří si myslí, že mají poznání, těm, kteří hlásají, že mají pravdu, sílu, moc … I tímto směrem nás v úvahách vedou dnešní biblické texty. Proroci, ti skuteční, do dějin vnesli fenomén víry, důvěry, otevřeli lidem novou dimenzi života, obohatili dosavadní systém rituálů, příkazů a zákazů právě o víru a důvěru ke skutečnosti jako takové, o důvěru k tomu, který vtiskuje smysl i zdánlivě nesmyslným věcem. Také nás učí, jak léčit kořeny strachu, protože strach mnohdy pochází z vykořeněnosti, a hledá si cíl – čeho by se mohl bát, v kom či v čem zakořenit, hledá si prostor. Dnešní evangelijní text, ačkoliv se to možná na první přečtení nezdá, nám sděluje něco o zakořeněném strachu, o vykořeněnosti, která dává prostor všelijakým “nečistým duchům”, ale text je také právě o důvěře. 

Když byl před necelými dvěma lety, 30 let po revoluci, proveden nezávislý průzkum v české společnosti, jedna část otázek se týkala zásadní věci, kterou je obecně důvěra – mezi lidmi, důvěra v instituce apod. Důvěra přináší do občanské společnosti stabilitu a soudržnost a ulehčuje lidem vše od obchodních transakcí po každodenní komunikaci. Pohybovat se v prostředí, kterému se dá důvěřovat a kde se dá důvěřovat, je pro život mnohem lehčí. Společnosti, ve kterých je důvěra nízká, naopak neprospívají, což se projevuje na fungování státu i v mezilidských vztazích. Důvěra mezi nejbližšími i zkušenosti s těmi, které člověk osobně nezná, jsou tak klíčovými ukazateli fungující společnosti. V tom průzkumu z roku 2019 se ukázalo, že je nám ve společnosti potřeba důvěry více, že mezi lidmi v naší společnosti je důvěra obecně extrémně nízká. Jak už bylo řečeno, mezilidská důvěra je obrovsky důležitým kapitálem. Nakonec i zkušenost loňského a letošního roku nám také o důvěře či nedůvěře mezi lidmi mnohé vypovídá. V lidech narůstá skepse, a právě i další nedůvěra. Ani se tomu nelze divit, po informačních kotrmelcích, které předvádějí špičky naší politiky. Právě lidé, kteří jsou vidět, kteří vystupují na veřejnosti, někdy samozvaní, jindy skuteční “proroci” mají zvláštní zodpovědnost za kapitál důvěry, ne všichni si to ale zodpovědně uvědomují a podle toho jednají. 

Bible nás i skrze příběhy dávných proroků učí, abychom si uchovávali naději, abychom se nevzdávali, vytrvali. Protože život ve víře je cestou na hloubku bytí. Abychom se učili překonávat strach. Kristus má v mnohém také terapeutickou úlohu – ukazuje, jak překonávat strach, nedůvěru a agresi vírou a nadějí. 

Když se tedy konečně vrátím k tomu dnešnímu textu z Markova evangelia, tak je tam zmíněn muž, kerý byl posedlý nečistým duchem. Nečistí duchové, to je pro nás asi něco jako hororová představa, ale nečistý duch, to může být klidně to, co poletuje vzduchem, mezi lidmi, a tu sedne na toho, tu na onoho – taková ta blbá nálada, atmosféra nejistoty, strachu, davová psychóza, nebo rychle se šířící “zaručená” zpráva, něco, co na nás sedne, myšlenka, která mnohé ovládne .… Ježíš říká nečistému duchu: “Mlč, umlkni a vyjdi z něho”. A stane se. To je ta terapeutická síla Kristovy lásky, která zmůže takové věci. Překoná strach, dává kořeny u pramene života. Boží posel vždycky říká “nebojte se”, proroci, andělé, dobré bytosti, poslové světla a lásky vždycky říkali a říkají “neboj se, nebojte se”, dávají bez touhy ovládnout, léčí bez dlužního úpisu chtít na oplátku vlastnit. A jak jsme četli, zprávy o takovém skutečném léčení se rychle šíří a vzbuzují naději. AMEN! 

texty: Jon 3,1nn/ Ef 4,30nn/ J17,20nn

Milé sestry, milí bratři,

starozákonní kniha Jonáš je nejkratší biblickou knihou a jen tak pro zajímavost – končí otázkou. Spisek je vlastně povídkou, která ukazuje, že Bůh má smysl pro humor, pro ironii a mnohdy jedná jinak, než jak bychom čekali. Příběh proroka Jonáše je vcelku dobře známý – prorok má svůj úkol, jít zvěstovat zkázu hříšnému městu Ninive, ale od samého začátku se snaží svému pkolu vyhnout a uprchnout před Hospodinem. Když má jít do Ninive kázat, tak namísto toho se vydá opačným směrem, nasedne na loď a plaví se pryč, na druhý konec země, do Taršíše. Cestou loď postihne bouře, kterou nachystá Hospodin, lodníci přemýšlí, kdo je bouří vinen, a padne los na Jonáše, neboť se proti Hospodinu provinil a jako jediný se nemodlil ke svému Bohu v čase nebezpečí a ohrožení. Jonáš je vhozen do vody, ale ani tady nemá na svém útěku klid. Nenajde milosrdnou smrt a spočinutí ve vlnách, namísto toho Hospodin pošle rybu, která Jonáše spolkne a Jonáš se plaví dál v ní. A tak mu nezbývá, než skutečně jít do Ninive – je to jeho druhá šance, a zvěstovat, co je jeho úkolem – Ninive má být zničeno. Jonáš se odebere na kopec, aby celou apokalypsu sledoval. K jeho překvapení, a to nemilému, ovšem žádná apokalypsa nenastala. Lidé v Ninive se obrátili a Hospodin jim odpustil. Jonáš se s Hospodinem začne hádat, je naštvaný a zcela lidsky pochopitelně si připadá jako hlupák, který zvěstoval Ninive zkázu a ono se nic nestalo. A Jonáš má pocit, že je v právu, když se na Hospodina zlobí. To je takový opakující se motiv, že Jonáš si myslí, že má právo na svůj hněv, a drží sám sebe v tomhle postoji. Tak moc se nakonec zahleděl do svého poslání, nabyl představy o své důležitosti a svém poselství, navíc měl i falešnou představu o Bohu, na kterého se stále zlobil, že si ani nevšiml, že situace se změnila, že lidé v Ninive činili pokání. Jonášovi, jak vidno, úplně nejvíc nakonec šlo o vlastní prestiž a vůbec se neradoval z toho, že lidé, spousta lidí ve městě, které mělo být zničeno, se polepšili, nešlo mu o ně, o ty, k nimž byl poslán, ale šlo mu jen o něho samého.

Ten příběh nám vyvrací představu mstivého Boha, který člověka pronásleduje a trestá. Je to přesně naopak – Hospodin odpouští, ale Jonáš nikoliv – ten má svou jasnou představu spravedlivého, hněvivého Hospodina, a toho, jak by měl Bůh jednat, jak by se věci měly dít. Ale Bůh se tady ukazuje úplně jinak, jedná jinak, než jak bychom chtěli nebo čekali. 

Ten příběh, bratři a sestry, nás vede k zamyšlení nad různými typy náboženského prožívání. Jsou lidé, napříč církvemi, ba i náboženstvími, jimž je vlastní postoj, kdy víru chápou jako vlastnictví, jako instrument, nástroj k něčemu dalšímu, například k držení konzervativního řádu ve společnosti, k prosazení vlastních představ o Bohu. Takové náboženství přispívá k šíření strachu, nenávisti, k udržení pevného řádu ve společnosti, k uzavřenosti. Existuje ale i jiné chápání religiozity, které je spíše niterné, kdy člověk ve víře prostě žije, a kdy se na povrch, směrem do světa a k druhým lidem dostávají kvality jako je citlivost, tolerance, touha po pokoji a míru, otevřená mysl, poctivé hloubání o otázkách víry a života. 

Lidé jsou různí, jsme různí, a tak máme také různé představy o Bohu, které se často mezi sebou liší. Ale právě také u Boha a v Bohu dostáváme tu milost, kdy každý může odložit svou ješitnost, pýchu, urážlivost, vztahovačnost či přecitlivělost, a naopak obléknout Kristovu lásku, pokoru, laskavost a trpělivost. Kristova láska je láskou toho, který kvůli nám zemřel, abychom už nežili sami sobě, ani svým představám, nýbrž jemu. Abychom žili z jeho lásky a pro ní. Amen! 

texty: 1Sam 3,3/ 1Kor 6,13/ J 1, 35 + 4,1-6

„Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.“

Dietrich Bonhoeffer

Milé sestry, milí bratři,

“Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu”, napsal protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer. Každý z nás máme své povolání, jednak ve smyslu práce, do které vkládáme svůj um, čas a energii, ideálně i kus sebe, tzv. své srdce, máme povolání ale také v tom smyslu, že každý člověk je povolán Bohem k plnému životu, k tomu, abychom dali své talenty, svá obdarování k dispozici tomuto světu – našimi slovy, činy, způsobem bytí – abychom poznávali svůj úkol zde na Zemi, sebe, a hledali hloubku života, přesah nás samých. Každý člověk má svůj spirituální rozměr, ne všichni mu ale dáváme v životě prostor. Tento postoj zčásti možná pramení i z minulosti, kdy byl Boží lid rozdělený na “klér” a “laiky” a něco z tohoto chápání zůstalo obecně v církvi dodnes. My to slovo laik chápeme spíš jako “amatér”, i když před Bohem žádní Boží amatéři přece nejsou, před Bohem jsme si rovni. Přesto bylo v minulosti laikům určeno hlavně poslouchat, v určený čas se modlit, a to bylo tak nějak vše, ostatní poklady křesťanské spirituality zůstávaly běžnému člověku – laikovi – nepřístupné, narozdíl od kléru. Různí reformátoři církve se snažili a snaží tuto propast mezi klérem a laiky překlenout. A třeba tady u nás “husitů”, byť termín “laik” také používáme, si už od počátku do svých principů fungování klademe ideu být církví “lidovou”, nehierarchickou, kde by v ideálním případě žádné průrvy mezi kněžími a věřícími neměli vznikat – vždyť nakonec – i kněží jsou přece věřící 🙂 

Povolání začíná už u proroků, s nimi vchází do života a světa víra – víra jako odpověď na osobní povolání (vzpomeňme na příběh Avrama/Abrahama, jenž poslechl Hospodina, aniž věděl, kam jde). V současnosti, kdy bytí v církvi už není jen zachováváním dědictví našich předků, protože žijeme v jiné době a náboženství se stalo spíš nesamozřejmou součástí života, je čas pro víru chápanou jako osobní povolání. Protože víra je věcí osobního rozhodnutí, kdy svobodně vrůstáme do rozměru “být věřící”, hledáme svůj spirituální tvar, ptáme se “proč” – co ode mě Bůh chce? Jak mám svým lidstvím odpovědět na Boží povolání? A odpovědi na tyto otázky jsou pro každého člověka jiné, nemůže jen kopírovat něčí cestu nebo dělat, co nám řekne druhý, ale každý se na téhle cestě potřebuje vyladit, každý máme své specifické povolání, dary, protože každý z nás jsme jedinečný a takto Bohem milovaný. Když jdeme duchovním životem takto, duchovní rovina našeho bytí, ba ani náboženství, se patrně nemůže stát věcí zvyku, protože život ve víře je život v dialogu, rozhovoru s Bohem, který nikdy nekončí, nemusí skončit.  

Filosof Emanuel Rádl říkal, že když se v životě mezi sebou hádáme o to, kdo má pravdu, třeba právě i ve věcech víry, můžeme tuto otázku zkusit otočit a zeptat se, zda pravda má nás, zda jsme v pravdě, protože jí neustanovujeme, ale rodíme se do ní.

Četli jsme v Janově evangeliu, jak Kristus říká: “Já jsem cesta, pravda a život” a my toho můžeme být vědomou součástí, je to právě ta věc osobního povolání každého z nás. Svobodného rozhodnutí vydat se na cestu vztahu – s cestou, pravdou a životem.

Ježíš Kristus přišel na Zemi, abychom viděli, že život, který jsme dostali, je úžasný dar, že může být bohatý, různorodý, hluboký, takový, jaký si jej dovolíme prožít. Bezbřehá svoboda má své limity, svá úskalí a před každým z nás leží náš čas života především jako tvořivý úkol, jako výzva, abychom čas nám daný smysluplně využili a nepromarnili. Ježíš lidi učil, a učí i nás, že život nestačí mít, ale že je potřeba jej tvořit, rozvíjet, že životu je potřeba patřit, ponořit se do něj. 

Už jednou zde zazněla slova Dietricha Bonhoeffera: “Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.”  Život je projevem lásky, kterou jsme nevymysleli, ta tu byla, je věčná, byla na počátku, když Bůh stvořil svět. Bůh, je láska. Tohle poznání nám ozřejmil svým životem i svojí obětí za lidi Ježíš Kristus. Chtěl, aby lidé už nežili v temnotě nevědomosti, v určité pasivitě, ale aby vyšli, za světlem, za láskou, abychom objevili a prožili své jedinečné poslání a nepromarnili čas, který nám byl dán. Amen!

texty: Iz 43,16–28, Mk 2,1–12

Milé sestry, milí bratři,

celé vánoční období zpíváme o tom, že se nám narodil Kristus Pán. Za tímto vyznáním a také konstatováním, že se narodil všem nám lidem bez rozdílu, stojí ještě i jiné vyznání, a sice “věřím v Boha”. Jaká je naše víra, díky níž věříme v Boha, když jsme každý jiný, každý z nás originál a přece víru vyznáváme společně? 

V hebrejštině znamená víra „stálost“, neochvějnou důvěru v Boha. Ježíš uzdravuje nemocné, aniž by se jich předtím podrobně vyptával na jejich náboženské názory. Víra, o které hovoří Ježíš, je spíše důvěra v Otce a důvěra v to, že se v Ježíši člověk setkává s dobrou Boží mocí. Tato důvěra dokáže měnit nás i svět kolem nás. 

Příběh, který jsme dnes četli, příběh o ochrnutém, ukazuje sílu důvěry, jež vede k uzdravení. Víra zde není něčím teoretickým, ale skrznaskrz praktickým, víra je tu ukázána jako nápaditý čin. Čtyři přátelé či příbuzní ochrnutého chtějí nemocného dostat k Ježíši, ale narazí na dav, který zatarasil cestu. Mnozí by v této situaci všechno vzdali. Vrátili by se domů s myšlenkou, že udělali, co mohli, ale jejich plán nevyšel. Ale čtyři nosiči prokazují odvahu i nápaditost, když vylezou na střechu a začnou ji rozebírat. Tehdy to určitě nebylo tak náročné, protože střecha běžného palestinského domu byla zhotovena pouze z došků a bláta. Ale o to tu vlastně nejde. Podstatné je, že víra si tu dokáže poradit i v situaci, která působí bezvýchodně, vede k netradičním řešením a postupům i ve chvílích, které vypadají beznadějně. 

Ježíš tuto víru oceňuje. V mnoha evangelijních příbězích odpovídá Ježíš přímo na prosbu nemocného. Ale překvapivost dnešního vyprávění spočívá v tom, že Ježíš pomáhá ochrnutému spíše na základě víry druhých.

I my jsme se jistě někdy dostali do situace, kdy jsme byli ochromeni a mohli jsme se spolehnout jen na druhé – na ty, kdo nás ponesou dál, povzbudí nás či nám pomohou. A právě dnešní evangelijní příběh ukazuje, že jsme často závislí na víře-důvěře lidí kolem nás – přátel, rodičů, spolupracovníků. Jsou zkrátka chvíle, kdy nás nenese – tak jako ochrnutého – víra naše, ale víra druhých.

Ti, kdo spustili nosítka střechou, prakticky ukázali, co znamená být druhému člověku bližním. Museli být nicméně překvapeni Ježíšovou reakcí. Nejspíše čekali, že Ježíš ochrnutého uzdraví, ale on řekl pouze: „Synu, odpouštějí se Ti hříchy!“ Toho je zajímavé si všimnout. Svázanost hříchem může být podobná ochrnutí. Apoštol Pavel napsal v listu Římanům: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“ (Ř 7,18n). Těmito slovy Pavel vystihl, co znamená být svázán hříchem. Pokud chceme dobro, ale nedokážeme jej uskutečnit, můžeme mít pocit, že nám ochrnula vůle, že jsme paralyzováni. Jinými slovy – kolikrát se těžko vymaňujeme z toho, co máme zažité a co nám připadá samozřejmé. Zůstáváme-li v něčem, co nám či druhým škodí, co nás odvádí od světla, od lásky, víme-li o tom a nedokážeme to překonat, může nás to svazovat. Musí to tak zůstat? Dnešní příběh říká, že ne, protože zdánlivou osudovost rozbíjí v evangeliu Ježíšův hlas: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Ježíš vlastně říká: Vysvobozuji Tě. To, k čemu jsi byl připoután, Tě už nebude tížit. Odstraním to, co Tě ochromovalo tak, že ses nevzchopil vůbec k ničemu.

Stejnou milost vyhlašuje Hospodin ústy Izajáše. Nejprve ovšem vypočítává přestupky svého lidu a při tomto „soupisu“ se ukazuje, že zde není nic, čím by si lid mohl zasloužit Boží milost. A přesto Hospodin praví: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.“ 

Bratři a sestry, Bůh vyzývá i nás, abychom se nenechali spoutat a ochromit minulostí, která může být i všelijak černá. Naopak nás vybízí, abychom hleděli s nadějí do budoucnosti nesené jeho milostí. Hospodin praví skrze Izajáše: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ V těch slovech je naděje pro nás a pro celý tento nový rok. Amen! 

texty: Ž 145,13, Ž 31, 15–16, Mt 6,31–34

Bratři a sestry,

na prahu nového roku si většinou přejeme, aby čas, který je před námi, byl pokud možno lepší, než rok předchozí. Letos k tomu máme i pádný důvod, přát si více klidu, normálnosti a méně extrémů. Díváme-li se na život pohledem věřícího člověka, tak si můžeme připomenout další důležitou věc, a sice, že nemusíme vždy v životě spoléhat jen na své, zákonitě omezené, síly. Loňský podivný a podivuhodný rok nám poskytl mnoho příležitostí, abychom se přesvědčili o tom, jak blízko k sobě lidé mohou mít, jak nepředvídatelně mocné jsou vlny pomoci a solidarity, vzájemnosti a důvěry, jak důležitá je naše pokora a trpělivost. Bible jako jeden z nejvýraznějších příkladů důvěry a spolehnutí se na Boha, na lásku a sílu přesahující naše schopnosti a zkušenosti, uvádí pokornou dívku Marii – jejíž svátek si podle církevního kalendáře dnes připomínáme – když totiž Marie uslyšela zvěst, že se jí narodí syn, řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se podle tvého slova“ (L 1,38). 

Je před námi další rok, čas, kdy půjdeme životem a Bůh je na té cestě s námi, otevírá nám budoucnost a je na nás, jak jí naplníme. Volby, které učiníme, jsou svobodné, ale měla by v nich být patrná i zodpovědnost – k planetě Zemi, k našim předkům, potomků, sousedům, k nám samým. K lidem, které známe, ale i k těm, které neznáme. Někdy je velmi těžké očekávat budoucnost s nadějí, nebo dokonce s optimismem, letos se k tomu ale asi upínáme víc, než jindy. Co je ale důležité si uvědomit, že ani přítomné okamžiky se nám často nedaří prožívat plně a s vděčností, případně i radostí, chceme změny, chceme je hned a ono to třeba ještě nejde, ještě nenastal čas .… Mnoho z nás si tuto skutečnost uvědomilo vloni, možná i právě v Adventu, o Vánocích, které byly a jsou jiné, než jsme si zvykli. To, jak prožíváme svátky, chvíle, které vybočují z všedních dní, do velké míry závisí na našem vnitřním nastavení, na našem postoji a hodnotovém žebříčku a zcela určitě na tom, zda je nám spolu dobře – včetně toho, zda je nám dobře se sebou samými. Zkušenost loňského roku nám navíc ukazuje, jak je důležitá dobrá psychika, a jak přes všechnu naší snahu se věci i tak mohou dít jinak, než jsme chtěli. Mnoho z nás jistě zná chvíle výčitek, kdy si říkáme, že jsme si kvůli malichernostem zkazili chvíle, které mohly být krásné. Podobně se nám může stát, že si ničíme jedinečné, neopakovatelné chvíle jen kvůli špatným vzpomínkám, tedy minulosti, nebo obavám z budoucnosti, o které toho ale, přiznejme si, víme vždycky velmi málo. Je toho tolik, co má tendenci nás od prožívání přítomnosti odvádět. A přitom to, zda se dokážeme ještě vůbec zastavit, uklidnit naší mysl, která běžně spíš víří kolem toho, co máme udělat a ještě jsme neudělali, co nám přinese budoucnost, se zdá být klíčové pro to, abychom přestáli chvíle, které většině z nás způsobují podvědomé podráždění a pocit nejistoty. Ježíšova slova nás zvou k tomu, abychom si dokázali vychutnat přítomnost a alespoň na chvíli pustili z hlavy neustálé starosti a otázky, jak to či ono zařídíme, co bude a kdy to bude. 

Ježíšova slova, jak vidíme, nejsou výzvou k útěku z povinností do nitra, z labyrintu světa do ráje srdce. Je dobře patrné, že každý den je plný různého zařizování, plný starostí. Ale stejně tak je zřejmé, že má cenu soustředit se na to, co je aktuální, protože pokud budeme myslet na všechny úkoly, povinnosti a požadavky naráz, pokud se budeme strachovat, kdy se zas nás život vrátí do normálu, jak jsme byli zvyklí, zahltí nás to, staneme se otroky vlastních obav. Starost, strach pak postupně zakryje střed, světlo a lásku, z nichž by měl náš život vyrůstat. Boží království, moudrost, dotek pravdy se budou ztrácet na dně hromady pomíjivých věcí. Až někdy jindy, až potom, až zmizí všechny starosti, budeme mít čas zabývat se tím duchovnějším, hlubším, tím, na čem můžeme dobře stavět? Ale skutečně starosti někdy zmizí? Nebo jen prožijeme ustaraný život, kde už pro nic jiného nezbude místo? Ježíš na takovou otázku odpovídá výzvou: „Hledejte především  Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Touto výzvou nás Ježíš zároveň zve k smysluplnému využívání času. Čas strávený pro to Boží, pro lásku, radost, moudrost a sebepřesah není nikdy ztracený, ale naopak dobře využitý, zatímco mnoho dalších věcí náš čas jen krade, ba čas samotný se stává nepřítelem, který nás honí a stíhá. O to víc je třeba se přidat k žalmistovi a svěřit svou minulosti, přítomnost i budoucnost do Božích rukou: „Ale já v tobě naději skládám, Hospodine; řekl jsem: Bůh můj jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji, vytrhni mne z ruky nepřátel mých a těch, kteříž mne stihají.“ Amen!