texty: Ezechiel 37,12-14/ Římanům 8,8-11/ J 11,1-45 – Vzkříšení Lazara
Sestry a bratři,
vzkříšení, víra ve vzkříšeného Krista, stojí v samém centru křesťanství. Vzkříšení je pro víru nezpochybnitelným, pro vědu vyloučeným.
A přesto to téma leží tzv. “na stole”, máme jej v Písmu, čteme o něm, a to jak ve Starém, tak i Novém zákoně. Starozákonní Židé podle proroctví počítali s tím, že suché kosti mrtvých budou vzkříšeny, oživeny a že všichni dříve zemřelí se sami přemístí do nového Jeruzaléma. Ezechiel ve svém vidění popisuje, jak se kosti obalí masem, obživnou a jak tato armáda povstalých zaplní údolí. Ezechielovo vidění můžeme vykládat jako metaforu – Izraelci byli pod nadvládou, oživlé suché kosti u proroka Ezechiele lze vnímat jako synonymum pro Izrael, který se osvobodí z nadvlády, znovu povstane k životu, ke svobodě a vrátí se z vyhnanství domů. Apoštol Pavel v Listu Římanům píše o napětí mezi duchem a tělem. Tělo bez ducha je mrtvé, mezi duchem a tělem jakoby vládl věčný svár, napětí, kdo z koho. Tělo, to je povrch, duch je to uvnitř. Ideální je soulad mezi tím, co je uvnitř a projevuje se navenek. Častější ovšem je, že nejsme v souladu tzv. sami se sebou, nitro něco signalizuje, ale tělem se chováme jinak, klameme (se), hrajeme hry na sebe i na druhé. Známe chvíle, kdy jednáme pudově, kdy nám velí tělo. Apoštol Pavel nabádá římskou obec, ale i nás, abychom nežili jen na povrchu, jen tím, co nám velí potřeby těla, ale abychom žili hlavně z nitra, protože právě tím, co vychází z našeho nitra, z ducha, bude skutečně probuzen, oživen celý člověk, tedy to, co tvoří naší konkrétní osobu, to, co nás činí unikátními. Staneme se v tomto smyslu svobodnými. Osvobodit nás může i vědomí, uvědomění a přiznání si, že ve skutečnosti nemáme nic, co bychom nedostali, a že tu nejsme proto, abychom si cokoliv nechávali. Když zastavíte vodu, zkazí se. Ježíš řekl “dávejte a bude vám dáno, nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.” Pohyb – přijímání a dávání, to je život. Krásně to shrnul český fotograf a mystik František Drtikol: “Dávejte, dávejte všemu a všem. Dávejte úsměvy, pohlazení rukou, laskavá slova, dávejte myšlenkami dobrými a laskavými. A dávejte duchovně, myslete si, že vaše tělo je jen nádoba, kterou protéká božská láska a vy regulujete, kam a ke komu chcete. Sami nechtějte nic. Bůh vám dá víc, než potřebujete, tím se spojujete s ním a Jeho vůlí.” To nejcennější, co můžeme dát je náš čas. Popravdě nemáme nic, kromě něj. Nevíme kolik ho zbývá, nevíme dne ani hodiny, ale víme, že na dávání a přijímání záleží všechen náš život.
“Lazare, pojď ven!” Pojď ven! – to je sestry a bratři poselství pro každého z nás. Když nás svazuje úzkost, máme symbolicky svázané ruce a nohy, ve chvíli, kdy nás znehybňuje v životě úzký prostor, jako kdyby prostor hrobu, když jsme ve slepé uličce a nevíme, jak a kudy dál, anebo když si nevěříme, když se nám nechce přijímat, ani dávat, když už nemáme sílu a rozhodnost k činu. Tak přesně do takové situace, kdy jsme někde hluboko, v depresi, smutku, zlobě…..tak Ježíš volá “pojď ven!” a otevírá nám svobodný prostor, vyvádí nás svým mocným hlasem z temnoty. Pojď ven, protože je tu pro Tebe nachystaná nová životní perspektiva, nový život, světlo a láska. Uvědom si, že ten čas je TEĎ.
Vzkříšení již mrtvého Lazara je nejvýraznějším z Ježíšových činů. Lazar je vzkříšen, ale zase jednou umře, nicméně u Ježíše je to jinak, on totiž překračuje všechny hranice a i nás učí je překročit. Ne v tom smyslu, abychom teď bádali nad tím, co bude po smrti nebo se pokoušeli oživovat mrtvé. Kdepak. To oživování a překračování hranic se týká našeho pozemského života teď. Opět – týká se osvobození. Ježíš, tím, že vzkřísil Lazara, posouvá naše nazírání toho, jak chatrné mohou být jakékoliv hranice pro Boží moc a lásku a jak jsou tytéž hranice – optikou našeho, lidského chápání – zdánlivě neprostupné. Jinými slovy – co je pro člověka nemyslitelné, nepředstavitelné, je pro Boha možné. A navíc – máme přece vědomě být obrazem Božím! Apoštol Pavel říká – ožijte ze svého nitra a v tomto duchu oživte své tělo, buďte svobodnými…. a evangelium k tomu dodává – překračujte hranice, ty zdánlivě nepřekročitelné, které máte ve své mysli, ve svém srdci, ty které paralyzují vaše tělo, překonávejte hranice mezi sebou navzájem, oživujte, co je mrtvé a nefunguje – sebe, vztahy mezi sebou navzájem, odpouštějte, milujte, budujte mosty jeden k druhému, i tam, kde je to teď mrtvé, oživte to, buďte svobodnými. Dovolte si otevřít všechny ty zavřené dveře, kde nemáte odvahu, kde je temnota jak v hrobě, kde nemůžete dýchat ani se hýbat – dveře k lásce, dveře k naději, dveře k porozumění, dveře k odpuštění, dveře k prožívání přítomného okamžiku. Dovolte si uslyšet Ježíšův hlas a nechat se jím vyvést na dobrou cestu ze své spoutanosti, z mrtvého těla ke skutečnému svobodnému nespoutanému (v tom dobrém slova smyslu) životu.
A o tom je víra, nechat se takto znovuoživit. A v tomto novém duchu, v novém životě, který vychází z proměněného, znovuoživeného nitra, žít a zkoušet a pokoušet se znovu a znovu neztrácet naději tam, kde se něco nedaří, znovu a znovu se nadechovat a pokoušet se skutečně svobodně žít. Ježíš na nás volá “pojď ven!” a to hlasem, který probouzí mrtvé a navrací je znovu do života. Amen!