Kázání na neděli 16.listopadu 2025 – Brno, Botanická 1 + připomínka památky J.A.Komenského a Den boje za svobodu a demokracii
texty: Př 3,1–7; 1 Kor 3,5–11; Mt 13,43.47–52
Milé sestry a milí bratři, přátelé v Kristu,
dnešní neděle je symbolickou křižovatkou v kalendáři. Včera jsme si připomněli výročí úmrtí Jana Amose Komenského, zemřel 15.11.1670 v Holandsku. Učitel národů, člověk, který věřil, že vzdělání a víra se nemají vylučovat, ale navzájem jít ruku v ruce. A zítra je 17. listopad, Mezinárodní den studentstva, den odvahy a probuzení, kdy se víra v pravdu a svobodu dostala do střetu se lží, násilím, pomstou. A mezi těmito dvěma výročími, mezi připomínkou památky Jana Amose Komenského, Jana Opletala, popravených studentů v listopadu roku 1939 a událostmi roku 1989, zní právě dnes, v předposlední neděli církevního roku, tři biblické texty. Každý jiným způsobem, ale všechny směřují k jedné věci: k odpovědnosti člověka, který staví svůj život na pevném základě, a zároveň ví, že svět nepostaví sám. „Nespoléhej na svou vlastní chytrost, nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať.“ říká dnešní první čtení z knihy Přísloví (3,1-7). Pro vzdělané, sebevědomé posluchače to může znít skoro provokativně. Ale hebrejská moudrost není anti-intelektuální. Jen je proti sebejisté uzavřenosti, proti iluzi, že člověk vše unese sám. Pořád bychom měli mít v sobě respekt a pokoru vůči tomu, jenž je nad námi, Bohu, který převyšuje veškerou naší moudrost a učení. Komenský si toho byl vědom. Věděl, že žádná moudrost není kompletní, dokud se nechytne za ruku s pokorou, která vidí přes obzor vlastního já dál. V exilu, v utrpení, v nejistotě se jeho moudrost nezhroutila, naopak dozrála. „Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest,“ napsal kdysi. A tím vyjádřil něco, co nám možná dnes chybí, co nás může oslovit: světlo, mám na mysli to niterné, v nás, se obvykle rozsvěcuje pomalu, skrze proces, zrání, hledání, nikoli přes instantní jistoty. Jsme poutníci, neustále na cestě, jdeme, učíme se, zrajeme, spějeme k poznání. Apoštol Pavel v prvním dopise Korintským píše o růstu, který si člověk nemůže přivlastnit. Tohle je text, který by asi Komenský podepsal bez váhání. Jeho pedagogika není triumfem lidské dokonalosti, ale spolupráce, trpělivého stavění na základu, který není náš: „Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Neboť jiný základ nikdo nemůže položit než ten, který je položen, Ježíš Kristus“. Pro dnešního člověka to může znamenat něco velmi praktického: Můžeš být skvělý odborník, kritický myslitel, člověk s širokým rozhledem, ale základ tvého života není tvůj výkon ani tvá autonomie. Základ je směr, hodnoty, duchovní gravitace, která drží svět pohromadě. Zítřejší svátek, 17.listopad, je také o tom. Demokracie, svoboda, lidská důstojnost, to nejsou naše výkony, které lze jednou vybojovat a pak uložit do vitríny. To jsou hodnoty, které stojí na hlubším základě, na přesvědčení, že každý člověk má svou jedinečnost, protože je víc než ekonomická jednotka nebo nástroj systému. Evangelium dnes mluví o poznání člověka, který žije svůj život a postupně se dopracuje k tomu, že “najde” perlu, objeví urytý poklad v poli. A tomuto nálezu pak podřídí svůj život. To je obraz, který jako by byl napsán přímo pro Komenského a možná i pro nás. Zralý člověk dokáže rozpoznat, co je skutečný poklad, a co je jen šum doby. To je výzva i pro dnešní církev, dnešní společnost, dnešní demokracii: nezaměnit hluk za moudrost. Nezaměnit emoci za pravdu. Nezaměnit rychlost za hloubku. Komenského život je cesta člověka, kterého jeho vlastní doba hodně těžce zkoušela, ale on se nezlomil. A 17. listopad, dny a příběhy, které jej obklopují, jsou záznamem cesty lidí, kteří se odmítli bát. Obojí se potkává v jedné větě z dnešních Přísloví: „Na všech svých cestách se spoléhej na Hospodina, on srovná tvé stezky.“ Tahle věta není útěkem od odpovědnosti. Naopak je povzbuzením pro odpovědné lidi, kteří vědí, že svět je složitý, křehký a nikdy nebude hotový. Komenský věřil, že svět lze napravit. Ne tím, že všichni začnou smýšlet stejně, ale tím, že každý z nás bude konat své dobro a nést svou část světla. A to platí i pro nás po 17. listopadu: svoboda není danost. Je to trvalé úsilí nést světlo do prostoru, který znovu a znovu temní. Možná, že otázka, která spojuje dnešní texty i blízká výročí by mohla znít:
Jak milovat svět, který je tak často rozbitý? Jak milovat společnost, která někdy zapomíná na vlastní dějiny? Jak milovat církev, která také klopýtá? Jak milovat sebe, když víme, jak často selháváme? Komenský by možná odpověděl: Trpělivě. Pokorně. Moudře. A s nadějí, že to, co stavíme, má smysl, i když růst dává někdo jiný a plody své práce třebas nesklidíme my sami, ale někdo další. Napsal: “A byť se tisíckrát zdálo, že vše jest ztraceno, naděje přece umírá až posléze.“ Pisatel evangelia by třebas dodal: Hospodář, který zná cenu starého i nového, se nikdy neztratí. A Přísloví říká: „Boj se Hospodina a chraň se zlého.“ Což v dnešním jazyce může znamenat: „Drž si pevný základ, i když kolem tebe vše vibruje nejistotou a chovej respekt a úctu ke Stvořiteli.“
Bože, nauč nás hledat moudrost, která nezavírá oči.
Nauč nás lásce, která se nevzdává ani tam, kde svět temní.
A dej, ať stavíme na základu, který obstojí.
Amen!