Kázání na 5.neděli po sv.Duchu, 23.června 2024

Kázání na 5.neděli po sv.Duchu – 23.června 2024, Brno, Botanická 1, Husův sbor

texty: Jób 38, 1-11 / 2. Korintským 6, 1-13 / Marek 4, 35-41

Sestry a bratři,

klíčem ke všem třem biblickým textům, které jsme dnes vyslechli, je zřejmě poslední věta z úryvku Markova evangelia. „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ Kdo to je – Ježíš Kristus, který má takovou moc? A s tím bych vlastně mohla dnešní zamyšlení skončit, nechala bych vás tady každého s touto otázkou, abyste si jí zkusili zodpovědět sami. Církevní představitelé přinesli v průběhu věků mnoho učených odpovědí a definic k tomu, kdo je Kristus. Vyznání najdeme i v evangeliích, ale přesto patří k žité a živé duchovní cestě se dál ptát. I proto, že dnes máme před sebou příběh, kde se hovoří o strachu a bázni a strach, případně bázeň, to jsou rozpoložení, ve kterých se – lidsky pochopitelně – občas či často nacházíme, v různých životních situacích. A kým je pro mě Kristus v té které chvíli, jak ho vnímám a zda vůbec? 

Markův příběh je prostý – učedníci se plavili s Ježíšem na loďce po moři, doprovázeni dalšími loděmi, zřejmě tedy i vícero lidmi, a přišla bouře. Všichni se báli a on si někde na zádi klidně spal. Měl podušku, neměl mořskou nemoc, boží to člověk! Ale všichni kolem šíleli. Budili ho se slovy: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ No, jedno mu to nebylo, protože vstal a “pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.” Jedna z myšlenek, kterou nám text nabízí, je, že Ježíš svým jednáním dává najevo nikoliv lhostejnost k osudu lidí na lodi, a i ke svému osudu, ale ukazuje velikou vnitřní svobodu, svobodu od strachu. Tomáš Halík v jednom svém zamyšlení píše: “Na začátku tohoto vyprávění je strach, na konci bázeň – to jsou dvě úplně rozdílná naladění lidské existence. Bázeň není totéž, co strach nebo úzkost, je to spíš „úcta před tajemstvím“. Zde je to úcta před tajemstvím síly, která vyzařuje z Muže z Nazaretu – z jeho jistoty, z jeho klidu, z jeho pokoje, z jeho svobody od strachu. Na počátku je strach, na konci bázeň – a uprostřed Ježíš, vyzývající k víře. K víře, která se nesnáší se strachem, která překonává strach: Proč se bojíte? Což nemáte víru?” (kázání z 22.6.2003) 

Tohle je jedno z klíčových poselství dnešní zvěsti – buďme pokud možno svobodní od strachu. Mějme bázeň, coby vyjádření respektu k Bohu/tajemství (to je nakonec obsahem prvního čtení – Hospodinova odpověď Jóbovi), ale nemějme strach, osvobozujme se od něho (k tomu je zas to druhé čtení, část dopisu apoštola Pavla Korinťanům). Strach je postoj, který nám svazuje ruce k činům, zavírá ústa ve chvíli, kdy je potřeba něco důležitého říct, žene nás do kouta, aby na nás nebylo vidět, abychom se nemuseli postavit za sebe, či za druhé. Pozice mrtvého brouka, plže. Strach člověku velí zmizet, nebýt, nežít, neudělat nic. A až strach pomine, začít třeba kopat kolem sebe, machrovat, udělat ze sebe středobod (a kde je pak Bůh?). 

Strach na moři, strach v bouři, symbolizuje ohrožení a křehkost lidského života. Náš život ale svěřujeme s důvěrou Bohu, Kristu, bezpodmínečné lásce. Netřeba se bát, netřeba mít strach. Staré námořnické přísloví prý říká “moře učí modlit se”. Jestli pojedete o prázdninách k moři, tak si na to třeba zkuste vzpomenout. Modlitba jako rozhovor s Bohem, navazování vztahu s tím, který nás miluje a přesahuje. S tím, který tu je – i pro nás, Tebe, Vás, mě. 

Mircea Eliade ve své knize Obrazy a symboly (C.P.Press Brno, 2004) píše, že “symbolika vodstva implikuje stejně dobře smrt jako znovuzrození. Kontakt s vodou vždy obsahuje nějaké obrození.” Za chvíli tady společně se s.Alenou prožijeme svátost jejího křtu, tak si myslím, že se dnešní zamyšlení dobře potkává se životem a realitou. Díky Bohu za to! Jeden z církevních otců, Tertullianus, vodu vnímal jako sídlo Ducha božího. Vodě bylo jako první poručeno rodit živá stvoření. Voda je posvátná, z vody se rodí vše živé. A evangelium nám v podobenství říká, abychom se učili překonávat strach – symbolizovaný velkým vodstvem. Máme se pokoušet jednat tak, jako by všechno záleželo na nás a nic na Bohu (překonávat strach) – a zároveň ale důvěřovat tak, jako by všechno záleželo na Bohu a nic na nás (pěstovat bázeň/chvění, respekt před Bohem). Naše, lidské úsilí a pinožení se zestonásobí, když dovedeme překonat křeč strachu a uvolníme se (odevzdáme sami sebe) – pak také třeba uvidíme, uvědomíme si, že čerpáme sílu z pramene, o jehož hloubce a síle jsme dosud neměli ani ponětí. Z osobní zkušenosti bych to přirovnala k pocitu, když jdu v zimě do ledové Svratky a na chvíli jsem součástí řeky, studené vody – beze strachu, bez sevření. Ano, je za tím práce, šest let praxe, den po dni, vědomé úsilí překonávat odpor k ledové vodě, k bláznivosti se někde v mraze svlékat do plavek a splynout aspoň na pár drahocenných chvil s živlem. Ale ta extáze poté! Těžko to slovy popsat. 

Uvolnit se s důvěrou a beze strachu do oceánu lásky Boží. Prosím, přemýšlejte, co pro vás tato věta znamená, neste si jí třebas dnes s sebou i domů. Někde pod vším, co žijeme, děláme a vnímáme, je Bůh, který je láska. Spodní proud, pramen, ponorná řeka. 

V ní, v něj můžeme mít důvěru. Věříme skrze Ježíše svobodného od strachu, skrze Ježíše, který si dovolí klidně spát, když jsou ostatní zmítáni úzkostí a zoufalstvím. Nedělá to z nedostatku informací, nedělá to z pošetilosti, nedělá to z toho, že by mu bylo jedno, co s námi je. Dělá to z toho, že On sám je projevem té Boží lásky, která nám říká i uprostřed všech nespoutaných vod a bouří světa – nebojte se! Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 16.června 2024 – Den otců

Kázání na neděli 16.června 2024, Husův sbor, Botanická 1, Brno

texty: Ezechiel 17, 22-24 / 2. Korintským 5, 6-10.14-17 / Marek 4, 26-34

Bratři a sestry,

koluje tady mezi vámi sáček koření – hořčičné zrno. Prosím, vezměte si každý jedno a mějte jej v rukou, vezměte si jej i domů. Já mezitím začnu zamyšlení nad texty Písma modlitbou. 

Neprosím o zázrak – Pane, nýbrž o sílu pro všední den. Nauč mne umění malých kroků. Učiň mne důvtipným a vynalézavým, učiň mne hravým, abych si uměl správně rozdělit svůj čas. Daruj mi jemný postřeh, abych pochopil, co je prvořadé a co druhořadé. Prosím o sílu pro kázeň a míru, abych životem jen neproklouzával, ale abych si běh dne rozumně rozdělil, abych si všímal záblesků světla a výšin a abych si tu a tam našel čas pro kulturní prožitek. Dej mi poznat, že blouznění, ať o minulosti nebo budoucnosti, nepomáhá dál. Pomoz mi, abych to nejbližší činil co nejlépe a nynější chvíli poznal jako nejdůležitější. Ochraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterým rosteme a zrajeme. Připomeň mi, že srdce často stávkuje proti rozumu. Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu v lásce. Dej mi denní chléb pro tělo a duši, projev tvé lásky, přátelskou ozvěnu a alespoň občas prožitek, že mne někdo potřebuje. Vím, že se mnohé problémy vyřeší tím, že se nic nedělá, dej mi, abych uměl čekat. Chtěl bych také tebe a jiné nechat vymluvit. Nejdůležitější věci si člověk neříká sám sobě, jsou mu řečeny. Víš, jak velice potřebujeme přátelství. Dej , abych této nejkrásnější, nejobtížnější, nejriskantnější a nejjemnější věci života dorostl. Propůjč mi nutné vnuknutí, abych  ve správném okamžiku odevzdal balíček dobra – se slovy nebo bez nich – na správném místě. Ochraňuj mne před strachem, že bych mohl zmeškat život. Nedávej mi, co si přeji, ale co potřebuji. Nauč mne umění malých kroků.”

Údajně tato slova napsal Antoine de Saint-Exupery. Jsou hojně sdílena na internetu a silně rezonují mezi lidmi – docela často jí také čtu na svatbách namísto požehnání a na posluchačích je vidět, jakou sílu pro ně tato slova mají. My jsme dnes společně vyslechli podobenství o hořčičném zrnu. „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ Markův text se významem potkává se slovy starozákonního proroka Ezechiele, která jsme vyslechli v tom prvním čtení dnes. 

Na Exuperyho modlitbu o umění malých kroků, kterému bychom se mohli učit, jsem si vzpoměla právě s souvislosti s Ježíšovým podobenstvím. Když se řekne Boží království možná to v nás evokuje něco nadlidského, snad i nedosažitelného, místo, stav, který není z tohoto světa. Třeba nám Boží království připadá tak boží, že i pochybujeme, že by se nás snad kdy týkalo. A vidíte, každý to semínko, zárodek Božího království, máte teď v ruce. Ve svých rukou máte hořčičné zrno, zárodek Božího království, tj. ono se týká každého z nás. Je na vás, co s ním uděláte. Berte to semínko v tuhle chvíli jako symbol. Nic velkého se nezrodilo rovnou velké. Řím nebyl postaven za den, jak se říká. Ani to Boží království nespadlo rovnou z nebe 🙂 Na počátku života každého z nás byla jedna neviditelná spermie našich otců (všechno nejlepší, vám, tátové, k dnešnímu Dni otců!) a jedno okem neviditelné vajíčko našich matek. Spojení a jednota. A teď jsme tu, každý z nás, jedinečný, boží, velké duše, krásní lidé, autentičtí ve svých schopnostech a možnostech, v poznání, vy, Ty, já .. Ježíšovo podobenství nás vybízí k odvaze snít o velkých věcech, ale také se o ně reálně přičinit. Nespokojit se s málem, ale uvědomit si, že i málo někdy stačí, aby se velké věci staly, začaly dít. Máme to v povaze – ať už na základě zkušenosti, vlastní či sdílené, nebo třeba díky vnitřnímu nastavení – říct si mnohdy před nějakým velkým úkolem, životním posunem, voláním na cestu, která může vést k naplnění životního snu či úkolu: “Na tohle nemám sílu, bojím se, tohle se (mi) nemůže nikdy podařit”. A tak třeba neuděláme něco, o čem víme, že bychom to měli udělat, něco, k čemu nás volá naše duše. Ani to nezkusíme … a pak už může být pozdě, vyčítáme si to třeba i po zbytek života, myslíme na to, ale čas už nejde vrátit a okolnosti se změnily. A třeba se tím i trápíme, žijeme lapeni v tom přemýšlení “co by, kdyby”, nežijeme v přítomném okamžiku. Ano, rozum velí, že je dobré znát své limity. Ale srdce, cit, touha, duše, duch – to je vanutí, to jsou hlubiny a přesahy, vesmír bez konce. A i to jsme my, to je v nás. Přitom zrozeno z nepatrnosti. Exuperyho modlitba o umění malých kroků je takový průvodce vědomým bytím v přítomném okamžiku, jsou to slova posily pro to, abychom se nebáli po malých krocích postupně dosahovat velkých věcí. Horizontem pro konání velkých věcí je jedinečný čas našeho života. O tom je to dnešní druhé čtení od apoštola Pavla v dopise do Korintu. A je tam zároveň i ujištění – má nás v moci láska Kristova. Ta láska je bezpodmínečná, působí jako posila – kdo je v Kristu, je novým stvořením. Jsme plni důvěry, píše Pavel. A máme ve svých rukou ta horčičná zrnka! Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 3.neděli po Duchu svatém, 9.června 2024

Kázání na 3.neděli po sv.Duchu – 9.6.24

texty: Gn 3, 8-15 / 2. Kor 4, 13 – 5, 1 / Mk 3, 20-35

Sestry a bratři,

společná nit se v dnešních textech na první pohled hledá docela těžko. Starozákonní příběh bázně Adama před Bohem, přiznání k tomu, že společně s Evou pojedlli ze stromu poznání, svalování viny jeden na druhého a pak na hada, jeho vyvržení od ostatních … Motiv viny, motiv trestu, odchod z místa, kde je dobře, kamsi pryč. I to druhé čtení se toho nějakým způsobem dotýká, ale vyjadřuje spíš příslib návratu k Bohu, do jeho věčného bytí. A evangelium to celé rozčísne – Ježíš mluví o vnitřně rozděleném domě a věčném hříchu, rouhání se proti Duchu svatému. Boží dům opuštěný, Boží dům zvonu nalezený a nemožnost vrátit se. Spousta silných obrazů, podobenství. Jsou naléhavé, čtu v nich volání po tom, abychom byli, my lidé, každý z nás, zajedno se svou božskou podstatou, se svou duší a aby se to projevovalo činy – “po ovoci” i navenek. Tohle vám možná může znít divně, náročně. Co to znamená – být zajedno, a jak to poznám? 

V příběhu Adama a Evy, jakkoliv v něm církev akcentuje různé motivy, je myslím důležitá také ta linka, kdy si Adam s Evou uvědomili sami sebe – kým jsou, že jsou nazí, uvědomili si svou tělesnost, ale také to, jak se při tom cítí. Co jim říká jejich duše, jejich nitro. A jak to vést v soulad s Bohem, jeho požadavky, přáním, nařízením, která znali. Rodí se tady určitý rozpor, bázeň člověka před Bohem, snad i stud. Bázeň a chvění. Jak všichni víme, Adam a Eva, ba i had, byli “vyhnáni z ráje”, což se normálně vykládá s negativním nádechem, navíc text zmiňuje ještě klín vražený – nepřátelství mezi mužem a ženou, aby se to ještě podtrhlo. Ale na druhou stranu, oni odešli, museli, na cestu za znovu-poznáním jednoty. Tady mi přichází na mysl Markovo evangelijní “budou Ti dva jedno tělo a jedna duše” – překonávání propasti mezi Adamem a Evou, skrze cestu poznávání svých duší, toho, kým jsou/jsme a jak to uvést v soulad s božským stvořeným světem, ale i mezi sebou navzájem. Tedy poznání sebe – já – a božského já v sobě a uvádění v soulad s Ty – tedy světem a Bohem v něm. Ale i s druhým člověkem – co je nakonec krásnějšího, než dvě duše, které si rozumí, dotýkají se jedna druhé, rozumí si? Vždyť v takovém souladu, jednotě i Boží láska v nás dochází naplnění a může rozkvést!

Vidím zde paralelu i s tím druhým textem, kde apoštol Pavel v dopise do Korintu píše o vnitřním obnovování se, o hledění od viditelného k neviditelnému a po naplnění našeho životaběhu – času života – a také o opětovném spojení naší duše s duší věčnou, Boží. Aby k tomu došlo, je potřeba si uvědomit, že to chceme, toužit po tom, a mít vůli jít, usilovat o poznání, o cestu na hlubinu. Hledat Boha nejen ve světě, ale hledět i do svého nitra, hledat jej tam, poznávat svou božskou podstatu, pokoušet se zahlédnout perličku na dně. Bohumil Hrabal ústy Pavla Hoška v knize Evangelium podle Bohumila Hrabala (s.53) říká: “Cesta k autentickému bytí sebou samým, kdy člověk smí říct celou svou bytostí Jsem, který jsem je běh na dlouhou trať. Je to celoživotní zápas, se kterým nikdy nelze být hotov, s výjimkou ojedinělých okamžiků, kdy se člověk ocitá ve stavu milosti. Hrabal o těchto okamžicích plné identity se základem vlastního bytí ví, zná je z bezprostřední zkušenosti a říká o nich, že tehdy je člověk identický s melancholickou transcendencí, je s ní totožný jako patentky Koh-i-noor Waldes”.

Na duchovních cvičeních se občas modlíme pouze jedním, dvěma slovy – mantrou – “Pane, přijď”. Co s námi tato dvě slova, vyslovená a prožívaná, dělají? Jsou upřímná? Rezonují nám v nitru? Modlitba má sílu a může promeňovat. Modlitbu sice vysíláme ven, ale ona nás ve skutečnosti mění uvnitř. Vede nás k jednotě s Bohem, může vést. Modlitba nemusí být nijak obsáhlá, mnnohdy stačí sednout si v tichu, na pár minut v ruchu dne. Nechat k sobě slova přijít. Anebo jen to ticho. I ticho k nám promlouvá, v tichu k nám mluví Bůh. Ježíš v dnešním podobenství z Markova evangelia důrazně varuje před rozdělením královstvím, před nejednotným domem. Opět – může tu být myšlen náš dům – tělo a duše – dům/člověk. Cesta za jednotou, za poznáním vs. rozdvojenost v tom, kým jsme navenek pro své okolí a co se děje v našem nitru. Přes hluk světa a mnohé hlasy to možná neslyšíme. Sebe, ani Boha v nás, jeho tichý hlas. “Všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem,“ říká Ježíš v dnešním podobenství. Jít proti moudrosti, rozumnosti, statečnosti, lásce, poznání, respektu před Bohem, ale i proti bližnímu, jít proti darům Ducha svatého, je podle Ježíše cestou k tomu, aby byl člověk oddělen od Boží podstaty světa. 

Bratři a sestry, odpovědět na otázku, jak vykřesat jiskru touhy po tom, abychom byli, my lidé, každý z nás, zajedno se svou božskou podstatou, se svou duší, vám vlastně dát nedokážu, tohle je jedinečná cesta poznání a poznávání každého z nás. Ale že má smysl o to usilovat a po té cestě se vydat, jít, o tom nepochybuji, tomu věřím. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Noc kostelů 2024 – pátek 7.června na Botanické v Husově sboru

Milí přátelé, sestry a bratři, i v letošním roce Vás zveme do Husova sboru na Botanické 1, kde je připraven program v rámci Noci kostelů. Celý harmonogram naleznete zde: https://www.nockostelu.cz/kostel/24/

Za podporu děkujeme Jihomoravskému kraji a jejich dotačním fondům!

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Kázání na neděli Nejsvětější Trojice – 1.neděle po sv.Duchu, 26.5.24

Neděle Nejsvětější Trojice – 1.neděle po sv.Duchu, 26.5.2024, Brno Botanická 1, Husův sbor 

Texty: první čtení: Jóel 2, 23-24.26-27 / druhé čtení: Skutky 8, 14-17 / Evangelium: Jan 14, 26-29

Sestry a bratři,

                        první čtení, které jsme dnes vyslechli, bylo z knihy starozákonního proroka Jóele. Moc se toho o něm neví, ale předpovídal lidem dar Ducha svatého. I v přečteném úryvku je toto zaslíbení přítomno – píše se tu o hojnosti pro Boží lid. Hezky se to čte, poslouchá, nadějná slova, že bude dobře, bude líp. Není tam nic o tom, že by lidé museli splnit nějakou podmínku, jen se tam říká “poznáte, že já Bůh jsem uprostřed Izraele”. Také vás napadá, jak to poznat, že je Bůh uprostřed společenství? Potřebujeme mnohokrát ujištění, že na nás Bůh nezapoměl, že je s námi a ne vždy – i když se modlíme a žijeme dobrým životem – se všechno děje tak, abychom zakoušeli hojnost a požehnání, ne vždy se plní to, za co se modlíme – a pak by nám logicky mohlo přijít na mysl, že tedy Bůh s člověkem, s námi není?

Myslím, že odpověď je skrytá tak trochu v tom druhém čtení. Petr a Jan přišli do Samařska a modlili se za druhé, kteří se už otevřeli Bohu a Božímu slovu, aby jim byl také dán Duch svatý. Vkládali na druhé ruce, dotýkali se jich, přáli jim to dobré, sdíleli, co už sami dostali. Tvořili společenství, nebyli sami. Až tam se to projeví, ve vztahu já-Ty. Dar Ducha svatého je záležitostí vztahovou, nelze si ten dar nechat jen pro sebe. Těžko můžeme sami na sobě poznat, zda je Bůh s námi, když se někde zavřeme a o to, co jsme dostali a poznali, se nepodělíme. Když budeme jen sami pro sebe. Apoštol Pavel ve svém dopise Galatským píše, jak vypadá ovoce působení Ducha svatého v našich životech. Začíná slovy: „Ovoce Božího Ducha je láska, radost a pokoj (…)“. Sdílet lásku, radost, pokoj jen sám či sama se sebou nedává moc smysl. Ale s druhým, druhými, to už je jiná liga. To pak můžeme zakoušet i hojnost, tak jak o ní píše prorok Jóel. S radostí a pokojem se otevřít a dávat, s láskou a v lásce. A začnou se dít věci …. 

Dnešní neděle je nedělí Nejsvětější Trojice. Ani Bůh nebyl a není sám, nezůstal někde mimo. Otec, Syn a Duch, tři v jednom, tři v jednotě, tři propojení ve vztahu, tři jedné podstaty. Bůh v Trojici je bohatý, je velkorysý, dává. Jde k nám, posílá nám svého přímluvce – viz dnešní evangelium. Leč – mnohdy se nám do životů vlamují skutečnosti, na základě kterých zakoušíme Boha jako nepochopitelného, ba i krutého, beroucího, mlčícího a chladného  …. Možná právě tento kontrast, polarita našich zkušeností s Božím působením v životě, nás může směřovat k tomu, abychom se otevřeli Duchu svatému, jeho vanutí, abychom přijali jeho dary, žili z nich a dělili se o ně také dál. Lidem, nám všem, je v životě různě naloženo, naše životy, zkušenosti, to není vždy procházka rajskou zahradou a nikdo nám to ani nesliboval, že život takový bude. Nejsme na to ale sami – na to dobré, ani na to těžké, bolavé, zlé … Jsme spolu, můžeme si pomáhat nést břemena. Máme vazby jedni na druhé, nejsme ostrovy oddělené vodou oceánu.

Ježíš nás dnes v evangeliu povzbuzuje: “Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!” Mluví k nám slovy, která vyjadřují cit, lásku. Náklonnost, vděčnost, důvěru, milosrdenství. Slovy, která jsou ujištěním o Boží lásce. Je dobré je slyšet, protože tato slova mohou dát růst stejným citům a záměrům v nás, jsou to úrodná slova, jak napsal papež František. A slovo tvoří realitu, slovo se stává tělem. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na svátek seslání Ducha svatého – 19.5.2024

240519_Svátek_seslání_Ducha_svatého / Letnice

texty: Sk 2,1-11/ 1 Kor 12,3b-7.12-13/ Jan 20,19-23

Sestry a bratři,

svátek Letnic je trochu “Popelka” mezi třemi hlavními pilíři liturgického roku – narozdíl od Vánoc a Velikonoc není s Letnicemi spojený žádný státní svátek, žádné extra volno, díky kterému by si lidé ve větší míře všimli, že taková oslava vůbec existuje. A je to škoda, že ti “nekostelní” o tomto svátku nevědí, protože je to čas, kdy se nám připomíná, že jsme ve svém nitru, ve své podstatě všichni Boží, krásní, milovaní. Jedním z poselství Letnic pro současného člověka je, že každý ve svém jedinečném životním čase můžeme být na Zemi na okamžik nádherný či nádherná! To, jak s tímto vědomím naložíme, jak nakládáme s takovým pokladem, to už je věc jiná a ne vždy radostná. Už první dnešní čtení nám naznačuje, že ti lidé, kteří zažili naplnění Duchem svatým, prožívali určitý druh jednoty, i když byli různí. Text nám říká, že jsou věci, dary, které máme všichni a ve kterých jsme si rovni. Je to právě dar Ducha, duše a její žízeň po pravdě, moudrosti, lásce, kráse, harmonii – otisk Boží v nás – co nás pojí s ostatními lidmi, co nás propojuje navzájem. Ne každý tomuhle ale věří, uvěří, ne každý podle toho jednáme. Jedinečná dynamika života každého jedince se děje svou vlastní cestou a tempem, každý máme jinak otevřené oči pro poznání, uvědomění si jako milovaného Božího dítěte. Někdo se k tomu ani nikdy nedopracuje, nechce, nepotřebuje. Těžko se nám mnohdy přiznává (třeba kvůli tlakům okolí), kým jsme ve svém nitru, trvá to rozklíčovat a je to mnohdy vlastně cesta na celý život. Poznávat kým jsem, co mohu dát, co mi činí radost, čeho se bojím, zpřítomňovat si JÁ na cestě k TY znamená také se osvobozovat k té bezpodmínečné a neomezené Boží lásce v nás. 

Ti lidé, a už jest to před chvílí zmiňovala, si rozuměli. Rozuměli si proto, že skutečně viděli a vnímali jeden druhého navzájem. Ladili se na sebe, byli otevření vzájemnosti, prožívali, že je něco spojuje, že jsou propojeni. A to je taky jeden z našich úkolů tady na Zemi – hledat ne to, co nás od druhých odděluje, čím jsou pro nás “cizí”, ale učit se vidět v druhém Krista. Často lidi soudíme podle toho, jací se nám jeví – oděv, tvář, naše předchozí zkušenost atd. a nevidíme v nich to posvátné, blíženecké, souputnické … Viděli jeden v druhém Krista – třeba se teď zkuste podívat na toho či tu, kdo sedí vedle Vás a jen vnímejte, co s Vámi ten pohled dělá a jak se cítíte, co cítíte. Je to posvátný pocit, že vedle Vás sedí Váš bližní, i když ho třeba neznáte jménem? 

“Projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.” Tahle věta zazněla v druhém čtení. Svátek Letnic je pro církev zavazující – Ježíš dýchne na své učedníky a posílá je do světa, aby přinášeli evangelium, aby odpouštěli hříchy. Čiže aby lidem přinášeli zvěst o od-puštění, úlevě, ulehčení, milosrdné lásce. Sami domyslete, jak s tímto darem a úkolem církev skrze své učedníky mnohdy nakládala a nakládá. Ulehčení? Osvobození? Radost? Bezpodmínečná láska a přijetí? Kolikrát jde spíš o bičování slovem a hledání viníků, černých ovcí. Církev se původně zrodila jako společenství odvážných lidí, lidí ducha, vědomých oduševnělých “se srdcem na pravém místě”, kteří byli schopni rozumět univerzálnímu jazyku, nejstarší a nejmoudřejší řeči světa – lásce. “V aktu dávání se něco rodí a dárce i obdarovaný se těší z toho, co se zrodilo pro ně oba. Láska je síla, která vyvolává lásku.” To jsou slova Ericha Fromma. Dát se v lásce znamená stavět most k lidem, k druhému člověku, snažit se o porozumění, o překonání bariéry odcizení. S tím šli apoštolové do světa, obdařeni Duchem svatým. 

Když se kriticky podíváme do vlastních řad, nalezneme v dějinách církve mnoho momentů, kdy jsme z různých důvodů opustili tuto cestu a žili v zajetí přeludu své vlastní důležitosti, vyjímečnosti a toho, že úkolem křesťanů, jako nějakého tribunálu, je rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Ale církev, společenství lidí, je obdařena duchem ne proto, aby rozhodovala a soudila, ale aby rozpoznávala a učila se sama žít v tom, co je pro člověka dobré, co je z lásky a láskou. Učit se být otevřeným, pohostinným společenstvím, které pokud možno inspiruje, doprovází lidi za světlem a k poznání Boží lásky v nás a pro každého. Ale rozhodně není nějakou instancí, která si má něco nárokovat například pravdu. 

Jsme na cestě, všichni bez rozdílu. Žijeme z darů. Duch, duše světa, člověka pozdvihuje z prachu. Když čteme “prach jsi a v prach se obrátíš” znamená to také, že tělo bez ducha není nic, je pouhou schránkou, je polovičaté, ale duch, duše tělo pozdvihuje k životu v plnosti. Duch je Bůh, který působí v našem nitru, v našem srdci. Duch nás oživuje a pozdvihuje. Dává nám vědomí a sebe uvědomění. Přesah od já k Ty. K bližnímu a k Bohu. Vůli překonávat temnotu v nás a jít za světlem. A církev a Letnice máme i proto, abychom si to uvědomovali a vzájemně se podporovali na cestě. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 6.neděli po Vzkříšení – neděle Exaudi, 12.5.24

240512_kázání_6_neděle_po_Vzkříšení (Exaudi)

texty: Skutky 1, 15-17.21-26 / 1. Janův 5, 9-13 / Jan 17, 6-19

Bratři a sestry,

slyšela jsem nedávno zajímavou myšlenku, možná to byl pokus o odpověď na otázku ohledně nepopularity církví a domnělém ateismu českého národa. A sice, že křesťanství je náboženstvím, které člověka omezuje. A proto v církvích ubývá lidí. Dneska se přece nechce nikdo nechat omezovat. Uvědomila jsem si, že i mě se vlastně občas někdo zeptá stylem “A Ty jako farářka/věřící/křesťanka můžeš … tohle či ono?” A přitom jde o celkem normální věci, ne o porušování Desatera. Myslím, že je u nás hodně lidí s názorem, že víra je něco, co omezuje od něčeho podstatnějšího (a proto vlastně je dobré se víry zbavit – aby nás neomezovala). 

Ale od čeho nás víra vlastně omezuje? Nějak nedokážu na nic moc přijít.

Spějeme už přímou cestou ke svátku seslání Ducha svatého, k Letnicím. Asi, že to není zároveň státní svátek, nikdo mimo církev o něm ani neví. Přitom právě tento třetí nejdůležitější pilíř liturgického roku by mohl celkem snadno vyvrátit možné tvrzení o tom, že křesťanství člověka omezuje. Slavnost seslání Ducha svatého je oslavou vnitřní svobody, oslavou Ducha, který skutečně vane kam chce a projevuje se různými způsoby. Člověk jej nemůže omezit, spoutat, naopak nás Duch svatý osvobozuje ke skutečnému životu. 

Dnešní evangelijní text je modlitbou. Ježíš se modlí před svým odchodem ze světa a před sesláním Ducha svatého nám, lidem. Je to modlitba za nás, za svobodu. Nikoliv za omezení. To, že Ježíš v textu říká, že zjevil Otcovo jméno lidem, znamená, že ukázal na to, jak charakterově vypadá Bůh, protože on sám je Boží syn. Neřekl nějaké konkrétní Boží jméno, ale chtěl, abychom se snažili porozumět tomu, jak vypadá Bůh, kterého Ježíš zjevil lidem. To je důležité. V Ježíšově modlitbě zde slyšíme, o čem je křesťanství. Prosí za lidi, za to, jak by měli jeho učedníci vypadat. Oni jsou na světě, tak ať jsou jedno, jako my. Máme žít v jednotě. Ježíš odchází a nás nechává tady. Své učedníky. Neprosí, abychom byli vzati ze světa, ale abychom byli uchráněni před zlým. Abychom zůstali. Takže tady zjevně máme ještě nějaký úkol a jistě to není hledat důvody, v čem nás křesťanství omezuje, ale daleko spíš způsoby, jak žít skutečný hluboký a v Duchu svatém svobodný duchovní život. Posvěcený, v pravdě a lásce. Cestou k tomu, jak takový život žít, je uvěřit, že každý jsme dítětem Božím. Že nám byla dána obrovská vnitřní síla, energie, že máme v sobě otisk Boží, Ducha, který je tou bezpodmínečnou láskou. V tom pro každého jedinečném životním čase můžeme tento dar každý projevit – svým způsobem, ale je to dar, a dary přece nesvazují, neomezují, dary jsou pro to, aby nás obohatily, rozvinuly, povznesly … Ježíš se ve své modlitbě modlí za to, abychom měli plnost Boží radosti. Plnost, nikoliv omezení. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 5.neděli po Vzkříšení – neděle Rogate, 5.5.24

240505_5_neděle_po_Vzkříšení_(Rogate)

texty: Skutky 10, 44-48 / 1. Janův 5, 1-6 /  Jan 15, 9-17

Sestry a bratři,

“Zůstaňte v mé lásce” říká Ježíš svým učedníkům. Všechna tři čtení nás už přibližují podstatě Letnic, svátku seslání Ducha svatého, kterému předchází ještě svátek Nanebevstoupení Páně (letos 9.5.24). 

Nejenom to církevní společenství, ale lidstvo jako celek dostalo úkol – zůstávat v Boží lásce, tak aby “radost byla úplná”. Už to první dnešní čtení z knihy Skutků vypovídá o tom, že dar Ducha božího měli bez rozdílu všichni, kdo tehdy slyšeli Petrovu řeč. Dary Ducha svatého jsou moudrost, rozumnost, rada, síla, umění, zbožnost a pokora/respekt/bázeň před Bohem. To znamená, že ti, kteří se tehdy kolem Petra shromáždili, aby mu naslouchali, byli lidé otevření, kteří k sobě “měli blízko”, byli schopní (si) naslouchat, vzájemně spolupracovat, tvořit jednotu. Toužli bez rozdílu po poznání. 

Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého.” Žasnout znamená mít oči otevřené pro Boží dílo, Boží lásku ve světě. Kolikrát, v minulosti i dnes, se církev a lidé v ní, projevila či projevuje tak, že sebe vnímala a vnímá jako něco lepšího, než okolí – tj. to, co je “mimo” církev. Kolikrát je v tzv. evangelizaci, skrytá povýšenost, že my, křesťané, neseme lidem a do světa něco, co oni ještě nemají, že jsme něco víc a lepší, než oni. Přichází za mnou často lidé, ať už snoubenci nebo třeba ti, co potřebují vyslechnout, popovídat si, a většinou první, co slyším, je jakoby omluva: “Víte, ale my nejsme z vaší církve, my nejsme věřící.” Jak už to církev ústy mnoha představitelů do lidí zasela, že oni, narozdíl on nás, nejsou dost dobří! A jak jsme se mnohdy v církvi svým jazykem, vystupováním a chováním oddálili těm vně církev! Až tak, že lidé v nouzi přichází navíc ještě obtěžkáni bázní, že pro nás vlastně nejsou dost dobří. Vnímám jako obrovsky důležité nezabouchnout jim dveře, naslouchat, povídat si. Proto, abychom zjistili, že jsme vlastně “sví”, na jedné vlně, jen možná někdy mluvíme trochu jiným jazykem. 

Ty dnešní texty hovoří jasně – nebylo žádné rozdělení na “my” a “oni”. Duch boží byl se všemi a Ježíš k tomu říká ZŮSTAŇTE V MÉ LÁSCE. Tj. už v ní jste, tak v ní prostě zůstaňte. To stačí. Takhle jednoduché to je, takto jednoduché by to bylo, pokud bychom byli schopní zůstat. A žasnout. Pokud bychom byli schopní se zastavit, ztišit, pozorovat. A nesoudit, neškatulkovat, nemít vlastní představu o tom, jak má vypadat svět, jací mají být druzí. Docela prostě by stačilo rozvíjet to, co jsme všichni dostali, dary Ducha. Vidět v druhém svého bližního, mít ochotu od já pohlédnout k Ty. Mít odvahu vidět v druhém Krista. I o tom je myslím verš Janova evangelia: “Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce.” Zůstaňte v mé lásce, milujte se navzájem. A neste z toho “ovoce”, dary Ducha. Tak snadno se to čte, říká, tak těžko se to mnohdy dělá. Kolikrát jsme ustrašení jak ti učedníci za zamčenými dveřmi, kteří se bojí, že jsou sami proti světu. Že je tady nějaké “my” a “oni”. 

Bratři a sestry, došli jsme k času Letnic, kdy můžeme prožít, že jsme jedno, a že Bůh je bhaga – bohatý, velkorysý, dávající a my všichni jsme jeho dětmi a v jeho lásce. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 4.neděli po Vzkříšení – 28.dubna 2024

240428_4.neděle po Vzkříšení – neděle Cantate

texty: Ž 33,1.20–22 / Iz 5,1–7 / J 15,1–8

Sestry a bratři,


                         slyšeli jsme ve druhém čtení část ze starozákonní knihy proroka Izaiáše, která je smutným povzdechem nad marnou snahou mít krásnou vinici. Dotyčný udělal pro svůj záměr vše, co bylo potřeba – vysadil ušlechtilou révu, ale ta se mu zvrhla. Těšil se na úrodu, ale z výsadby nevyrostlo téměř nic. Vzpomněla jsem si na ten text včera, když jsem se vrátila z Litoměřicka a od Velkých Žernosek, z vinařského regionu u Labe. Letošní možná úroda vinařům kompletně, díky velkým teplotním výkyvům, pomrzla, je zničená. Jsou smutní, naštvaní, ale budou pracovat dál, s vírou, že to za rok bude jiné. 

Izaiášův text je symbolickou písní, navíc hodně hořkou – o Božím zklamání z člověka, z lidí, protože – a tak je to zapsáno – „Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži izraelští sadbou, z níž měl potěšení.“ Člověk, jemuž dal Bůh svou lásku, hanebně selhal, národ, který si Bůh vyvolil, nesplnil jeho očekávání. „Čekal právo, a hle, bezpráví.“

Tato teskná píseň nad člověkem se vlastně nehodí k názvu dnešní neděle Cantate (Plesejte, zpívejte). Proč jásat, když slyšíme o obrazu lidu, který neunesl Boží důvěru a zklamal? Protože je tu ještě jiný obraz, plný naděje a radosti. Na něm vidíme vinný kmen, který má ratolesti a nad nimi se sklání vinař, který pečuje o to, aby nesly stále víc ovoce. Zatímco obraz vinice podle Izaiáše působí depresivně, tady nás všechno vede k radosti. Bůh to s lidmi nevzdal. Poslal na svět svého Syna, s důvěrou a milosrdenstvím. Ježíš může říct: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“

Symbolické vyjádření pro duchovní cestu – bez spojení s Kristem náš křesťanský život prostě nefunguje. Ratolest patří ke kmenu trvale, ne jen občas a někdy. Stále znovu Kristus mluví o “zůstávání” – „Zůstaňte ve mně a já ve vás.“ Zde už to přesahuje celý obraz kmene a ratolestí. Větev se sama nemůže odloučit od kmene, když je k němu přirostlá, ale člověk může zvlažnět, vychladnout a odpadnout od víry a duchovního života. Usilovat o hluboký vztah k Bohu je cesta, která se děje trvale a zpřítomňujeme si jí každý den ve všem, co děláme. Text nás ujišťuje o Boží péči, tak, aby každá ratolest na tom pravém kmeni vydala plody – „každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější úrodu.“ Boží působení v našich životech každý vnímáme jedinečně. Ne vždy je vše tak, jak bychom si přáli, ne pokaždé jsou vyslyšeny naše modlitby. Mnohé se děje jinak, než bychom si byli vybrali. Ale i to nám v posledku může pomáhat, abychom prohloubili svou duchovní cestu a poznání. I to lze vnímat jako projev Boží péče o nás. Ten, který se o nás stará, není vandal, který ratolesti poškodí, ale ten, k němuž žalmista volá: „Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi, na tebe s důvěrou čekáme!“ (Ž 33,22).

Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 3.neděli po Vzkříšení – 21.dubna 2024

Kázání na 3.neděli po Vzkříšení – neděle “Dobrého pastýře” (Jubilate)

texty: Skutky 4, 5-12 / 1. Janův 3, 16-24 / Jan 10, 11-18

Bratři a sestry,

dnešní text evangelia je nazván O dobrém pastýři. Čteme, jak pastýř volá své ovce jménem a ony za ním jdou, protože znají jeho hlas. Říct o lidech, že jsou jako stádo nebo o někom, že se chová jako ovce – to evokuje spíš negativní pocity. Zakládáme si na svojí nezávislosti, jsme vedeni k tomu, abychom si dělali vlastní úsudky, učili se kriticky myslet a nepodléhali tlaku okolí. Tváří v tvář této realitě v textu vidíme obraz pastýře, kterým je Ježíš a ovce, ke kterým jsou přirovnáváni jeho následovníci. To je poněkud silný obraz pro člověka žijícího v 21. století. Stádo oveček nás třeba rozněžní na valašských kopcích, dobře se na ně dívá, ale my sami sebe za stádo nepovažujeme, a stejně tak nejsme žádné ovce.

Klíčová je v tomto textu osoba pastýře, ke které je přirovnáván Ježíš. Evangelium poukazuje na rozdíl mezi skutečným pastýřem, takovým, který svoje ovce dobře zná, dlouhodobě o ně pečuje a ony jeho poznají po hlase, a najmutým robotníkem, který práci dělá jen pro peníze, na ovcích mu až tak nezáleží a uteče, jakmile se mu něco nelíbí, anebo odejde, když dosáhne svého, dostane zaplaceno. V textu je zmínka, že pastýř vchází dveřmi. Obyčejné tvrzení, jakoby navíc, protože o tom, že někdo přišel dveřmi, se většinou přece nepíše. To spíš, když někdo dveře vykopne, prorazí střechu, nějak šokuje, vlamuje se. Jako zloděj. Jenže Ježíš přichází v tomto textu zcela jinak – klidně, nešokuje, nepotřebuje fascinovat lidi svojí silou a mocí. Platilo to kdysi a platí to i dnes. Ježíš za člověkem přichází klidně. 

Dál se v evangeliu píše, že volá jménem. Ovce jsou si podobné, přesto je pastýř zná jménem. Navíc je zde zmínka, že až když jsou všechny ovce venku, pastýř se s nimi vydá na cestu. Je tím zdůrazněno, že Ježíš zná každého z nás osobně a že nás nevnímá jako stádo nebo jako bezejmennou masu. Že každý člověk má pro Boha svůj význam. Všimněte si také, že v textu čteme o slyšení hlasu, nikoli o tom, že ovce pastýře vidí. A nejen to, ovce rozpoznají hlas pastýře od hlasu někoho cizího. Poznat Boží hlas mezi mnoha jinými hlasy, které si kladou (či kradou?) nárok na naší pozornost, to je úkol. Pak je tu i lidská touha porozumět Bohu. Není v dnešní době jednoduché rozeznat Kristův hlas, není to jednoduché mezi nejrůznějšími hlasy, které k nám doléhají. Kdo je dobrým pastýřem, kterému hlasu naslouchat, který hlas vydrží? Ježíš Kristus je pastýřem, který své ovce zná a volá jménem, Kristus je zároveň, když o sobě hovoří jako o dveřích, místem, kde se setkává lidství a božství. Bůh sestoupil na Zemi v osobě Ježíše Krista, aby se dal člověku poznat, aby otevřel člověku dveře, v nichž můžeme zahlédnout skrze Kristovo lidství to, jak Bůh působí ve světě. A můžeme těmito dveřmi projít. Překročit práh a objevit nová místa, nové pastviny, novou dimenzi života. V podobenství o dobrém pastýři, který se obětuje za ovce, můžeme zahlédnout, jak starý náboženský obraz mstivého Boha ustupuje v Ježíši Kristu Bohu víry, jemuž záleží na lidech. Tento Bůh se rozhodl mezi námi přebývat. Ježíš ukázal Boha, který nebere, ale dává, neutiskuje, ale pozvedá, nezraňuje, ale uzdravuje. Je to Bůh, který odpouští, místo aby odsuzoval, osvobozuje, místo aby trestal.

Ježíš Kristus, otevřené dveře víry, prostor, který nám umožňuje cestu, poznávání pravdy i skutečného života v pospolitosti s dobrým pastýřem. Vědomí, že nic není definitivně uzavřeno, že jsme poutníky cestě a že tato otevřenost je velikým požehnáním, protože ani svět není sám sobě uzavřen, ale poukazuje do hloubky a nad sebe, k tomu, kterého nazýváme Bůh. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář