Brno Botanická

Kázání na 23.neděli v mezidobí, 7.září 2025, Brno Botanická 1

texty: Gn 48, 11-15/ Deuteronomium 30, 15-20/ Jan 10,10–15

Milé sestry, milí bratři,

dnešní zamyšlení, stejně tak i ostatní zářijová, jako každý rok směřují k péči o Stvoření, k zamyšlení se nad tím, kde v křesťanství nacházíme impulsy k ochraně přírody, světa, jehož jsme součástí, kde žijeme a realizujeme své cesty. V knize Deuteronomium slyšíme tato slova: „Hle, předkládám ti dnes život a dobro i smrt a zlo… vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo, miluješ-li Hospodina, svého Boha, posloucháš-li ho a přimykáš-li se k němu. On je tvůj život a délka tvých dnů.“ (Dt 30,15–20) Tento text je pozváním k rozhodnutí. Nejde o volbu mezi abstraktními možnostmi, ale o volbu každodenní: zda naše jednání bude cestou života, anebo cestou smrti. Platilo to pro Izrael, stojící na prahu zaslíbené země, a platí to i pro nás, ve chvíli, kdy se nás čím dál konkrétněji dotýkají příznaky ekologické krize, změn klimatu. Tohle téma se stává jednou z největších výzev pro lidstvo v 21. století. Jak se v tomto kontextu rozhodnout pro život? Bible nám skrze texty a zkušenost zaznamenanou jak se Starém, tak i Novém zákoně, nabízí tři obrazy, které mohou být vodítkem: obraz správce, zahradníka a pastýře. Správce ví, že to, co má v rukou, není jeho vlastnictví, ale svěřený dar. V ráji dostává člověk úkol „obdělávat a střežit“ zahradu. To není licence k drancování, ale pověření k odpovědnému hospodaření. Správa znamená udržovat rovnováhu, ne vyčerpávat zdroje. V perspektivě Deuteronomia je to právě tato volba: zvolit cestu života, znamená chovat se k zemi jako správce, ne jako vykořisťovatel. Zahradník je ten, kdo pečuje, kdo má ruce v zemi. Nevládne přírodě, ale s pokorou ji sleduje a pomáhá. Zahradník ví, že život nelze urychlit ani naprogramovat, že růst přichází z Boží moci a postupně, díky času a vhodným podmínkám. Péče o zahradu je školou trpělivosti, pokory, pozorování a míry. Když se dnes ptáme, jak zpomalit destruktivní tempo konzumní společnosti, obraz zahradníka nám připomíná, že život je darovaný proces, nikoli produkt, který lze neomezeně vyrábět. I tady Deuteronomium zaznívá jasně: zvolit život znamená pečovat tak, aby mohly růst další generace. Pastýř vede stádo, hledá ztracené, nese slabé. Tento obraz posouvá ekologickou otázku k dimenzi sociální: klimatická krize dopadá nejvíce na ty, kteří ji nezpůsobili – chudé, zranitelné, a také na budoucí generace. Pastýřský postoj vyjadřuje solidaritu. Rozhodnout se pro život neznamená pouze chránit přírodu, ale i pečovat o spravedlnost mezi lidmi. Volba života v Deuteronomiu má totiž komunitní rozměr: nejde o záchranu jednotlivce, ale o život celého lidu a jeho potomků.

Milé sestry, milí bratři, když slyšíme Boží výzvu: „Vyvol si život!“, můžeme ji slyšet i jako výzvu ekologickou. Naše generace rozhoduje, zda předáme zemi jako prostor plný života, nebo jako prostor, kde život dusí devastace prostředí, znečištění vzduchu, vody, úbytek druhů a k životu nevhodné teploty. Každý z nás nemůže změnit celý svět, ale každý můžeme svým postojem volit život: jako správce či správcová, kteří šetří a chrání; jako zahradník, zahradnice, kteří pečují a respektují; jako pastýř/ka, kteří nesou odpovědnost za slabší, vyloučené a ty ještě nenarozené. „Volit život“ dnes znamená přijmout duchovní povolání k udržitelnosti. Ne z povinnosti, ale z lásky k Bohu, který je naším životem, a z lásky k bližním, k těm, kteří přijdou po nás. Kéž nám Bůh, dárce života, dá moudrost i odvahu, abychom dokázali tuto volbu uskutečnit. Amen! 

Kázání na neděli 31.srpna 2025 – Brno, Botanická 1 – 22.neděle v mezidobí

texty: Sr 10, 12-18/ Žd 13, 1-8.15-16/ Lk 14, 1.7-14

Milé sestry, milí bratři,

kritika pýchy a chvála pokory, pohostinnosti, to je téma, které spojuje dnešní tři čtení a je poselstvím této neděle. Jde tu ovšem o víc, než jen o morální ponaučení. Jde o to, co tvoří pevný základ života ve víře, co dává smysl duchovnímu společenství a co člověku přináší radost a svobodu. Starozákonní učitel Sirach říká: „Kořenem pýchy je odpadnutí od Hospodina.“ (Sir 10,12) Pýcha není jen špatná vlastnost, není to jen trochu nafoukané ego. Pýcha je duchovní slepota, která přestává vnímat, že život je dar, který jsme přijali, postavený na vztahu od já k Ty, na přesahu a úsilí o to “být zajedno, být jedno”. Člověk si začne myslet, že se drží vlastní silou, že je sám sobě měřítkem, že mu druzí slouží jen jako prostředek k sebe-potvrzení. A důsledek? „Pán svrhl trůny mocných a posadil na ně pokorné.“ (Sir 10,14) Tedy jinak řečeno – pýcha nemá budoucnost. Není to stabilní projekt. Dříve nebo později se rozpadne, protože ignoruje skutečnost, že život je Boží dar a vztah mezi já a Ty je jeho podstatou. Autor listu Židům na to navazuje, když říká: „Zůstávej v lásce, nezapomínej na pohostinnost, vždyť někteří tím, aniž věděli, přijali anděly.“ (Žd 13,1–2) Vidíme tu jinou logiku než u pýchy. Člověk se nemusí pyšnit, aby byl „velký“. Velikost roste tam, kde se otevíráme druhým. Tam, kde místo sebeprosazení dáváme prostor druhým, kde dokážeme nést bolest, pamatovat na trpící, důvěřovat Bohu, který je stejný „včera, dnes i navěky“ (Žd 13,8). A všimněme si, jak autor listu Židům mluví o bohoslužbě: „Skrze Ježíše přinášejme Bohu stále oběť chvály… a nezapomínejme na dobročinnost a sdílnost.“ (Žd 13,15–16). To znamená, že pravá bohoslužba není izolovaná od života, ale přelévá se do konkrétních skutků. Chvála, která nezanechává stopu v činné lásce, není celá. A pak je tu evangelium. Ježíš je na hostině a všímá si, jak si hosté vybírají přední místa. Posluchačům posléze vypráví své podobenství – kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. A jde ještě dál. Říká: když pořádáš hostinu, nezvi jen přátele a bohaté sousedy, kteří tě mohou pozvat zpátky. Zvi chudé, zmrzačené, chromé, slepé. Pozvi ty, kteří ti to nemohou odplatit. A právě tehdy bude tvá odměna u Boha.

Ježíš tady odkrývá logiku nebeského, božího království, totiž, že nejde o výměnný obchod, ale o dar. Bůh sám takto jedná: zve nás, kteří mu nikdy nemůžeme jeho štědrost vrátit. A my jsme pozváni, abychom tento styl života napodobovali.  Když spojíme Siracha, list Židům a Ježíšovo podobenství, vzniká obraz života, který má pevný základ: Sírachovec varuje před pýchou, neb je to cesta k pádu. Autor dopisu Židům ukazuje, že opravdová bohoslužba je láska, pohostinnost a důvěra v Krista, který se nemění. Pisatel
Lukášova evangelia k tomu přidává – pravá velikost se ukazuje tam, kde prostíráme stůl těm, kdo nám nemají co vrátit. Všechny texty nás volají, abychom se osvobodili od logiky soutěžení a sebeprosazení, a vstoupili do štědrosti daru. Protože v tom je opravdová svoboda, radost, a také nečekaná Boží blízkost. Milí přátelé, v církvi někdy bojujeme s tím, že chceme být „dobře vidět“, chceme mít úspěch, vliv, uznání. Ale dnešní texty nám připomínají, že skutečná velikost společenství se pozná podle jiného měřítka. Jak se v našem společenství cítí slabí, chudí, nemocní nebo třeba osamělí? Mají tady místo? Cítí se pozvaní ke stolu? A platí to i osobně: člověk nemusí být dokonalý, aby byl vzácný. Nemusí mít odpověď na všechno, aby měl u Boha místo. Bůh nás zve právě takové, jací jsme, a tím nám ukazuje cestu, na níž se můžeme navzájem přijímat. A to je povzbudivá zpráva: nemusíme dokazovat svoji hodnotu výkonem ani prestiží. Bůh nás zve. A právě z této jistoty se rodí svoboda jednat s druhými velkoryse, laskavě, nezištně. Boží stůl je dost velký pro všechny, a největší radost panuje, když u něj sedí ti, kdo by sami sebe nikdy nepovažovali za důležité. Dnešní texty nám tedy staví před oči kontrast: pýcha, která člověka izoluje, a pohostinnost, která otvírá dveře k Boží radosti. A volají nás, abychom si zvolili tu druhou cestu: cestu otevřenosti, důvěry a vděčné lásky. Protože právě v ní zakoušíme, že Ježíš Kristus je „týž včera, dnes i navěky“ – a že jeho pozvání k hostině platí i pro nás. Amen! 

Kázání na 21.neděli v mezidobí – 24.srpna 2025, Brno, Botanická 1

texty: Izajáš 58, 9b-14/ Židům 12, 18-29/ Lukáš 13, 10-17

Milí bratři, milé sestry,

dnešní biblické texty nás zvou k tomu, abychom se podívali na jednu velkou otázku: Co je pravým středem bohoslužby a života s Bohem? Na první pohled spolu ta čtení, která jsme slyšeli, úplně nesouvisí, vyznívají velmi různě. Izajáš volá Izrael k obnově – ne skrze obřady, ale, skrze soucit a spravedlnost. Autor listu Židům staví před oči rozdíl mezi hrůzou Sinaje a slávou Siónu – mezi Bohem, k němuž se nelze přiblížit, a Bohem, který nás přijímá skrze Krista. A evangelista Lukáš ukazuje Ježíše, jak uzdravuje ženu, která byla osmnáct let sehnutá k zemi, a tím vyvolává spor o to, co se smí nebo nesmí dělat v sobotu. Zdánlivě tři odlišné příběhy. Ale ve skutečnosti se jimi táhne jedna společná nit: Bůh nás volá od pouhé formy k živému setkání, od povinnosti k osvobození, od vnějších pravidel k vnitřnímu smyslu.

Prorok Izaiáš říká: „Přestaneš-li ukazovat prstem a mluvit ničemně, dáš-li lačnému, po čem touží, tehdy v temnotě zazáří tvé světlo…“ (Iz 58,9). Skutečná bohoslužba nezačíná v chrámu, ale ve vztahu k bližnímu. Smyslem víry je, aby skrze nás proniklo světlo – ne skrze naše zbožné formy, ale skrze otevřené srdce a ruce. V dopise Židům se pak přidává dimenze, kterou by Izajáš ještě neviděl: my jsme nepřišli k hoře, která děsí, ale k hoře, kde stojí sám Kristus. Bůh, který se kdysi zdál nepřístupný, se nám stal blízkým. Ale právě proto je to setkání tím vážnější. Autor mluví o „otřesu všeho“, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. To znamená, že i naše víra by měla projít reflexí, filtrem: co je jen lidská tradice, co je jen návyk, co je jen fasáda – to všechno se jednou otřese. Co obstojí, je jedině láska a vděčnost tomu, jež nás přesahuje. A v evangeliu vidíme, jak to vypadá prakticky. Žena, která byla ohnutá k zemi – neschopná zvednout hlavu – se setká s Ježíšem. A Ježíš ji uzdravuje v sobotu. Naráží tím na zákoníky, kteří v sobotě viděli zákaz práce. Ale Ježíš ukazuje, že smyslem soboty není zákaz, ale osvobození: je to den, kdy člověk smí povstat, nadechnout se, postavit se rovně. Sobota tedy není o přerušení aktivity, ale o znovuobnovení života. Bůh nechce člověka svázat, ale uvolnit. To, co se v Izajášově době řeklo jako „dej lačnému, po čem touží“, se v Ježíši naplňuje konkrétně – dej člověku svobodu stát se znovu lidským.

A tak se nám nakonec smysl textů spojuje. Izajáš říká, že pravou bohoslužbou je svoboda pro bližního. List Židům říká, že pravá bohoslužba je to, co obstojí i při otřesu světa. A Lukáš říká, že pravá bohoslužba je radost z toho, že Bůh staví člověka zpět na nohy.

To vše se sbíhá v jednom bodě: víra není únik z reality, ale způsob, jak být v realitě více přítomen. Jak být člověkem, který nese světlo, který se nebojí otřesů, a který dokáže stát zpříma. A také pomoct druhým k tomu samému.

Milí přátelé, dnešní texty nás zvou k tomu, abychom se nespokojili s formou víry. Formy jsou důležité, ale nesmí se stát vězením. Bůh je „oheň stravující“ (Žd 12) – stravuje všechno prázdné, aby zůstalo to opravdové. A tak když se scházíme k bohoslužbě, mějme na paměti, že největší chválou Boha není jen píseň, ale také čin soucitu. Největším odpočinutím není jen přestat něco dělat, ale dát druhému prostor, aby se nadechl. A největším svědectvím víry není bezchybně dodržený řád, ale život, který obstojí i tehdy, když se všechno kolem otřásá.

Amen.

Kázání na neděli 17.srpna 2025 – Brno, Botanická 1

texty: Iz 61/ Zj (11,19 – 12,6.10)/ L (1,46–55)

Sestry a bratři,

každý z nás zná situace, kdy se zdá, že temnota vítězí – ať už ve světě, nebo v našem srdci. Možná sledujeme zprávy a máme pocit, že zlo má navrch. Nebo prožíváme osobní období, kdy se ptáme: „Kde je Bůh?“ Biblický text z knihy proroka Izaiáše, 61.kapitoly nás vede k jiné perspektivě – k pohledu víry, která umí vidět Boží vítězství i uprostřed zápasu.

Prorok volá: „Radostně jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oděl rouchem spásy…“ Izajáš píše v době, kdy Izraelci ještě nevidí plné naplnění Božích slibů. Přesto zpívá. Jeho radost není založena na aktuální situaci, ale na jistotě Boží věrnosti. Obraz roucha spásy a pláště spravedlnosti vyjadřuje identitu, kterou nám dává Bůh, něco, co nám okolnosti nemohou vzít. Jan v knize Zjevení (11,19 – 12,6.10) maluje obraz ženy oděné sluncem, pronásledované drakem. Tato žena symbolizuje Boží lid, ale můžeme v ní zahlédnout i Marii, která nese Mesiáše do světa. Drak představuje sílu zla, která se snaží zničit Boží dílo už u jeho zrodu. Ale Bůh má vždy připravený prostor ochrany. A zaznívá mocný hlas: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha…“

To je jistota víry: i když boj trvá, výsledek už je rozhodnut, vítězství patří Bohu.V 1.kapitole u Lukáše (1,46–55) zpívá Maria svůj Magnificat v okamžiku, kdy se její život obrátil vzhůru nohama. Je mladá, z obyčejné vesnice, bez postavení. Těhotná – a to za okolností, které mohou vyvolat odsouzení a nepochopení. A přesto zpívá. Ne proto, že má všechno vyřešené, ale proto, že ví, kdo je Bůh: Bůh, který se sklání k pokorným, Bůh, který staví mocné z trůnů a povyšuje ponížené, Bůh, který má paměť a plní své sliby. Maria je tichá, ale není pasivní. Je vnímavá, ale také odvážná. Přijímá úkol, který je lidsky nemožný, protože ví, že na něj není sama. Její chvála je prorocká, je to zpěv, který vyhlašuje převrácení mocenských poměrů a nastolení Boží spravedlnosti. Pro nás dnes může být Maria obrazem víry, která nezavírá oči před těžkostmi, ale zároveň odmítá nechat si vzít radost. Její Magnificat je radikální výrok: Bůh už jedná, a proto můžeme zpívat ještě dřív, než uvidíme plné naplnění. Všechny tři zmíněné texty spojuje jeden princip: radost a chvála nejsou výsledkem vyřešených okolností, ale reakcí na Boží věrnost. U Izajáše je to radost z Božích zaslíbení, i když ještě nejsou vidět. V knize Zjevení jistota vítězství, i když jsme uprostřed zápasu. U Marie chvála uprostřed nejistoty, protože Bůh už jedná. Dnes, kdy je snadné propadnout strachu a cynismu, nám Marie připomíná: radost je možná i teď. Ne proto, že by svět byl dokonalý, ale proto, že Bůh je věrný. Boží vítězství není otázkou „jestli“, ale „kdy“. Radost víry může předběhnout viditelné řešení. Maria nás učí odvaze chválit už teď, protože Bůh je věrný svým slibům.
Pane, dej nám oči, které vidí Tvé vítězství i uprostřed boje. Dej nám hlas, který Tě chválí, i když nevidíme všechny odpovědi. Uč nás radosti Marie – radosti, která se rodí z důvěry v Tebe. Amen.

Kázání na neděli 10.srpna 2025 – Brno, Botanická 1

texty: Gn 15, 1-6/ Žd 11, 1-3.8-16/ Lk 12, 32-40

Bratři a sestry,

žijeme ve světě, kde jsme v určitém smyslu posedlí jistotami. Pojistky máme téměř na všechno, chceme mít všechno pod kontrolou. Třeba zdravotní a sociální pojištění jsou skvělé výdobytky moderní společnosti, život jako takový, štěstí, smysl, dlouhověkost apod. si stejně ale pojistit nemůžeme. Jistíme se mnoha opěrnými body, přesto – uvnitř sebe samých jsme často nejistí. A právě do takového světa zní dnes Boží slovo o víře, která není o 100% plánu a pojištění, ale o důvěře. Důvěře v toho, kdo nás vede i přes neznámé území.

Abram, jak jsme slyšeli, měl problém. Stárnul, neměl potomka, s jeho rodem to nevypadalo nadějně. A přesto mu Bůh řekl: „Podívej se na nebe a spočítej hvězdy. Tolik bude tvého potomstva.“ Abram nevěděl, jak se to stane. Ale věřil tomu, kdo to slíbil. Věřil Hospodinu. Víra není pocit, že „to nějak dopadne“. Víra je rozhodnutí důvěřovat Božímu slovu, i když logika, matematika říká opak. Autor listu Židům napsal: „Víra je podstata toho, v co doufáme, a důkaz toho, co nevidíme.“ A pak připomíná: Abraham odešel, aniž věděl, kam jde.

To je víra – nemít mapu, ale mít vztah. A vědět, že to nejlepší je ještě před námi, když jdeme s nadějí. To dává smysl našim krokům tady a teď. Ježíš říká: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“ Bůh není neochotný dárce. On chce dát. A tak i proto víra není pasivním čekáním, ale aktivní připraveností. Žít tak, aby nás Boží příchod nezastihl v duchovním spánku. Být připraven/a znamená žít v očekávání, protože víme, komu patří budoucnost. Abram nám skrze čas a prostor svým příběhem říká: víra se rodí v mezeře mezi Božím zaslíbením a naší realitou. A autor dopisu Židům se připojuje: víra je dlouhá cesta, kde směr dává naděje. V naší době, posedlé kontrolou, je víra radikální svoboda – ne proto, že víme všechno, ale protože víme, komu patříme.

A tak Tě, Bože, prosíme, nauč nás vidět hvězdy i v noci. Dej nám odvahu vykročit, i když nevíme přesně kam. A udržuj naše srdce připravené – ne strachem, ale radostí, že patříme Tobě. Amen. 

250803_Kázání na 18.neděli v mezidobí, 3.srpna 2025, Botanická 1, Brno

texty: Kaz 1, 2.12-14; 2, 18-23 /Kol 3, 1-11 /Lk 12, 13-21

Bratři a sestry,

zkusme si na úvod dnešního zamyšlení prvně položit otázku, kterou si možná mnozí klademe častěji, než by kdo čekal: „Na čem v životě opravdu záleží?”Je to otázka, která jde napříč společností, i věkovým spektrem – ptáme se – ať filozof, manažer, lékařka, umělec, maturantka, farářka .…a ptal se, ptá taky autor starozákonní knihy Kazatel. U něj čteme: „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ (Kaz 1,2) Není to trochu depresivní čtení a zjištění? Zvlášť když víme, že to píše někdo, kdo získal v životě moudrost, bohatství, moc i slávu. A přesto, když se ohlíží zpět, nakonec říká: „Nic z toho nemá trvalou hodnotu.“ Takový vzkaz z dávných časů nevěstí nic dobrého, zdálo by se. Co to znamená pro nás, lidi žijící teď a tady, v 21. století – v době technologií, zdánlivě nekonečných možností, mocné civillizace, osobního rozvoje a kariérního růstu? Ale také v době nejisté, tekuté, nabízející mnoho možností, v mnoha směrech ovšem obnažující křehkost (eko)systémů a lidské pospolitosti, zdánlivé rovnosti?

V knize Kazatel (2,12–14) čteme dále tato slova: „Viděl jsem, že moudrý má výhodu před bláznem, stejně jako má výhodu světlo před tmou.” Jenže: I moudrý i blázen nakonec umřou stejně, oba odejdou, oba na té poslední cestě vypadají stejně (pokojně). A co pak tedy zůstane? Možná frustrace, že výsledky našeho života stejně jednou předáme někomu jinému, kdo s tím možná nebude zacházet moudře. Tahle zkušenost nás dnes, ještě za života, může drtit, demotivovat. Snažíme se, jak umíme, možná studujeme, pracujeme, šetříme, plánujeme, žijeme podle nejlepšího vědomí a svědomí – a přesto nás přepadne myšlenka: „A co když to všechno vlastně k ničemu není?“ Starozákonní Kazatel není cynik – je “pouze” realista. Je ochoten si připustit bolestivou pravdu: bez něčeho vyššího, přesahujícího, bez Boha všechno ztrácí smysl. I to největší lidské úsilí. Bez nějaké nadstavby, bez lásky, prolínající se naším dílem a odkazem, všechno je pak nakonec marnost. To, co skutečně zůstává, je láska, kterou jsme vtělili do našich slov a činů, kterou jsme dali, pustili od já k Ty … 

Ježíš v dnešním podobenství navazuje na stejné téma. V podobenství čteme, jak se jej někdo zeptá, resp. ponoukne, poprosí: „Mistře, řekni mému bratru, ať se rozdělí o dědictví.“ Ježíš ale nechce řešit právní spor – místo toho vypráví příběh: Boháč má hojnou úrodu. Tak si pomyslí: „Postavím větší sýpky. A pak si budu říkat: Máš všechno. Užívej si.“ Ale Bůh mu do toho “hodí vidle”, když říká: „Blázne! Ještě této noci přijde tvůj život ke mně. A komu to všecho zůstane?“ Tady už to není nihilismus jako u Kazatele – tady přichází varování: „Tak dopadne ten, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“ Je to zajímavé: Bůh tomu člověku nevyčítá, že je bohatý. Ale že žije, jako by byl věčný, nesmrtelný – že nepočítá s tím, že jeho život má své hranice. A že nemyslí na něco “za” tím vším pozemským. 

Apoštol Pavel navazuje ve svém dopise Koloským, který jsme slyšeli ve druhém čtení, jinak: „Jestliže jste s Kristem vzkříšeni, hledejte to, co je nahoře.“ To neznamená, že máme žít jen „duchovně“ a neřešit reálný svět, pozemský život. Naopak – znamená to žít tento svět z perspektivy věčnosti. Kristus, láska dává smysl tomu, co se jinak jeví jako marné. A pak Pavel říká velmi konkrétně, co z nás má umřít: hněv, chamtivost, sobectví, smilstvo, modloslužba. A co má naopak ožít? Soucit, pokora, láska, nová identita v Kristu.

Zkusme si v duchu dnešních příběhů odpovědět na otázku: Co je mojí sýpkou, zajištěním? Co dnes představuje „sýpky“ z podobenství? Jsou to třeba naše profily na Instagramu, Facebooku? Snaha mít dokonalý životopis na LinkedInu? Dům, auto, dostatek peněz na kontě a z toho plynoucí pocit svobody a nezávislosti? Mít se čím pochlubit kamarádům? A pak taky – co nás tíží jako Kazatele? Cítíme, že to, co děláme, je možná marné? A konečně: Kde hledáme smysl? Je to v úspěchu, v uznání, ve vztahu, v dosažení ideálu – nebo ve vztahu s tím, kdo tě zná, stvořil a miluje?

Sestry a bratři, marnost se mění ve smysl, když… když poznáme Krista, lásku bez podmínek, která prostupuje tento svět. Když přestaneme žít jen pro dočasné věci a začneme hledat to, co je trvalé, skutečné, hluboké. Neznamená to opustit svět – ale milovat svět Božím pohledem. Neznamená to vzdát se práce – ale nečekat od ní spásu. Neznamená to přestat snít – ale dát své sny Bohu, který dává nový smysl i starým věcem.

Bože, prosíme Tě,
nauč nás vnímat marnost jako pozvání k hledání smyslu u Tebe.
Nedovol, abychom žili jen pro sýpky, úspěch nebo uznání.
Ukaž nám, jak být skutečně bohatí před Tebou.
Dej nám srdce, které bude hledat to, co je očím neviditelné, leč správné – a žít toto nalezené tady a teď.
Amen.

Kázání na neděli 13.července 2025, Brno Botanická 1

texty: Dt 30,10-14/ Kol 1,15-20/ Lk 10,25-37

Sestry a bratři,

máte někdy pocit, že byste chtěli, aby vám někdo dal přesný návod na život? Jak dosáhnout toho, co si přejeme, jak žít bohatý a smysluplný život? Něco jako „duchovní, životní GPS-ku”, navigaci – kam jít, co dělat, jak se rozhodnout? V dnešním světě je tolik možností, názorů a hlasů, které si často protiřečí. Nárokují si naší pozornost, směr. A někdy i v církvi slyšíme tolik různých výkladů, že si můžeme začít říkat: “Co je vlastně to správné? Co po mně Bůh chce?” Nakonec ta mnoholičnost může působit jako brzda, člověk neví, kterému hlasu vlastně naslouchat.Starozákonní knihaDeuteronomium (30,10-14) přichází s nečekanou odpovědí. Neříká: „Musíš jít do nebe, abys zjistil, co je Boží vůle.“ Ani: „Pošli někoho přes oceán, ať ti přinese odpověď.“ Ne. Říká něco jiného: „To slovo je ti velmi blízko – ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je naplnil.“ (Dt 30,14) To znamená: tu odpověď už vlastně víš. Už to máš v sobě. Navigaci máš v sobě. V Lukášově evangeliu se setkáváme se zákoníkem – expertem na Bibli, teologem, který se chce Ježíše chytře zeptat: „Mistře, co mám dělat, abych měl život věčný?” Jinými slovy – ptá se, co má dělat, aby si pro sebe zajistil do budoucna to nejlepší.Ježíš mu odpovídá protiotázkou: „Co čteš v Písmu?” A ten muž, učenec, cituje správně: Miluj Boha celým srdcem a svého bližního jako sebe. A pak přichází druhá otázka, která všechno odstartuje: „A kdo je můj bližní?“ Jinými slovy: „Koho přesně musím milovat? A kde je hranice?“ A Ježíš odpovídá příběhem, který nejen posouvá tu hranici, ale úplně jí bourá. Představte si ten výjev: Člověk cestuje z Jeruzaléma do Jericha. Je přepaden, zbit a ponechán napospas. Napůl mrtvý. První kolemjdoucí – kněz. Reprezentant víry. Přechází na druhou stranu. Druhý – levita. Pomocník v chrámu. Také se vyhne. Třetí – Samaritán. Cizinec. Heretik v očích Židů. Ale právě on se zastavuje, sklání, pečuje a pomáhá. Riskuje čas, peníze, bezpečí. Tohle není jen příběh o laskavosti. Je to radikální obraz Boží lásky, která nezná hranice. Je to kritika náboženství, které zná správná slova, ale neumí milovat konkrétního člověka v nouzi. Vrátíme-li se zpět k Deuteronomiu: Slovo je blízko. V řečtině Nového zákona je pro „slovo“ použit výraz “logos” – a víme, že Slovo se stalo tělem v Ježíši. Tedy: Slovo, které máme v srdci, se má stát skutkem. Má být vidět. Zákon, milost, víra – nejsou teorie. Jsou to základní věci, postoje, znalosti, které mají měnit náš způsob, jak se chováme k druhým lidem. A tak Ježíš říká: „Jdi a jednej také tak.“ Neříká: „Jdi a rozvažuj nad tím hluboce teologicky.” Neříká: „Jdi a udělej analýzu problému.” Říká: Jednej. Udělej první krok. Když čteme tohle podobenství dnes, nestačí si říct: „Hezký příběh.” Musíme se ptát: Kdo je dnes tím, kdo leží zbitý u cesty? Možná uprchlík, který utíká před válkou a čeká, jestli se Evropa otevře. Možná LGBTQ+ člověk, kterého jeho vlastní církev nebo rodina odmítla. Možná někdo bez domova, kterého obcházíme cestou do obchodu. Možná spolužák, kterého si nikdo nevšímá. Nebo člověk, co trpí depresí. A možná je to někdo v každém z nás – naše vlastní zraněné já. I vůči sobě máme být milosrdní. Někdy je těžší být milosrdný k sobě než k druhým. Ale i to je součást evangelia – láska k bližnímu jako k sobě samému. Zkusme si položit pár osobních otázek: Kdy naposledy jsem si všiml/a člověka v nouzi – a opravdu něco udělal/a? Kdy jsem naposledy jednal/a proti své pohodlnosti? Kdy jsem někoho viděl/a trpět a řekl si: „Tohle není můj problém.“ Kdo je pro mě „Samaritán“ – někdo, od koho bych nečekal/a pomoc, ale on mi pomohl? Ježíš nás nevolá ke složitým náboženským rituálům. Volá nás ke konkrétní lásce. Takové, která vidí, soucítí, zastaví se a jedná. To Slovo – ta výzva – není někde v oblacích. Je v člověku, je v nás. Tak jako se Samaritán zastavil a sklonil k zraněnému, tak se Bůh sklání k nám. A zve nás, abychom to dělali taky. Až dnes vyjdeme ven… zítra třeba do práce, až potkáme někoho v nouzi… neptejme se, kdo je náš bližní. Ptejme se: komu se můžeme stát bližním my. Jděme. A jednejme také tak. Amen. 

Kázání na neděli 6.července 2025 – Památka Mistra Jana Husa, Brno Botanická 1

Text: Jan 8,31–32: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“

Bratři a sestry v Kristu,

dnes si připomínáme postavu, která neoddělitelně patří k naší církvi, stejně jako k české zemi – Mistra Jana Husa. Jeho touhu následovat Krista, být věrný evangeliu a hledat pravdu. V dějinách byl Mistr Jan pro jedny mučedník pravdy, pro druhé kazatel rozkolu. Dnes, v době, kdy se církve učí hledat smíření, se Husův příběh stává výzvou pro všechny – nejen jako historická událost, ale jako duchovní zrcadlo. Jaký vztah máme k pravdě? Co pro nás znamená svědomí? A co je vlastně jednotou církve? Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8,32) A zároveň říká: „Já jsem pravda.“ (Jan 14,6) To je klíč, který otevírá Husovu víru i teologii. Když Jan Hus hovořil o pravdě, neměl na mysli nějaký intelektuální koncept, nebo ideologii. Jeho „pravda“ nebyla politickým heslem ani logickou formulí – byla tím, co poznal ve vztahu k Bohu. Byl přesvědčen, že pravda má tvář – tvář Ježíše Krista. A právě proto o ni stálo za to bojovat. Nedávno zesnulý teolog a pedagog HTF UK Ctirad Václav Pospíšil ve své knize Husovská dilemata ukazuje, že Hus nehledal „novou pravdu“, ale obnovu církve podle Kristova evangelia. Pravdu vnímal jako něco, co není naše, ale co nás přesahuje – jako dar, který Bůh svěřuje člověku, aby podle něj žil. A právě v tom je jeho svědectví aktuální i dnes. V době relativizace pravdy, manipulace s fakty a názorových bublin potřebujeme znovu objevit, že pravda není to, co nám vyhovuje, ale to, co nás přivádí blíž k Bohu – i když to bolí. Druhou silnou rovinou Husova života je jeho vztah ke svědomí. Pospíšil výstižně ukazuje, že Hus nebyl fanatik ani revolucionář posedlý vlastní pravdou. Byl to člověk hlubokého duchovního zápasu. Trpěl tlakem autority, bolestí z rozdělení, ale především nesmírným napětím mezi poslušností církvi a věrností svému svědomí. A právě svědomí – tichý, ale neústupný hlas – se pro Husa stalo místem setkání s Bohem. V Kostnici řekl: „Kdyby mi byla ukázána chyba na základě Písma, jsem připraven se jí vzdát. Ale proti svědomí nemohu jít.“

To není výraz pýchy, ale výraz odpovědnosti. Svědomí v křesťanském pojetí není „názor“, ale prostor, kde Bůh jedná. Je to hlas Ducha svatého v nitru člověka. Mít úctu ke svědomí druhých – i tehdy, když se neshodneme, to je náš veliký úkol. Dnes jsme svědky toho, jak se svědomí mnohdy umlčuje – ve jménu efektivity, loajality, nebo strachu. Ale Hus nás učí, že křesťan, který zradí své svědomí, ztrácí vnitřní svobodu. A že svědomí je třeba formovat – modlitbou, Písmem, společenstvím, pokorou. Jedním z nejbolestnějších momentů Husova příběhu je skutečnost, že jeho smrt přispěla k rozdělení církve. Smrt Jana Husa je jizvou na těle církve – ale jizva může být i místem, kde začíná uzdravení.

Dnes víme, že Hus nechtěl rozdělit církev. Chtěl ji obnovit. V tom byl prorokem, ale pro tehdejší církev tedy představoval i nebezpečí. Každá instituce má sklon chránit samu sebe. Ale Kristova církev je povolána chránit Krista – nikoli sebe samu. Jednota církve, ke které nás Kristus volá, není jednota formální. Není to jednota liturgií, ale jednota lásky. Není to jednota beze sporů, ale jednota, která přetrvá i uprostřed různých názorů – protože Kristus je nad nimi. Ekumena, mezicírkevní dialog, vztahy, které dnes ve společenstvích žijeme, jsou způsobem křesťanské existence – cestou pokory, naslouchání, společné modlitby a vzájemného uznání. Mistr Jan Hus zde má své místo jako most. Husova osobnost nám může být blízká i dnes, oslovit nás. Třeba i tím, abychom se nechali vést jeho zápasem – hledali pravdu, formovali svědomí a usilovali o jednotu. Jeho odkaz lze nést dál, tehdy, když naše slova budou pravdivá, naše svědomí bdělé a naše společenství otevřené. Za Husovými slovy: „Bože, dej, ať stojím v pravdě, i kdybych měl ztratit všechno – jen ne Tebe“ je touha po životě v Kristu, po životě naplněném, smysluplném. To je něco, co vlastně hledáme všichni, každý svou cestou a ve své době. Amen!

Kázání na neděli 29.června 2025 – Husův sbor, Botanická 1, Brno

texty: 1. Královská 19, 15-16.19-21/ Galatským 5, 1.13-25/ Lukáš 9, 51-62

Bratři a sestry,

začaly letní prázdniny, pro mnohé čas volna, odpočinku, vyvázání se z různých povinností a rytmů většiny roku. Možná, že to cítíte, alespoň někteří, jako určité osvobození se. Téma svobody se prolíná i dnešními texty z Písma, které jsme vyslechli. Když slyšíme slovo svoboda, možná si představíme příležitost dělat, co chceme – rozhodovat se bez omezení. Bible dává svobodě ještě další rozměr. Dnešní texty nám ukazují, že svoboda není jen o „neomezených volbách“, ale o nasměrování našeho života – ke službě, lásce a odvaze jít za Ježíšem, Kristovou cestou i tehdy, když to není jednoduché. Pavel píše Galatským (5,1): „Ke svobodě nás osvobodil Kristus… Jen nemějte svobodu jako záminku k prosazování sebe, ale služte si navzájem v lásce.“ To je silná výzva. Kristus nás neosvobodil, abychom si žili jen pro sebe, ale abychom se otevřeli druhým. Abychom hledali cestu od JÁ k TY. Pavel pak popisuje „ovoce Ducha“ – lásku, radost, pokoj, trpělivost… To nejsou pravidla, která musíme splnit, ale znamení, že jsme Bohu blízko. Že v nás jeho Duch žije. Každý si můžeme položit otázky: Jak vypadá moje svoboda? Je to svoboda k lásce, nebo jen ke „komfortu“? A co je skutečná svoboda? Co znamená se osvobodit? Naplňovat dvojpřikázání lásky, kterého se tu také dotýkáme – miluj bližního svého, jako sebe sama? Markových slov o tom, že “dva budou jedno” – tedy “dopřát sobě” svobodu tím, že se učíme být sami sebou – jak uvnitř, tak navenek, že jsme autentičtí, sví? Když jsem se před téměř dvaceti lety rozhodovala pro duchovní službu, znamenalo to mimojiné vstoupit do komunity, kde jsem nikoho neznala. Do prostředí, které mi nebylo vlastní. Před přijetím kněžského svěcení přišly i pochybnosti – co když si se společenstvím nesednu? Co když to není pro mě? V hlavě mi běžely různé „záchranné plány“ – vždycky mohu odejít, do první farnosti nastupuji beztak jako zástup za mateřskou, tak je to jen na chvíli a pak se uvidí …. ale jak psal Carl Gustav Jung “ to, co nechceme tak úplně přijmout, to, čemu se vyhýbáme, to je často tím, co nám nejvíc ukazuje cestu”. Co když tam, kam se nám nechce, co když právě tam a k tomu nás Bůh volá – a naše pochybnosti nejsou překážka, ale křižovatka? Buď se otočíme zpět, nebo půjdeme dál. Tehdy jsem se rozhodla do služby vstoupit. A bylo to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí mého života – nejen kvůli tomu, co jsem dělala a dělám, ale i kvůli tomu, kým jsem se při tom stávala, jak mě služba měnila a mění. Nelituju jediného dne na této cestě. Mimojiné mě v rozhodnutí tehdy posílil právě verš z evangelia podle Lukáše – „Nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království.” Jinými slovy – když se jednou rozhodneš, tak už se neohlížej zpět a jdi.Ježíš nás nezve ke snadné cestě. Ale k plné cestě. Zve každého z nás na vlastní autentickou cestu. Co nás na cestách spojuje, jsou právě i dary Ducha, “ovoce darů Ducha” – odvaha k lásce, radosti, pokoji, trpělivosti …. Co nás od toho drží zpět? Strach, pochybnosti, lenost, minulost, kterou si neseme? A kčemu cítíme, že nás Bůh zve? K jaké cestě? Někomu odpustit, něco nového začít, pomoci někomu, ozvat se, postavit se za pravdu, za sebe, dodat si odvahu? Dnešní svět nabízí spoustu možností. Ale skutečná svoboda není jen o tom, co všechno můžeme, ale k čemu jsme ochotni se nechat vést. Kristus nás zve k životu svobody – svobody, která slouží, miluje a přináší ovoce Ducha. 

Bože, děkujeme ti za svobodu, kterou nám dáváš skrze Ježíše.
Pomoz nám nenechat se svázat strachem, pochybností nebo minulostí.
Dej nám odvahu jít vpřed – cestou lásky, služby a víry.
Ať v našem životě roste ovoce tvého Ducha.
Amen.

Kázání na neděli 22.června 2025 – bohoslužby v rámci festivalu PRIDE Brno

texty: Galatským 3,28/ Marek 4,38–39

Milí přátelé, sestry a bratři,

někdy bychom si asi přáli, aby víra byla jako tichý přístav – bezpečný, stálý, klidný. Jenže i víra se často žije uprostřed bouře. A možná právě proto Marek vypráví příběh o učednících na rozbouřeném jezeře. Jsou vyděšení, loď se zmítá, voda stoupá, a Ježíš? Spí. A oni křičí: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Ten výkřik známe i my. „Bože, je ti jedno, co se děje? Vidíš nás vůbec? Vidíš mě?“ Mnozí jsme zažili takovou bouři – ne tu na moři, ale v sobě. Bouři v podobě nečekaných událostí, se kterými jsme si nevěděli rady. Bouři v podobě nepřijetí. Strachu, že někam nepatříme. Že jsme jiní. Že kvůli své identitě, orientaci, minulosti nebo svým pochybám, hledání prostě nebudeme mít místo mezi ostatními. Někdy z různých stran slyšíme, že Boží láska má hranice – a že někdo už je za ní. Ale právě do těchto našich bouří zaznívá Ježíšovo slovo: „Zmlkni, utiš se.“ Ježíš nemluví jen k vlnám a větru. Mluví i k našim vnitřním bouřím – ke strachu, že nejsme dost dobří. Ke křiku odmítnutí. K nejistotě, jestli Bůh opravdu miluje každého. A on říká: „Ano. Miluji tě. Jsi v bezpečí. I když to teď necítíš.“ Opakovaně, přes všechny různé bouřky a bouře našich životů jsme ujišťováni o tom, že se můžeme bez obav přimknout k Bohu, ke Kristu, který působí jako maják. Je světlem. Dává naději a přijetí. Napadá mě v této souvislosti zmínit ještě Zachea, muže, který zažil Boží lásku a přijetí v neklidu vlastního života. Zacheus byl člověkem, který byl pohrdaný, izolovaný, ostatní ho odsoudili. Byl bohatý, ale nebyl šťastný. Společnost mu nedávala místo, cítil se nepatřičně. Ježíš o něm ale věděl, viděl ho. A nešel mu kázat, nešel ho napravit. Šel k němu na návštěvu. Sdílel s ním chléb, jeho domov, blízkost. Zacheus zažil přijetí. Ježíš vstupil do Zacheova domu i života, protože Bůh hledá každého člověka. Apoštol Pavel to pak shrnuje slovy, která nemají být jen teologickým tvrzením, ale programem života duchovního společenství: „Všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ To „jedno“ neznamená, že jsme stejní. Neznamená to smazání naší jedinečnosti. Znamená to, že naše rozdílnosti nejsou překážkou lásky.
V Kristu není rozdíl mezi tím, kdo má jasnou víru a tím, kdo hledá. Mezi tím, kdo je cis nebo trans. Mezi těmi, kdo mají „správné“ názory a těmi, kdo se ptají. Protože v Božím srdci nejsou oddělené sektory – je jen prostor pro každého. Možná jsme v církvi někdy zažil zklamání. No, spíš určitě. Možná se ptáme, jestli sem vůbec patříme. Možná jsme unavení z toho, že pořád musíme něco vysvětlovat, obhajovat se, skrývat nebo bát. Ale všem, kdož chtějí slyšet zní slova: Patříme sem. Jsme viděni. Jsme vzácní. Kristus přichází – ne jako soudce, ale jako ten, kdo utišuje každou bouři a říká: „Dnes chci být právě u tebe doma.“ Amen!