Kázání na 2. adventní neděli – 7.prosince 2025
texty: Iz 11, 1-10; Řím 15, 4-9; Mt 3, 1-12
Bratři a sestry,
Advent nikdy nebyl roztomilým časem světýlek a rozjímání nad zapálenými svíčkami věnců a svařeným vínem. Ne v Bibli. Advent je časem v jistém slova smyslu neklidu. Časem, kdy se svět připravuje na velkou změnu. A kdy se v nás ozývá něco, co nechce dál žít „jako vždycky“. Na poušti vystupuje Jan Křtitel a křičí: „Čiňte pokání! Přiblížilo se nebeské království!“ Žádné dotazy na náladu, žádné pompézní ceremonie. Jan rozbourává pohodlí, protože to nové se nerodí v komfortní zóně. Advent začíná nepohodlím, protože bez něj bychom patrně nevnímali touhu po změně. Prorok Izajáš vidí a prorokuje cosi, co stále neumíme docenit: „Vlk bude přebývat s beránkem… a malé dítě je povede.“ To není idylická ilustrace do dětského zpěvníku. To je odvážná teologie. Vize světa, kde se strach nestane normou. Kde vládce nebude drtit, ale pozvedat. Kde síla chrání, nikoliv ohrožuje. A klíč k tomu všemu? Izajáš ukazuje na výhonek z pařezu. Ne na mohutný strom. Ale na cosi křehkého, nenápadného, co zbylo po katastrofě. Možná právě tady začíná naděje, ne v perfektních plánech, ale v tenkých zelených nitkách života, které se derou z popela našich nezdarů. Apoštol Pavel dnes mluví o trpělivosti a útěše, povzbuzení. Zní to skoro jako instrukce pro mezilidské vztahy v roce 2025. Říká nám: to, co bylo napsáno dříve, je k naší naději. Minulost není muzeum pro sentimentální vzpomínky. Je to zdroj poznání, ze kterého se učíme, jak žít v přítomnosti jinak. Pavel sní o církvi, která je „jednoho smýšlení“. Ne uniformní, ne bez konfliktů, ale schopná se navzájem nést, protože nikdo neví všechno a nikdo není sám. Možná je to přesně to, co dnes nejvíc potřebujeme: společenství, kde nevyhrává hlasitější, ale pravdivější. A to nás vrací zpět k Janu Křtiteli. Jan ví, že abychom se změnili, tak v nás něco musí shořet. Janův oheň je symbolem ohně očistného. Ohně, který spaluje to, co nás brzdí a svazuje: staré křivdy, které pěstujeme a které jsme nebyli schopni odpustit, předsudky a strach, pohodlný cynický postoj, že „to stejně nemá cenu“, přetížené tempo, ve kterém se ztrácíme. Jan volá: „Čiňte pokání“,což neznamená „buďte dokonalí“, ale: zastavte se, otočte se, uvidíte nový směr. Pokání není výčitka, je to pozvánka. Směr ke světlu, které už prolamuje noc. Advent je čas neklidu, který vede k naději. Kdybychom se neozvali proti nespravedlnosti, kdybychom se nenechali vyprovokovat touhou po lepším světě, advent by byl jen „čekáním na vánoční nákupy“. Ale my… my čekáme na proměnu. Na příchod světa, který není založen na vítězích a poražených. Na příchod království pokoje, které nezačne silou, ale něžným výhonkem, dítětem. Ten výhonek už roste. V každém gestu dobroty, které drsný svět bere jako naivní. V každém malém odporu proti cynismu. V každém, kdo v temnotě zapálí světlo a neříká: „Je příliš malé.“ Advent je odvaha neuskromňovat naši naději na „trochu lepší náladu“. Je to odvaha čekat něco tak velkého,
že to nevzešlo z našich sil, ale z Božího Ducha. Letošní advent můžeme prožít s otázkou:
Co ve mně potřebuje shořet, aby mohl vyrůst nový výhonek? Ať se v nás tento rok něco malého a křehkého odváží růst. Ať se náš život stane místem, kde světlo nečeká na lepší okolnosti, ale už teď proráží tmu. Protože co když právě my, naše rozhodnutí, naše slova, naše drobné činy, můžeme být znamením, že se svět neuzavírá do tmy, ale otvírá světlu? Pak Janův neklid, Pavlova trpělivost a Izajášova naděje začnou žít v našem těle. A Bůh, který z pařezu dělá zahradu, nám bude nablízku. Amen.