Kázání na 3.neděli po sv.Duchu, 13.června 2021

Mk 4, 26-34 – Podobenství o hořčičném zrnu

Bratři a sestry,

dnešní podobenství je od narozdíl od toho z minulého týdne vlastně docela jednoduché, protože je nám přece jen bližší si představit, jak něco od semínka roste a vyvíjí se, než když jsme přemítali nad tím, kdo je a kdo není Ježíšova rodina a proč. 

Asi každý z nás má zkušenost s tím, že jsme zkoušeli něco vypěstovat. Na začátku stačí trocha práce a pravidelná zálivka a ono se NĚCO začne dít, semínko vzejde a je z něj rostlina. A kolikrát vlastně netřeba vůbec ničeho – stačí, když bychom se šli podívat tady na farní zahradu, kde je rozeseta spousta malých stromků – javorů, které vzešly ze semenáčků samy od sebe, aniž by se o ně kdo staral, ať bylo sucho nebo déšť či zima, prostě jen a jen díky tomu, že tu máme ty tři velké letité stromy, které se takto reprodukují. Ten proces proměny semínka, proces růstu se tedy může dít i automaticky. Někde je tam zakódovaná informace a život se automaticky dá do pohybu. Většinou máme zažito, že jsme to my, kdo nějak hýbeme s věcmi kolem nás, kdo ovlivňujeme dění, ale ono to jde i jinak. Řecké slovo automatos nás podle výkladu profesora Hellera totiž odkazuje na hebrejský pojem, který se týká sedmého roku odpočinutí. Sedmý rok odpočinku, neboli milostivé léto je připomínkou stavu, jaký byl a zase má nastat v Boží zahradě, v Ráji. Izraelci v každém sedmém roce neměli orat, ani sít, a měli žít jen z toho, co se urodí samo od sebe, automaticky. Byli odkázaní na to, co vyroste bez jejich přičinění a zásahů, bez jejich úsilí. To je zároveň vedlo k tomu, aby si půdy vážili, aby se o ní vždy šest let dobře starali, tak, aby ten sedmý rok také plodila, ovšem sama. Znamenalo to tedy i pokoru k přírodě, k jejím cyklům a cestu k udržitelnému hospodaření. 

V tom duchovním smyslu nás dnešní text vede k úvaze nad tím, že automatický růst není pouze něčím, co se děje samo od sebe, nahodile a bez příčiny, ale že na počátku stojí Boží láska, Boží informace, impuls k životu, impuls k plodnosti, hojnosti, k darům, které lze užívat, ze kterých lze dávat, ale ke kterým je zároveň potřeba přistupovat s pokorou. Strážit to, co jsme dostali, kořistnicky nedrancovat, ale myslet i na léto milostivé, na léto odpočinku, kdy by vše mělo běžet i bez naší usilovné práce a snažení se. Ono je totiž dobré se čas od času zastavit, rozhlédnout se, dopřát si prostor, abychom mohli žasnout a pozorovat, co se děje. A uvěřit, že leccos dobrého se může dít i bez našeho snažení a nervování se o výsledek, jen to k sobě umět nechat přijít, počkat si. Někdy stačí málo, impuls, aby začlo rašit něco velkého. Je ale potřeba čas, aby ono zaseté mohlo prorůst. Vezměme si třeba takovou modlitbu. Modlitbu sice vysíláme ven, ale ona nás ve skutečnosti proměňuje uvnitř. Slovo, myšlenka – to, co v modlitbě vysíláme, nás může měnit, otevírat, něco dobrého v nás může růst. A pak jsme schopni vnímat a ocenit zázraky života. Naše srdce, naše mysli se tak mohou otevírat zázrakům. Zázraky jsou jako břehy mezi tím, čemu rozumíme a čemu ne. Když jsme schopni se zastavit a podívat se, co se kolem nás děje, co kolem nás roste, možná nás to spontánně může vést k uvědomění, že z věcí malých se mohou stát věci velké, ač tomu třeba nemusíme zprvu věřit. Věci víry k nám totiž přicházejí jako symboly, které odkazují nad sebe a za sebe a také do nitra. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 2.neděli po sv.Duchu, 6.června 2021

text: Genesis 3,8-15, 2. Korintským 4,13 – 5, 1, Marek 3,20-35

Sestry a bratři,

Ježíš v úryvku Markova evangelia říká, že jeho rodina jsou ti, kteří mu rozumějí, ti, kteří činí Boží vůli, ti, kteří ho následují, nikoliv ti, kteří jsou jeho pokrevní rodina. Tenhle text je tak trochu “polibkem smrti” vyznavačům a vzývačům té tolikrát médii proprané tzv. “tradiční rodiny”, pohodové rodinky, kde je klid, ticho a všechno šlape. Svatá rodina, možná určitý předobraz oné rodiny “tradiční”, je mnohde líčena jako příkladná, bezchybná. Ani tahle rodina ale nebyla idylická a Ježíš vlastně tu svou rodinu – matku a bratry, kteří za ním přišli, aby jej nějak umravnili – svým výrokem posouvá blíž k realistické rodině, k takové, kde ne vždycky všechno funguje, kde se lidi na sebe i zlobí, nechápou jeden druhého, je mezi nimi bolest a konflikt. Takový obraz je pro nás realističtější a vlastně i povzbudivější – k tomu, abychom nějakým tvůrčím způsobem řešili konflikty v rodině, které jsou vlastně přirozené a nesnažili se pěstovat obraz dokonalé, bezkonfliktní a bezbolestné rodiny, protože takový ideál vlastně neexistuje, byť se o něm hezky sní. Vždycky jde o to, jak se k věcem stavíme, k těm radostným, ale i k těm bolestným. 

Jedna moje známá se nedávno rozepsala o tom, kterak si přála dokonalé partnerství, dokonalou rodinu. Začala na sobě pracovat, duchovně i fyzicky a ono pořád nic. A když už se nakonec muž objevil, byly to dva roky buď radosti anebo hádek, nic mezi tím. Pak se rozhodli, že se spolu tedy budou učit žít a budovat domov. Po čase se pro změnu museli začít učit žít se svými dětmi, když přišly. A jak známá napsala, když už to vypadalo, že by se situace doma mohla uklidňovat, začali spolu podnikat a k tomu přišlo ještě třetí dítě. Dotyčná žena konstatovala, že na různých seminářích, ale i v moudrých a duchovních knihách to všechno vypadalo jinak – dokonalá rodina. A že jí dost dlouho trvalo, než se smířila s tím, že to je ideál, který neexistuje. A že nejde o to k němu dojít. Jde o to se stále znovu otevírat, když se uzavřeme, říkat promiň, když nám dojde, že jsme křičeli kvůli nějakému svému pocitu anebo vnitřnímu zranění, poprosit o to, co potřebujeme a poděkovat za to, co dostáváme. A namísto frustrace z toho, že už to není jako to bývalo, ani jak to psali v moudrých knihách, vnímat úžas nad tím, jak vztah a my v něm zrajeme. Ony mnohde totiž nepomáhají “dokonalé” obrazy, ale zčásti může pomoct sdílení o tom, jak to je doopravdy, možnost se tomu zasmát, přiznat to, odpustit si, že nejsme lepší než jsme. Ona ta dokonalost nakonec vypadá – takto nahlížena – jako něco neživého, zatvrzelého, bez ducha. Tolik bratři a sestry k těm rodiným vztahům a k tomu, že ani Ježíšova rodina nebyla dokonale tichá a svatá, ale opravdová a živá. 

Dnešní texty před nás staví ještě mnoho další otázek a jedna z nich souvisí s tím, proč vlastně Ježíšova matka a jeho bratři za ním šli, proč byli znepokojeni a rozladěni, proč se na konci Markova textu Ježíš o své rodině vyjádřil tak, jako by je neznal. A to je otázka zla, démonů, o kterých se text také zmiňuje. Zákonící z Jeruzaléma o Ježíšovi říkali, že je posedlý, že se pomátl a že ve jménu zlého vyhání zlé. V prvním dnešním čtení dnes se mluví o situaci, která vedla ke vzniku teorie dědičného hříchu. Karl Rahner, velký teolog 20.století řekl, že když chceme mluvit o dědičném hříchu, tak prvně musíme říct, že není dědičný a není ani hřích. Ne tak, jak my dnes těm slovům rozumíme – není to biologické předávání a není to morální skutek. Jak to bylo s vnuknutím zla a tragična do počáteční harmonie? Do původní dětské nevinnosti v určité fázi přichází tragický prvek. V prvním čtení má ta tragičnost podobu hada, který pokouší Adama a Evu k nedůvěře vůči Bohu. Přichází druh zla, které činí Boha přísnějším, než on sám je a tím vytváří nedůvěru k Bohu. Podstatným prvkem víry je důvěra, pra-důvěra, taková ta opravdu bychom mohli říct dětská. A jestliže vstupujeme do života obklopeni láskou, tato pra-důvěra se vytváří. A pokud ne, tak člověk asi začne být nastaven vůči světu a druhým s určitou nedůvěřivostí. A když se pak v životě setkáváme i s duchovní rovinou, náboženskými představami, může to onu ne-důvěru léčit, anebo také zmíněná traumata naopak posilovat. Pokušení, kterému je první pár vystaven, je získat nedůvěru vůči Bohu a vzít svůj osud pouze do vlastních rukou. Slyšeli jsme text, ve kterém Adam není chopen pravdy, odpovědnosti, schovává se do houští výmluv. A do toho zní Boží otázka: “Adame, kde jsi?” A tohle je i otázka pro nás – kde jsme, kde se nacházíme? Otázka, která míří do jakékoliv situace – konfliktu v rodině, ale klidně i do příprav na svatbu, narození dítěte, životního jubilea, anebo třeba do poklidné nedělní poobědové siesty. Kde jsi? zní k nám Boží slovo. Jsme ve vzpomínkách, jsme v obavách o budoucnost? Anebo jsme tady a teď neztraceni v minulosti, ani v budoucnosti? Protože tady a teď se potkáváme s Bohem, tady a teď si můžeme uvědomit, že je potřeba poprosit, poděkovat, žasnout, odpustit, radovat se … 

Zákonící Ježíšovi vyčítali, že není uzavřený, že není zatvrzelý, že svým životem ukazoval, jak nebýt vnitřně natolik opevněný, aby k nám Bůh nemohl vůbec přijít. Vadilo jim, že on byl svobodný a oni ne. Zatvrzelost, pyšnost, vnitřní uzavřenost – to jsou ti démoni, které Ježíš vyháněl, to jsou ty stavy naší duše, kam Bůh kolikrát ani nemůže přijít, když jsme se takto opevnili, uschovali. I o tom a o mnohémm dalším je ten dnešní text Markova evangelia. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 1.neděli po sv.Duchu, neděli sv.Trojice, 30.5.21

text: Mt 28, 16-20

Bratři a sestry,

Ježíš odkázal svým následovníkům mimojiné tato slova: “Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“. Ten vzkaz tedy platí i pro nás. Je to povzbudivá zvěst, že nikdy nezůstaneme sami, že přesto, jak osaměle se uprostřed ostatních lidí a ve světě někdy můžeme cítit, jsme neustále v Boží přítomnosti. V dnešním čtení sledujeme učedníky, kteří se vydali do Galileje, byli tam posláni. Galilea ležela daleko od honosných kostelů, vzdálena od míst, kde se pěstovalo přesvědčení, že Bůh má rád jenom někoho, jenom ty správně zbožné. Galilea byla pro učedníky podivná, cizí, lidé zde měli jinou kulturu, hodnoty a zvyky. Pro učedníky tam nebylo příliš hezky, ani bezpečno. A oni tam přesto měli jít a měli tam jít s důvěrou, že nebudou sami, ale bude s nimi naděje, bude s nimi Kristus. A tak tedy šli a my v tom dnešním příběhu čteme: “Spatřili ho (Ježíše) a klaněli se mu, ale někteří pochybovali.” Proč pochybovali, když ho spatřili? Někteří byli plni očekávání. Někteří ale zvažovali, jestli taková cesta má cenu. Je to stejné, jako s námi, někdy se v nás pere, zda má něco cenu, zda má smysl se snažit někde investovat energii, čas, úsilí … Evangelista Matouš ale nepíše, že ti, kteří pochybovali, byli těmi ostatními označeni za špatné. Matouš prostě konstatuje, že každý za vzkříšeným Kristem přicházel podle své víry, podle svého očekávání. Matouš taky nepíše nic ani o tom, že ti, kteří věřili, byli lepší než ostatní. A ani se nedozvíme nic v tom smyslu, že by Krista odradilo, že tam před ním stáli různí lidé. Neřekl nikdy nikde, že za ním mohou jen ti, kteří nepochybují. Ani nijak nekomentoval různou víru lidí, kteří za ním přišli. Proč taky? Byl snad vzkříšen, aby dělal rozdíly mezi lidmi? Na to si přece bohatě vystačíme sami. Namísto toho učedníkům řekl: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.”

Kristus tady nepřímo mluví o tom, že existuje jistý pra-zdroj, pra-síla, věčná duše světa, láska, Bůh. Ten a ta, který/á byl(a), je a bude. V tom je, sestry a bratři, obrovská naděje, a to je stěžejní. Ježíš, který se pro druhé zcela rozdal, kterému nikdy nešlo o moc, který nikoho nechtěl ovládat, neměl zájem o instituci ani kult své osobnosti, nebil druhé za neposlušnost, netrestal za odmlouvání, neupaloval, nenechal vybudovat proti lidem plot, ani neposlal na ostatní vojáky, ten, který si nebral víc, než potřeboval, ten, který sám ani nekřtil, právě ten vyslovuje slova o veškeré moci, protože on tu moc znal, on jí svým životem žil a věděl, o čem mluví.

Ježíš byl svobodný člověk, skutečně svobodný, díky tomu, že byl svobodný vnitřně. Svobodný od toho, co tak běžně lidi v životě svazuje. I když měl svoje lidská pochybování, i když se lidsky trápil. V tom je jeho přesvědčivá síla a to je to, co jako učedníci máme žít a pokusit se nést do světa. Naději přes všechnu bolest, lásku přes všechna zklamání. Důvěru v “Ty”, i když se nám chce křičet jen “já”. Když čteme ten text Matoušova evangelia celý, čteme tam i tom, jak máme křtít, že máme jít do celého světa, získávat další učedníky. Ale tenhle text je pozdější, ten dodala ustavující se církevní hierarchie až později. Myslím si, že Ježíš prostě chtěl, aby se lidi učili, povzbuzovali a naučili od sebestředného já vyjít k ty, aby na světě bylo pochopení, aby byl překonán strach a zavládla nesobecká láska. 

Sestry a bratři, v Ježíšově závěrečném slově, na konci Matoušova evangelia, je skryta obrovská provokující naděje, která jde navzdory běžným lidským zkušenostem. Právě v tomto světě, kde vládnou silní a mnohdy i drsní, kde je spousta lži a nenávisti, kde se vedou války a zabíjejí nevinní lidé, právě v tomto světě má cesta, kterou Ježíš ukázal, tento způsob života, velikou moc. Ježíš svým životem žil to, o čem mluvil a učil a činil tak z poznání této skutečné moci. Byli a jsou i další, kteří to udělali a dělají. Ta moc, síla, není silou, která vede ke smrti a není to moc, která pramení ze strachu o sebe sama. Je to moc k životu, moc k naději, moc k pravdě, moc k lásce. Protože jediná opravdová síla je láska a láska se rodí z poznání této síly. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Program Noci kostelů v Husově sboru na Botanické, 28.5.21

18.00 Zahájení Noci kostelů
tancem na terase – skupina
SWING WINGS,

18.30 Jan Jurka – swingové melodie a písně – zpěv

19.00 Komorní koncert Olga Procházková (zpěv), Vlastimil
Bialas (trubka), Jiří Bělík (hoboj),
František Šmíd (varhany)

20.00 Výběr z Biblických písní A. Dvořáka
a černošských spirituálů
Jan Hrbáček (zpěv),
Jan Král (klavír),
Jakub Výborný (housle)

21.30 Promítání na terase

23.00 Zakončení Noci kostelů

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Kázání na Letnice, 23.května 2021

1.čtení: Sk 2,1 | 1. čtení: Řím 8,8 | Evangelium: Jan 15, 26-27

Sestry a bratři,

dnes slavíme třetí největší křesťanský svátek, slavnost seslání Ducha svatého, Letnice, Boží hod svatodušní. Narozdíl od Vánoc nebo Velikonoc není nikde v obchodech tematická výzdoba, ani nic, co by se dalo ve spojení s Letnicemi zpeněžit. Rozpoutat komerční šílenství kolem něčeho tak křehkého, jako je Duch, duše by šlo asi těžko. Navíc by to šlo proti smyslu tohoto svátku – Duch svatý byl lidem dán, abychom se nebáli být svobodní a nezávislí na tom, co se zrovna nosí a co je in, na postojích většiny.  Svatodušní svátky jsou také oslavou, narozeninami církve – společenství lidí ducha. A možná i proto se na veřejnosti nikde tento svátek neobjevuje, protože ani církev už není pro naší společnost nijak moc důležitá. 

Kristus dal dar Ducha sv. svým učedníkům. Co jim to vlastně dal? Jak se dá dát Duch svatý, co to vlastně je? Duch svatý má mnoho tváří, je jako vítr, je proměnlivý. Každý z nás má dar Ducha, Duch je v tom, co rozvíjíme, čím překračujeme sebe směrem k druhému člověku a světu. Duch byl a je v rozličných podobách Duchem moudrosti a poznání, Duchem odhodlání a vnitřní síly, Duchem porozumění a srdečné dobroty. Duchem lásky. 

Když si připomeneme situaci po Velikonocích, popsanou v Písmu, je zde psáno, jak apoštolové seděli celkem bezradní v nějaké místnosti za zavřenými dveřmi a moc nevěděli, co se sebou. Ne nadarmo se říká, že někdo “je jako tělo bez duše”. Vzpomeňme si na to, jak se změnila atmosféra, když mezi ně přišel Kristus. A jako první dar jim dal Boží pokoj, klid ducha, zbavil je strachu. Dechl na ně a dal jim dar Ducha svatého. Jak se to na nich projevilo? Čteme o reakci lidí na kázání apoštolů, kteří měli dar Ducha svatého. Ti lidé se trochu podezřívavě ptali: “Nenapili se apoštolové mladého vína, že se takhle projevují?”. A Petr jim odpovídá, že ne, vždyť bylo teprve ráno. Apoštolové se ale přece jen chovali jinak, než bylo zvykem. Zřejmě byli spontánní, veselí, komunikativní. Pozbyli různých předsudků, byli otevření. Těžko dnes přesně říct, jak lidé tehdy mezi sebou komunikovali, jak se při tom cítili, co vnímali, ale z apoštolů lidé vnímali něco jiného – obdarování něčím, co dosud neznali. 

Sestry a bratři, z dnešního příběhu vidíme, že na počátku se církev zrodila jako místo, kde mezi lidmi panovalo porozumění, respekt, kde lidé rozuměli Kristovu poselství, ač byli z různých zemí, míst, kultur a mluvili různými jazyky. Bylo to díky daru Ducha svatého. Pro lidi, pro tu církev v obecném slova smyslu, pro to obecenství, společenství lidí – byla různost darem. V církvi se totiž máme vzájemně doplňovat ve své různosti. A právě tohle slavíme o Letnicích. Onu pestrost, dar pestrosti. Církev má být protiváhou Babylonské věži. Ta je symbolem zla a nepochopení, těžkosti a nejasností, kdy lidé sami staví stavbu až do nebe, ale ve zmatení jazyků si přestávají rozumět, a práce jim nejde. Církev a její společenství se zrodila k porozumění, aby oslovila lidi všech kultur, v polyfonii, mnohohlasem, kde různost neznamená ohrožení, ale obohacení. Pravda je, že v průběhu času jako kdyby církev začala mluvit jenom jedním jazykem – jedním způsobem. Dnes, věřím, se snad opět vracíme do doby, kdy církev (v tom širokém, obecném slova smyslu) mluví a bude chtít mluvit různými jazyky, ve kterých se doplňujeme v naší různosti. Věřím, že chceme žít tak, že budeme uznávat individualitu každého jedince, i s jeho odlišnostmi, a nebudeme nikoho vylučovat. Duch svatý je svobodný a i my máme žít ve svobodě ducha a Ducha nezhášet. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 4.neděli po Velikonocích, 2.května 2021

texty: Skutky 8,26-40, 1. Janův 4,7-21, Jan 15, 1-8

Bratři a sestry,

náš život by měl odpovídat tomu, co hlásáme, slova by měla být doprovázena činy. V minulosti, ale i v současnosti se mnohde křesťané ne vždy drželi či drží hlásaných maxim – to není nic, co bychom nevěděli, anebo sami nezažili. Ani veřejní činitelé mnohdy nečiní to, co žádají po ostatních. Tušíme, ba víme, co je správné, co by mělo být, vztahujeme se k ideálu jako ke světlu, a vzápětí zjišťujeme, že cesta k dosažení toho ideálu je pěkně složitá a mnohde trnitá. Jenže víra bez skutků je mrtvá víra, je to jen prázdná teorie, stejně jako ideál, který je nám čím dál víc vzdálený, když se ani nepokusíme se mu přiblížit. Víra není věcí názoru, není teorií, projevuje se až tehdy, pokud je manifestována v činech, v praktickém životě. 

Ten obraz etiopského dvořana, který jede z Jeruzaléma do Gazy a čte si během cesty z knihy proroka Izaiáše, krásně dokresluje naše dnešní přemýšlení nad texty Písma. Vážený muž nerozumí tomu, co čte, je to pro něj sled obrazů, zakódovaný text, který k němu asi nijak zvlášť nepromlouvá, nedotýká se jej a muž sám přiznává, že by k němu potřeboval výklad. Na cestě ho chvíli doprovází (a posléze i pokřtí) apoštol Filip. Filip s tím dvořanem jde, jede kus cesty, povídají si, prožijí spolu nějakou část dne. Je to symbolické – mnohdy v životě potřebujeme někoho, kdo nás takzvaně “nakopne”, někoho, kdo nám v pravý čas na pravém místě “otevře oči”, něco důležitého pro nás předá. Potřebujeme iniciační zážitky, rituály, lidskou blízkost, sdílení. Potřebujeme inspiraci, učitele, někoho, kdo s námi půjde kus cesty a předá nám kousek svého poznání. 

Zkuste si vzpomenout, kdy jste v životě potkali někoho, kdo Vás nějakým způsobem zásadně ovlivnil, anebo Vaší životní cestu, směřování. To, že je někdo takový – že má tu schopnost inspirovat, ovlivňovat v dobrém druhé, to se nestane samo sebou. Je to otázka práce na sobě, učení se, ale také dělání chyb a jejich poznání, ale to ještě není všechno. Zásadní roli v tom hraje Boží láska, Boží milost a to, že necháme tenhle Boží otisk v nás působit, jednat, vystoupit na povrch, tak, aby na nás bylo patrné, komu jsme uvěřili. To, že si take přiznáme, že nežijeme jen sami ze sebe, ze své domnělé všemohoucnosti, ale že je tu dobrá síla, Boží síla, která nás obdařila tou prvotní láskou, ze které čerpáme a ze které také můžeme dávat dál.

Otisk Boží lásky je v každém člověku. Každý z nás může tedy být světlem, inspirací, každý z nás má něco, o co se může v dobrém podělit. Jde o to, zda chceme takovými být. A co pro to děláme. “Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.” (1J 4,16) Tedy ten, kdo miluje – blližního svého, jako sebe sama – ten je světlem, ten je Božím člověkem. Za takovým lidé jdou. A takových je nám třeba v každé době. Inspirujících osobností. 

Zůstaňte v mé lásce, říká Kristus. O jaké lásce to mluví, jak ta Kristova láska vypadá? Ježíš ji ukazuje na přirovnání k vinnému kmeni a ratolestem, a také k ovoci, plodům. Bůh, Kristus je tím kmenem a my jsme těmi plody. Jsme vyživováni láskou, která má své kořeny, základ a počátek v Božím rozhodnutí, v Boží lásce. Jako rostou a dozrávají plody, tak i my se můžeme v životě měnit, zrát, prohlubovat své poznání, lidskost a také vydávat navenek něco dobrého druhým. Stejně, jako by réva nedozrála bez vody, slunce a víno nevzniklo bez péče, času a znalostí vinaře, ani my si v životě nevystačíme sami se sebou, ale potřebujeme druhé, potřebujeme něco, někoho, kdo nás přesahuje, kdo na nás třeba i trochu zatlačí, popostrčí, potřebujeme Boha, abychom se proměňovali, abychom ze sebe vydali to dobré. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 3.neděli po Velikonocích, 25.dubna 2021

Bratři a sestry,

v řádu liturgického roku je dnešní neděle nazvána “nedělí dobrého pastýře”. Motiv Hospodina, Boha, Ježíše jako pastýře se prolíná celou Biblí. Třeba ve starozákonním 23.žalmu jsou zaznamenána slova o tom, že “Hospodin je můj pastýř, a proto nebudu míti nedostatku”. A apoštol Petr ve svém dopise v Novém zákoně píše o pastýři a bloudících ovečkách, které ho hledají. Jedno z nejstarších starokřesťanských vyobrazení Ježíše, které se našlo v Římě, znázorňuje Krista jako pastýře, který nese na ramenou ovečku. Tak nějak bychom si dobrého pastýře představili i dnes – je to ten, který se stará a stará se rád, stará se z lásky o druhé.

Myslím, že cílem dnešního zamyšlení nad poselstvím Bible je, abychom si kladli otázku, kdo je ve skutečnosti naším pastýřem, a zda věříme Kristu, že právě on je pro nás tím dobrým pastýřem? 

Poslední dva týdny jsem po letech zase hodně poslouchala irskou kapelu U2, a konkrétně v jejich skladbě Every Breaking Wave Bono zpívá slova: “myslel jsem, že slyším kapitánův hlas, ale je težké poslouchat, když ty kážeš”. A to je přesně ono – jak zaslechnout ten tichý, tajemný hlas kapitána? A jak ho poznat, že je to právě on, Kristus, kapitán, tajemný Bůh, kdo k nám promlouvá? Do života nám totiž denně vstupuje spousta kazatelů, mnoho různých hlasů a ono je dost těžké se v nich někdy vyznat. Je složité naslouchat kapitánovu hlasu, když nám do něj neustále vstupují jiní, kteří kážou a kteří chtějí zaujmout to stěžejní místo hlasu, kterému budeme primárně a s důvěrou naslouchat, který budeme následovat. I my sami si hledáme inspiraci mezi lidmi, někoho, od koho se můžeme učit, koho můžeme následovat. A někdy nemusíme ani moc hledat. Různí vůdcové si hledají nás, nabízejí nám svou pomoc, ledacos slibují. Je spousta pastýřů, kteří se ucházejí o naši přízeň.

A mezi nimi Ježíš, s jednoznačným prohlášením: „já jsem!“ „Já jsem ten dobrý pastýř!“ Věříme mu? On spolu s tím prohlášením – které je vlastně pozváním – nabízí i měřítko či zdůvodnění: jak se pozná opravdu dobrý pastýř, proč on, Ježíš, o sobě může prohlásit, že je dobrý pastýř. Dobrý pastýř se pozná, když jde vlk. Podle toho, jak se ve chvílích ohrožení zajímá pastýř o ovečky, o to, co je mu jako pastýři svěřeno. Jsou pro něj na prvním místě. Kristus je pastýř, který se k nám hlásí, ne aby z toho něco měl, ale protože jsme opravdu jeho a on se nás odmítl vzdát, i když to pro něj samého znamenalo nebezpečí, ohrožení, zavržení, smrt. I když jde vlk a všichni jiní pastýři selžou a utečou, on se k nám hlásí, on se tomu Nepříteli postavil. Dobrota pastýře Ježíše Krista ukřižovaného pro lidstvo, nám odhaluje Boží dobrotu, Boží lásku. V Kristu se k nám jako pastýř hlásí Bůh. Bůh, který nás nemiluje proto, aby z toho něco měl. Jeho láska a péče nezávisí na nás, zda se mu nějak vyplatíme. A tak se nemusíme bát, že nás zavrhne tam, když se mu vyplácet přestaneme. Nemusíme se bát, že si vybírá lidi podle toho, co z toho bude mít. Miluje nás prostě proto, že jsme. Všechny. A Kristovo vzkříšení, které si v tomto velikonočním období zvlášť připomínáme, znamená, že tato Boží láska je víc než smrt. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 2.neděli po Velikonocích, 18.dubna 2021

texty: kniha Skutky apoštolů  a Janovo evangelium

Bratři a sestry,

co asi formovalo jednání Saula/Šavela, později známého jako apoštol Pavel? Saul – Pavel z Tarsu, vzdělaný muž, farizej, jistě chtěl být věrný učení, které mu předal rabín Gamaliel v Jeruzalémě. Jistě chtěl být vzorným člověkem, který bude zachovávat všechny předpisy, příkazy a zákazy, které mu v synagoze byly předány. Byl přítomen ukamenování jáhna Štěpána, pronásledoval křesťany, kteří prchali ze Svaté země, kde se necítili v bezpečí. Saul se držel nepsané dohody, učení, které mu bylo předáno. V Bibli je dohoda přítomna od počátku – smlouva mezi Bohem a jeho lidem existovala a existuje. Bůh s lidmi uzavřel smlouvu z lásky, lidé, ať už se jednalo o Židy, křesťany či muslimy, si tuto smlouvu ale mnohdy vyložili a vykládají jako pokyn k tomu, aby se začali bát – Boha, jiných lidí, ostatních duchovních proudů, odlišností … netřeba popisovat, co z toho vzešlo a vzchází. Apoštolu Pavlovi (Saulovi) se později naštěstí rozsvítilo, byl osvícen, přišel na chvíli dokonce o zrak, aby o tři dny později prohlédl a viděl. Takhle duchovní transformace ho přivedla na úplně jinou cestu – z cesty strachu na cestu lásky. V letech, které mu ze života zbývaly, prochodil Malou Asii a šířil Kristovo učení, evangelium, radostnou zprávu.

Spisovatel Miguel Ruiz píše, že všechno, co v životě děláme, je založeno na dohodách, které jsme uzavřeli. Jsou to dohody, které uzavíráme se sebou, s ostatními, s Bohem. Tu úplně první dohodu, jak jsem zmiňovala, uzavřel Bůh s lidmi, dohodu, založenou na lásce, protože, jak je psáno “Bůh miloval svět”. Jsou tu další dohody, která na tuhle první navazují. A sice ty, které uzavíráme sami se sebou. Definují nás, utvářejí naše postoje ke všemu ostatnímu, otevírají nám oči pro způsob, jakým vnímáme přítomnost a vlastně i budoucnost. Tyto dohody jsou vlastně postoje, které zaujímáme a ve kterých sami sobě a pak i okolí říkáme, kdo jsme, jak se máme a chceme chovat, co si v našem životě dovedeme představit a co ne. Co dokážeme a co nedokážeme připustit, kam chceme zajít a kam ne.

Dohody uzavřené z lásky, postavené na lásce, na touze a odvaze překonávat strach, na otevřenosti a touze po poznání, nám velmi pomáhají, dodávají nám energii, obohacují nás a díky nim se prohlubuje také poznání, kdo skutečně jsme, odkud a kam jdeme, jaký je náš úkol a co pro jeho splnění můžeme udělat. Získáváme díky nim vnitřní svobodu a autenticitu. Dohody založené na strachu nás, oproti těm prvním, svazují, znehybňují, omezují, odebírají nám energii, udržují nás ve stavu permanentního stresu, napětí a vyčerpání. Utrpení, nezdary, pocit zmařeného, nenaplněného života – to jsou všechno výsledky našich dohod, které jsme uzavřeli se sebou samými na základě našich obav a strachů a podle kterých jednáme a směřujeme svůj život.

Saul (Pavel) samozřejmě jednal v souladu s tím, co se naučil, čemu naslouchal v synagoze a u svého učitele. Není divu, že chtěl zlikvidovat ty, kteří podle jeho poznání a přesvědčení nedělali to, co by dělat měli, vymykali se zaběhnutým pořádkům a představám o tom, co je správné a hodné následování. Saul, jak byl svázaný tím, co se naučil, co mu vštěpovali a čemu uvěřil, šel po krku těm, kteří byli svobodní, kteří díky Kristu a jeho skutečně bezpodmínečné lásce a přijetí, které v praxi ukazoval svým životem, získali vnitřní svobodu. Tohle muselo Saula hrozně štvát, když vnímal, že dodržuje všechny předpisy, žije vzorný život, který je ale taky možná dost chladný, v jistém smyslu i antisociální a nelaskavý. Pavel dost možná, na základě strachu, jak se bál Boha, tak se i bál o své učení, bál se, aby dobrým žákem svého učitele, bál se tak moc, že v lidech, které pronásledoval, neviděl své bližní, bytosti, jako on sám, lidi, ale někoho, koho je potřeba odstranit. Ale nakonec stačilo málo a všechno bylo jinak. Naštěstí.

Sestry a bratři, jeden člověk dokáže velké věci, říká nám mimojiné dnešní příběh. Každý z nás můžeme hodně dobrého vykonat, když se dokážeme osvobodit od našich vnitřních svazujících pout. Jaké věci to budou a jakou vlnu spustí je naprosto zásadně ukotveno a ovlivněno tím, z jaké pozice ony věci každý z nás děláme. Jaké smlouvy jsme sami se sebou uzavřeli a kudy, po jakých cestách směřujeme svůj život. Máme od Boha svobodu se rozhodnout, ale je velká škoda zapomenout na to, že láska je dar, který nás osvobozuje k plnému lidství a skutečné svobodě a že stojí za pokus, nejeden, překonávat strach a omezení z něj plynoucí. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na Boží hod velikonoční, 4.dubna 2021

Bratři a sestry,

Písmo nám zvěstuje Ježíšův život, jeho slova, činy, utrpení, smrt a vzkříšení. Hrobem leckterý příběh končí, ale dnešní ráno nám otevírá úplně jinou perspektivu. K čemu se to všechno stalo? Boží odpovědí na tuto otázku je také otázka: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?” Kristus neleží v hrobě, není hrdinou minulosti, ale je živý, je s námi. Ten, který měl být odklizen, který se mnohým nehodil a nelíbil, je z Boží láskyplné moci znovu zde. Jiný a jinak. V textu o zvěstování vzkříšeného Krista Marii čteme výpověď o naději. Silné svědectví o světě lásky, naděje a víry. Lidsky zcela pochopitelná situace, kdy Marie Magdalská, apoštolka, pláče nad ztrátou Ježíše, svého učitele, je plná beznaděje, protože neví, kam se podělo jeho tělo, co se s ním stalo. Velikonoční vyprávění nám ukazuje, jak, jakým způsobem je a bude Ježíš s námi. Může přijít jako neznámý poutník, jako ten, kdo klade otázky, jako ten, který naslouchá a doprovází. Je s námi, když se společně shromažďujeme k Večeři Páně, je s námi tam, kde se setkají dva nebo tři v jeho jménu. Je s námi v hledání i v bolestech. 

Bible, bohatá knihovna zachycující různé životní situace, vznikla možná i jako určitá odpověď na hledání naděje mezi lidmi, jako pomoc ve chvílích, kdy se naděje nedostávalo a víra skomírala. Ježíš Kristus byl vzkříšen a žije, vzkříšený přišel do společenství lidí, kteří věří v lásku a zachovávají si naději. Vrátil se do světa, kde živá víra, láska a naděje jsou způsobem pohledu na život, cestou se vším, co takový život obnáší – s radostným, i bolestným. Vzkříšený Kristus žije. Bylo by chybou si myslet, že takto pojaté Vzkříšení, takto nahlížený Bůh je Bohem jen pro někoho. Nikoli, je pro všechny, ale ne každý je a chce být tou úrodnou půdou, do které zvěst o Vzkříšení zapadne coby do půdy úrodné. 

Apoštolové Petr a Jan běží ke Kristovu hrobu. Jan – láska a naděje – běží první, ale nakonec dá u hrobu přednost Petrovi – víře. A Ježíš Kristus v tom hrobě není, není tam protože nepatří do minulosti, do světa velkých, ale již zemřelých hrdinů. Otázka, kterou slyšely ženy u Ježíšova hrobu, je důležitá: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?” Ježíš Kristus byl vzkříšen a povstal do světa víry, naděje a lásky. Je to až symbolické, protože v životě, když procházíme nějakou zkouškou nebo těžkým obdobím, dostává někdy naše víra, ba i naděje a láska na frak, biblickými slovy řečeno – je či až doslova musí být ukřižována, aby pak ale mohla zase znovu vstát do nově viděného světa, do prostoru naplněného vzkříšením. Někdy se to, co jsme v sobě měli, musí zachvět, aby se ukázalo, zda a jak je to pevné, co se udrží a co odpadne, na čem se dá stavět dál a co je již přežité. Všechno nějakým způsobem stále plyne, je v pohybu. I Boží dílo – Stvoření můžeme chápat jako dílo, které stále pokračuje, je v pohybu.   

Bratři a sestry, víra – to není jen slovní vyznání, to není pouhá odpověď na otázku, co si myslíme o Boží existenci, o Vzkříšení. To je něco daleko hlubšího a závaznějšího, víra je mnohem víc, než nějaký náš názor. Je to svědectví o poznání tajemné, stále plynoucí, nevysychající a uzdravující živé vody vnitřní síly a radosti, o kterou nás v našem nitru nemůže nikdo a nic připravit, a nad kterou můžeme do konce života více a více žasnout navzdory všemu. A která díky tomu, že z ní žijeme, proměňuje náš život. Velikonoce, Pesach, Pascha, to je ze všeho nejvíc živé svědectví, odpověď životem na to, že existuje lék na každé temné, náročné životní období, tak, aby bylo prožito, odžito a překonáno a že existuje světlo, které i v té tmě stále svítí a tma je nepohltila, tedy nás tou tmou bezpečně provede, necháme-li se jím vést. Velikonoce jsou svědectvím, že žádná tma netrvá věčně a že Vzkříšení se děje i tady a teď. Ve světě víry, naděje a lásky, který spoluvytváříme. Víra je něco víc, než naše pouhé názory v hlavě. Víra ve Vzkříšení není teorie, kterou na místě odříkáme, ale je to závazek, závazek žít život v lásce, udržovat naději, jít za světlem. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 5.postní neděli, 21.března 2021

5.neděle postní, Smrtná/Judica, 21.března 2021, Brno – Botanická

texty: Jeremjáš 31,31-33, Židům 5,5-10, Jan 12,20-33

Sestry a bratři,

blížíme se ke svatému velikonočnímu týdnu. Dnešní 5.postní neděle zvaná Judica, nebo také Smrtná, už ukazuje k velikonočním událostem, které zanedlouho přijdou. Zvěst dnešní neděle se zabývá otázkou zvovuzrození, odevzdání se, a je také o svobodě v životě s Kristem, o sdílení a samotě. 

Jeremiášův starozákonní text poukazuje na důležitost toho, k čemu se přikloníme v našem nitru. “Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem (Jr 31,33)” Bůh Otec, Hospodin, nám jde vstříc, každému člověku dal do srdce kus sebe. Abychom tomu zákonu pozoruměli,  dostali jsme Božího syna, učitele Ježíše Krista. Pavlův text v dopise Židům mluví o tom, že i Ježíš se, jako každý člověk, v životě učil, že se potkával se svými strachy, že postupoval v poznání. Uvěřit v Boha, v Krista, znamená vydat se s ním na cestu poznání, která je živena nevysychajícím pramenem živé vody. Život s Bohem je pestrý, zažíváme vzlety i pády, radost i bolest, strach i bezstarostnost. Mělo by na nás být vždy nějakým způsobem patrné, že žijeme s Kristem a z něj. Mělo by na nás být vidět, na našem přístupu k životu, že žijeme z Božího pramene. A měli bychom usilovat o to, abychom byli druhým srozumitelní. 

V evangeliu jsme dnes četli, že Ježíšovi učedníci se setkávali s poutníky, s Řeky, kteří se přicházeli klanět Bohu. Chtěli se ale také potkat s Ježíšem a proto oslovovali Kristovy učedníky. To by se asi nestalo, pokud by se učedníci drželi někde stranou, nebo byli odtažití, nekomunikativní, zapouzdření do svého postavení, úkolu. Ale v tomhle případě se projevují skutečně učednicky, inspirativně a setkání zprostředkovávají. To je i naším úkolem v životě – když jsme uvěřili v Krista a jdeme po cestě života s ním – abychom byli vůči dalším poutníčkům, lidem, které potkáváme, otevření, abychom jim byli srozumitelní ve víře, abychom i ostatním skrze sebe samé zprostředkovali setkání s Kristem. To se nemusí dít nijak explicitně, ale z našich činů, slov, způsobu života by mělo být patrné, že víme, komu a kam patříme, kde a u koho je náš domov. Text Janova evangelia se dotýká také svobody v Kristu, nového života, vzkříšení. “….jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek (J 12,24b)”. Jan nevyzývá ke smrti jako takové, ale k tomu, abychom dobře užili čas svého života, abychom měli odvahu k vykročení – ze sebe, k pomyslnému překročení svého stínu, svého ega. … “Ztratit” sebe pro dobrou věc, vydat se vstříc směrem k druhým, neznamená popřít své hodnoty, záliby, radosti. Ale znamená to nemít jen tohle, ale chtít nejen mít, ale být – v otevřenosti se dát druhému, druhým, přinést užitek světu a neřešit tolik jen “co já?”. 

Konfucius prý řekl: “Každý z nás máme dva životy. Ten druhý nám začíná, když si uvědomíme, že máme jen jeden.” Symbolika pádu pšeničného zrna do země může symbolizovat moment prozření – pokud si budu chránit to své jisté, ale nenajdu odvahu “padnout” do neznáma, do půdy, tak nikdy nezjistím, co vše ze sebe mohu vydat. Vzpomeňme si třeba na své dětství, na rodiče, prarodiče anebo na přátelství,která nás v životě ovlivnila. Všichni ti lidé museli kvůli nám alespoň na chvíli zapomenout na sebe, aby nám předali něco důležitého, co v nás žije. A i my můžeme takto sami na sebe zapomínat, ztrácet sami sebe pro druhé. To, co jsme dostali, v nás může dál růst, nést plody. A stejně takoví máme být my – ztratit svůj život pro druhé. Sám Ježíš Kristus, náš učitel a spasitel, je jako to pšeničné zrnko, které padlo, aby v nás jeho láska, velkorysost a obětavost mohli růst, nám i druhým k užitku. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář