Brno Botanická

Kázání na 2.neděli postní /Reminiscere/ – 16.března 2025

texty: Gn 15, 5-12.17-18/ Filipským 3, 17 – 4, 1/ Lukáš 13, 31-35

Bratři a sestry,

první čtení z knihy Genesis nám nabízí vhled do praktikování víry tehdejšího lidu kolem Abrama, pozdějšího Abrahama, praotce izraelského národa. Obětovala se zvířata, o tom se ví a nebyla to zdaleka jen judaistická praktika. Abram s důvěrou udělal, co se po něm žádalo, vybral, rozpůlil a připravil ona zvířata k oběti a potom čekal. Padl na něj spánek, měl vidění, něco se stalo. Zmíněna je zde dýmající pec a ohnivá pochodeň. Symbol toho, že Hospodin uzavřel s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu.“ Abram vnímal tento večerní zážitek jako dobré znamení, posílilo to jeho víru v Hospodina. Tenhle příběh je tu dost možná zmíněn proto, že tady někde vlastně začíná i Ježíšův příběh. A s ním i příběh náš, praxe víry v jednoho boha, v Hospodina, v ono bhaga – přízeň, hojnost, lásku, která se chce dělit, která je dávající se – ze sebe samé. 

Druhé čtení, část dopisu apoštola Pavla Filipským vyzývá k nápodobě, k tomu, abychom stáli pevně v Pánu. Pavel tady zjevně povzbuzuje ty, kteří se kvůlil víře trápí, kteří jsou možná nějakým způsobem utiskováni, zažívají příkoří, nepochopení. Tahle část dopisu má druhé povzbudit, podpořit v trápení. Aby(chom) se nebáli. Mistr Eckhart, německý dominikán a středověký mystik napsal: “Člověk se nemá bát Boha – ten, kdo se Boha bojí, ten před ním utíká. Taková obava je škodlivým strachem. Máme se snad jen obávat, že ztratíme Boha, ale ne se ho bát. Máme ho milovat, protože i Bůh člověka miluje.” Take vás napadá, když slyšíte slova moudrého Eckharta, kolik duchovních strašívalo lidi Bohem tak, aby se ho báli? A přitom mystik vystihl tak základní věc – člověk pokud se něčeho bojí, tak tomu většinou nejde úplně otevřeně vstříc, ale opravdu spíš utíká …. 

Lukášovo evangelium nám líčí v dnešním úryvku scénu, kdy za Ježíšem přichází část farizeů a varují jej: „Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.“ V tomto příběhu se splétají do sebe i ta předchozí dvě dnešní čtení, jejich smysl. Ježíš ví, kdo je jeho nebeským Otcem, ví, co se má a musí stát, ví, co má udělat. Na první pohled bychom si snad řekli, že i v těch farizejích se našla špetka soucitu, když Ježíše varují před Herodem a před vstupem do Jeruzaléma. Ale dost možná je to taky zase jedna z jejich lstí – jestli náhodou Ježíš nezapochybuje a nepoleví ve své víře a úkolu. “Musím jít svou cestou”, říká Ježíš neochvějně. Nejde to jinak. Zrovna když jsem se chystala psát tohle zamyšlení, narazila jsem na slova ruského historika Andreje Zubova, jenž – jakožto Putinův kritik a odpůrce války na Ukrajině – odešel v roce 2022 z Ruska přes Finsko sem do ČR a učil (možná stále učí) zde v Brně na MUNI a který řekl: “Jsem už starý, mohu zemřít kvůli tomu, co říkám – kritizuji Putina i válku, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině. Mohou mě věznit, i zabít, ale já nemohu pohřbít svoje svědomí, své přesvědčení. Nemohu jinak.” Ta slova parafrázuji, smysl však zůstal stejný. Ježíš přišel za lidmi s otevřeným srdcem, nabízel pomoc, pomáhal, zachraňoval. A v textu u Lukáše je i zapsáno, že věděl, jak to s ním dopadne: “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, ve svém domě zůstanete sami. Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“ Je to povzdech nad lidskou malostí, nad omezeným vnímáním, i nad tím, jak se necháváme ovládat strachem z jinakosti. Postesknutí člověka, který ví, co jej čeká, ale zároveň také ví, že láska nikdy nezanikne. Že Bůh je všude a láska je všude a že i to, co Ježíš lidi učil a co jim ukazoval, se ve světě ukáže a že i kdyby se Herodes vzteknul, tak se tomu prostě zabránit nedá. Herodes byl ten pomyslný jednooký král mezi slepými. Dnešní příběh nás učí, že uvěřit a spočinout v Boží náruči je to nejryzejší, co člověka může potkat. Jen je k tomu potřeba prohlédnout skrze všechny ty mámivé závoje, do kterých se halíme a skutečně uvidět. Netoliko očima. Srdcem. Amen!  

Kázání na 1.postní neděli – Invocavit (Černá/Liščí neděle), 9.března 2025 

texty: Dt 26, 1-11/ Ř 10, 8b-13/ L 4, 1-13

Bratři a sestry,

dnešní neděle, první z šesti postních, nese jméno Invocavit, v češtině se jí říká také černá nebo liščí. Názvy se různí proto, že se v jednotlivých krajích držely v tuto dobu odlišné, pestré zvyky. Chodit s liškou – to je lidový zvyk z Křivoklátska, kde se na první neděli postní pekly preclíky, ženy je pak zavěšovaly venku na vrbové proutky a úkolem dětí bylo preclíky najít – pochoutku, kterou jim v noci v zahradě zanechala liška. Název černá neděle je zase odvozený od oblečení žen v tuto dobu – na znamení začínající postní doby se nosilo černé oblečení. A pak je tu ten latinský název – Invocavit – in voco latinsky znamená volám Tě. Ta slova odkazují k 91.žalmu, 15.verši, kde je psáno: “Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou”. Bůh se k člověku obrátí, vyslyší jej, když člověk Boha osloví. Tento žalm začíná slovy: “Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ To mohou být vpravdě posilující slova v době postní. Jde vlastně o vědomé vyznání, jak autor žalmu vnímá Boha, kým mu Bůh je a že je záštitou v těžkých časech. Podobná slova jsme nakonec slyšeli ve všech třech dnešních čteních. Slova prodchnutá vírou a vědomím, že Hospodin je s člověkem v časech dobrých i v těch náročných. Slova založená ne na teorii, ale na bytostné životní zkušenosti, mnohdy hodně těžké, že Bůh s člověkem zůstává, ať se děje cokoliv. 

Postní doba je časem přípravy k Velikonocům. Lidé řeší, jak se postit, ale důležité o co víc je se ptát, proč se postit? Není až tak důležité čeho se vzdáme, důlěžité je vědět, proč to chceme a děláme. O Ježíši jsme dnes četli, že se plný Ducha svatého vrátil od Jordánu a Duch ho čtyřicet dní vodil po poušti, kde byl Ježíš pokoušen. Postní doba může být časem, kdy zakusíme sílu víry. Je to doba, kdy skrze různá sebeomezení můžeme vnímat, jak žijeme. Co se o nás pokouší, co si nás nárokuje, čemu se poddáváme. Můžeme se dotknout svých hranic, své komfortní zóny, půst nám jí může dost pozměnit. Jedním ze smyslů postní doby je sebeovládání – bytostně zakusit, co to pro každého z nás znamená, něčeho se vzdát. Pro koho a proč to děláme? Není to jen pro Boha, ale je to i pro nás samé. Postní doba je časem proměny a poznání, časem hledání vnitřní jednoty a síly. O tom, co všechno během času na poušti podstoupil Ježíš, jsme dnes četli. Ale to, jaká pokušení by byla nachystána pro každého z nás – a to je skutečně individuální – můžeme každý přemýšlet a zkusit to zažít. Většinou známe svá slabá místa, víme či tušíme, co se o nás pokouší. Postní čas, doba, kterou bychom mohli nazvat “sebezkušenostní” nás vede k tomu, abychom si přiznali své chyby, svá slabá místa, a abychom je přijali do celku své osobnosti. Silnějšími se stáváme tehdy, když jsme ochotní a schopní se postavit tomu, co v sobě skrýváme, co na sobě nemáme rádi, a pojmenovat to. Když to poznáme a přijmeme – jako nedílnou součást celku, rosteme. V Harrym Potterovi říká moudrá Hermiona památná slova: “Strach ze jména posiluje strach z jeho nositele.” Když se bojíme si něco přiznat, tak to něco se stává větší a postupně nás může ovládnout. Ten ďábel, který s Ježíšem byl na poušti, to může být klidně symbolické vyjádření pro nevědomou, stínovou část osobnosti člověka. Ježíš s ďáblem mluvil, odpovídal mu, nesnažil se ho zahnat. A pak se stalo, že odešel. Je tam psáno, že odešel až “do dané chvíle”. To už je formulace, která odkazuje k Velikonočním událostem a na to si ještě počkáme. Jsme teď teprve na počátku postní doby. Pokud jste se rozhodli pro nějaká sebeomezení, pro to, prožít postní čas jako čas setkání a poznání, tak je neděle vlastně dnem odpočinku, vydechnutí, protože neděle se do postní doby nepočítají. Jsou oázou na pouši, kterou můžeme nyní společně zakoušet a ve které se lze občerstvit na další cestu. Amen!

Text: Gn 6,5–7.18:

Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci. Tehdy si řekl: „Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.“

Noe však u Hospodina nalezl milost. Toto je Noemův příběh. Noe byl mezi svými současníky spravedlivý a poctivý člověk. Noe žil s Bohem.  Noe zplodil tři syny: Sema, Cháma a Jáfeta. Země však byla v Božích očích zkažená a plná násilí.  Bůh pohlédl na zemi a hle, byla zkažená! Každý smrtelník na zemi žil zkaženě.

Bůh Noemovi řekl: „Se všemi smrtelníky je konec. Země je plná jejich násilí, a tak je zničím i se zemí. Postav si archu z cypřišového dřeva. Archu propleteš rákosím a zevnitř i zvenčí ji vymažeš smolou. Uděláš ji takto: archa bude 300 loktů dlouhá, 50 loktů široká a 30 loktů vysoká. V arše necháš průzor a o loket výše ji zastřešíš; do boku archy také vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé a třetí patro. Hle, já sám způsobím na zemi záplavu vody, jež zničí všechny živé tvory pod nebem. Vše, co je na zemi, zahyne. S tebou však uzavřu smlouvu, a tak vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. 

Kázání na 17.neděli po sv.Duchu, 15.září 2024, Brno Botanická 1

Bratři a sestry,

leckdo z nás se ještě před týdnem modlil za déšť, který by ulevil vysušené a rozpálené krajině, polopoušti, v níž se krajina rychle měnila před očima. Tak teď prší už čtvrtý den a potopa, jak jí vidíme – zatím decentně v Brně a okolí, ale děsivě v Jeseníku, Frýdlantu, Krnově, Pardubicích, Opavě a na mnoha dalších místech republiky, není realitou zpráv někde zdaleka. Je teď a tady. “Tam” se moře oteplila, ledovce a permafrost tají. A voda stoupá, klima se mění. Mysleli jsme si, že se nás to netýká, a ejhle, důsledky čehosi rádoby vzdáleného jsou drásavě viditelné jen pár (desítek) minut cesty odsud. Že se tyto věci dějí a že se budou dít dál a hůř, na tom se shodují vědci už dlouho – tedy snad kromě těch, kteří nadále fanaticky věří Václavu Klausovi a jeho dogmatům o tom, že „se nic neděje“. Jenže my to nechceme slyšet, klimaaktivisté jsou vysmívaní, vědci nevyslyšení. Klimatické konference končívají prachbídnými dohodami. “Po nás ať přijde potopa/après nous, le deluge”. Slova, která snad vyslovil francouzský král Ludvík XV. Tušil společenské změny, které posléze smetly starý režim. Ta věta se vztahuje jako svého druhu proroctví k francouzské revoluci. “Vidím, že se něco děje – něco, co není v běžném a nezměnitelném řádu věcí – ale kašlu na to“, říkal si možná Ludvík. Podobně jako mnozí z nás doteď. “Něco se děje” – každý rok větší a větší vedro, sem tam přívalový liják, v zimě žádný sníh, mrazivých dní pomálu … no a co já s tím? Klimatická změna, náš hřích? Kašleme na to. Nás se to přece netýká?! 

Týká. S potopami se lidé setkávali od pradávna, což ale nemůže být omluvou pro naši netečnost k nevratným změnám, které naše bytí a nároky působí na Zemi. V knihách je zaznamenáno mnoho příběhů o různých potopách. Slyšeli jsme pasáž z knihy Genesis. Známý je i sumersko-babylónský Epos o Gilgamešovi, kde se potopy týká jedna kapitola, jedenáctá “deska”. Biblický záznam zmiňuje, proč potopa nastala – jako trest za hříchy lidstva. V Eposu o Gilgamešovi naopak bohové o potopě prostě rozhodli – a není už řečeno, proč tak učinili. A když se to stalo, tak se sami zděsili svého rozhodnutí. Potopa nakonec opadla a přeživší, pan Utnapištim, vykonal děkovnou oběť. A bozi? Ti se nad obětí ještě pohádali o to, kdo za potopu vlastně může. Ve srovnání s tím je biblický Bůh, Hospodin, Otec, naprosto suverénní a jeho konání vždy dává dobrý smysl…I když, posuďte sami. Bůh se v Písmu přece také co chvíli rozzlobí, pak zase slituje, někde se dává přemluvit, jindy mění názor! I dnes jsme to slyšeli na začátku prvního čtení z knihy Genesis: „Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci.“ V biblickém Bohu je tolik podob a poloh, je velkým tajemstvím, ve kterém se prolíná pro nás mnoho nevysvětlitelného a nesrozumitelného. Hebrejské slovo Elohim, Bůh, se dá přeložit i jako “bohové”, neb se jedná o plurál slova. Bůh mluví ústy proroků, jasně, naléhavě, nejpřesvědčivěji se manifestuje v Ježíši Kristu. Na druhou stranu je nadále a stále všepřesahující, překvapující, tajemný a skrytý. Jak to říká prorok Izaiáš: „Vskutku, ty jsi Bůh, který skrývá se, Bůh Izraele, Spasitel!“ (Iz 45,15)

Tahle slova, nástin záznamu starobylé lidské zkušenosti, nás snad mohou povzbudit v tom smyslu, že “po potopě jsme tu dál”, nabízí se ale otázka, jak dál? Jsou věci, se kterými se dá něco udělat; nebo se o to lze aspoň pokusit. Co můžeme udělat s potopou? Ale i s „potopou“, tedy s nějakou zásadní změnou, jež ohrožuje svět, jak ho známe – náš „starý režim“, domov, uspořádání, naše bližní. To, nač jsme byli zvyklí, to, co jsme někteří s láskou a něhou strážili, ale na druhé straně mnozí také bezuzdně využívali jen pro vlastní prospěch, může, jak vidíme, velmi záhy zmizet, stačí pár dní deště. Když už potopa nastane, tak se vlastně moc dělat nedá – dostat se do bezpečí, něco možná zachránit, počkat, až opadne voda a pak uklízet. Poslat peníze těm, kteří o vše přišli, nabídnout pomocnou ruku. Poučit se, či doufat, že znova se to nestane. Jenže nikdo neví. A leckdo se nepoučí. Revoluce, změna může být k dobrému, nebo ke zlému; a také – jak pro koho; podle toho, jak se komu vedlo ve světě „předpotopním“. Jenže změnu už dlouho potřebujeme všichni – změnit své nároky, spotřební zvyklosti. O biblických prorocích se říkalo, když hlásali “nepříjemné věci”, ve chvílích, kdy lidstvo varovali a vyzývali k nápravě, že druhé zbytečně straší. Mnohdy na ně oni “rozumní lidé” hleděli spatra (ze svého zdánlivě bezpečného patra). Proroci jistě nebyli dokonalí a bezchybní. Ale nebyli lhostejní ke zlu, byli citliví. A to je důležité. Nebýt lhostejný, začít jednat, podle svých možností. Nevidět jenom sebe a svůj zájem, prospěch. V tomto smyslu můžeme být každý, každá aspoň trochu Noemem. Noe byl sice Bohem adresně, jmenovitě povolán. Ale my se nemůžeme vymlouvat, že na nás nikdo teď nevolá jménem. Ani na to, že na žádného Boha nevěříme a příběh o Noemovi je jen pohádka pro kostelní lidi. Být povolán znamená uslyšet hlas ve svém srdci. Výzvu – musím něco dělat! Nemůžu to tak nechat! Uvědomit si, že mohu a tím pádem musím. Jaký hlas v srdci? Boží hlas? Současní klimaaktivisté, často vysmívaní, anebo na druhé straně respektovaní vědci, možná v Boha ani nevěří, ostatně jako velká většina obyvatel naší republiky. Nevadí. Věřit v Boha znamená jednoduše konat víc, než je v zájmu mé vlastní osoby, vlastního zájmu, obzoru a biologické rodiny. Ten, kdo překračuje svým myšlením a jednáním soukromý a sobecký horizont, takový člověk prakticky, činem, prokazuje víru v Boha, totiž v já přesahující Ty. A v tom je naděje, cesta, v obětující se lásce. Milé shromáždění – hodně sil, naději na změnu, odvahu k činu a pevné břehy s námi, amen!

Kázání na 16.neděli po sv.Duchu, 8.září 2024, Husův sbor, Brno Botanická 1

Text: “Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí.” (Mt 6, 24-26)

Sestry a bratři,

evangelista Matouš tím, že dává do kontrastu svobodnou existenci nebeského ptactva, nezatíženou ničím jiným, než pudem sebezáchovy a přežití, s existencí lidskou, spoutanou nejedním poutem lpění a chtění a z toho plynoucích, často nadměrných, nároků na naše okolí, na zdroje, na planetu Zemi, nevybízí těmito slovy posluchače k tomu, aby zanechal práce a nechal se živit, spolehl se na to, co najde nebo dostane. Spíš možná říká to, co – myslím si – jinými slovy trefně vystihl v jedné ze svých knih zoolog a skaut, stále činný a aktivní poutník a spisovatel, jizerskohorský patriot Miloslav Nevrlý: “….méně vybavení přináší více zážitků a pestřejší život. Proč? Neboť člověk s jednou lahví na vodu je v krajině pozornější k pramenům než ten, který má lahve tři. Ten, kdo nemá pláštěnku, si víc všímá oblohy a mraků a kdo nemá stan, dvakrát si rozmyslí, kde si ustele.” Chování nebeského ptactva, stejně jako dalších živých tvorů na Zemi, je pragmatické, sleduje vlastní přežití, zachování druhu, přičemž ale převládají takové druhy, které žijí a přežívají v symbióze s okolním prostředím. Ve starozákonní knize Sírachovec nacházíme větu: “Člověk se slitovává nad svým bližním, ale Hospodin má slitování se všemi tvory.” (Sir 18, 13) A není snad člověk stvořen k obrazu Božímu? Kde se tedy stala chyba? Ano, máme soucit s lidmi, ale jen s některými, soucítíme také s vybranými zvířaty, navíc s nimi naopak často míváme soucit větší, než s některými lidmi. Ale s přírodou, planetou Zemí, naší Matkou a domovem, jako celkem, téměř žádný soucit nemáme? Jakto, že se nám stala zdrojem, komoditou, jejíž bohatství, rozmanitost a krásu stále hodnotíme převážně mírou/optikou využitelnosti pro sebe, pro člověka? Přitom je už dávno jasné, že novou planetu mít k dispozici nebudeme, a že kondice Země jako celku ovlivňuje jednotlivé regiony a jejich obyvatele. Čas od času se hovoří o snaze prozkoumat možnosti života na Marsu, možná, aby nám vědci dokázali, že nebude tak zle, že dál můžeme bez obav žít, jak jsme zvyklí, a že se vybydlená planeta Země, Gaia, dá vlastně v budoucnu nahradit. Je to podobné odbíhání od vážnosti přítomného okamžiku a vlastně jistá manipulace člověkem, jako když lidem církev ústy svých představitelů říkala, že tento život vlastně není tak moc důležitý, podstatný a plnohodnotný, to až jednou – ten věčný, nebeský život – to bude ráj. Možná ano, ale podstatné jsou ty kroky teď a tady, které k němu snad vedou a třeba taky ne. To je Boží tajemství a člověk o něm nic moc neví. Oddalovat řešení ekologické katastrofy příslibem kolonizace jiné planety je zlé řešení. Země se nahradit nedá, to jen my to nechceme slyšet a už vůbec nechceme změnit své chování tak, aby výsledek měl viditelný dopad na stav životního prostředí a následně zpětně i na kvalitu našich životů, či spíš životů dětí a vnoučat, dalších generací. Země, krajina se nám místy doslova proměňuje před očima, dnes už v horizontu jedné generace. Například v důsledku úbytku obyvatel venkova, s tím spojeného poklesu pestrého malochovu hospodářských zvířat a mizení pastvin na úkor intenzivní a téměř monokulturní a nepřetržité zemědělské produkce, zmizela v České republice za posledních 35 let téměř jedna třetina polního ptactva. Drop velký, chřástal polní, moták lužní, skřivan polní nebo strnad luční – kdo z vás tuší, že tito živáčci jsou dnes, díky člověku, který po svém pojal ono biblické “správcovství Země” a do půdy bez uzardění seje geneticky upravovaná osiva, žne častěji, než by bylo potřeba a téměř výhradně strojně, a úrodu navíc ukládá do stodol, kde jí následně nechává shnít anebo nesmyslně spaluje, kriticky ohroženými druhy a hrozí jim, pokud nezměníme náš styl hospodaření v krajině, že úplně zmizí? Takový je obraz dneška, takovým “božím” hospodářem se člověk stal a v důsledku naší činnosti trpí celé stvoření, nejen ptactvo nebeské. 

Kázat Boží slovo a mít podíl na tom, aby každý člověk toto slovo slyšel a každé koleno se sklonilo před Božím jménem a lidé pokud možno došli spasení, je dobrá práce, řídit se tím slovem ve společenství ještě lepší, ale je taky načase třeba někde ponořit ruce do hlíny, začít se věnovat sázení stromů v krajině, podpoře ekologického zemědělství, budování remízků na polích a praktikování vědomostí v každodenním životě tak, abychom v dnešní době aspoň trochu zvrátili nebezpečně se vychylující ručičku stability ekosystému na planetě Zemi. Můžeme si každý hledat svou cestu a možnost realizace. Hledat, začít a žít. Anebo pokračovat důsledně v tom, co už děláme. Být na cestě a chránit to, co je na ní i pro další poutníky a poutnice. Amen! 

Kázání na 15.neděli po sv.Duchu, bohoslužby k neděli Díkůvzdání za Stvoření, 1.září 2024, Husův sbor Botanická 1, Brno

text: Ř 8,19-22

Sestry a bratři,

dnešní zamyšlení se ponese v duchu měsíce Díkůvzdání za Stvoření, který v církvi slavíme po celé září. Ale říkám si, zda je vlastně co slavit, je to správné slovo? Lze slavit, když jsme svědky tolika varovných momentů?! Na vlastní kůži pociťujeme, jak je letošní léto opět teplejší, než ta předchozí, dost možná, že se počtem tropických dní a nocí zapíše do historie. Je to znepokojivé a nejsem jediná, kdo se ptá, jak se nám tady bude žít za pár let? Jak to bude s teplotami, vodou, množstvím hmyzu, přírodní diverzitou? Co s tím každý jeden z nás můžeme dělat a jak se v rámci křesťanství postavit k ochraně stvořeného? Vždyť to u nás v církvích vůbec není téma! Ekoteologie je tu v plenkách a z mnoha církevních kruhů nadále kolovrátkem zní, že “to není naše starost, my se staráme o člověka”. A příroda jako posvátný živý celek? Kdeže, to je přece panteismus – to je poměrně široce rozšířený názor mezi duchovními … Bohužel. 

„Jsme v kritickém bodě historie Země, kdy si lidstvo musí zvolit cestu své budoucnosti. Máme možnost volby, buď vytvoříme globální partnerství na ochranu Země a postaráme se jeden o druhého, nebo riskujeme sami sebe a rozmanitost života.” Tyto věty jsou součástí předmluvy prohlášení nazvané Charta Země, ke které se připojily téměř všechny národy. Podobná varování slyšíme i odjinud, samozřejmě z vědeckých kruhů, ale také třeba od Světové rady církví či papeže Františka. Ten ve své Encyklice „Laudato Si“ vyjádřil starost o náš společný domov. Poselství je jasné: musíme ve svém životě něco změnit. Všichni. Společně. Vztah k přírodě a Zemi. Musíme změnit naše nároky a spotřební zvyklosti. A dovolit si i transformaci myšlení. Nemáme žádnou Noemovu archu, která může některé zachránit a ostatní nechat napospas osudu. Jsme skutečně všichni na jedné lodi a krok po kroku čelíme teď možná ještě stále nepředstavitelné, ale do budoucna docela dost jisté sociálně-ekologické katastrofě. „Ještě je čas, aby naše zákony uznaly právo řek plynout, aby zakázaly činy, které destabilizují zemské klima a aby zavedly respekt pro přirozenou hodnotu každé živé bytosti. Je čas zastavit bezuzdnou komodifikaci přírody, stejně jako kdysi bylo zakázáno kupovat a prodávat lidské bytosti.“ To jsou další varovná prorocká slova, která pronesl Alberto Acosta, ekvádorský ekonom a soudce Mezinárodního tribunálu pro práva přírody.

No a co tedy my, shromáždění zde ve sboru, naslouchající Písmu a hledající Boží moudrost a vůli, kudy se dát, jak se v tom zorientovat, co nám může napovědět dávná zkušenost zachycená v Písmu? Slyšeli jsme dnes tři čtení a všechna mají společné volání po určitém řádu, dodržování pravidel, která se formovala po generace a ukázala se jako nosná pro zachování stability společenství. Dnes si tato slova můžeme vztáhnout právě i na naše chování versus udržení rovnováhy v ekosystému. A pak ten vzkaz apoštola Pavla z dopisu Římanům (Ř 8,19-22)! Působivě tady až prorocky jasnovidně, viděno z dnešní perspektivy, píše o společenství člověka a celého stvoření. Všechno stvoření toužebně v naději vyhlíží záchranu, protože bylo vydáno marnosti. Všechno stvoření se kvůli činnosti člověka nějakou formou musí účastnit ničení, podléhá strachu a utrpení, je do něj zapleteno. Veškeré tvorstvo sténá, čteme také v tom úryvku. Příroda křičí a na nás, lidech, je, jak se zachováme, zda ten křik (u)slyšíme a co to s námi (u)dělá, jak zareagujeme. My křesťané, ale i všichni ostatní – lidé z různých náboženských směrů, věřící ale i ateisté – všichni jsme povoláni k jednomu – vytvořit nový pohled na Zemi. Žasnout nad divuplným světem a strážit to bohatství, které neumíme ani zčásti vytvořit lidskou rukou. Součástí našeho myšlení, mám na mysli západní kulturu, je, že vidíme Zemi jako předmět bez života, se kterým můžeme nakládat, jak uznáme za vhodné, podle toho, jakou hodnotu má pro nás. Cítíme se jako „páni a vlastníci“ země („maître et posedeur“ dle R.Descarta). Jako ti, kteří jsou svrchovaní, a ne vztahovou součástí velkého společenství života. Ale Země přece není mrtvé jeviště, na kterém se odehrává náš život lidských superstars! Země je úžasně propletený, velký živý organismus. Je to živý tvor! Od roku 2009, na základě jednání členských států OSN, existuje “Deklarace práv Matky Země”. Tahle myšlenka země jako matky je vlastně revoluční pro náš pohled na planetu a pro náš vztah k ní! Vždyť jak běžně lidé mluví o Zemi, o přírodě, půdě? Jako o zboží, které má hodnotu pro člověka. Jak jí lze ekonomicky využít. Ale pokud o Zemi uvažujeme jako o Matce, podobně jako Boha prožíváme coby otce, tak takové nakládání s ní a přemýšlení už možné není. Matku nelze prodat, koupit ani využívat, ale člověk by jí měl milovat, ctít a pečovat o ní. Jsme osudově propojení, celá Země a lidstvo. Každý z nás jsme dcerami a syny Země a budujeme si vztah k Bohu Otci a Matce Zemi. Bible to také ví: Adam, lidská bytost, byl vzat z adamah, hebrejsky země, půdy, hlíny. Naučili jsme se postupně hledět vzhůru, hledat Boha – Otce, ale ještě nás čeká plně pohlédnout dolů a okolo sebe k Matce – Zemi. A prožít ten vztah, učit se ho žít.

Sestry a bratři, dnešní zamyšlení vlastně nemá jednu konkrétní pointu. Postupně budeme celé září procházet texty, které se k tématu ochrany Stvoření v křesťanství vztahují a které nás mohou inspirovat a vést. Je na každém z nás, jaký postoj zaujmeme. Prožívat své já jakožto součást celku, velkého Ty je vědomá volba a mnohdy náročná cesta. Ale asi nám žádná jiná cesta už ani nezbývá. Budeme se nad tím společně ještě během září zamýšlet. Amen! 

240825_Kázání na 14.neděli po sv.Duchu – Brno, Botanická 1

texty: Jozue 24, 1-2a.14-17.18b / Efezským 5, 21-33 / Jan 6, 56-69

Milí bratři, milé sestry,

dnešní triáda textů opět ukazuje k vazbě mezi Bohem a člověkem a k tomu, jak tento vztah může proměňovat i vztahy mezilidské. Izraelské kmeny shromážděné kolem Jozua v Šekemu zdá se konečně mají jasno v tom, že Hospodin je jejich Bohem a nechtějí už sloužit nikomu jinému. Uvědomují si, kdo je vyvedl z egyptského otroctví a díky komu mohou zažívat svobodu. Hospodinova autorita konečně prostupuje skrze společenství Izraele. Respekt izraelských kmenů k Hospodinu, to, že jej přijímají za svého Boha jako přirozenou autoritu a nechtějí už žádné jiné bohy, bude formovat i jejich vztahy mezi sebou navzájem. O tom je vlastně i ten druhý úryvek z dopisu apoštola Pavla Efezským. Pro některé z této části dopisu hodně vyčnívají ta někdy dost fundamentalisticky pojímaná slova o tom, že žena má být podřízena muži. Velmi často slyším od párů při přípravách ke svátosti manželství, že tohle čtení rozhodně na svatbu nechtějí. Znají ho vlastně i ti, co Bibli běžně neotevírají, tak hluboce ten text pronikl do obecného povědomí lidí. Myslím si, že je to právě díky těm hodně doslovným výkladům některých kněží, a také díky tomu, že se jednoduše z kontextu vytrhnou dvě tři věty, které se pak stanou strašákem a důtkami v mezilidských vztazích. Přitom je ten text ale zásadně propleten slovy o tom, jak si Kristus zamiloval církev a obětoval se za ní. A to bych řekla, je to hlavní, co ten Pavlův dopis chce říct – Ježíš má k nám, lidem, obětující se vztah. Bůh se kvůli člověku namáhá, dává, přichází k nám. A my to opět můžeme prožít, zažít, uvědomit si to. Že žijeme z Boží lásky a to by se mělo nějak propsat do našich vztahů. Autor dopisu Efezským psal svá slova v určitém kontextu, který my dnes už úplně neznáme, nemusíme mu rozumět, a proto je opravdu ošidné, ulpívat na doslovném významu části textu tak, jak jej chápeme dnes, v čase, kdy chceme prožívat vztahy vzájemné a rovnocenné, nikoli patriarchální a podřízené. Mnoho lidí ta Pavlova slova naštvou a jsou s nimi rychle hotoví. Ale opravdu je cennější zkusit na text pohlédnout ještě jinak. Vztah k Bohu, vědomí, že Kristus se za nás obětoval, že Bůh nám jde denně v Kristu vstříc a že tam, kde se shromáždí dva nebo tři v jeho jménu, tak tam je Bůh uprostřed – tohle zásadně formuje i vztahy mezi lidmi navzájem. Může formovat, pokud tomu dáme prostor. Vztah Krista k církvi, ke společenství lidí může měnit i vztahy v rodinách, vztahy mezi muži a ženami obecně. Láska, milosrdenství, darovat kus sebe, vyjít ze sebe a v bezpodmínečné lásce se vztáhnout k druhému, k bližnímu. To je, myslím, to důležité, co si z tohoto textu můžeme odnést. Uvědomit si, jaké síly mnohdy v našich vztazích převládají nebo se do nich promítají, a že to není vždy jen o té vzájemnosti, respektu, naslouchání si, vnitřní svobodě a autenticitě, ale že také často přichází neúcta, manipulace, neschopnost vést dialog … Tohle se děje jak v rovině vztahů mezi lidmi, tak ale i v církvi. Ten text tak apeluje i na to, že církev je podřízena Kristu, je tělem, kde Kristus je hlavou. Nemělo by se tudíž stávat, že kněží budou vylučovat některé lidi na okraj, mimo společenství a rozhodovat o tom, kdo je pro Boží lásku ještě dobrý a kdo už ne, jak o tom onehdá mluvil jeden slovenský farář. 

Láska Boží propsaná do lásky mezi lidmi. Do každodenních vztahů. I do společenství církve. Tohle můžeme prožívat a také bychom to měli svými slovy a činy odrážet v našich vztazích. A jako sladkou tečku na konec tady máme opět brblavé učedníky v synagoze v Kafarnaum, kterým se to Ježíš snaží poněkolikáté vysvětlit – a oni zase nechápou! 

“Co dává život, je duch, tělo samo o sobě nic neznamená”, učí Ježíš své žáky. Čiže, pokud to, co čteme, slyšíme nedokážeme žít a prožívat ve vztahu k sobě, ale i k druhým, tak se nic moc nestane. Až oduševnělost, prožitek čteného, slyšeného, naučeného nás proměňuje a skutečně oživuje k plné lidskosti. Mění nás a my zase můžeme inspirovat, měnit své okolí … U Ježíše, jak jsme četli, nakonec zůstali jeho učedníci. Šimon Petr to za ostatní shrnuje: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ To je dobrá zpráva, jednak, že vytrvali, druhak, že Boží láska má i mezi brblavci a natvrdlíky všeho druhu stále šanci dojít naplnění. Důsledek odvahy a odhodlání učedníků a jejich porozumění můžeme zažívat i my dnes tady, v našem společenství, díky Bohu … Amen! 

240818_13.neděle po seslání sv.Ducha, 18.srpna 2024, Brno, Botanická 1

texty: Přísloví 9, 1-6 / Efezským 5, 15-20 / Jan 6, 51-58

Sestry a bratři,

všechna tři dnešní čtení nás svým obsahem, sdělením vedou ke svátosti Večeře Páně. V liturgii společně prožíváme každou neděli moment, tzv. zpřítomnění. Zpřítomňujeme si Boží podstatu ve chlebu a víně, zpřítomňujeme si Krista, který je uprostřed našeho kruhu, společenství, který je s námi. Mám ten okamžik ráda – chvíle plného vědomí v přítomném okamžiku, teď a tady, plná pozornost k bytí, dění. Otevření se s důvěrou a ve víře tomu, co se děje, co na nás působí, k tomu, co, kdo k nám přichází. Obdarování. Jsme obdarováni. Každý můžeme ve svém nitru prožít, co to znamená, že se “Kristus dává za nás”. Že on je tím chlebem nám vydaným. 

Poslední týdny jsme během nedělních zamyšlení procházeli šestou kapitolu Janova evangelia, a vícekrát meditovali nad tématem chleba, Božího pokrmu, many, kterou dostáváme a ze které(ho) můžeme žít. Dnes se k tomu přidává v textech i víno – aleluja! 🙂  Ale držme se ještě chvíli chleba. Židé se, jako tolikrát jindy, dle Janova textu, podivovali nad tím, jak je možné, že jim Ježíš chce dát k jídlu své tělo. Judaismus, židovské zákonodárství, přísné předpisy a striktní nařízení, formovaly tehdejší společenství. A pak přišel Ježíš a začal mluvit a učit úplně jinak. Chtěl, aby lidé pochopili a na vlastní kůži v životě prožívali, že mohou nějakým způsobem, ve kterém je vzájemnost, pomoc, přijetí a bezpodmínečná láska jednat – ne jen proto, že jim to nějakým způsobem “zhora” přikazuje zákon, ale protože oni sami v nitru chtějí a mohou. Tak se měla dít proměna společenství – od toho “musím, protože mi to někdo nařizuje a já se bojím” k tomu, že “věřím, chci a mohu, dělám to z lásky k bližnímu”. To, že Ježíš nabízí sebe, dává sebe, dává se společenství je akt lásky od člověka k člověku a dar Boží člověku. Je to vlastně nejvíc, co může člověk člověku dát – sebe a je to nejvíc, co nám Bůh dává – svého Syna, který se vydává za nás. Dává se nám. Tak, abychom ve společenství, tam, kde jsme, tam, kde žijeme, žili pokud možno ve vzájemnosti. Abychom (se) také dávali, dělili, vydávali. Abychom v sobě zpracovali pocit, že “sami máme málo”, a tím pádem se nechceme dělit (protože si myslíme, že není z čeho), a namísto toho hledali cesty, jak poznat, že je v nás Boží otisk, Boží bezpodmínečná láska, perlička Boží, a díky tomuto uvědomění/vědomí osvobodili v sobě to, co jsme dostali a můžeme dávat a dát. Abychom dorůstali plně v sebe a Bůh mohl skrze nás jednat. Abychom zažívali skutečnou svobodu. Ještě jiný biblický text vyjadřuje smysl dnešních Ježíšových slov – v 11.kapitole starozákonní knihy Kazatel je psáno “pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš, najdeš jej. Rozděl svůj chléb na sedm či osm dílů …”. 

Bratři a sestry, opakovaně jsme zváni na cestu – cestu života v plnosti. Tu cestu si každý prošlapáváme v Boží přítomnosti sám či sama, svým tempem a způsobem. Nelze říct, že jedna cesta je ta správná a jiné za nic nestojí. Co ale mohou a mají mít všechny cesty společné, je ta vůle, ochota se na tu cestu dát, vydat. Vydat se na cestu a vydat se cestě. Když dáváme, vždy jsme proměněni, něco se s námi děje a jsme i obdarováni. Ve společenství v kostele, ale i mimo něj. A to je radostná zpráva, to je nejen dnešní evangelium. Amen!