První čtení: Genesis 9,8-17 / Druhé čtení: 1. Petrův 3,18-22 / Evangelium: Marek 1,9-15
Bratři a sestry,
Popeleční středou začala tento týden postní doba. Čas, který je v Písmu vyjádřen čtyřiceti dny Ježíšova pobývání na poušti. Symbol pouště se v Bibli objevuje poměrně často, stejně jako počet čtyřiceti. Čtyřicet let izraelský lid putoval ze země otroctví do zaslíbené země svobody, čtyřicet dní šel Eliáš na horu Choréb. Poušť je místem, kde se lze učit skrze zkoušky, kde lze zakusit transformaci, zahájit proměnu. Poušť, v tradici přírodních národů, byla a je vnímána jako místo démonů. V tom smyslu, že člověk je na poušti, místě v jistém smyslu pustém, vystaven sám sobě. Z našeho nitra se mohou začít ozývat věci, které v sobě mnohdy chceme umlčet, potlačit – a sami víme, čím. Jenže na poušti, místě, které je chudé na vnější podněty, když jsme odstřiženi od okolního rozptýlení, se v nitru člověka může začít ozývat ven mnoho vytěsněného a potlačeného. V tichu samoty a bez stimulace vnějších vzruchů jsme konfrontováni s naším já, našimi stíny a člověk se s nimi/se sebou dřív či později potká. Výsledkem tohoto setkání, někdy možná až zápasu, je, že můžeme odkrýt to, co je pravé, to, co nás otevírá slyšení Božího hlasu. Na poušti se nám zpřítomňuje pravda a podstata bytí, a také to, kým skutečně jsme – milovanými dětmi božími.
Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu, byl vyveden na poušť, kde ho mezi dravou zvěří andělé obsluhovali. To je zajímavý kontrast, dravá zvěř a obsluhování anděly. Ten text nám zřejmě říká, že se máme pokusit rozlišit hlasy “divokých zvířat” (našich pudů a agresí), toho, co nás – naše smýšlení a jednání – má tendenci někdy přespříliš ovlivňovat a co je nějakým způsobem nespoutané, dominující, znesnadňující empatii a přesah od já k Ty … a to proto, abychom mohli zaslechnout i ten druhý, boží, tichý, ale o to víc důležitý, hlas. A abychom mohli být “obsluhováni anděly”, tj.spojili se s tím božským v nás.
Italský režisér Feredico Fellini natočil v roce 1978 satirický film “Zkouška orchestru”, ve kterém líčí hudební zkoušku jednoho chrámového tělesa. Dirigent souboru vede početné hudební uskupení, ze kterého je ovšem naprosto bezradný. Neladí to, lidé nespolupracují. Největší neplechu mu na začátku dělá kvarteto houslí, které se ne a ne sladit do jedné tóniny. Co za tím vězí, ptá se rozzuřený dirigent? Když se k jeho velké radosti kvarteto uklidní, tak se pro změnu ozve jiná část orchestru. A pak třeba trumpetista, který si nesmí nechat ujít fotbalové utkání svého oblíbeného týmu…. Nakonec to vypadá, že se situace uklidní a dirigent snad i dozkouší, co je třeba, když v tom do chrámu přiběhne dotěrná novinářka, která by ráda vyzvěděla vše ze zákulisí. Ke slovu se tady snaží dostat opravdu každý, bez ohledu na druhé a společný zájem … chaos, ego, babylónská věž … Napadl mě tento příměr, film, jako metafora pro to nezkrotné v nás. Pro ty pudy, touhy, vášně, “naší pravdu”, pro to vše, co posiluje naše ego a nenechá nás vyjít vstříc druhému, k Ty a navázat vztah, protože prostě “JÁ” … a moje zájmy předevevším … Jednou z možných cest, jak započít změnu, je pěstovat soucit. Soucítit může být těžké, protože to vyžaduje vnitřní schopnost jít s druhými po různých cestách, i tam, kde jsou slabí, zranitelní, opuštění a zlomení. My většinou na utrpení normálně reagujeme jinak: snažíme sa zbavit se ho útěkem anebo hledáním nějakého rychlého řešení. Soucit nás uvolňuje, otevírá k druhým, skrze soucit můžeme prožít to, že dáváme-li, pak také dostáváme a čím víc dáváme, tím víc dostáváme. Boží láska a boží milost je bezpodmínečná a my na ní takto můžeme mít podíl.
Když uplynulo čtyřicet dní, Ježíš odešel z pouště, aby se pustil ve stopách Jana Křtitele, protože – jak je psáno – se naplnil čas. Když se v Bibli mluví a píše o čase, tak se tím nemyslí jen “chronos”, čas od někud někam, ale také “kairos”, čas k něčemu, čas příhodný, který je příležitostí ke změně, k nové cestě. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. I tato slova dnes zazněla. Text říká, že Boží království se přibližuje, že není jen někde v neznámu, chladně a nedostupně vzdálené. Je naším úkolem, na duchovní cestě hledání pravdy a moudrosti, odpovědět na toto vědomí otevřeností svého srdce, obrácením. To “čiňte pokání” se někdy totiž překládá také jako “obraťte se/proměňte se” a věřte evangeliu. Změňte směr, tak, jako když potkáte velkou lásku – už není jen já, ale my a prostor pro druhého, otevřenost, naslouchání, vylaďování se, prolínání. Bůh nás k tomu volá. Amen!
