Kázání na 3. adventní neděli, 14.prosince 2025
Iz 35,1–6a.10; Jak 5,7–10; Mt 11,2–11
Sestry a bratři,
Advent je zvláštní čas. Není jen o čekání, ale také o napětí. Je to doba, kdy ještě nic není hotové a přitom se už něco zásadního děje. Je to prostor mezi „už“ a „ještě ne“. A přesně v tomto napětí dnes stojí všechny naše tři biblické texty. Izajáš mluví o poušti, která se rozhodne znovu žít. O vyprahlé zemi, která se začne zelenat, jako by v sobě měla paměť deště. A pronáší slova, která v sobě nesou něco jako jemné, ale neústupné povzbuzení:
„Posilněte skleslé ruce… řekněte ustrašeným srdcím: Nebojte se.“ To není populistická útěcha. To není „bude líp“ z billboardu. Spíš slova někoho, kdo sám dobře ví, jak poušť skutečně vypadá: jak dlouho trvá, než se zazelená, jak pomalu se někdy rodí naděje, jak tvrdá a těžká je skutečná proměna. Izajášův obraz je radikálně nadějný právě proto, že není naivní. Poušť nezačne kvést proto, že si to někdo přeje. Ale proto, že Bůh má v sobě životní sílu, která se nezastaví před žádnou prasklinou.
Druhé čtení navazuje slovy Jakubovými, pohledem realisty a pastoračního praktika „Buďte trpěliví… jako rolník, který čeká na vzácné ovoce země.“ Rolník. Ne manažer. Ne krizový manažer. Ne člověk, který řídí svět. Rolník ví, že: některé věci se nedají uspěchat,
některé procesy si nesou svojí vlastní časovou logiku, a že nejhlubší změny se dějí skrytě.
Trpělivost v biblickém smyslu není pasivita. Není to rezignace. Je to držení směru, když není vidět výsledek. Je to odvaha nezabalit to jen proto, že se „ještě nic neděje“. V době rychlých řešení je trpělivost možná jednou z nejradikálnějších forem víry.
A pak přichází Jan Křtitel. Ten, který připravil cestu, oznámil příchod Mesiáše, křtil Ježíše… a teď sedí ve vězení. A posílá Ježíšovi otázku, ve které je cítit bolest, únava i lidská nejistota: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Jan, největší prorok, má nejhlubší pochybnost. A Ježíš mu neodpoví teorií, ani teologickým vysvětlením. Řekne jen: „Podívejte se, co se děje.“ Slepí vidí. Hluší slyší. Chudí slyší dobrou zprávu. Ne v budoucnosti. Ne v ideální verzi světa. Ale tady. Už teď je vidět začátek toho, co jednou přijde v plnosti. Co to znamená pro nás? Naděje nemusí být velká, aby byla pravdivá. Všechno to začíná maličkosti: jeden zelený výhonek v poušti, jedna kapka deště na tvrdé zemi, jedno jediné zaslechnutí hlasu, který říká: „Neboj se.“ Naděje se nerodí z velikých gest. Rodí se z drobných návratů k životu. Trpělivost není slabost. Jakub nenabádá k pasivitě. Vybízí k vytrvalosti, která dává prostor růstu. Společenskému, duchovnímu, osobnímu. Trpělivost není čekání na zázrak. Trpělivost je spolupráce s Bohem „na hluboké úrovni času“. Pochybnost není opakem víry. Jan Křtitel, největší prorok, klade největší otázku. A Ježíš mu to nevyčítá. Vůbec. Jen mu ukazuje začínající realitu Božího království.
To znamená: můžeš se ptát. můžeš pochybovat. můžeš být unavená nebo unavený. A Ježíš tě za to nebude trestat. Jen ti bude ukazovat stopy života, které už teď klíčí kolem tebe. 3.adventní neděle nese jméno Gaudete, což znamená„radujte se“. Ale je to radost, která přichází z hloubky. Ne z toho, že všechno je v pořádku, protože třeba taky není. Radost z toho, že Bůh působí navzdory nepořádku světa i našeho nitra. Je to radost, která není hlasitá, ale pravdivá: radost z prvního výhonku v poušti, radost z drobného světla, které se nevzdává temnotě, radost z toho, že Boží království nezačíná velkolepě,
ale nenápadně, skoro tiše, stejně jako život. Možná je největší adventní nadějí tohle:
že Bůh není jen na konci cest, v plnosti, v dokonalosti. Ale i uprostřed cesty, v té nezajištěné, nejisté, nedokončené fázi. V době, kdy: poušť ještě není zahrada, pole zatím jen čeká na déšť, Jan Křtitel stále sedí ve vězení. A přesto, přesně tam, už začíná nový život. Možná i my jsme v takovém stavu: ještě ne celí, ještě ne hotoví, ještě ne doma.
Ale Bůh už přichází. Ne až někdy „potom“. Ale už teď se jeho život tiše dere na světlo.
A advent je přesně o tom: učit se vidět začátky. Amen!