Bratři a sestry,
Ježíš Kristus měl své příznivce, ale stejně tak i protivníky a pak byli tací, kterým byl prostě úplně jedno. Z mnoha důvodů. Jeho poselství a působení se nijak neprotínalo s jejich životy. Byl pro ně jen jeden z mnoha učitelů té doby, ale ničím zvláštní. Tohle se vlastně mezi lidmi doteď nezměnilo, je to stejné jako kdysi za Ježíšova života. I dnes církev skrze své členy a představitele dokáže druhé oslovit a pozvat, ale jiné umí naštvat, případně dovést k jasně vyhraněnému odporu. A pak je tu ta početná skupina lidí, kterým je to všechno prostě jedno, my a víra, duchovní cesta rozvoje člověka a poznávání Boha ve světě, jsme jim prostě “šumák”. Velkou část našeho okolí evangelium a jeho možný vliv na život prostě nezajímá. Míjí se to s jejich světem a preferencemi a na pozvání ke Kristu reagují zdvořilým odmítnutím.
“Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.”
Tahle Ježíšova slova zapsaná na začátku Janova evangelia zní hodně tvrdě. Protože jsou vyslovena stylem buď – anebo. Věřící, anebo nevěřící. Spasení, anebo odsouzení. Bílá anebo černá. Dvě polarizované skupiny lidí. Jenže svět je složitější, než byla konkrétní situace, ve které Ježíš mluvil s farizejem Nikodémem. Jsou tu další lidé, které nelze dost dobře ztotožnit ani s jednou z těch skupin. Lidé, kteří se s Bohem míjí. Neznají ho, nezajímají se o něj. Těžko soudit, jak k tomu došlo, ale je to tak. Z pohledu nás, kteří jsme pozvání přijali, se ochudili o něco hodnotného, co přetrvá. Ale to je na druhou stranu asi tak všechno, co o nich můžeme říct. O jejich dalším osudu se v Písmu nemluví, a tak o něm nic víc nevíme. Tohle zjištění, přiznání si – že nevíme – je vlastně neskutečně osvobozující. Ježíšova na první poslech velmi přísná slova o soudu totiž pak najednou neevokují rozevírající se nůžky mezi spasenými křesťany a odsouzenými nekřesťany. Mezi nebem a peklem. Ale hovoří o životě tady a teď a o tom, nakolik tento život odpovídá Božím měřítkům. Protože na svět přišlo světlo a v tomto světle se dá rozlišit jednání zlé a jednání dobré, vykonané „v Bohu“. Ježíšovo světlo nám nabízí možnost posoudit, jestli ty které skutky byly dobré nebo nebyly. Uvěřili jsme v Ježíše Krista jako Syna Božího, chceme žít Boží království už v tomto světě, tady a teď. Následujeme Krista a ptáme se každý sám/sama sebe: „Měl by z toho, co dělám, radost? Rozhoduji se v Kristově duchu?” Znameními Ducha Božího jsou láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Nese moje jednání tyto atributy? Je jimi můj život naplněn? Šířím takovouto energii dál?
Ježíš seděl s Nikodémem a během noci mu vysvětloval svůj úkol Božího Syna na Zemi. To, co si ale musí každý člověk prožít sám na sobě. Zažít Boha je změna života, je to objevení jeho další dimenze. Bůh miluje nelogicky. Miluje svět i lidi, kteří jej odmítají. Miluje i ty, kteří se s ním míjejí, nepotřebují jej. Mohli bychom říct, že je to nejen nelogické, ale i nerozumné. Mohli bychom pro Boží jednání použít výraz „paradox lásky”, kdy milující miluje více milovaného než sebe sama. Bůh poslal Ježíše z lásky lidem na pomoc. Stejně tak z lásky a lidem ku pomoci kdysi Mojžíš vyvýšil hada na poušti. To jsme dnes slyšeli v prvním čtení. Všechen lid na poušti měl hada k dispozici. Kdo se tehdy k hadu obrátil, byl zachráněn před smrtí. Kdo to neudělal, zemřel. Není řeč o nebi a pekle, ale o tom jednom konkrétním okamžiku, kdy se člověk rozhoduje zda bude jednat tak, či onak. Právě tak se měl rozhodnout Nikodém. Ježíš se snažil Nikodémovi a dnes skrze evangelijní text i nám, následníkům Nikodéma, vysvětlit nelogičnost lásky.
Pokoušet se zahlédnout ve světě Kristovo světlo a z něj žít život, na kterém je vidět moc Boží království mezi námi. Zkoušet žít tak, aby i druzí viděli, že stojí zato přijmout Boží oslovení a pozvání k novému životu, protože nás to může proměňovat k dobrému, ale nejen nás, ale díky tomu následně i svět kolem. Amen.