Kázání na neděli 15.listopadu 2026

Co jsme udělali s tím, co nám bylo svěřeno? – kázání na neděli 15.listopadu 2026

Mt 25,14–30

Bratři a sestry,

víme, co znamená slovo talent, ale v Ježíšově době byl význam jiný, talent vyjadřoval především velkou peněžní hodnotu. Podobenství o třech služebnících tedy původně nebylo příběhem o tom, kdo umí zpívat, malovat nebo hrát šachy z hlavy na x tahů dopředu. Je to příběh o tom, co uděláme s tím, co nám bylo svěřeno. Jeden služebník dostává pět talentů, druhý dva a třetí jeden. Každý podle svých schopností. Dva s nimi začnou pracovat, riskují, investují a rozmnoží je. Třetí dostane strach. Svůj talent zakope do země, aby o něj nepřišel. Když se pán vrátí, nemá tenhle člověk co předložit. Problémem tohoto služebníka není ani tak nedostatek schopností, jako spíš strach. Bojí se svého pána, bojí se neúspěchu a patrně i ztráty. A tak raději neudělá vůbec nic. Je to lidská strategie, která není neznámá. Někdy raději neřekneme, co si skutečně myslíme, abychom se nedostali do konfliktu. Nebo nezkusíme něco nového, protože bychom mohli selhat. Bojíme se udělat první krok, protože nevíme, jak druhý zareaguje. Či zůstáváme v bezpečí známého prostředí, i když tušíme, že už nás nikam neposouvá. Společnost nás na jedné straně neustále vybízí k výkonu, úspěchu a sebezdokonalování. Na druhé straně v nás ale vytváří obrovský tlak na výkon a strach z chyby. Všechno se hodnotí, porovnává, měří. Vidíme kolem úspěchy druhých a snadno získáme pocit, že sami nejsme dost dobří. Možná i proto se někdy bojíme svůj talent vůbec ukázat.

Jenže Ježíšovo podobenství zřejmě není výzvou k tomu, abychom ze sebe vydali co největší výkon. Není to soutěž, ve které máme všichni dosahovat stejných výsledků. Každý dostává něco jiného, každý má jiné možnosti, jiné životní podmínky a jinou cestu. Důležité není, kolik jsme dostali, ale co s tím uděláme. A nemusí jít jen o mimořádné schopnosti. Někdy je naším talentem schopnost naslouchat, jindy citlivost vůči nespravedlnosti, schopnost spojovat lidi, pečovat o druhé, tvořit, přemýšlet nebo se nevzdávat. I “obyčejná” laskavost může být velkým darem, pokud ji nezakopeme, ale necháme působit v životech druhých. Zajímavé je, že třetí služebník svůj strach odůvodňuje tím, jaký je jeho pán. Vidí ho jako tvrdého a přísného člověka, kterého je třeba se obávat. Jeho představa pána ho natolik svazuje, že raději neriskuje vůbec nic. Tady se podobenství dotýká i podoby naší víry. Jakého Boha si vlastně představujeme? Boha, který čeká na naše chyby, počítá naše neúspěchy a jednou nám vystaví účet? Boha, který nám důvěřuje a svěřuje nám svět s očekáváním, že s ním budeme něco dělat? Naše představy o Bohu jsou vždycky jen lidské a nedokonalé. Někdy do nich promítáme vlastní strachy, zkušenosti s autoritami nebo potřebu mít všechno pod kontrolou. Jenže víra, která je založená především na strachu, člověka neosvobozuje. Spíš ho uzavírá. A to platí nejen pro jednotlivce, ale i pro církev. Ta také může svůj talent zakopat. Může se bát nových otázek, jiných názorů, kontaktu s vědou, kulturou nebo lidmi, kteří přemýšlejí jinak nebo prostě jsou jiní. Může se uzavřít do bezpečí vlastních tradic a postupně zapomenout, že tradice nemá být muzeem, ale živým předáváním toho podstatného. Pokud chceme uchovat obsah evangelia, musíme hledat formy a cesty, jak jej sdělovat a žít. Protože víra není něco, co dostaneme jednou provždy hotové. Potřebuje růst, proměňovat se, být vystavována otázkám a setkávání s druhými. Potřebuje odvahu. A především potřebuje, aby se projevovala v životě. Prakticky, v činech. Tak, aby s námi bylo druhým lidem dobře. Lidsky. Otázka, která k nám směřuje na základě dnešního evangelia, je tedy vlastně docela jednoduchá: Co jsme udělali s tím, co nám bylo svěřeno? Nejde tedy o to, kolik jsme toho dokázali, získali nebo jak úspěšně jsme obstáli ve srovnání s druhými. Ale o to, zda jsme své dary nechali žít a použili je k něčemu dobrému. Zda jsme se nebáli dát světu alespoň něco z toho, co v nás je. Dar, který zůstane zakopaný, nemůže nikoho obohatit. Dar, který sdílíme, může růst a přinášet život daleko za hranice našich vlastních možností. Kéž tedy  nejsme lidmi, kteří ze strachu radši nic neudělají. Ať máme raději odvahu zacházet s tím, co nám bylo svěřeno, tvořivě, svobodně a s důvěrou. Bůh nás nevolá k tomu, abychom všechno uchovali beze změny, ale abychom byli součástí jeho živého díla. Tam, kde se něco odvážíme otevřít, sdílet a proměnit v dobro nejen své, ale i pro druhé, tam se projeví i Duch života. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 8.listopadu 2026

O světle, které musíme živit – kázání na neděli 8.listopadu 2026

Mt 25,1–13

Bratři a sestry v Kristu,

listopad v liturgickém kalendáři znamená, že se blížíme k závěru církevního roku. Může to být vhodný čas k tomu, abychom si položili otázku: Co v nás zůstává živé, když kolem přibývá tmy a nacházíme se v té, pro mnohé, náročnější části roku? O co se můžeme opřít, když věci nejdou podle našich představ a budoucnost není příliš čitelná? Jsme vystavováni různým zkouškám, zkušenostem. Vedle každodenních osobních starostí jsou to i udáosti, které se dějí blízko či dál od nás. Události šokující, vlamující se do melancholie podzimu, jako třeba včerejší vraždění v Krakowě. Informace přicházejí ze všech stran a my bychom měli být připraveni reagovat, orientovat se, soucítit. A přitom jsme často unavení. U některých událostí už ani nevíme, čemu máme věnovat pozornost a co je opravdu důležité. Evangelium nás dnes vede do příběhu o deseti družičkách, které čekají na ženicha. Pět z nich je označeno za moudré, pět za pošetilé. Všechny mají lampy, čekají a všechny nakonec stejně usnou. Ženich dlouho nepřichází. Rozdíl mezi nimi se ukáže až ve chvíli, kdy se uprostřed noci ozve volání, že ženich přichází. Jedny mají dostatek oleje, druhým lampy zhasínají. Ten příběh může na první pohled působit přísně. Proč se ty moudré nepodělí? Proč jsou dveře svatební síně nakonec zavřené? A jak se postavit k tomu, že ženich říká těm, které přišly pozdě, že je nezná? Zastavme nejdřív u jedné drobnosti: všech deset družiček usnulo. I ty moudré. Ježíš tedy zřejmě neříká, že máme být neustále ve střehu, nesmíme polevit, unavit se nebo někdy ztratit pozornost. Rozumné družičky nebyly lepší proto, že vydržely déle vzhůru. Byly připravené tím, že myslely i na možnost dlouhého čekání. Život se málokdy odehrává podle našich plánů. Mnohdy musíme čekat na něco, co jsme si přáli, a nevíme, jak dlouho to bude trvat. Jindy čekáme na odpověď, která nepřichází. Nebo už ani nevíme, na co vlastně čekáme, jen cítíme, že současný stav nemůže být všechno, potřebujeme změnu. Moudrost dnešního příběhu nám připomíná, abychom se starali o to, co nás může podržet, až přijde něco nečekaného. Olej v lampách tak lze chápat jako obraz našich vnitřních zdrojů. Víry, naděje, lásky, ale taky důvěry, vztahů, zkušeností a schopnosti zůstat otevření životu. To všechno potřebuje péči. Nestačí si jednou říct, že jsme lidi naděje, a pak už jen čekat, že nám tato naděje vydrží navždy. Potřebujeme ji obnovovat, dosycovat. V rozhovorech s druhými, v tichu, v přírodě, v četbě, v modlitbě, v obyčejných chvílích, kdy znovu objevujeme, že život má smysl a přes všechny bolesti světa je i krásný. Jan Amos Komenský, kterého si v naší církvi připomínáme jako jednoho z duchovních učitelů, dobře rozuměl tomu, že lidský život je neustálým procesem proměny a učení. Konec jedné etapy není definitivním koncem všeho, ale přerodem k něčemu dalšímu. Někdy se zdá, že jsme došli na konec svých sil nebo možností, ale život nás znovu staví před nové začátky. Tohle je jedna z důležitých podob naděje: důvěra, že i uprostřed nehotového a nejistého světa má smysl pokračovat. Tomáš Halík v jedné ze svých úvah připomíná, že víra, naděje a láska jsou vlastně třemi podobami otevřenosti. Naděje nás otevírá budoucnosti, víra Božímu tajemství a láska druhému člověku. Tuto otevřenost dnes potřebujeme velmi. Neuzavřít se do vlastních obav, nepodlehnout lhostejnosti, nepřestat vnímat druhé jen proto, že má jiný názor a že je svět složitý a někdy nesrozumitelný. Ježíšovo podobenství končí výzvou: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“

Být bdělý ale nemusí znamenat žít v úzkosti z toho, co přijde. Nemusí to být neustálé hlídání potenciálního nebezpečí ani snaha mít všechno pod kontrolou. Znamená to především neztratit citlivost pro přítomný okamžik. Všimnout si člověka, který potřebuje naši pomoc. Nepromeškat příležitost k odpuštění. Neodkládat důležitá slova na někdy příště. Nečekat s laskavostí na vhodnější dobu. Kristus nepřichází pouze na konci času, v nějaké vzdálené budoucnosti, kterou si nedokážeme představit. Přichází také v našich každodenních setkáních, v nečekaných okamžicích, v lidech, které bychom možná jinak přehlédli. A někdy přichází právě tam, kde jsme si jeho přítomnost vůbec nenaplánovali. Malé světlo v lampách, o to jde – abychom ho nezanedbali, malé světlo, které nám bylo svěřeno. Udržovali ho, chránili a někdy jeho část předali dál. Když přijdou chvíle, které jsme nečekali, prožitky, které se dějí a my bychom si je nevybrali, tak kéž nejsme lidmi, jejichž lampy už dávno vyhasly. Kéž v nás zůstane alespoň trochu světla, víry, naděje a lásky. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli Všech svatých, 1.listopadu 2026

Co po nás zůstane?

Matouš 23,1–12 | Všech svatých a Památka zesnulých

Sestry a bratři,

podzimní dny, svátek Všech svatých a Památka zesnulých nás každoročně přivádějí k tématu, kterému se jinak docela rádi vyhýbáme. Ke smrti a jistotě, že život je konečný, lidé, které milujeme, jednou odcházejí a i my sami jsme na cestě, která má svůj začátek i konec. Každá kultura se se smrtí vyrovnává trochu jinak. Když jsem před lety pobývala v Latinské Americe, překvapilo mě, jak barevné a živé tamní hřbitovy jsou. Rodiny se scházejí u hrobů svých blízkých, nosí si tam jídlo, pití, květiny, někde mezi hroby dokonce tančí a slaví. Nás by to asi pohoršilo, nejsme na takové obřady zvyklí, v jiné části světa ale smrt není jen důvodem k truchlení, nýbrž taky příležitostí připomenout si, že vztah k těm, kteří odešli, nepřestal existovat. U nás přicházíme na hřbitovy spíše v tichosti. Zapalujeme svíčky, pokládáme květiny, zastavujeme se u jmen a dat vytesaných do kamene. V tomhle tichu je prostor si uvědomit, kolik toho v sobě neseme z lidí, kteří už s námi nejsou. Jejich věty, gesta, způsob, jakým nás něco naučili, jak nás podrželi, ale někdy také to, co jsme si s nimi nestihli říct. Dnešní evangelium nás přivádí k poněkud nečekané otázce. Ježíš kritizuje zákoníky a farizeje, kteří rádi zaujímají významná místa, dávají na odiv svou zbožnost a chtějí být viděni a obdivováni. Jejich slova jsou velká, ale jejich činy za tím pokulhávají. A Ježíš říká: „Kdo je mezi vámi největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Žijeme ve společnosti, která  nabízí nástroje ke zviditelnění. Tlak na to, abychom byli vidět, něco dokázali, dosáhli něčeho a měli úspěch, získali uznání. Sociální sítě nás motivují vystavovat své nejlepší okamžiky, anebo vypustit, co nám zrovna přijde na mysl, pracovní svět mnohde člověka hodnotí podle výkonu a společenské prostředí zase dle postavení a vlivu.

Ježíš obrací tuhle logiku naruby. Neptá se, kolik lidí nás obdivuje, sleduje, ale jak se vedle nás lidem žije. Nezajímá ho, jak významně působíme, ale zda jsme schopni být druhým skutečně nablízku. Památka zesnnulých, svátek Všech svatých, keltský Samhein, připomínka konečnosti života, tedy “náboj” těchto dní nám připomíná důležitou životní otázku: Co po člověku vlastně zůstává? Když se díváme na náhrobky, vidíme jména, data narození a úmrtí. Někdy také tituly, zásluhy, připomínky úspěchů. Ale když vzpomínáme na své blízké, vybavují se nám většinou docela jiné věci. Jak se někdo uměl/a smát. Jak nám uvařil/a čaj, když nám nebylo dobře. Jak nás vyslechl/a, aniž by hned radil/a. Jak se nás zastal/a. Jak nám s ní nebo s ním bylo. Tohle je skutečná velikost člověka. Je vlastně jedno, kam to kdo tzv.”dotáhl/a”, ale kolik lidskosti dokázal/a předat dál. Francouzský filozof Gabriel Marcel napsal o lásce, která jako by druhému člověku říkala: „Miluji tě, ty nezemřeš.“ Není to samozřejmě tvrzení, že ten druhý fyzicky nezemře. Je to vyjádření hluboké zkušenosti, že opravdový vztah se nedá jednoduše ukončit smrtí. Člověk, kterého jsme milovali, v nás nějakým způsobem zůstává. V tom, jak přemýšlíme, jak jednáme, jak se vztahujeme k ostatním. Někdy dokonce přistihneme sami sebe, že říkáme větu, kterou jsme kdysi slýchali od své maminky, dědečka nebo někoho jiného, kdo už tu není.

Jsme součástí veliké lidské sítě vztahů. Každý do ní něco vnášíme a každý z ní také něco přijímáme. Někdy ji svými činy poškozujeme, někdy se v ní ztrácíme, ale ta síť se znovu a znovu obnovuje. I díky těm, kteří přicházejí po nás a nesou dál něco z našich životů. Svátek Všech svatých nám připomíná také lidi, kteří se nikdy nestali slavnými, jejichž jména neznáme a jejichž životy se nedostaly do učebnic. Ale klidně třeba právě oni byli pro své okolí světlem. Svatost není o dokonalosti, ani o mimořádných skutcích. Kolikrát má podobu obyčejné lidské věrnosti, soucitu, schopnosti odpouštět a být tu pro druhého. Pro křesťana je naděje na život věčný spojena s Kristovými slovy: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ Neznamená to, že se přestaneme bát smrti nebo že nás ztráta blízkých nebude bolet. Víra není návod, jak obejít bolest, jako spíš důvěra, že bolest ani smrt nemají poslední slovo. K dnešku se dobře hodí Ježíšova slova o pokoře a službě. Tajemstvím života a smrti jsme si všichni rovni. Naše tituly, společenské postavení, majetek ani úspěchy si s sebou za duhový most nevezmeme. Zůstává jen to, co jsme skutečně žili, koho jsme milovali a jak jsme se dokázali dotknout života druhých.

Vzpomínáme v těchto dnech na ty, kteří nás předešli. Na ty, které nám chybí, na ty, s nimiž jsme se nestihli rozloučit, i na ty, jejichž odchod už nebolí tak ostře, ale jejichž místo v našem životě zůstává. Paralelně s tím jsme zváni k životu. K tomu, abychom nečekali na nějakou výjimečnou příležitost, až budeme moct udělat něco, malého či velkého. A nepřehlíželi obyčejné chvíle, v nichž můžeme být druhému člověku oporou. Být pro druhé důležití svou blízkostí, to je důsledek života žitého v lásce. Nechť jsou tedy světla svíček na hrobech nejen vzpomínkou na ty, kteří odešli, ale také připomínkou světla, které můžeme nést my sami. Světla, které se nezakládá na našem výkonu ani významu, ale na lásce. A kéž důvěřujeme, že v Boží blízkosti se neztrácí nic z toho, co bylo opravdově milováno. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 25.října 2026

Zamyšlení k evangeliu (Mt 22,34-46) na neděli 25.října 2026

Sestry a bratři v Kristu, 

někdy přemýšlím o tom, proč se nám i po staletích, kdy se my lidé kloníme k různým duchovním proudům, žijeme podle určitých zásad, následujeme spirituální učitelky a učitele, včetně těch, kteří přináleží ke křesťanství, proč se nám stále nedaří žít spolu na světě v trvalé harmonii a míru? Proč se lidé, včetně těch, kteří se hlásí k Bohu, dokážou chovat bezcitně k druhým? A proč ani společnosti, které se snaží stavět na demokracii, dodržování lidských práv, solidaritě a vzájemném respektu, nejsou ušetřeny nenávisti, pohrdání a oligarchické touhy ovládat druhé? Ježíš přitom odpověděl na otázku po největším přikázání, jak jsme to slyšeli před chvílí v evangeliu, docela jednoduše: Miluj Boha celým svým srdcem a svého bližního jako sám sebe.  Zdá se to tedy velmi jednoduché. Ale není. Člověk může být nábožensky založený, a přitom lhostejný k utrpení druhých. Může se modlit za pokoj, ale ve skutečnosti si přát, aby jeho protivník prohrál. Může mluvit o pravdě, a přitom nechtít slyšet nic, co narušuje jeho vlastní přesvědčení. Stejně tak mít dobré úmysly s námi všemi a touto zemí a zároveň sledovat pouze vlastní zájmy a prospěch. Stokrát můžeme mluvit o lidskosti, svobodě a spravedlnosti, a paralelně zapomenout, že tyto hodnoty nejsou a hlavně nemohou zůstat jen hezkými slovy. Mají cenu teprve tehdy, když podle nich také jednáme, žijeme. Když se zastaneme člověka, který nemá dost síly, vlivu nebo hlasu, aby se ubránil sám. Když jsme solidární. Už zase je tohle velmi naléhavé. Sledujeme nepokoje, rostoucí napětí a stále ostřejší střety mezi lidmi napříč Evropou. Moc, zdá se, se stává cílem sama o sobě. Zdá se, že ztrácíme možnost vést společný rozhovor, protože domnělá pravda se stává majetkem jedné skupiny a veřejný prostor nástrojem mocných. A když se člověk stane pouhým prostředkem k dosažení cizích cílů, začíná se vytrácet něco podstatného z naší lidskosti. Jakou odpověď bychom dnes asi dostali, kdybychom se slovy evangelisty ptali: Které přikázání v zákoně je největší?  Ježíš na to  tehdy řekl: „»Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.« To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: »Miluj svého bližního jako sám sebe.« Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,34nn) Mocenské myšlení není ale jen otázkou politiky a byznysu. Může se klidně usadit i v našich rodinách, v církvi nebo v obyčejných rozhovorech. Je to v nás, že někdy potřebujeme mít poslední slovo. Toužíme po tom, aby se ukázalo, že pravdu máme právě my. Ježíšova slova nás vedou jiným směrem. Neříkají, že na pravdě nezáleží, že máme mlčet před nespravedlností nebo, že se nemáme bránit zneužívání moci. Protože láska přece není pasivita. Láska se může postavit proti tomu, co člověka ponižuje, co bere druhým svobodu nebo co ničí možnost společného života, solidarity a soucitu. Rozhodující je, jak to děláme. Jestli nám jde skutečně o spravedlnost, nebo především o vlastní vítězství. Zda bojujeme za svobodu všech, nebo pouze za ty, kteří jsou nám blízcí, anebo pouze sami za sebe a svůj pocit bezpečí. Víra nám připomíná, že člověk má hodnotu, kterou mu nemůže přidělit ani odejmout žádná vláda, žádná většina, žádná ideologie ani žádný mocný člověk. Jeho důstojnost není odměnou za správné názory, za úspěch nebo za příslušnost k mocné skupině. Člověk ji má i tehdy, když se mýlí, když je nám vzdálený nebo když s ním hluboce nesouhlasíme. Právě takhle se setkává a solidarizuje láska k Bohu s láskou k člověku. A ještě něco: tuhle důstojnost máme i my sami. Bůh nás nepřijímá proto, že jsme dokonalí, ale proto, že nás miluje. Nemusíme svou hodnotu neustále dokazovat, nemusíme vítězit nad druhými, abychom měli právo být tady. To je cesta, která se do příštích dní může velmi hodit. Nenechat se strhnout nenávistí, i když je jí kolem nás hodně a umí být nakažlivá. Ozvat se, když se s druhými zachází nespravedlivě, když se děje nepravost. Chránit svobodu, včetně svobody slova a pravdivost veřejného prostoru. A nepřestat naslouchat jen proto, že druhý člověk vidí svět jinak než my. To všechno může být také výrazem víry a odrazem toho, co čteme o dnešní neděli v evangeliu. V tom způsobu “jak” se může odrážet víra. Ne taková, která se schovává před světem, ale víra, která nám pomáhá nést odpovědnost za něj. Svatému Bernardovi z Clairvaux se připisuje krásná myšlenka: láska má dvě paže. Jednou objímá bližního, druhou Boha. Potřebujeme obě. Bez lásky k člověku se naše zbožnost může stát prázdnou ozdobou. A bez hlubšího zakotvení v lásce, která nás přesahuje, můžeme i ve jménu dobrých cílů snadno začít druhé ovládat. Začátek proměny světa neleží v tom, že konečně zvítězí ti správní lidé. Začíná spíš tam, kde přestaneme považovat vítězství nad druhými za nejvyšší hodnotu. Usilovat o spravedlnost, aniž bychom se vzdali lidskosti, to je docela těžký a velký úkol. Potřebujeme se ptát, k čemu svou moc používáme a komu naše jednání slouží. A tak se na závěr vraťme k Ježíšovým slovům: Miluj Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou myslí, a miluj svého bližního jako sám sebe. Nejsou to dvě oddělené povinnosti. Je to jediná cesta, na které se víra stává skutečností a lidskost přestává být pouhým ideálem. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 18.října 2026

Když už nečekáme žádné fíky

Mt 21, 14–22

Sestry a bratři,

v dnešním evangeliu Ježíš uzdravuje slepé a chromé v chrámu. Přicházejí za ním lidé, kteří se ocitli na okraji společnosti. Nejen kvůli svému zdravotnímu omezení, ale taky kvůli představám druhých o tom, kdo je dostatečně čistý, dokonalý a vhodný, aby se mohl přiblížit k Bohu. Ježíš tyto hranice překračuje, nic jiného bychom snad ani nečekali. Neptá se, kdo si zaslouží přístup do chrámu, Boží dotek. Prostě pomáhá. A lidé, kteří dosud stáli stranou, najednou zaujímají své místo uprostřed společenství. Tohle je důležitý obraz církve: prostor, kde člověk nemusí nejprve dokazovat svou hodnotu, aby mu bylo pomáháno, aby dostal prostor. To není jen otázka zdravotního postižení. My lidé dokážeme vytvářet hranice mezi těmi, kteří se k nám hodí, a těmi, kteří nás znejišťují. Někdy se schováváme za slušnost, tradici nebo předpisy. Jenže žádný řád by neměl být důležitější než konkrétní člověk, kterému má sloužit. Pak přicházejí děti a volají: „Hosanna Synu Davidovu!“ Vzdělaní a vážení lidé se pohoršují. Děti však vidí něco, co dospělým uniká. Vidí radost, pomoc a život, který se před nimi právě otevírá. Nepotřebují nejprve všechno pochopit, aby mohly odpovědět. Taková dětská schopnost úžasu nám někdy v dospělosti už chybí, poztráceli jsme ji, zaklopili pod víko rozumu. Není to naivita, která odmítá vidět problémy, ale ochota připustit, že svět nemusí být jen takový, jaký ho známe a jak jsme jej okusili. Že i tam, kde jsme si zvykli na nespravedlnost, vyloučení nebo beznaděj, se může něco změnit.

Součástí dnešního vyprávění je ještě ten zvláštní příběh o fíkovníku. Ježíš dostane hlad, hledá na stromě ovoce, ale najde jen listí. Tak ten nebohý strom prokleje, až uschne. Je to podivná a docela znepokojivá scéna. Proč Ježíš trestá strom, který zrovna nemá plody? Proč vůbec Ježíš trestá? Neměli bychom se nejspíš tolik soustředit na osud jednoho stromu, ale na otázku, kterou příběh otevírá: Co od světa vlastně očekáváme? A co jsme už přestali očekávat, protože jsme se smířili s tím, že to nejde? V Malém princi Antoina de Saint-Exupéryho se objevuje myšlenka, že podstatné věci nejsou vždy viditelné na první pohled. Doslova, že “správně vidíme jen srdcem, a co je důležité, je očím neviditelné.” Je to připomínka, že skutečnost není vyčerpána tím, co právě vidíme a můžeme změřit. Ani tím, co jsme zažili. Neznamená to zavírat oči před fakty, ale nepovažovat současný stav za jedinou možnou budoucnost. Také Ježíšův příběh nás vede k tomu, abychom nepřijímali všechny hranice jako definitivní. Člověk, který byl vyloučen, může znovu najít své místo. Dítě může zahlédnout pravdu, kterou dospělí přehlížejí. A fíkovník, na němž nejsou plody, se stává obrazem očekávání, které se nevejde do běžného kalkulu. Taková podoba víry je náročná.Víra dle dnešního podobenství nás vede k tomu odmítat uzavřít budoucnost předčasně. Tenhle způsob víry nám neříká, že všechno v budoucnu nakonec dobře dopadne. Říká, že teď ještě není řečeno všechno, i když se leccos jeví jako definitivní. Žijeme v době, kdy se snadno šíří pocit, že některé krize jsou neřešitelné, že lidé spolu nedokážou mluvit a že svět už bude jen horší. Víra nám nedává právo tyto obavy zlehčovat. Ani utíkat do nějakého blouznivého světa představ. Dává nám ale důvod nepřestat hledat cesty, pomáhat druhým a jednat, i když výsledek nemáme zaručený. To, zda se na fíkovníku objeví ovoce, není pointa toho dnešního příběhu. Jde tu také o to, jestli jsme ochotni přistoupit ke stromu, od něhož už nikdo nic nečeká. Jestli dokážeme znovu otevřít dveře člověku, kterého jsme odepsali. A jestli v sobě uchováme naději, že i naše společnost může být spravedlivější a laskavější. Kristus nás zve, abychom se nesmířili s tím, že věci musí zůstat takové, jaké jsou. Láska má přece smysl i tehdy, když výsledek neznáme.V tom právě spočívá víra: ne že už víme, jak to dopadne, ale že ještě dokážeme očekávat život, že jsme nezlomili hůl. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 11.října 2026

Pozvání k hostině – kázání na neděli 11.října 2026, Brno, Botanická 1, Husův sbor

Mt 22,1-14

Pozvání k hostině

Matouš 22,1–14

Bratři a sestry,

v Bibli se často setkáváme s obrazem hostiny. Abraham přijímá ve svém stanu tři poutníky, na svatební hostině v Káně Galilejské činí Ježíš svůj první zázrak a sám Ježíš bývá hostem v domech nejrůznějších lidí. Stoluje s celníky a hříšníky a křesťanská bohoslužba nachází jeden ze svých základních pramenů v jeho poslední večeři s učedníky. Hostina tak není jen příležitostí k jídlu a pití. Je obrazem společenství, přijetí, radosti a hojnosti. Není náhodou, že právě obraz hostiny Ježíš tak často používá, když mluví o Božím království. Bůh zve člověka do své blízkosti, nabízí mu místo u svého stolu a dává mu zakusit, že nemusí zůstávat sám. Společný stůl má ostatně mimořádný význam i v našem každodenním životě. U stolu se rodí a udržují vztahy, slaví se důležité události a někdy se odehrávají rozhovory, k nimž bychom jinde nenašli odvahu. Někdo pro nás připravil místo. Někdo s námi počítá. Prázdné místo u stolu naopak může být výmluvné. Kdo nepřišel, nebo nebyl pozván? Případně se prázdné místo zaplní, když ten, koho bychom u stolu nečekali, se najednou stává součástí společenství.

Ježíšovo podobenství začíná velkorysým gestem. Král pořádá svatbu pro svého syna a zve hosty. Všechno je připraveno, ale pozvaní nepřicházejí. Někteří mají jiné starosti, jiní pozvání ignorují nebo se k poslům zachovají násilně. Hostina je připravena, ale ti, pro které byla nachystána, o ni nestojí. Tohle se nakonec odehrává i v našem životě v různých obměnách. Máme tolik povinností a plánů, že už nám nezbývá čas na setkání, na druhé lidi nebo na chvíli zastavení. Můžeme být tak zaměstnáni budováním svého života, že nám nakonec samotné žití uniká. Můžeme mít plný kalendář, a přesto prázdné vztahy. Podobenství, nad nímž dnes přemýšlíme, není jenom příběhem o lidské lhostejnosti, ale i příběhem o Boží vytrvalosti. Král se nevzdává. Když původně pozvaní odmítnou přijít, posílá služebníky na rozcestí, aby pozvali každého, koho naleznou, zlé i dobré. A hodovní síň se naplní. Boží pozvání není vyhrazeno jenom těm, kteří se zdají být nejvhodnější. Hostina není odměnou pro ty, kteří si ji zasloužili. Bůh tady zve lidi nejrůznější, bez ohledu na jejich minulost či společenské postavení. To je obraz Boží milosti, která překračuje naše představy o tom, kdo si zaslouží být přijat. A je to taky výzva pro církev, která nemá být uzavřeným kruhem těch, kteří se dobře znají a mají podobné názory. Má být místem, kde se připravuje místo u stolu také pro příchozího, pro člověka hledajícího i pro toho, kdo se do našich představ o správném člověku nevejde.

A podobenství tím ještě nekončí. Král vstoupí mezi hosty a spatří člověka, který nemá svatební šaty. Ptá se ho, jak se sem dostal, ale host neodpovídá. Král pak nařizuje, aby byl vyveden ven. Tento závěr je divný. Pokud byli lidé pozváni přímo z cest, tak proč se od nich očekává svatební oděv? Je jasné, že nemůžeme vykládat tenhle příběh jako poučení o společenské etiketě. Jeho smysl míří k hlubší otázce: Co znamená přijmout Boží pozvání nejen navenek, ale celým svým životem? Bůh nás přijímá takové, jací jsme, a právě jeho přijetí nás zve k proměně. Svatební šaty tak můžeme chápat jako obraz života, který odpovídá přijatému pozvání. Ne jako seznam zásluh, jimiž bychom si Boha zavázali, ale jako znamení, že se nás jeho milost skutečně dotkla. Že se učíme jinak přemýšlet, jednat a zacházet s lidmi kolem sebe i se sebou. Podobenství se proto neptá pouze, zda jsme byli pozváni. Ptá se také, co s tím pozváním děláme. Hostitel připravuje místo, myslí na druhé a nabízí to, co má. Host přijímá pozvání a vstupuje do společenství. A obě role se v našem životě proměňují. Někdy potřebujeme být hosty. Přijmout pomoc, nechat se obdarovat a dovolit druhým, aby pro nás něco udělali. Milost se nedá vyúčtovat. Dar můžeme přijmout, poděkovat za něj a nechat se jím proměnit. Jindy se stáváme hostiteli. Otevřeme svůj domov, dáme svůj čas a svou pozornost druhému člověku. Člověk, který sám zakusil přijetí, může začít vytvářet prostor pro druhé. Člověk, který sám dostal, může dávat. A ten, kdo poznal, že před Bohem není odmítnut, se může učit neodmítat druhé podle svých předsudků.

Přichází mi v této souvislosti na mysl slovo žalmisty: „Jsem na zemi jenom hostem.“ (Žalm 119,19)

Být na zemi hostem znamená vědět, že nám život nepatří jako výhradní vlastnictví. Dostali jsme jej, abychom ho žili a sdíleli. Nemůžeme si přivlastnit všechno, co nám bylo svěřeno, nemůžeme se na tomto světě zabydlet tak, abychom zapomněli, že i druzí potřebují místo u stolu. Dobrý host umí přijmout, ale také poděkovat. Dokáže se radovat z toho, co dostal, aniž by si chtěl všechno ponechat pro sebe. A když přijde jeho čas, dokáže se sám stát hostitelem. Boží hostina je připravena. Pozvání zaznívá znovu a znovu, někdy prostřednictvím lidí, které bychom sami nevybrali. Záleží na nás, zda je uslyšíme a dovolíme, aby proměnilo náš život. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 27.září 2026

Kázání na 27. září 2026, Husův sbor, Botanická 1, Brno

texty: Ez 18, 1.29–32 | Fp 2, 1–13 | Mt 21, 23–32

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu,

ve slovech: „Obnovte si srdce a ducha.“ jako by nám Bůh říkal, že se můžeme proměnit a náš život není jednou provždy uzavřený příběh. Minulost, prostředí, ze kterého pocházíme, a to, co si s sebou neseme až doteď neznamená automaticky předurčení do budoucna, nemusí to rozhodovat o tom, kým se staneme. Tohle je dobré si připomínat. Jenže dnešní evangelium nás staví před docela nepříjemnou otázku: Co vlastně rozhoduje o tom, jací jsme a budeme? Naše slova, názory a přesvědčení, naše dobré úmysly? Anebo to, co skutečně děláme? Ježíš vypráví příběh o dvou synech. Otec je požádá, aby šli pracovat na vinici. První odmítne, ale později si to rozmyslí a jde. Druhý ochotně slíbí, že půjde, ale nakonec neudělá nic. Protože jak se říká, slibem nezarmoutíš .. 

Který z těch dvou potomků splnil otcovo přání? Odpověď je jasná. A přesto je to otázka, která nepřináší tak úplně klid. Kolikrát totiž říkáme správné věci. Víme, že máme být laskaví a ohleduplní, i to, že bychom měli pomáhat, odpouštět, zastat se slabších. Pokud možno jednat čestně a spravedlivě. Za tyto hodnoty se dost možná i veřejně stavíme. Logicky v životě přijdou chvíle, kdy nás uskutečnění ideálů a hodnot něco stojí. Ať už čas, pohodlí, vlastní jistotu nebo třeba možnost mít poslední slovo. Tehdy se ukazuje, co je v nás skutečně zakořeněné. Ježíš přitom nevyzdvihuje prvního syna proto, že nejprve pomoc odmítl. Vyzdvihuje ho proto, že dokázal své rozhodnutí změnit a nezasekl se ve svém původním postoji. Víra není soutěž o to, kdo je lepší, protože nikdy nepochybil, kdo má vždycky pravdu a kdo nikdy nemusí nic přehodnotit. Součástí cesty víry je také schopnost obrátit se, uznat vlastní omyl a vydat se jiným směrem. Právě k tomu nás zve Ezechiel slovy o obnově srdce a ducha. Bůh touží po tom, abychom žili. Nabízí člověku možnost nového začátku. Neříká nám: Už jste takoví, jací jste, a nic s tím nenaděláte. Říká: Obraťte se a žijte. Apoštol Pavel v listu Filipským vybízí posluchače, čtenáře jeho dopisu, tedy i nás, abychom nehleděli jenom na vlastní zájmy, ale také na zájmy druhých. Jako příklad ukazuje Krista, který se neprosazoval mocí, ale vydal se cestou pokory a služby. Zkusme si aspoň na chvilku představit, jak odlišně by mohl vypadat veřejný i osobní život, kdybychom se neptali jen na to, kdo má pravdu, kdo zvítězí a kdo nabídne nejlevnější koblihu a máslo. Kdybychom se také ptali: Co můžu udělat pro to, aby se druhému člověku žilo lépe? Kde mohu ubrat ze svého ega, abych pro druhého vytvořil prostor? Zítra si připomeneme svatého Václava, patrona české země. Nemusíme si jeho osobnost idealizovat ani z něj dělat bezchybného hrdinu, abychom v jeho odkazu hledali inspiraci. Jeho příběh je spojen s představou panovníka, jehož moc měla mít také odpovědnost. Vládnout nemělo znamenat pouze rozhodovat o druhých, ale také sloužit zemi a lidem, kteří v ní žijí. Taková myšlenka, chcete-li filosofie, se týká každého z nás. Nejen těch, kdo mají politickou nebo společenskou moc a jsou vidět. Každý máme nějaký prostor, ve kterém můžeme ovlivnit život druhých. Rodinu, práci, sousedství, obec, církev. Nezměníme tím celý svět, ale něco třeba ano, můžeme změnit způsob, jakým jednáme s člověkem, který stojí právě před námi. Proměna, o které mluví Ezechiel, je možná v každém okamžiku, tedy i teď. Rozhodnutím, které dnes uděláme. Bůh od nás nežádá, abychom byli dokonalí. Zve nás, abychom nezůstali stát na místě a nebáli se nového srdce, nového ducha a začátku. “Kde dnes v mém životě čeká na mé „ano“ něco, co už dávno považuji za správné, ale dosud jsem pro to nic neudělal/a?”, to je jedna z otázek, kterou si můžete z dneška odnést … Ať nám Bůh dává odvahu nejen mluvit o dobru, ale také je uskutečňovat. Ať naše země není jen zemí, která se hlásí ke svým hodnotám, ale zemí, ve které se lidé mohou skutečně setkávat s milosrdenstvím, spravedlností a nadějí. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na ne neděli 20.září 2026

Kázání na neděli 20.září 2026, Brno, Botanická 1

základem a výchozím bodem k zamyšlení je text Mt 20,1-16

Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

příběh, který jsme právě dočetli, je obrazem tady na Moravě, ve vinařské oblasti, důvěrně v tomto čase roku známý – při vinobraní se najímají pomocníci a pomocnice na sběr hroznů. Slyšeli jsme o hospodáři, který potřebuje dělníky na svou vinici, a tak vyjde do města a začne je najímat. Ráno jich najde několik. Domluví se s nimi na denáru za den práce a pošle je na vinici. Pak se do města vrátí ještě několikrát. Najímá postupně další a další, v devět hodin, v poledne, odpoledne. A nakonec jde ještě hodinu před koncem pracovní doby. A stále tam stojí lidé, kteří čekají. Proč tam ještě pořád jsou? Co tam celý den dělali? Čekali a snad doufali, že hodinu před koncem dostanou ještě práci? Klobouk dolů před jejich trpělivostí, anebo nadějí, vírou … Čekali, jestli si jich někdo všimne a najme je. Jestli budou někam patřit, k něčemu se hodit. Jestli jejich práce bude někoho potřebovat.

A když se jich hospodář zeptá, proč tam stojí celý den, odpovědí mu: „Nikdo nás nenajal.“ Je to jen krátká věta. Ale když se nad ní chvíli zastavíme, najednou v ní slyšíme něco mnohem hlubšího.

„Nikdo nás nenajal.“ Nikdo si nás nevybral. Nikdo nás nepotřeboval, nevšiml si nás a nepotřeboval. Tohle je zkušenost, kterou v nějaké podobě zná mnoho lidí. Člověk může mít pocit, že stojí někde stranou a čeká, jestli si ho někdo všimne. Ve škole, v práci, ve vztazích, v rodině. Mě se opakovaně vrací trapný pocit v tanečních, kdy jsem věčně zbývala mezi posledními, nikdo mě na volence nechtěl. Někdy máme pocit, že ostatní dostávají své místo v životě nějak samozřejmě, zatímco my pořád čekáme na svou příležitost. To je pak krůček k tomu, aby se nás zmocnila pochybnost, začneme věřit tomu, že když si nás nikdo nevybral, tak asi nejsme dost dobří, něco je s námi špatně. VJežíšově podobenství je jedna důležitá věc: hospodář ty nevybrané, dosud “plonkové” lidi vidí. Nejsou pro něj neviditelní. A jde za nimi. Obraz Boha v tomto podobenství je krásný, neb jej vidíme jako někoho, kdo nečeká, až se k němu člověk propracuje. Je to Bůh, který člověka hledá a vyjde mu naproti. A dokonce se vrací znovu a znovu. Ráno, v devět, pak v poledne.

Ve tři. A dokonce i v pět. Pro Boha je ještě pořád čas a dává mu smysl přijít. Nám to má dodat naději, že ještě pořád nejsme mimo. A pak přichází večer a s ním výplata. A to je taky hodně zajímavá část celého příběhu, protože jste si jistě všimli, že hospodář přikáže vyplatit dělníky od posledních k prvním. A tady začíná problém. Ti, kteří přišli jako první, dostanou jeden denár.

Přesně tolik, kolik bylo slíbeno. Ale úplně stejný denár dostávají i ti, kteří pracovali jen hodinu.

A začne mela, zloba, hromy blesky, nepochopení. Jak to, že jeden se namáhal celý den a má stejně, jako ten, co pracoval jen hodinu? Myslím, že my ženy tomu rozhořčení docela dobře nebo ještě lépe rozumíme, když víme, kolik za práci mnohde berou muži a kolik opačné pohlaví, a to vlastně pracují stejně. A tady v příběhu je rozdíl v řádu hodin. Jedni pracovali celý den. Bylo horko. Nesli tíhu práce. A teď mají stejně jako někdo, kdo přišel na poslední chvíli? V jejich očích to není fér.

Problém těch prvních dělníků není v tom, že by dostali málo, vždyť dostali přesně to, co jim bylo slíbeno. Jejich problém je, že někdo jiný dostal také dost. Je to velmi zvláštní lidská vlastnost, že někdy nám nestačí, jak se máme dobře. Potřebujeme vědět, že se někdo jiný nemá lépe než my.

Porovnáváme se navzájem. Kdo má větší plat. Nebo kdo dostal víc uznání. Kdo má lepší práci. Čí dítě je úspěšnější. Kdo je víc pevný ve své rutině, odolnější, kdo to dál dotáhl … Člověk má z různých pohnutek potřebu porovnávat vlastní život s životem druhých. Ježíš přitom neříká, že práce nemá cenu. Ani neříká, že na úsilí nezáleží. To sdělení je radikální: hodnota člověka není totéž co jeho výkon. Člověk není hodnotnější proto, že přišel ráno. A není méně hodnotný proto, že přišel až  večer. Doba, lidé v ní, nás velmi snadno přesvědčují, že svou hodnotu musíme dokazovat. Výkonem, vzhledem, úspěchem, množstvím práce, tím, kolik toho zvládáme. Dokonce i odpočinek někdy potřebujeme nějak „obhájit“. Jako bychom museli mít důvod k tomu, abychom si směli připadat dostateční. Evangelium, resp.evangelista do takového postoje hází vidle, když říká něco úplně jiného. Jsi člověkem, který má svou důstojnost. A teprve potom přichází všechno ostatní, co děláš. Hospodář v příběhu stále chodí do města a hledá lidi, nejen pracovní sílu. A všímá si těch, kterých si nikdo jiný nevšiml. Vidět, to se po nás chce. Dívat se kolem sebe a vnímat, třeba člověka, který sedí sám. Někoho, kdo například začíná znovu v padesáti, šedesáti nebo sedmdesáti. Z různých důvodů. Strašně mě zraňují různé poznámky, třeba na ženy, které jsou rozvedené, mají děti a třeba by se znovu chtěly seznámit, s někým znovu začít. “Ty, ty můžeš být tak akorát ráda, pokud si o Tebe někdo opře kolo. Čtyřicítka s dětmi na krku a zájem o vztah, pche!” Pokud vám to připadá neuvěřitelné a kruté, tak věřte – i tohle jsou někteří schopni vypustit na adresu druhých lidí. Anebo třeba ti, kteří se po padesátce hlásí o novou práci. “Nemáme zájem, už jste moc …(doplňte sami)” Jenže Písmo nám dává naději – není pozdě. Ti první dělníci se dívají na druhé a říkají v podstatě něco jako: „My jsme si to zasloužili víc.“ Hospodář jim ale odpovídá: „Nebo je tvé oko závistivé, protože já jsem dobrý?“ Jako by se ptal: Nemůžeš mít radost z dobra, které potkalo někoho jiného, aniž by ti to připadalo jako újma? Tohle je velmi těžká otázka. Protože život se nemusí odehrávat jako soutěž o omezené množství dobra. Cizí štěstí nemusí znamenat moje neštěstí. Cizí druhá šance nemusí být odebraná šance pro mě. Cizí radost nemusí zmenšovat tu moji. Boží dobro není koláč, ze kterého když dostane víc jeden, zbude méně na druhého. Tak si říkám, že dnešní evangelium v nás má podpořit velkorysost, krom jiného. Umět se radovat z toho, že se něco dobrého stalo druhému člověku, i když to není naše zásluha. Umět někomu přát, aniž bychom si nejprve potřebovali ověřit, jestli si to opravdu zaslouží. Podobenství končí zvláštní větou: „Tak budou poslední první a první poslední.“ Není to zřejměnávod, jak převrátit pořadí světa. Spíš je to pozvání, abychom přestali svět pořád rozdělovat na první a poslední. Na ty, kteří si zaslouží, a ty, kteří si nezaslouží, ty, kteří přišli včas, a ty, kteří přišli pozdě. Úspěšné a neúspěšné. Před Bohem nejsme výsledková tabulka, jsme lidé a je jedno, v jakém pořadí. Někteří jsme přišli ráno. Někteří možná až odpoledne. Někteří teprve hledáme cestu k vinici a Bůh? Stále vychází a hledá. Pojď! je dobrá zpráva nejen pro ty, kteří čekají, ale i pro ty, kteří už dávno pracují. Svůj život není potřeba pořád obhajovat výkonem. Můžeme se nadechnout a radovat se, že dobro je větší, než jsme si mysleli. Protože je ještě čas a každý může jít pomoct na vinici, amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 6.září 2026 – Mt 18,15-20

Sestry a bratři,

Ježíšova slova:„Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima,“ bychom možná raději ani neslyšeli, neb míváme zvláštní talent vyhýbat se nepříjemným rozhovorům z očí do očí. Není to moje věc a nechci se do toho plést, je obvyklý argument a někdy je to skutečně moudré. Ne každý konflikt stojí za to, abychom do něj vstupovali a ne každé napomenutí je výrazem lásky. Co když se nám ale dnešní evangelium snaží říct něco o tom, že láska znamená nenechat věci být? Když nám na druhém člověku záleží, nemůžeme se donekonečna tvářit, že nevidíme, co se děje.

Ježíš říká:„Jdi a vyříkejte si to mezi čtyřma očima.“ Umíme tohlev době, kdy jsme si zvykli řešit konflikty veřejně? Až hrozivě dnes působí mechanismus, kdy si nejdřív o člověku vytvoříme názor, pak ho sdělíme několika dalším lidem nebo ho rovnou napíšeme na internet. A přitom jsme s daným člověkem vlastně nikdy nemluvili, vůbec ho kolikrát ani neznáme. Veřejný lynč a výsměch, sprostota a nepochopení vůči lidem, které vůbec neznáme, ale jejich činy, názory anebo vzhled bez ostychu komentujeme na veřejnosti, to je jedna z bolestí dnešní doby, bahno, které bezmyšlenkovitě kolem sebe vytváříme a v němž se brodíme. 

Apoštol Pavel píše:„Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“Láska podle Pavla není jen pocit, ale určitý způsob života, to, jak zacházím s druhýn člověkem, třeba i s tím, který mě rozčiluje. Jak mluvím o někom, kdo tu není a jak se chovám k člověku, který mi nemůže nic vrátit, jak zacházím se světem, který se nemůže bránit. Od 1. září do 4. října slaví křesťané napříč různými církvemi Dobu stvoření, čas modlitby, vděčnosti a konkrétní péče o náš společný domov. Letošním tématem je Živá voda. Inspiruje se u proroka Ezechiela, v jeho vidění vody, která vychází z Božího chrámu a postupně oživuje mrtvou krajinu. Bůh Ezechielovi říká:„Mluv k nim.“

A Ezechiel ví, že lidé možná nebudou poslouchat. To je jedna z nejtěžších podob odpovědnosti.

Mluvit, i když nevím, zda budu vyslyšen. Dělat správnou věc, i když nemám jistotu, že přinese okamžitý výsledek. Pečovat o něco, co se možná nestane viditelným za mého života. Zasadit strom, v jehož stínu možná nikdy nebudu sedět. Šetřit vodou v době, kdy můj jeden čin přece nic nezmění.

Přestat něco kupovat, i když tím svět nezachráním. Promluvit, když se ničí něco, co nemá vlastní hlas.

Ezechiel se krásně potkává s dnešním evangeliem.„Jdi a napomeň ho.“ „Mluv k nim,“jsou slova o odpovědnosti. Envirinmentální teologie na to upozorňuje velmi silně. Papež František v encyklice Laudato si’ připomíná, že náš vztah k Bohu, k druhým lidem a k zemi nejsou tři oddělené vztahy. Jsou vzájemně propojené, a tak je environmentální krize zároveň krizí našich vztahů. Když slyšíme slovo „ekologie“, často si představíme třídění odpadu, elektromobily, spotřebu energie, sucho nebo klimatickou změnu. Křesťanská environmentální teologie se ptá: “Jaký člověk jsem, když se ke světu kolem sebe chovám jako k věci, která existuje jen proto, aby sloužila mně?” A stejná otázka vlastně platí i mezi lidmi. Jaký jsem člověk, když druhého člověka vnímám jen jako prostředek a když mě zajímá jenom to, co mi může dát? Ekologická krize nám totiž možná ukazuje něco velmi hlubokého o člověku. Příliš dlouho jsme si představovali svět jako něco, co nám patří. A třeba jsme si podobně začali představovat i jiné lidi. Všechno je tu pro mě, druzí jsou tu taky pro mě. Evangelium nás z této iluze vyvádí, porotože my nejsme majitelé. Každý z nás jsme jedinečnou součástí celku. A hlavně – jsme bytosti vztahu.

To je také důvod, proč mě oslovuje letošní obraz živé vody. Voda se totiž nedá úplně vlastnit. Dá se zachytit, přehradit, čerpat, prodávat,tohle všechno jsme si osvojili a umíme. Jenže voda sama ta nezná hranice, které jsme nakreslili na mapách. Řeka teče přes hranice a třeba déšť, ten ani neví, komu patří půda. Vyschlá krajina neřeší, jakou člověk, který v ní žije, volil politickou stranu. A povodeň se neptá, jestli jsme si navzájem sympatičtí. Voda nám zkrátka připomíná, že jsme všichni určitým způsobem propojeni.

Ježíš ve chvíli, kdy mluví o konfliktu mezi dvěma lidmi, končí slovy: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Ježíš tím zaslibuje Boží přítomnost uprostřed vztahů, které se snažíme uzdravovat a i tam, kde není všechno harmonické. Dá se to přenést i na náš vztah ke stvoření, protože skutečně nemáme čas čekat na okamžik, kdy bude všechno vyřešené. Připomínáme si tento měsíc vděčnost za stvoření. Vděčnost je něco, co mění vztah. Když jsem za něco vděčný, vděčná, začínám o to pečovat. Když považuji vodu za samozřejmost, nechám téct kohoutek, pokud ji ovšem vnímám jako dar, začnu s ní zacházet jinak.

Když považuji půdu za pouhý materiál, mohu ji vyčerpat, stane-li se pro mě živým prostorem, který mě živí, začnu se ptát, co jí vracím. Pokud považujeme přírodu za kulisu svého života, nemusíme si jí příliš všímat, to až když pochopíme, že jsme její součástí, něco se v nás začne měnit.

Milí přátelé, dnešní biblické texty mluví o odpovědnosti. Všechna tři čtení by se nakonec dala shrnout jednoduše: Mluv. Miluj. Jdi za druhým člověkem. A připomínka Doby vděčnosti za stvoření k tomu přidává ještě: Pečuj. Mluv. Miluj. Jdi. Pečuj. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 30.srpna 2026

Kázání na neděli 30.srpna 2026, Brno, Botanická 1, Husův sbor

Mt 16,21–27

Sestry a bratři, milí přátelé v Kristu,

minulou neděli Petr říká Ježíšovi: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ A Ježíš mu odpoví: „Blahoslavený jsi, Šimone… ty jsi Petr, skála.“ A o několik veršů později tentýž Petr slyší z Ježíšových úst: „Jdi mi z cesty, Satane!“ Zmiňovala jsem to o minulé neděli, ten zvláštní rozpor. 

Jak to tedy je? Je Petr skála, nebo satan? Člověk může mít pravdu a přesto se mýlit v tom nejdůležitějším. Petr správně poznal, kdo Ježíš je, jen ještě nepochopil, co to znamená. Správná slova, názory nebo hodnoty nezaručujím že si z Boha nevytvoříme něco, co se nám hodí. A tak i Petr měl svojí představu Mesiáše jako někoho, kdo nemůže skončit poražený, ponížený a mrtvý.

A Ježíš Petrovi říká jinými slovy něco velmi nepříjemného: Tvoje představa vítězství není moje představa vítězství.

Když se podíváme kolem sebe, vidíme svět, který se stává méně předvídatelným. Vedou se války, jejichž konec se zdá v nedohlednu. Hybridní války, o kterých se moc nemluví. Vidíme lidi, kteří nevědí, co bude za několik měsíců, jak zvládnou přežít. Společnost, která se stále obtížněji shoduje i na tom, co je vlastně pravda a kdo je dobrý a kdo už méně. Být hrozný se dnes stalo pro některé z nás vizitkou, kterou rádi provokují a za kterou sbírají dokonce i sympatie. Vidíme technologie, které mění svět rychleji, než stačíme domýšlet jejich důsledky. A pak je tu krajina, příroda, naje “matka”.

Letos v České republice zažíváme extrémní sucho. Podle ČHMÚ se sice v posledních dnech situace na některých místech zlepšila, ale mimořádné sucho v podzemních vodách přetrvává, a tady na Moravě mění klima na subtropy. A tento týden současně sledujeme zprávy z Himálaje, kde se před několika dny v oblasti Nepálu a Tibetu utrhla část ledovce a následné masy vody, kamení a bahna způsobily ničivé bleskové povodně. Stovky lidí zemřely a další zůstávají pohřešováni. Je to zvláštní obraz našeho času: na jednom místě vody není dost a na jiném jí během několika minut může být tolik, že bere domy, mosty i lidské životy. A najednou nám možná dojde, jak málo máme skutečně pod kontrolou. A třeba právě proto, díky takovým prožitkům, máme zvláštní sklon hledat „mesiáše“, tedy někoho, kdo nám řekne: Nebojte se, protože vám vrátím jistotu. A zařídím to, či ono. Všechno bude zase jako dřív. Ono nemusí jít jen o politické vůdce, protože takové sliby dnes přicházejí ze všech stran. Složitost čověka unavuje. A když se teď vrátím k evangeliu, právě proto je Petrova reakce tak lidská. Ježíš mu oznámí, že bude trpět, bude odmítnut a zabit. A Petr ho od toho začne odrazovat. Jako by říkal: „Tohle přece nemůže být cesta Mesiáše. Tohle se přece nesmí stát.
Musíme najít jinou cestu.“
Co mu Ježíš odpoví, už jsme slyšeli: „Jdi mi z cesty, Satane!“ Je to tvrdá věta. Ježíš odmítá pokušení, aby se stal Mesiášem bez rizika, bez bolesti, bez odmítnutí, bez skutečného vstupu do lidského života. Je to podobné pokušení, které známe už z příběhu o Ježíšově pobytu na poušti: Ukaž svou moc a dokaž, kdo jsi. Udělej zázrak. Je to vlastně nabídka instantního mesiášství. Což by se současným jazykem dalo přeložit ještě jednodušeji: Nedovol, aby tě skutečnost příliš bolela, protože se jí nemusíš dívat do očí. Ono se dá všechno v podstatě nějak obejít. Takového Boha a takovouhle cestu nicméně Ježíš odmítá. A tím se dostáváme k možná nejtěžší větě dnešního evangelia: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Lidé skrze ní mnohdy ospravedlňovali a ospravedlňují utrpení. Slova, případně až knížecí rady, jako „Musíš to vydržet“, „Takový je tvůj kříž“,  „Trp, protože utrpení tě přiblíží k Bohu“ nám ale sotva kdy pomáhají.Ježíš nikde neříká, že máme utrpení vyhledávat, nebo, že je bolest sama o sobě dobrá. Zapři sám/a sebe nemusí znamenat totéž, co znič sám/a sebe. Spíš: Přestaň před sebou utíkat a nesnaž se odstranit ze svého života všechno, co je obtížné, jen proto, aby sis mohl/a uchovat iluzi, že žiješ bezpečně. Je to vlastně výzva k pravdivosti na mnoha životních rovinách. Když se mění klima, není to pouze problém ledovců někde daleko. Je to otázka vody, půdy, zemědělství, potravin, migrace, ekonomiky, lidské bezpečnosti, a nakonec i otázka toho, jak chceme žít společně na této planetě. Unést skutečnost takovou, jaká je a umět rozlišit mezi tím, co je v našich rukou, a tím, co v nich není. To je décela možná to, co k nám posílá pisatel skrze věky dnešním evangeliem.

Ještě bych se na chvíli vrátila k Petrovi. Petr se Ježíše snaží zachránit před křížem, přičemž možná zachraňuje především svou vlastní představu o Bohu. Bůh, který může být odmítnut, zraněn a dokonce zabit, je pro nás mnohem obtížnější než Bůh všemocný a bezpečně vzdálený. Ježíš ale nepřichází jako někdo, kdo stojí nad lidským utrpením a shora ho vysvětluje. Vstupuje doprostřed lidské skutečnosti, což je pro mě jeden z nejhlubších významů kříže: Bůh není jen tam, kde se daří a je přítomen také tam, kde člověk neví, co bude zítra. Utrpení nemá poslední slovo.

Dnešní evangelium se nakonec ptá: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“

To je věta, která zní v roce 2026 skoro jako otázka položená celé naší civilizaci. Co když opravdu můžeme získat mnoho a přitom něco zásadního ztratit? Můžeme ještě pořád mít více, co když přitom ale ztrácíme schopnost být spolu? Vzrahovou schopnost na mnoha rovinách –  pozornost k půdě, vodě, krajině? K sobě i druhému člověku? Schopnost snášet nejistotu bez toho, abychom okamžitě hledali viníka? To jsou jen některé z otázek (a kladicky, odpověď si každý hledejme), ke kterým nás vede dnešní příběh.

Křesťanská naděje je docela dost náročná naděje. Je to rozhodnutí žít pravdivě i ve světě, který nemáme pod kontrolou. Pečovat, i když nevíme, zda všechno zachráníme. Milovat, i když víme, že láska nás činí zranitelnými. Pomáhat, i když nemůžeme pomoci všem. Modlit se, i když neznáme odpověď. Jít dál, i když nevidíme celou cestu. Petr chtěl Ježíšovi zabránit v cestě, protože viděl pouze bolest. Ježíš ovšem viděl něco víc, a sice, že ne všechno, co bolí, je od Boha. Ale nic z toho, co bolí, není pro Boha ztracené. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář