Kázání na 1.neděli po sv.Duchu – Den otců – 15.června 2025
text: Jan 16,12–15
„Ještě mnoho vám mám co říci, ale nyní to nemůžete unést. Až přijde on, Duch pravdy,
uvede vás do veškeré pravdy…“
(Jan 16,12–13)
Milí přátelé, bratři a sestry,
Ježíšův výrok, který jsme před chvílí slyšeli, z Janova evangelia, je výjimečný – nejen tím,
co říká, ale tím, co ještě neříká. Ježíš stojí před svými nejbližšími a říká jim: „Ještě mnoho
bych vám mohl říci, ale nyní to nemůžete unést.“ Není to snad zklamání? Vždyť právě teď
bychom čekali, že řekne všechno. Pár hodin před křížem. A přesto. Čeká. Svěřuje
budoucnost Duchu. Tohle poselství má hluboký význam právě pro nás – společenství na
cestě, hledající, někdy unavené rychlými odpověďmi a polovičními pravdami,
dezinformacemi. Ve světě, kde se všechno musí vědět hned, kde se kliká a googlí a
odpovědi mají 140 znaků, Ježíš říká: „Teď ještě ne. Přijde čas. Pravda se zjeví postupně,
ne silou, ale Duchem.“ A právě Duch svatý je tady klíčem. Ježíš neodchází s tím, že by po
sobě zanechal seznam dogmat. Neříká: „Tady máte hotovou pravdu.“ Říká: „Přijde někdo,
kdo vás do pravdy povede.“ To není slabost, to je důvěra. Pravda není předmět, ale vztah.
Pravda není hotová informace, ale živý proces. A k tomu nás vede Duch – jemně, trpělivě,
někdy i přes pochybnosti. Ježíš mluví o Duchu pravdy, který „uvede do veškeré pravdy“.
Není to duch síly, který boří pochybnosti, ale duch trpělivosti, který nás učí vnímat,
naslouchat, rozlišovat. Výchova, duchovní i lidská, není okamžité zjevení, ale doprovázení.
Dnes si připomínáme také Den otců. A možná právě proto tenhle text působí tak
naléhavě. Protože i dobrý otec – ať už tělesný nebo duchovní – se pozná právě tím, že
neservíruje hotové odpovědi, ale doprovází. Že je přítomen. Otec není ten, kdo rozhoduje
místo nás, ale ten, kdo věří, že my sami to jednou uneseme. Že najdeme pravdu, že
rozpoznáme směr, i když teď ještě tápeme. Každý z nás máme jinou zkušenost s vlastním
otcem. Pro někoho je to vřelý vztah, pro jiného bolestné místo. Ale všichni toužíme po
někom, kdo nám řekne: „Nemusíš být hotový. Můžeš růst. Já počkám.“ A právě to dělá
Duch svatý. A takový je i obraz Boha – ne vševědoucí šéf, ale trpělivý Otec, který nás
nechává dospívat.
V tom je pro nás naděje i výzva. Buďme i my těmi, kdo dávají druhým prostor růst.
Nenuťme nikoho k hotovým odpovědím. Nepospíchejme na víru druhých. Nebojme se
ticha, otázek, ani čekání. Pravda přichází jako dech. A právě v Duchu, který vane, kudy
chce, ji poznáváme.
Ať dnes poděkujeme za otce – nejen ty biologické, ale i za všechny muže (a ženy – vždyť
Den matek jsme slavili nedávno), kteří v nás věřili dřív, než jsme věřili sami v sebe. Ať i my
umíme být druhým tím, čím je Duch nám: prostorem pro růst, bezpečím pro hledání,
tichou důvěrou, že pravda je blízko.
Amen.