Kázání na 1. adventní neděli – 30.listopadu 2025, Husův sbor, Botanická 1, Brno
„Probuď nás, ať kráčíme ve světle Hospodinově“
texty: Iz 2, 1-5/ Řím 13, 11-14/ Mt 24, 36-44
Milé sestry, milí bratři,
začíná advent, období, o kterém se často říká, že je dobou očekávání, ztišení, zpomalení.
Jenže upřímně: někdy je to spíš doba závodní. Doba, kdy se toho na nás valí prostě příliš:
povinnosti, obavy, nedořešené vztahy, únava, téměř zimní tma. Možná proto potřebujeme
advent ještě víc než kdy jindy. První text dnešního dne (Iz 2,1–5) začíná obrazem hory,
která se tyčí nad ostatními. Je to metafora výšky, ze které se dá vidět dál. Lidé k té hoře
putují, ne proto, že by chtěli utéct od světa, ale právě proto, že potřebují znovu pochopit
svět, ve kterém žijí. Izajáš říká: „Pojďme, vystupme… aby nás naučil svým cestám.“
Advent je přesně tohle: ne útěk před realitou, ale šplhání, stoupání k výhledu, odkud se
otevře větší obzor. Uvidíme, že svět není jen to, co je vidět z úrovně našich starostí.
Možná proto prorok končí výzvou, která je téměř modlitbou: „Dome Jákobův, pojďme,
choďme ve světle Hospodinově!“ To je adventní modlitba: Dej, ať vidíme světlo. I když ho
je zatím málo. Druhý text (Ř 13,11–14) mluví o probuzení. O tom, že „noc pokročila“, a že
je čas odložit to, co nás drží v temnotě: strach, lhostejnost, povzdechnutí „s tím se nedá
nic dělat“. Pavel nemoralizuje. Říká nám spíš něco jako: „Neboj se vidět pravdu o sobě.
Odlož to, co ti bere sílu, co tě vyčerpává, co tě dělá cizí sobě samému.“ Možná tím naráží
na temnotu, tíži, kterou nosíme uvnitř. Jako by advent začínal větou: „Probuď se. Světlo
už je blízko. A ty můžeš být jiný, než jsi byl včera.“ Evangelium dnešní neděle (Mt 24,36–
44) bývá často čteno s obavou. „Nikdo neví dne ani hodiny…“ To může znít hrozivě. Ale
Ježíš tu nestraší, nepřichází jako někdo, který přepadne svět. Říká něco mnohem
existenciálnějšího: „Buďte přítomní. Buďte vzhůru. Život se neodehrává později, ale právě
teď.“ Tohle je spíš výzva než varování: Neprošvihni svůj život. Někdy nás nespasí více
informací, ale více bdělosti. Méně spěchu, více vědomé přítomnosti. Méně tmy zevnitř,
více světla, které čeká, až ho vpustíme. Filozof Alan Watts říká, že člověk začne opravdu
žít až ve chvíli, kdy pochopí, že život není čekání na něco, co přijde. Že život se odehrává
v tomto okamžiku. Ne ve včerejšku, ne v tom, až jednou bude klid, až budou Vánoce, až
doděláme, co jsme si naplánovali, až se svět změní a nastanou ideální podmínky. Jeden z
jeho nejsilnějších postřehů je tento: „Nemůžeš najít světlo tím, že budeš utíkat před tmou.
Najdeš ho, když se zastavíš, nadechneš a necháš oči přivyknout.“ To je vlastně advent:
ne utéct před temnotou listopadu, únavy, těžkých zpráv, osobních starostí… ale zůstat
stát, ztišit se, a najít světlo, které není z tohoto světa, ale přesto svítí uprostřed něj.
Watts také říká, že v západní kultuře neumíme čekat. Čekání vnímáme jako prázdný čas.
Ale v duchovní tradici, i té biblické, je čekání plné života. Je to čas zrání, čas pozornosti,
čas otevírání dveří do vlastního nitra. Když spojíme dnešní tři biblické texty a hlas Alana
Wattse, slyšíme jednu společnou výzvu: Probuď se. Vyjdi ze tmy. Žij v přítomnosti. Nenes
staré noci do nového dne. A nech se vést světlem, které přichází. Možná to vypadá jako
malé rozhodnutí. Možná jako křehké. Ale v Adventu právě malá rozhodnutí mění svět.
Učit se znovu dívat na druhého bez předsudku. Najít každý den jednu drobnou radost.
Dovolit si ticho na pár minut. Neříkat věci, které zraňují. Zkusit jeden krok dobra navíc.
A když se nepovede začít znovu. To je chození „ve světle Hospodinově“ dnešního dne.
Advent není tma ani světlo. Je to hranice mezi nimi. Čas, kdy tma nevládne, ale světlo
ještě nepřišlo. Čas, kdy se člověk učí důvěře. Proto dnes můžeme říct: Pane, probuď nás.
Ať kráčíme ve Tvém světle. Ať nás nezaskočí den ani hodina, protože budeme bdělí,
přítomní sobě, Tobě i druhým. Ať v této tmě najdeme ticho, v tichu naději, v naději světlo.
Amen!