Kázání na poslední neděli církevního roku (neděle Krista krále) – Brno, Botanická 1, 23.11.2025
texty: Jr 23, 1-6, Kol 1, 11-20, Lk 23, 33-43
Milé sestry, milí bratři,
možná je symbolické, že poslední neděli liturgického roku trávíme s textem Lukášova evangelia u kříže. Rok, ten liturgický, církevní, se uzavírá, ale ne triumfem, ne rekordy světa ani marketingem úspěchu, bilancí našich zisků. Uzavírá se připomínkou člověka umírajícího mezi zločinci. Křesťanství by si skutečně jen těžko mohlo vybrat méně pohodlný obraz „krále“. Jeremjáš dnes mluví o pastýřích, kteří rozptylují své stádo, zraňují, ženou do bezcestí. Není třeba velké fantazie, abychom ten text zasadili do současnosti: třeba do pavučiny různých politických manipulací, informačního chaosu, ekonomické nejistoty, duchovního vyčerpání či lhostejnosti. Pastýři existují, i když nenosí mitry ani uniformy, je to vlastně kdokoliv, kdo má vliv na životy druhých, prostor v médiích, anebo prostě hodně na hlas sebejistě křičí a strhává na sebe pozornost. Jeremjáš pronáší větu, která zní téměř jako tichý vzdor: „Hospodin dá povstat spravedlivému králi. Ten bude konat právo a spravedlnost.“ Ne okamžitě, ne násilím. Ale přijde. A autor listu Koloským na to odpovídá jako když se hudba písně potká s textem: „V něm bylo stvořeno všechno… a všechno v něm spočívá.“ To je tak jiný obraz moci než ten, který známe. Moc, která spojuje, ne rozděluje. Která nese, ne ovládá. Moc, která se nemusí dokazovat, protože pravda je její přirozeností. A pak je tu Lukášovo evangelium, nejodvážnější Biblický paradox: Kristus kraluje z kříže. Ti, kdo ho v té situaci pozorují, si neumí představit jinou moc než takovou, která zachraňuje sebe sama. Ale Ježíš zachraňuje tak, že se rozdá. Neutekl. Nezavřel srdce. Nezatrpkl. Nepřestal milovat.
A ten nejpamátnější teolog tohoto dne není farizej, ani učedník, ani kněz, ale kriminálník, odsouzenec, viselec, který vedle něho umírá – říká: „Pane, rozpomeň se na mne.“ A Ježíš, na hraně života a smrti, odpoví: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Ne zítra. Ne po reformě světa. Ne po náboženském výkonu. Ne, až to někdo určí nebo dovolí. Dnes. To je Boží království: blízkost, která proniká i tam, kde člověk selhal, ztratil tvář, neuměl žít tak, jak si představoval. Blízkost, která se nám v životě děje, když jsme si s druhým člověkem skutečně bližními, bez podmínek, ve vzájemném přijetí, důvěře a lásce.
Chtěla bych tady v té souvislosti připomenout ještě blížící se Červenou středu (Red Wednesday), 26.listopad, každoroční připomínku těch, kteří za svou víru platí strachem, útěkem, vězením nebo smrtí. Den památky lidí, kteří jsou pronásledování, umenšováni a zpochybňováni kvůli své víře a náboženskému přesvědčení. Víra pro ně není kulturní tradicí, ale kyslíkem. Není svobodným výběrem, ale rozhodnutím, které nese následky.
Možná by právě oni nejlépe rozuměli lotrovi na kříži. Možná by právě oni nejlépe rozuměli Kristu. A je dobré ptát se, ne provinile, ale pravdivě: Co pro nás víra znamená, pokud nás nic nestojí? Jakou podobu má kříž v bezpečné společnosti? Umíme se zastat těch, kteří nemají hlas? Poslední neděle církevního roku není jen uzávěrka. Je pozváním položit si otázky před Adventem: Kdo mě vede? Politici, algoritmy sociálních sítí, strach, nebo Kristus, který nese a spojuje? Za čím běžím? Za výkonem, dokonalostí, nebo nadějí, která nepřehlíží zranitelnost – tu vlastní, ale i druhých? Kde jsem povolán/a být světlem? Ne hrdinou světa, ale pastýřem/kou konkrétního člověka, doprovázejícím, bližním? Možná právě tak se rodí království, ne z velkých plánů, ale z každodenní věrnosti. Z odvahy nezhasnout. Z odmítnutí cynismu. Z tichého „pamatuj na mě“ i tichého „jsem tu pro tebe“.
A tak vstupme do Adventu ne s výčtem povinností, seznamem dárků, představou dokonalosti, ale s vědomím, že Bůh už jedná. Nečekáme někoho, kdo přijde zachránit svět silou. Čekáme toho, kdo už na kříži ukázal, jak vypadá láska, která nepřestává kralovat. A možná největší modlitba tohoto týdne může být prostší než všechny teologie:
„Pane, rozpomeň se na nás, a nauč nás pamatovat na druhé.“ Amen!