Brno Botanická

Kázání na 4. neděli po Zjevení, 3. února 2019, Brno, Botanická 1

1.čtení: Jer 1,4 | 2. čtení: 1Kor 12,31 | Evangelium: Lk 4,21

Sestry a bratři,

Ježíš se vrátil z Kafarnaum do Nazareta. Všichni ho tam znali, vyrůstal tam, byl to jeho domov. A poznávali v něm proroka, díky tomu, jak mluvil a hlavně podle toho, jaké konal činy. Prorok je ten, který interpretuje, co se aktuálně děje v přítomnosti, buď jako zdroj naděje nebo jako varování pro lidstvo do budoucna. Skrze proroky Bůh mluvil a mluví k lidem. Často to bylo tak, že proroci ve chvílích klidu, kdy se zdálo, že je vše v pořádku, že si lid může vydechnout, říkali, že toto není ten pravý klid a pořádek, že něco většího má ještě přijít, a udržovali lidi v bdělosti. A stejně ve chvílích beznaděje a krize zaslibovali proroci lepší časy. Něco na způsob “ano, bude líp”, ale vyřčeno s úplně v jiném kontextu a z jiných pohnutek. Proroci byli učitelé, osobnosti, často se ale stávali i terčem nedůvěry a zloby, když neříkali, co chtěli lidé slyšet. 

Skrze proroky přišla do systému náboženství, který byl souborem přesvědčení a pouček, víra – jako životní orientace, životní styl. A skrze Krista láska, soucit, solidarita. Náboženství do té doby tvořily hlavně rituály a obřady, pro Hospodina se konaly oběti. Hospodin prostřednictvím proroků ale lidem říká, že nepotřebuje rituály, oběti, ani pouhé opakování dogmat. Skrze proroka Ježíše Krista Bůh poukazuje na to, co je pravá zbožnost, pravé náboženství. A sice, abychom byli solidární s lidmi, kteří potřebují zastání – ať už jde o vdovy, sirotky, nemocné, nebo ty, kteří potřebují nějaký druh pozornosti, zastání. Víra tak ústy a skrze činy Kristovy dostala novou, mravní a sociální dimenzi. 

Soucit, pozornost, péče, laskavost – to je to, co svět potřebuje i dnes. Dnešní svět je složitý, provázaný, jako lidstvo čelíme mnoha problémům. Složité problémy zpravidla nemívají jednoduchá řešení. Napříč společností vedeme debaty o různých věcech. Uvědomujeme si, že odpovědi na mnohé otázky nelze hledat v rozmezí ano, nebo ne, ale jak. Jak konkrétně. Když nebudeme chtít vést debatu, když postavíme problém v kontrapunktu ano, nebo ne, tak patrně vytvoříme dva tábory, které se neshodnou. Stejně, jako za časů Kristových, kdy někteří v něm poznali pravého učitele, proroka a Mesiáše a jiní ne, i dnes je pes zakopaný také ve schopnosti vcítění se, ochotě přesáhnout sebe sama, a víc než kdy jindy i ve vzdělání a schopnosti kriticky myslet. Žijeme v době post-pravdivé. Jenže my pořád ještě nejsme dostatečně vzděláváni v tom, že žít ve svobodné společnosti znamená také vést debatu, a že sdílet názory a hledat společná řešení, ale i respektovat, že jedno nenajdeme a zvolíme jich několik, je prapodstata společnosti, ve které žijeme.

Na dnešních čteních si můžeme uvědomit i další věc – Bůh neuznává lidské hranice mezi národy, dělení na naše lidi a lidi cizí. V době, kdy Ježíš žil, tak on sám pomáhal často lidem ze Samaří, tedy těm, kterými Izraelci pohrdali. Kristus ale jasně ukázal, že neupřednostňuje ty, které lidé v jeho okolí považovali za své – protože Bůh se ujímá všech, i těch, kteří se nám z nějakého důvodu nelíbí, nepozdávají. 

U Boha není dělení na my a oni, lepší a horší. Ale vídíme to kolem sebe, že dnešní doba polarizaci naopak přeje a že k ní kolikrát sami i přispíváme. Je tomu tři týdny nazpět, kdy jsme se scházeli ke společným modlitbám v rámci Aliančního týdne modliteb. Modlitby měly být původně zaměřeny na témata, která jsou palčivá a v dnešní společnosti k polarizaci právě i často přispívají – například strach z imigrace muslimů, nepřátelství ve společnosti, role žen v církvi, lesbická a gay komunita, post-pravdivá společnost, generační konflikty. Jenže u nás, na české církevní půdě, jsme se těch témat leckde zalekli jako příliš bolestných a konfrontačních, než abychom se jimi zabývali, a tak se narychlo vymýšlela témata nová – jednota ve křtu, jednota v misii apod. Oč jednodušší je modlit se za jednotnou misii z našich řad do sekulárního světa, než se skutečně zabývat problémy, kterými žije dnešní společnost a svět! Přitom si říkám, že má-li být církev v 21. století platnou součástí moderní společnosti, neměli bychom před takovými tématy utíkat, mlčet k nim, ale ani se stavět na jednu stranu a vytvářet si domnělé nepřátele z těch, kterým nerozumíme a kteří nesplňují naše představy o “správných” lidech podle evangelia. Síla církve – komunity, společenství lidí věřících v Krista a následujících jeho příklad, může být v tom, že díky vědomí, že v každém z nás je boží jiskra, že Bůh každého z nás přijímá a miluje, můžeme působit jako mediátoři ve chvílích, kdy se v našem okolí polarizují tábory protichůdných stran. Naším úkolem je jít na hlubinu, snažit se o vzhled, pochopení, nezastavit se u povrchnosti, škatulek a odsudků … 

Slyšeli jsme, mimo jiné, dnes slova apoštola Pavla o lásce. Láska je síla, která nám ukazuje, že my nejsme bohy, ale že je tu něco důležitějšího, než my sami, naše já a ego. Tam, kde člověk miluje, tam je Bůh při díle, říká se. Tak kéž bychom byli otevření, tolerantní, soucitní, pečující a skutečně milující v tom dnešním, mnohde tak bolavém, lidském světovém společenství. Amen!

1.čtení: 1Sam 3,2-5 | 2. čtení: 1Kor 12,4-12 | Evangelium: Jan 1,35-39

Bratři a sestry,

když první Ježíšovi učedníci uslyšeli slovo Jana Křtitele, šli a vydali se za Ježíšem a tohle rozhodnutí a tato cesta navždy změnili jejich život. První slova, která učedníci od Ježíše Krista slyšeli, byla: “Co hledáte? A co byste chtěli?” Je to otázka, která by se měla čas od času v životě objevit i pro nás, otázka, kterou bychom si měli pokládat v životě i my – co chceme a o co nám v životě vlastně jde?

Každý z nás ve svém životě někam směřujeme, něco hledáme, máme nějaké cíle, které se snažíme naplnit. Ať už se týkají rodiny, zaměstnání, studia nebo třeba cestování. Ale co bude potom? Co je pod tím vším a co to přesahuje? Chceme, aby náš život měl smysl, aby byl autentický, aby měl nějaký přesah, aby měl váhu v Božích očích.

Bible říká, že strom se pozná po ovoci. Když si uvědomíme, co je hlubinným smyslem života, je potřeba, abychom si na otázky “Co hledáme? O co nám v životě jde?” odpověděli opravdu upřímně. A stejně tak se ptali, když jdeme na cestě s Kristem – “O co nám jde?” A teď nemyslím, abychom si odpovídali podle toho, jak po nás chce dogma, církevní učení, jak po nás chtějí (nebo spíš my si myslíme, že chtějí) druzí, ale o co jde nám osobně? A jednáme tak? Je naše víra osobní odpovědí na povolání Kristem? Je živá? Dává našemu životu světlo a smysl? Jsou to dvě cesty, kterými v životě jdeme, anebo je to cesta jedna? V minulosti snad mohla být víra jednotlivce víc nesena vírou společenství, dnes jsme ale už v situaci, kdy musíme nést víru osobně, kdy každý z nás by měl být na cestě s Kristem autentický, protože jedině tak může do budoucna církev přežít. Tam, kde člověk upřímně hledá dobro, krásu a radost, poctivě i pravdu, tam je na cestě za Kristem. Učedníci se v Písmu také Krista ptají: “Kde bydlíš, Mistře?” Můžeme říct, že Bůh bydlí v liturgii, ve svátostech, ale často k nám také přichází zvenku a my bychom mu měli vyjít vstříc. Přichází třeba v lidech, kteří potřebují naší blízkost, v pronásledovaných, v chudých, v lidech, s kterým třeba nerozumíme, jsou jiní, jednají jinak, než jsme schopni přijmout – i v nich k nám přichází Kristus.

Jednou ze zásad křesťanského morálního učení je schopnost rozlišovat mezi činy obecně a jedním konkrétním činem a přiznat, že nemůžeme čin posoudit, aniž bychom znali to konkrétní, co toho člověka k jednání vedlo. Nevidíme do hlubin svědomí člověka, a tak nemáme právo soudit, co k činu člověka vedlo. Snad G.K. Chesterton poznamenal, že “církev zná všechna pravidla, ale neví, co se děje v jednotlivém lidském srdci.” To bychom si měli uvědomovat a před tím mít úctu.

Včera jsme si připoměli 50.výročí smrti Jana Palacha. Tomáš Halík v jednom svém kázání mluvil o tom, jak mnozí křesťané během Palachova pohřbu měli jasno o tom, že sebevražda je prostě hřích a že mladý student zbytečně zmařil svůj život. I dnes se názory na Palachův čin mezi lidmi různí. Mnohé, kteří byli v průběhu následujících let komunistické éry vyslýcháni a mučeni, Palachův čin ale zavázal – k tomu, aby na něj osobní statečností, nepopřením cesty pravdy, dobra, naděje a lásky, navázali – ne opakováním, ale tvůrčím způsobem. Strom se pozná po ovoci, už jsem to dnes jednou citovala – to ovoce může být skryté, může se urodit až za nějakou dobu. Proud tvořivého navazování je pro nás důležitý, je pro nás důležité kým a čím se v životě necháme ovlivnit, inspirovat – jak pro náš osobní život, tak pro život církve, pro život lidstva. Hledejme tedy především Boží království – teď a tady, tvořme jej skrze touhu jít po cestě naděje, víry, radosti, dobra a skutečné lásky – a to ostatní nám bude přidáno! Amen.

text: Jan 17, 17-19 – “Jednota v misii”

(kázání zaznělo i na ekumenickém modlitebním shromáždění v rámci Aliančního týdne modliteb 11.1.2019)

Sestry a bratři, bratři a sestry,
dnešní nedělí končí jedna z mnoha ekumenických akcí, mezinárodní Alianční týden modliteb, kdy se scházejí věřící z různých církví ke společným modlitbám. Napříč tématy vyvěrá jedno obzvášť silně, a to je touha po jednotě, smíření. Z praxe ale víme, že se to daří jen zčásti a jen někde a že ona jednota hodně závisí na konkrétních lidech a jejich přístupu.
Skladatel Marcos Vidal řekl: “Někteří věří v proroctví a jiní ne, někteří kážou víru a jiní lásku, jeden mluví jazyky a druhý lpí na ctnostech, ale svět hyne, aniž by viděl světlo.” Každý z nás jsme byli na svět posláni s konkrétním obdarováním, každý z nás jsme jedinečný, každý z nás chápe víru a duchovní život po svém, nelišíme se ovšem v jednom, a sice, že každého z nás Bůh stejně miluje a přijímá takového a takovou, jaký a jaká jsem. To dělení, kdy jeden věří v proroctví a druhý ne a jeden káže víru a druhý lásku, to tedy skutečně začíná až s tím, jak se dostáváme k sobě, jak se projevujeme navenek, jak uchopujeme svá obdarování. Tady přichází ke slovu ego, strach, ale i vůle něco prosadit, něčemu se dát, pro něco obětovat kus sebe, překročit vlastní stín. To, že jeden káže víru a jiný lásku, to, že jeden zpívá a druhý se modlí, to samo o sobě není špatně, naopak – každý, ať dělá to, do čeho dává srdce, to, v čem se cítí být jedinečný, povolaný a obdarovaný – důvod, proč “svět nevidí světlo a hyne, když každý dělá něco jiného” je jinde – a sice v tom, že my spolu často, namísto spolupráce a radosti z různosti darů a charakterů, začneme soupeřit a dívat se jeden na druhého podezřívavě, zle, jenom proto, že je jiný nebo jiná, že dělá to, co my jsme zvyklí nějak dělat, jinak … a nám hned naskakuje reakce strachu, obrany, sebeochrany, odmítnutí. Bylo by to k pousmání, kdyby to zároveň tolik nebolelo.
Mistr Eckhart, mystik přelomu 13. a 14. století říká, že stejně jako my jsme závislí na Bohu, Bůh je závislý na nás. Stejně jako do každého z nás vložil svojí jiskru, čeká, až my každý z nás tuhle jiskru objevíme v sobě a vložíme jí do společné boží mozaiky. Má to zase minimálně jeden háček – každý si tuto výzvu pro sebe vyloží jinak. Salesián Láďa Heryán třeba tak, že komunikuje s lidmi skrze rockové písně. A papež František třeba rozbouráváním přežitých církevních dogmat. A jak na to reagují křesťané – svědci a nositelé světla a lásky? Někteří nadšeně, někteří se modlí za jeho brzkou smrt. A pak má svět vidět Kristovo světlo, když my se chováme takhle …
Bůh nás prostřednictvím Ježíše Krista volá, abychom do světa nesli světlo, radost a lásku. Máme být světlem světa a solí země. Máme překonávat strach. Stavět mosty. První z těch mostů by ale, domnívám se, měl, na základě vědomí, že Bůh nás miluje a přijímá takové, jací jsme, vést do našeho nitra, k nám samým. Je totiž velký rozdíl v jednání člověka, který žije doslova mimo sebe, vyhýbá se setkání se sebou samým, a naplnění a smysl hledá ve vnějším světě, stejně jako potvrzení vlastní důležitosti a smyslu a člověkem, který čerpá ze svého vnitřního pramene, vnitřní síly, vědomí oné eckhartovské “boží jiskry”. Myslím, že to je vlastně nejefektivnější a svým způsobem jediná pravdivá misie, na které se navíc můžeme všichni stejnotit a ve které jsme uvěřitelní – když žijeme život, který je laskavý – k sobě, druhým, životnímu prostředí a světu kolem nás. Pak se totiž může stát, že začneme být pro druhé inspirativní, může být druhým s námi dobře. A možná nás budou chtít následovat, třeba nás začnou vyhledávat. Možná, že v dnešním tekutém maskovaném světě teď stačí, abychom byli upřímní a opravdoví v tom, co děláme, upřímní k sobě a také v tom, že necháme druhé beze strachu přijít – takové, jací jsou, s vědomím, že i v nich, stejně jako v nás, je přítomna boží jiskra, i když si to máme tendenci často nemyslet a naopak máme potřebu druhé přesvědčit o tom “svém” jediném pravdivém poznání a postojích. Možná, že to stačí, být sami sebou a překonávat strach z druhých. Možná, že to je ta nejopravdovější misie. Aspoň pro tuhle chvíli. Ta chvíle je koneckonců ta skutečně jediná, kterou opravdu máme. Amen!

texty: Jr 31,7-11/ Ef 1,3-14/ J 1,10-18

Bratři a sestry,

benediktinský mnich Anselm Grün, velká postava současného duchovního myšlení a života, v jedné ze svých modliteb říká “daruj mi, Bože, odvahu, abych se vydal na cestu a skutečně začal hledat toho, po němž touží má duše”.

Svátek Zjevení Páně, zvaný také svátek Tří králů, je vlastně svátkem – oslavou cesty, bytí na cestě, na cestě za světlem. Oslavou hledání pravé podstaty a pravého smyslu. Každá cesta, každé vykročení z místa, kde to známe, které je naším domovem, vyžaduje kus odvahy. Opouštíme svůj komfort, to, co máme “jisté” a vydáváme se někam, kde nevíme, co nás čeká a jací v tom budeme. Platí to pro cesty, kdy se někam fyzicky přemisťujeme, platí to ale i pro cesty duševní ve smyslu navazování vztahů, stejně jako pro cesty v naší mysli, kdy se něco nového učíme, poznáváme, utváříme si názor. Kristus nás učí, abychom se na těchto cestách pokoušeli hledat Boží království, pravou podstatu, světlo, lásku.

Po čem skutečně touží naše duše? Po kom? Toužíme po štěstí, po naplnění, po lásce, přijetí, potvrzení toho, že jsme dobří, že pro lidi a tento svět něco znamenáme, toužíme po různých materiálních věcech, které nám dávají určitý status a mají nám pomoct, třeba i v tom, abychom byli šťastní. Když se nám podaří prohlédnout tuhle omezenou trvanlivost pocitu “štěstí” založeného na vnějších a dočasných stimulech, na materiálních požitcích a zábavě, začneme se možná ptát a pídit po tom skutečném, trvalém, opravdovém – a teď, jak to nazvat – štěstí? Světle? Smyslu? Jak chcete, ono je to ve výsledku možná jedno, jaký název zvolíme. Proč to všechno vlastně chceme? Proto, že chceme dojít smyslu, vysvětlení. Alespoň někteří z nás. Víme, že teď to tak úplně není možné, že “nyní vidíme jako v zrcadle, ale jednou uvidíme Boha tváří v tvář”. Ta touha po poznání, po přijetí, lásce v nás ale je, a proto se “slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.” Tahle touha je zakódována někde hluboko v nás.

Člověk jí odjakživa ve svém životě nějakým způsobem reflektuje – touhu po přesahu sebe sama. Naše duše se vztahuje někam mimo nás samé. Máme pro ta místa, ono “někde”, i pojmenování. Věčnost, Boží království, kosmos. Člověk v průběhu času pojmenoval i toho, koho hledáme. Ve starém Egyptě se 6. ledna slavil svátek boha Eóna, boha věčnosti. Dnes v tento den v křesťanských kruzích slavíme svátek Zjevení Páně, svátek Ježíše Krista, mezi lidmi spíš známý jako svátek Tří králů. V betlémské jeskyni se mágové “od Východu” klaní malému chlapci. Tomu, nad jehož dočasným příbytkem se zastavila hvězda, kometa, aby ukázala poutníkům směr a světlo, k muži, který přišel na svět, aby nás inspiroval k cestě hledání pramene bytí, k hledání věčnosti, k hledání světla a skutečné podstaty života. Narodil se, aby nám dodal odvahu být sebou samými a zamilovat se do života, který je napájen nikoli často povrchními řekami zvějšku, ale z hloubi vlastního pramene. Z věčnosti, z pramene Božího, který v sobě každý člověk má a může objevit a z něj žít. K tomu se ale potřebujeme usebrat. Najít se. To není zrovna jednoduchá cesta, naopak, je to cesta těžká, ba jedna z nejtěžších. Proto i ta symbolika dnešního dne svátku Zjevení Páně – v průběhu cesty se králům – mágům zjevuje světlo, ale oni nejdřív putují nocí, tmou. Delfská věštírna hlásá – gnótís autón – tedy “poznej sám sebe”. A to je skutečně to nejtěžší. Každý jsme na cestě životem, jako ti tři králové. Máme naději, že se setkáme se světlem, zažijeme dotek věčnosti, který pak nadále může ovlivnit zbytek našeho života, i naše chování a jednání směrem ven. K tomu je potřeba nebát se jít do hloubky, setkat se sebou samými. I k tomu slouží svátky, rituály, čas, který rozděluje dny tzv. všední. Ve svátek se děje, může dít něco významného. Doba teď, zima, Advent a vánoční čas, to je perioda, která přímo vybízí k tomu, abychom se usebrali, abychom šli do sebe. Budeme za to odměněni. Když vykročíme na cestu do nitra, za světlem, na Kristovskou cestu k Bohu, pak budeme s vnitřní silou třeba jistější v tom, co se nám v životě děje, nebudeme znejistělí v současném tekutém světě. Nebudeme potřebovat neustálé přitakávání od lidí zvenku, že jsme dobří, že máme hodnotu, nebudeme potřebovat dokazování zvenku, že jsme dobří, nebudeme potřebovat soutěžit a být nejlepší. Máme poslání stát se Božími dětmi a Kristus nám ukázal, že k tomu máme i moc. Je jen na nás, zda se jí chopíme a jak. Amen!

Bohoslužby, Nový rok, 1.ledna 2019, Husův sbor, Botanická 1, Brno

čtení:

Ž 145,13: „Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechny pokolení. Ve všech svých slovech je Hospodin věrný, je svatý ve všech svých skutcích.“ 

Ž 31, 15–16 (kralický překlad): Ale já v tobě naději skládám, Hospodine; řekl jsem: Bůh můj jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji, vytrhni mne z ruky nepřátel mých a těch, kteříž mne stihají.

Mt 6,31–34 Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Milé sestry, milí bratři,

když přemýšlím o tom, které období je nejvíce naplněno svátky a sváteční atmosférou, vždy neomylně dojdu k Vánocům a Novému roku. Pracující lidé si berou delší čas volno, děti se těší na dárky, a když už jsou Vánoce za námi, ještě stále tu zbývá přelom roku, často bujaře slavený.

Myslím, že i mnoho lidí, kteří se kostelu vyhýbají obloukem, by souhlasilo s tím, že Vánoce prodloužené do Silvestra a Nového roku jsou největším řetězcem svátků. A nejeden křesťan by nejspíš bezelstně dodal, že Vánoce nejsou největším svátkem světským, nýbrž nejvýznamnějším svátkem křesťanským, a také do nového roku se má vstupovat s Božím požehnáním, nikoli s třemi promilemi alkoholu v krvi.

Kdyby se však tito křesťané vrátili strojem času do prvních třech staletí, s překvapením by zjistili, že jejich bratři a sestry Vánoce vůbec neslaví. A kdyby pátrali dále, došli by k závěru, že církev považovala a považuje za největší svátek Velikonoce a také každou neděli, protože neděle je vždy oslavou Ježíšova vzkříšení.

A jak je to s novým rokem? I zde nás čeká překvapení. Církevní kalendář sice nový rok zná, ale pokud bychom jej chtěli slavit, znovu bychom museli nasednout do stroje času. Tentokrát bychom ovšem urazili mnohem kratší vzdálenost. Přistáli bychom na bohoslužbě 2. prosince 2018. Začátek nového roku totiž začíná pro církev 1. adventní neděli. Ale nemusíme se bát, že by církev zapomněla na 1. leden, který střídá poslední prosincový den, nazvaný podle papeže Silvestra. Na dnešní den totiž připadá svátek Matky Boží Panny Marie.

Marie je v církvi často chápána jako příklad důvěry a trpělivé odevzdanosti do Božích rukou. Když Marie uslyšela zvěst, že se jí narodí syn, řekla podle evangelisty Lukáše: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se podle tvého slova“ (L 1,38).

I my se jistě na prahu nového roku můžeme znovu učit tomu, že nemusíme vždy spoléhat jen na své síly.  Smíme se otevřít Bohu, který s námi jde a otevírá nám budoucnost bez ohledu na náš věk a na to, jaké je v kalendáři napsáno datum. A přesto je velmi těžké očekávat budoucnost vždy s nadějí, nebo dokonce s optimismem. Vždyť ani přítomné okamžiky se nám často nedaří prožívat radostně a plně. Mnoho z nás si tuto skutečnost uvědomí právě v adventu, o Vánocích a v povánočním období. Měly by to být svátky klidného a tichého očekávání a také radostného společenství s blízkými lidmi, s rodinou a přáteli, ve sboru i mimo něj. A přece bývá právě toto období plné hektičnosti, nákupů, úklidu a shánění věcí na poslední chvíli.

To, jak prožíváme svátky, do velké míry závisí na našem vnitřním nastavení, na našem postoji a hodnotovém žebříčku a zcela určitě na tom, zda je nám spolu dobře. Lidé často zažívají zklamání proto, že si vytvoří přesný plán budoucnosti. Chtějí prožít Vánoce a Nový rok přesně stanoveným způsobem, musí být hotové cukroví, všichni musí být zdraví, všechno musí běžet jako na drátkách. Ale dobře víme, že se takové plány často nezdaří, a my musíme na nenadálou situaci nějak reagovat. Buď můžeme prožívat smutek a frustraci, mít pocit, že vše, nač jsme se těšili, stojí, jak se říká „za starou bačkoru“. Nebo se můžeme oprostit od svých původních představ a se změněnou situací naložit tvořivě, přizpůsobit se novým podmínkám.

Mnoho z nás jistě zná chvíle výčitek, kdy si říkáme, že jsme si kvůli malichernostem zkazili chvíle, které mohli být krásné. Podobně se nám může stát, že si ničíme jedinečné, neopakovatelné chvíle jen kvůli špatným vzpomínkám, tedy minulosti, nebo zbytečným obavám z budoucnosti. Jindy propadáme zrychlenému, hektickému tempu, takže na prožívání přítomnosti se už času nedostává.

Dokážeme se ještě vůbec zastavit, nebo naše mysl stále jen víří kolem toho, co máme udělat a ještě jsme neudělali, co nám přinese budoucnost, nebo co jsme vyvedli v minulosti druhými lidem či oni nám? Ať už si na tuto otázku odpovíme jakkoli, Ježíšova slova nás zvou k tomu, abychom si dokázali vychutnat přítomnost a alespoň na chvíli pustili z hlavy neustálé starosti a otázky, jak to či ono zařídíme.

Ježíšova slova, jak vidíme, nejsou výzvou k útěku z povinností do nitra, z labyrintu světa do ráje srdce. Je dobře patrné, že každý den je plný různého zařizování, plný starostí. Ale stejně tak je zřejmé, že má cenu soustředit se na to, co je aktuální, protože pokud budeme myslet na všechny úkoly, povinnosti a požadavky naráz, zahltí nás to, staneme se otroky vlastních obav, automaty na zařizování. Starost o jídlo, pití, bydlení pak postupně zakryje střed, ze kterého by měl náš život vyrůstat. Boží království a spravedlnost se budou ztrácet na dně hromady plné oblečení, jídla a pití, budou se krčit na poslední stránce kalendáře. Až někdy jindy, až potom, až zmizí všechny starosti, budeme mít čas zabývat se Božím královstvím a spravedlností. Ale skutečně starosti někdy zmizí? Nebo jen prožijeme ustaraný život, kde už pro nic jiného nezbude místo? Ježíš na takovou otázku odpovídá výzvou: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Touto výzvou nás Ježíš zároveň zve k smysluplnému využívání času. Čas strávený pro Boží království a spravedlnost není nikdy ztracený, ale naopak dobře využitý, zatímco mnoho dalších věcí náš čas jen krade, ba čas samotný se stává nepřítelem, který nás honí a stíhá. O to víc je třeba se přidat k žalmistovi a svěřit svou minulosti, přítomnost i budoucnost do Božích rukou: „Ale já v tobě naději skládám, Hospodine; řekl jsem: Bůh můj jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji, vytrhni mne z ruky nepřátel mých a těch, kteříž mne stihají.“ Amen!

Bohoslužby na závěr občanského roku 2018, 30.12.2018, Brno Botanická 1

texty:

1S 18,1b–4 Jónatan přilnul celou duší k Davidovi, zamiloval si ho jako sebe sama. Saul ho totiž vzal onoho dne k sobě a nedovolil mu vrátit se do otcovského domu. A Jónatan uzavřel s Davidem smlouvu, neboť ho miloval jako sám sebe. Jónatan svlékl plášť, který měl na sobě, a dal jej Davidovi, též své odění i s mečem, lukem a opaskem.

Ž 125,1–2 „Kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora Sijón: nepohne se, strmí věčně. Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky.“  

L 11,5– 13 Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

Sestry a bratři,

čas našeho života neplyne vždy stejně. Každý den má sice 24 hodin a každá hodina 60 minut, ale jistě jsme mnohokrát zažili, že jsou chvíle, které se až nekonečně vlečou, a naopak dny, které uběhnou rychle, jako by šlo o pouhou vteřinu. Poznáváme tak, že vedle objektivního, vnějšího času existuje i čas vnitřní, subjektivní. Tento vnitřní čas souvisí velmi úzce i s tím, zda prožíváme či děláme něco nepříjemného, nudného či stereotypního, nebo zda zakoušíme něco mimořádného a zábavného. Čas je spojen s našimi pocity a naším očekáváním. A toto očekávání je zase spjato s koloběhem roku. Rozlišujeme dny všední a sváteční, dny pracovní a volné. Vánoce, Velikonoce, narozeniny a oslavy nejrůznějších výročí tvoří předěly našeho každodenního žití. Tyto předěly by měly být zastavením a oddechem, dobou, ve které čerpáme nové síly. Přesto víme, že to tak často nebývá. Vánoce jsou mnohdy pouze obdobím shonu, úklidu, pečení cukroví, psaní přání a nakupování dárků, takže pro řadu lidí tyto svátky již nejsou oddychem a zastavením, ale znamenají ještě větší vypětí, které je nenaplňuje radostí, ale stresem. Pro některé lidi nejsou příjemnými událostmi ani narozeniny a nový rok. Když si představíme svůj život jako kalendář, můžeme buď s hrůzou pozorovat, jak se tento kalendář postupně tenčí, když z něj každý den odtrháváme další list. Nebo můžeme jednotlivé utržené listy pečlivě skládat na sebe a radovat se, co všechno jsme už prožili. Minulost tedy můžeme chápat jako nenávratně uplynulý čas, nebo na ni můžeme pohlížet jako na to, co se nikdy neztratí. I výhled do budoucnosti bývá dvojí. Na prahu nového roku nás buď svírají obavy, nebo do něj hledíme s nadějí.

A právě naděje je základní postoj, kterému nás učí Ježíš a který nás má nést v každém budoucím dni. Síla naděje spočívá v tom, že nás dokáže posilovat bez ohledu na naše pesimistické či optimistické naladění. Naděje totiž obojí překračuje. K Bohu se proto obracíme s prosebnou modlitbou a očekáváme, že pro svůj život dostaneme naději. A stejně jako v Ježíšovu podobenství mnohdy tlučeme v situaci nouze, v hodinu nejvíce temnou, v hodinu půlnoční.

Martin Luther King kdysi prohlásil, že půlnoční hodina z Ježíšova podobenství označuje chvíle, kdy čelíme sociální nespravedlnosti a mravnímu úpadku a kdy se také lidé mimo církev snaží dotlouci do kostelů. Očekávají totiž, někdy bohužel marně, že zde o půlnoci světa a svých životů dostanou chléb života a chléb víry, naděje a lásky. Takové pojetí jde samozřejmě mnohem dál, než text Ježíšova podobenství, ale velmi pěkně ukazuje, že víra, naděje a láska jsou tři hodnoty, tři životní opory, které hledají všichni lidé.

Víra je podobně jako naděje především základní důvěrou v život a jeho Dárce. V důvěře jsme podobni malému dítěti, které spoléhá na své rodiče, protože je přesvědčeno, že pro něj rodiče chtějí to nejlepší. Když Bůh tvoří svět a prohlašuje stvoření za dobré, vysílá nám zprávu, že chce a miluje život, tedy i život každého z nás, že není Bohem úpadku a smrti, ale růstu a hojnosti. Proto můžeme Bohu důvěřovat jako děti svému Otci, ale také zažívat důvěru k ostatním lidem, stvořeným k Božímu obrazu. Většina z nás sice v životě prožila větší či menší zklamání, někdy dokonce i ve vztazích s těmi nejbližšími. Pokud by však taková zklamání přerostla v základní postoj nedůvěry ve svět a v lidi kolem nás, náš život by se proměnil v temnou kobku, kdy bychom očekávali stále jen špatné. Ani Bible sice nezamlčuje příběhy o zklamáních a trpkých zradách, a přesto je velkou knihou důvěry, jak vidíme již ve Starém zákoně na příkladu krásného vztahu mezi Davidem a Jónatanem. I samotný Ježíš se obrací na své učedníky s důvěrou a dokonce je nazývá, i přes jejich častou nechápavost, svými přáteli. A ve svém podobenství hovoří o člověku, který s důvěrou přichází za svým přítelem. Ten je, pravda, dost neochotný a liknavý. Nakonec však na neodbytné a trochu vlezlé tlučení odpoví. A my, stejně jako tlukoucí člověk, víme, že je pro náš život dobré, když máme i v hodině půlnoční ke komu a za kým jít. A jistě se i do budoucnosti jde lépe s vědomím, že máme kde tlouci, než kdybychom bloudili životem úplně sami – bez přátel, bez Boha.

A stejně jako nás nese vědomí, že existují dveře, na které se dotlučeme, může pro nás být vzpruhou, že jsme milováni. V 1. knize Samuelově čteme o vztahu Jónatana k Davidovi: „A Jónatan uzavřel s Davidem smlouvu, neboť ho miloval jako sám sebe. Jónatan svlékl plášť, který měl na sobě, a dal jej Davidovi, též své odění i s mečem, lukem a opaskem.“ Tato slova líčí hluboké přátelství mezi lidmi. Možná jej právě teď nezažíváme, ale i o nejtemnější půlnoci smíme a máme vědět o tom, že je s námi vždy a všude Boží láska a že „Bůh napřed miloval nás.“ (1J 4,19). Láska je především uznání jedinečnosti a hodnoty každého člověka. Jónatan nemiloval jako svého přítele nikoho tak jako právě Davida, Bůh je však ve své lásce Otec všech. A jestliže je Otec, zná své děti jménem. Pro Otce nejsme položky v nějaké zaprášené nebeské kartotéce. To je nutné zdůrazňovat, neboť řadu lidí tísní pocit, že se o ně nikdo nezajímá a nejsou víc než pouhá zaměnitelná čísla. Svět se totiž stává až hrozivě neosobním, robotickým, a vzniká tak dojem, že každý je nahraditelný jako kolečko v obrovském soukolí, a tedy není jedinečný.

Právě proto je třeba všem lidem, které svazuje a ochromuje pocit, že se stali pouhou kartičkou v kartotéce, nutné nabídnout chléb lásky, víry a naděje, chléb, který nedává žádný liknavý přítel, ale samotný Bůh. Pro ně i pro nás je to chléb, se kterým můžeme beze strachu projít novým rokem i celou budoucností. Vždyť i samotný Ježíš nás ubezpečuje: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“ (J 6,35). Amen!

Děkuji Janu Zámečníkovi za podklady pro toto kázání.

4.adventní neděle – 23.12.2018, Brno Botanická 1, Husův sbor

texty: 1.čtení: Mich 5,1 | 2. čtení: Žid 10,5 | Evangelium: Lk 1,39

Bratři a sestry,

v dnešním evangeliu slyšíme rozhovor dvou těhotných žen – Alžběty a Marie, matky Jana Křtitele a matky Ježíše z Nazareta. Alžběta chválí Marii za odvahu uvěřit v to, co jí bylo řečeno. Anděl, který přichází k Marii, jí říká – “jsi blahoslavená, neboť jsi uvěřila, že u Boha není nic nemožného.” Na světě a v našich životech jsou věci, které jsou u nás nemožné, ale u Boha možné jsou. Coby lidstvo jsme často fascinováni svými možnostmi, násobenými pokrokem, vývojem vědy a techniky, ale zároveň s pokrokem a vývojem si uvědomujeme i chvíle, kdy naše lidské možnosti nějakým způsobem narazily, uvědomujeme si limity těchto možností, rizika a paradoxy spojené s vystupňováním lidské moci. Vnímáme a zažíváme věci pojmenovatelné, ale také mnoho takového, co úplně snadno pojmenovatelné není. Možná i z toho důvodu vzniká umění, abychom tak vyjádřili, co nelze jednoduše pojmenovat. Právě umění nás mnohdy může vést za hranice. Díky umění se nám otevírají možnosti a dimenze, které jsou darem. Naplněním naší touhy po transcendenci. Rozšiřují naše lidské možnosti představitelnosti. Rozšiřují naše vnímání pojmenovatelného, představitelného a zhotovitelného. Carl Gustav Jung poukazuje na to, že v životě bychom měli pochopit, že jsme napojeni na nekonečno. Že se můžeme otevřít Boží zvěsti o bezpodmínečné lásce. Toto vědomí pak může změnit naše požadavky na život, svět, naše bliřní i nás samé, a tak vlastně celý náš život, jeho hloubku a kvalitu. Potřebujeme se mu ale otevřít. A cesty jsou různé.

Z evangelia víme, jak dívka Marie byla zprvu naplněna strachem a bázní, když se jí zjeví Boží posel se zprávou. Odkud přišel? Proč? Boží zvěst, Boží signál nás připravuje na to, že Bůh k nám mluví, aby otevřel naší představivost pro věci, jež nejsou naším lidským výdobytkem. Bůh k nám přichází jako možnost, jako výzva, jako otevřená nabídka. Z plamene na poušti mluvil Bůh k Mojžíšovi. Říká – jestliže se chopíš možnosti, kterou Ti dávám, pak budu s Tebou. A to je přesně Bůh – je odpovědí, je nabídkou – “jestliže to vyslyšíš, tak budu s Tebou”. Maria rozvažovala o tom, co slyšela. Její odpovědí nakonec bylo “staň se mi podle Tvého slova”. Marie tedy také, stejně jako Mojžíš, akceptuje Boha jako možnost a přiklání se k andělské zvěsti vyznáním “staň se mi …”. Vydává se do prostoru víry a důvěry. Má odvahu spojit svou vůli s vůlí Boží.

Sestry a bratři, o směru našeho života mnohdy rozhoduje míra naší odvahy přijmout to, co přesahuje naše možnosti a naší představivost. Například právě skrze již zméněné umění se vydáváme na cesty, kde k nám může promlouvat něco nepodmíněného. Tam, kde se pokusíme přesáhnout své ego, překročit sebe sama, tam se objevuje něco nového, dosud nepoznaného, a to je Bůh. Bůh je láska. Bůh je možnost, které jsme se otevřeli. Když něco pokládáme za důležitější, než jsme my sami, než jsou naše plány, představy, tak přesně tam a v tom skutečně a nesobecky milujeme a přesně tehdy se děje Bůh, který je láska. Bůh k nám takto přichází, vchází vrátky naší svobody, našeho svobodného souhlasu k naslouchání, vchází vrátky, která jsme otevřeli …. a přichází i teď, na sklonku adventní doby, jako dotek světla navracejícího se na Zemi a věřím, že i do našich životů, pokud jej tam pustíme. Amen!