1.neděle po Velikonocích (Dominica in albis – neděle v bílém)
Texty: Ž 145,14–19 / 1Pt 1,17–2,6 / J 20,19–31
Bratři a sestry,
Ježíš se o první neděli po Vzkříšení “setkal” se svými žáky. Ti byli strachy bez sebe z Židů, a tak raději zabarikádovaní za zamčenými dveřmi. Ježíš za nimi přesto přišel a oslovil je. To, jak se to stalo, jak si tuto silnou scénu představit, jak ji uchopit, je tajemství a otázka víry, a podobu té události může mít každý z nás před očima jakožto jedinečný obraz. Ve společenství nejbližších v tu chvíli chyběl Tomáš – s ním pak Kristus mluvil až další neděli. Učedníci si od Krista tehdy vyslechli slova poslání: „Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás.“ A Tomáš následně dostal jiný úkol: „Nepochybuj a věř!“ Obě tato setkání evangelista Jan pokládal za důležitá, a proto je zaznamenal jako zvláštní znamení moci a lásky Vzkříšeného Pána ustrašenému a pochybujícímu člověku. „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“
Není to žádná zbožná nadsázka. Srozumitelně nám to připomíná Petrův list: „Znovu jste se narodili, skrze živé a věčné slovo Boží.“ Nový život, duchovní život, se mimojiné vyznačuje žitou zkušeností, že Bůh je s námi a že je dobrý. Jan napsal své svědectví, evangelium, abychom uvěřili, že Boží láska k člověku se nezastaví aní před zavřenými dveřmi, že žádné bariéry nejsou pro Boha tak velké, aby bránily přinést radost smutným učedníkům, unaveným poutníkům a dát jim svůj pokoj.
Kromě vyřčených podpůrných slov Ježíš také učedníkům ukázal své ruce a bok. Rány nebyly zahojené, Vzkříšený Pán je nese stále, neboť prožitek smíření na kříži není hotovou, uzavřenou záležitostí, ale skutečností, která nadále trvá. Poslední kniha Nového Zákona vidí na konci dnů člověka i známého světa obětovaného Beránka, který jediný má moc rozlomit sedm pečetí tajemné knihy. A on ukazuje své rány ne proto, aby ho litovali, ale aby ho poznali; Vzkříšený a Ukřižovaný je stále jeden a tentýž. „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Dostali od Krista úkol: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Otec jej poslal, aby „skrze něj byl svět spasen“. A v tomto díle teď mají pokračovat ti, kterým dává svého Ducha, na něž dechl.
Janovské podání událostí za zavřenými dveřmi jako by předbíhalo události Svatodušních svátků, Letnic, kdy na učedníky sestoupil Duch svatý. Zde se ale vše událo ve skrytu a tichosti. Ježíš na učedníky dýchl a se slovy: „Přijměte Ducha svatého“ je posílá na další cesty. Polekaná hrstka učedníků se tak stala nositelem té nejvyšší moci: mohli odpouštět hříchy druhým.
Tomáš o tohle přišel. Neměl poslání, neměl úkol, neměl ani Ducha svatého, kterého dal Pán ostatním. Když se Kristus s Tomášem potkal, vyzval jej, aby se dotkl jeho ran a poté už “nepochyboval a věřil.” Tomáš poznal v Ježíši svého Pána a Boha. Viděl a uvěřil. Dokonce Krista při osobním setkání i slyšel. My Ježíše Krista slyšíme jen slovy jeho svědků a nikdy jsme ho neviděli. Ale jde s námi jeho radost, že jsme uvěřili bez viditelných a hmatatelných důkazů o tom, že je i pro nás živým Pánem. Neviděli jsme jej, ale zažíváme ve svých životech, že „Pán je dobrý“. A proto můžeme společně s Tomášem říct: „Můj Pán a můj Bůh!“ Můžeme jej vyznávat jako toho, který je Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, který je Alfou i Omegou, a bezpodmínečnou láskou. Byl živý a živý je stále – i pro nás, teď a tady. Amen!