5. neděle po Velikonocích, 21. května 2017, Brno Botanická 1
J 14, 15 “Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.”
Sestry a bratři,
Balzac napsal, že “čím hanebněji člověk žije, tím víc na životě lpí, život je pak protestem a ustavičnou pomstou.” O člověku čteme, že je korunou stvoření. Antropocentrické a egocentrické pochopení významu tohoto tvrzení nutně zavádí člověka na, mírně řečeno, riskantní cesty, jak už jsem naznačila Balzakovým citátem. K ctnosti skromnosti patří říct si “jsme lidé na cestě naděje”. Na této cestě nám Bůh vychází nejrůznějšími způsoby vstříc. Třeba tím, že nám Ježíš Kristus, jak jsme slyšeli v dnešnímu textu Janova evangelia, slibuje od Boha svého přímluvce, ducha pravdy. Slibuje ho i proto, abychom se navzájem milovali. Slibuje ho jako posilu pro nás, a vzápětí o něm říká, že ducha pravdy svět nemůže přijmout, protože jej nezná, nicméně učedníci jej přijmout mohou, protože ho znají a je v nich.
Je to opět jeden z biblických textů, který vypadá paradoxně. Představte si lidstvo, které dostane dar, jenž je pro všechny, část z těch lidí má ale zavázané oči a tudíž ani neví, kde ten dar je. To, co rozvazuje pomyslný šátek na očích a činí nás schopnými vidět, byť zatím jen částečně, je právě ochota přiznat si, že jsme lidmi naděje a ne majiteli pravdy, a že víra, naděje a láska nejsou pouhou chimérou, ale skutečnou cestou, která vede k opravdovému cíli. Ta cesta je cesta a jako taková se ovšem musí prošlapávat, navíc to mnohdy nejde snadno – proto i příslib přímluvce, ducha pravdy, jako posily na tuto cestu.
Co je duch pravdy? V každodenním životě, ve chvílích částečného poznání, je to ponejvíc naše ochota a kultivování schopnosti být svým životem na cestě naděje, víry a lásky. Jak to poznáme, že na takové cestě jsme? Jak se na ní dostaneme? Jak si v sobě vyvoláme to, abychom vůbec chtěli? Je to těžké, milovat Boha a milovat se navzájem skutečnou láskou, protože ostatní jsou jiní než my a jiní, než by měli být – resp. jiní, než bychom je chtěli mít podle našich představ. A možná je to stejné i s Bohem. Naše myšlení často odvíjíme tak, že kdyby ostatní bylo podle našich představ, nedělalo by nám potíže milovat. Jenže když to tak není a nebude, co s tím? Ježíš mluví o nutnosti vzájemné lásky jako základu všeho. A jak to vlastně myslí, aby nevznikaly pochybnosti, ukazuje Kristus svým jednáním, svým životem. Možná si řekneme: „To je ideál, to je prostě Ježíš. Já jsem někdo úplně jiný, nejsem tak dobrý/á, to já takhle neumím, to se mě netýká“. Ale evangelium je pro tento život, ne pro ideál “až někdy”.
Milovat bývá problematické. Konkrétně: láska k lidem, s nimiž nemůžeme souhlasit. K těm, o kterých jsme dokonce přesvědčeni, že kazí Kristovo dílo. K těm, kteří jdou jen za svými sobeckými zájmy… A přece slyšíme: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Snad rozumíme dobře: z toho posledního slova už není úniku. Máme se milovat tak, jak nás Ježíš miloval? Není to příliš? Milovat navzdory pomluvám, bez pocitu křivdy a touhy po odplatě; milovat, přestože zraňující bolest nám vhání slzy do očí; milovat, přestože náš rozum říká: je to nesmysl … Není to příliš, co po nás Ježíš žádá? Je! Na lidské poměry je to příliš, podle nás je něco takového přehnané, snad i zbytečné. Navíc se to v dnešním světě nenosí.
Přesto se to po nás chce, abychom se pokoušeli znovu a znovu o plnou, ideální lásku, o lásku na Boží úrovni uprostřed světa, který zdaleka není ideální. Bůh po nás chce, abychom na zničující moc zla ve světě neodpovídali ničením, agresí či zlobou, ale naopak. Žádá po nás, abychom odpovídali něčím tvořivým, co dává nové příležitosti, co je nadějí – abychom odpovídali tvůrčí láskou k celému Stvoření.
Je nesmírně těžké zastavit boj, když už jednou začne, protože nikdo většinou nechce ustoupit, nikdo nechce prohrát. Máme v sobě časem vypěstovaný reflex na konflikt, ale nemáme toliko reflex na mír. Jedním z důvodů, proč se tak málo pokoušíme milovat, proč to neděláme, je náš strach. Ale život je příliš krátký na to, abychom se nechali trvale lapit do pasti strachu, který by měl ovládat naše chování a jednání. Vzpomeňme si, jak Ježíš oslovuje ve chvíli svého odchodu učedníky – on jim říká děti! A víte proč? Protože je psáno “nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království.” Ježíš spojuje v souvislost to, že se máme navzájem milovat a že to jde tehdy, pokud jsme v něčem jako děti. I děti mají strach. Ale i tak jsou primárně nastaveny na to, aby milovaly, jsou na to připravené, nikdo je nemusí učit, jak mají milovat, ony to prostě dělají. Děti v sobě mají převažující reflex na mír, ne toliko na konflikt. Přiznejme si, je to těžké, pokud jsme v krizové situaci, jsme ve stresu, reagovat tak, aby v tom byla přítomna láska. Ale to nejlepší, co můžeme v krizové situaci udělat, skutečně je být milující a ne jít do strachu, konfliktu, boje. Zní to bláznivě, ale přesně tohle žádá Ježíš po svých učednících a i k tomu nám dává svého přímluvce, ducha pravdy, abychom nebyli sami a ztraceni. Amen!