Kázání (nejen) na neděli 10.října 2021

L 10, 29-37

Bratři a sestry,

Samařan, který byl pro Židy kacířem, je pohnut soucitem a zachraňuje cizího člověka. Četli jsme, jak ten, co se ptal: “Kdo je můj bližní?” – tedy jinak řečeno: “kde je hranice mezi domácími a cizími?” (což je, mimochodem, typická otázka, když se v sociologii mluví o utváření tzv. kolektivní identity) se musí naopak ptát: “komu jsem bližním já? Kde jsou moje hranice?” Musí se učit, že hranice jsou v nás, v našich myslích, že jsou lidským vynálezem – ale také to, že Bůh nestanovil žádné hranice pro lásku!

Na světě nejsou dva stejní lidé, což je úžasná věc. To, že jsme každý jiný má jistě svůj dobrý smysl a je to dobrá Boží vůle. Je to také přirozený základ pro vědomí naší vlastní hodnoty. Potřebujeme každý z nás vědět, že právě já, Ty, všichni tu k něčemu jsme, že nás Bůh zná jménem, že máme každý z nás úkol využít a naplnit naše schopnosti a možnosti tady a v tomto životě. Potřebujeme taky patřit do nějakého společenství, které nám dává smysl. 

Ale s tou rozdílností je spojena také spousta potíží. Ty začínají tam, kde buď svou rozdílnost nebereme na vědomí anebo tam, kde začneme hodnotit, kdo je lepší a kdo horší. Společné pro obě chyby je, že přitom bereme za měřítko sami sebe. Ta naše různost má spoustu podob. Lišíme se věkem a temperamentem, schopnostmi a postavením, majetkem, barvou pleti a národností, lišíme se politickým přesvědčením a církevní příslušností apod. Ke každému takovému rozlišení bychom mohli jmenovat nekonečné variace nedorozumění a konfliktů, které na jejich základě vznikají v rodinách, ve společnosti, mezi národy, i mezi křesťany, takže ve výsledku tam, kde mohli být bližní, jsou cizinci a nepřátelé. Je to proto, že každou z těch odllišností lze využít jako hráz a zbraň proti druhým. Připsat si ji jen k vlastnímu dobru, jen pro to posílení vlastního nejistého ustrašeného sebevědomí. Jakýs takýs pocit vlastní hodnoty ve smyslu nadřazenosti lze čerpat prakticky z čehokoli: z abstinence i z toho, kolik snesu, z vlastnění věcí, i z vlastnění duchovních zkušeností apod. A když se sdruží lidé zaměření na vzájemné posilování sebevědomí, účinek ještě roste. Někdy je to směšné, ale často je to i nebezpečné. Kde nejistota a úzkost dosahují kritické hodnoty, stává se jiná barva, jiný jazyk, jiné přesvědčení, jiná orientace nebo víra často až důvodem k likvidaci – jako způsobu překonání konfliktů. 

Jako křesťané máme taky své zkušenosti, byť se třeba dnes a tady omezují jen na občasný pocit podivnosti a cizoty při pohledu na jinak věřící, na ostatní náboženství apod. Ani my nejsme chráněni před pokušením vytvářet hranice oddělující bližní a ty druhé. Je to pochopitelné a přirozené, jak už tak pokušení bývají. Máme každý a každá to své společenství, svou církev, rádi. Těšíme se u jeho/jejích kladů. Víme o vlastních přednostech – ať už je to duchovní úroveň, míra obětavosti, mimořádné zkušenosti, otevřenost apod. Chápeme ty své přednosti většinou oprávněně jako Boží obdarování. A vidíme v nich oprávnění své existence, hodnotu společenství, jehož jsme součástí. Trápí nás ovšem i to, v čem je náš domov, duchovní společenství, svět kolem nás, nedokonalý a ubohý, příliš lidský. A víme i o slabostech těch druhých – a to je to velké pokušení. Jakmile totiž použijeme svou sílu pro srovnání se slabostí druhých, přestávají být naše přednosti Božími dary, protože jsme z nástroje lásky a služby udělali zbraň proti svým bližním. Dokud zůstáváme v paradigmatu rozdělení na našince a cizince, je zle. Dokud odlišnost, měřená podle mého metru, znamená nižší kvalitu, pak číhá někde v koutku duše myšlenka na manipulaci, znásilnění, likvidaci toho obtížně a “zlovolně” jiného. Málo by pomohlo i kdybychom se snad jako křesťané (případně jen duchovně smýšlející lidé) v zájmu zvýšení úspěšnosti společného boje proti těmto společenským zlům spojili v jedno velké a výlučné společenství bližních.

Apoštol Pavel končí ve 12. kapitole 1. listu Korintským svůj výčet charismat slovy “usilujte o vyšší dary.” Říká nám, že nakonec nemůžeme najít smysl a naplnění v žádné své partikulární odlišnosti, ani v jednotlivém daru. Tím vyšším darem míní, jak známo, lásku, kterou vzápětí opěvuje hned v následující kapitole listu Korintským. To je to největší, co dává ostatnímu smysl. Láska je schopná překonat rozdíly a konflikty ne tím, že zlikviduje nebo umlčí protivníka, ale tím, že láska tak dlouho “zápasí”, až se ukáže, že rozdíly mohou sloužit vzájemné službě a obohacení. 

Sestry a bratři, víme to. I ten zákoník, kterému Ježíš vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanu, znal dobře “dvojpřikázání lásky”. A stejně jako mnohdy my, i on se bránil pomyšlení, že láska opravdu nezná hranic … protože se bál důsledků. Vždyť to pak je už člověk opravdu odkázán jen na Boha (a na sebe). A tak nám Boží slovo dnes znovu připomíná, že není jiná cesta k nalezení vlastního smyslu a hodnoty pro nás a pro naše společenství, než přestat se bránit přitažlivé síle Boží lásky. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání (nejen) na neděli 3.října 2021

text: Matky přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.

Bratři a sestry,

text, který jsme právě slyšeli bývá spojován s momentem, kdy křtíme děti, se svátostí křtu. Ale on se zdaleka nemusí týkat jen toho jediného momentu, ba se ani netýká, myslím si, pouze dětí. Každý člověk je Božím dítětem po celý život, každého z nás Bůh Otec, jako své dítě, miluje. Stále. 

Když se rodíme na svět, do života, jsme většinou obklopeni láskou, péčí, jako děti jsme otevření poznávání světa, lidí, učení se … všechno nás zajímá, leccos chceme vyzkoušet. Děti jsou autentické, bezprostřední, otevřené přítomnému okamžiku. Přijímají lásku a dávají ji bez omezení. Stane se ale, že jak rosteme, získáváme zkušenosti a také první životní “rány”, že něco z té bezprostřednosti, autentičnosti … ukryjeme, něčemu přestaneme věřit, nashromáždíme v sobě i mnoho bolavého, nezpracovaného. Tu dětskost zkrátka vystřídá něco jiného. Nakonec – kdo z nás někdy neslyšel v nějaké situaci: “Už přeci nejsi dítě!” a třeba pobídku, abychom se chovali “jinak”, nejlépe “normálně”. Být jako dítě už od jistého věku prostě není žádoucí. Ale naše propojení s Bohem Otcem, to že jsme jeho děti, to nám zůstává celý život. Celý život si každý z nás v sobě neseme otisk Stvořitele, jeho jiskru, kterou nám dal, perlu, o kterou máme pečovat. Máme se starat o své vnitřní dítě, myslím si, je to velice důležité pro to, abychom mohli žít život v plnosti, abychom žili v Božím království. 

Je to už nějaký čas, kdy se začaly objevovat různé nabídky kurzů, které slibují cestu k vyrovnanosti, trvalému štěstí, cestu k sobě samému. V určitém smyslu je to znovuobjevování cesty, jak být opět v něčem “jako děti” – jak odblokovat kreativitu, emoce, autentičnost a důvěru v sebe. Jak sami sebe přijmout a naučit se mít rádi. Víte, že o tom mluvím docela často, jak důležité je naplňovat obě části dvojpřikázání lásky – “milovat budeš bližního svého, jako sebe samého”. Je to vlastně docile těžký úkol, naučit se mít sami sebe rádi, přijmout se, vědět a vnímat, co to znamená, že jsme milováni – každý z nás – jako Boží dítě a tuto lásku vnímat na sobě samých a také jí vnímat směrem k sobě samému či samé. Ale tahle práce, kterou dnes a denně máme podstupovat, se nám vrací – v tom, že se na svět, na druhé i na sebe začneme patrně dívat trochu jinýma očima. Uvidíme dary, za které můžeme děkovat, uvědomíme si, co všechno máme a jak nás to obohacuje. Možná i v lecčems zjednodušíme své nároky. Uvidíme lépe i to, kde je potřeba změn a kde můžeme přispět. 

Dnes slavíme neděli díkůvzdání – poděkování za život, za přírodu, za to, co se urodilo, za dary Země, ze kterých žijeme. Změna našeho vnitřního nastavení, láska k sobě samým, může vést i ke změně postojů k našemu okolí, k Zemi, k přírodě, zvířatům, rostlinám. Usilovat o vnitřní harmonii znamená ovlivňovat i to, co je kolem nás. A tak se každý z nás, skrze své vnitřní uzdravování a proměňování může podílet i na tom, abychom lépe pečovali o Zemi, o Stvoření, abychom méně ničili a vykořisťovali. Je to otázka volby a také cesty, cesty, která je náročná, pracná, není však nemožná. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 5.září 2021

Mk 7,31-37

Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.
Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.
Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali.
Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

Sestry a bratři,

v Praze poblíž Ďáblického hřbitova, na sídlišti v Kobylisích funguje Tichá kavárna. Je skutečně tišší, než obvykle kavárny bývají. Nehraje tam žádná hudba, personál si nevykládá za barem, na každém stolku je několik tužek a červenobílý kolík. Když si vyberete objednávku, napíšete jí na papírek a zvednete kolík do svislé polohy. To je znamení pro obsluhu, která k Vám bez pozdravu přijde a pouze si od Vás vezme lísteček s objednávkou. Tichá kavárna je místem, kde pracují neslyšící lidé a asi málokdo z hostů ovládá znakový jazyk, aby se s personálem domluvil jinak, než psanými vzkazy. Uvědomíte si tam, jak důležitý je jazyk a co všechno je na něj navázané, jak se mění komunikace, když schopnost sluchu, potažmo složitější řeči, není a je potřeba jí nahradit jinak. 

V Markově evangeliu čteme text o hluchoněmém člověku, kterému se otevřel sluch, rozvázal jazyk a dotyčný začal mluvit “správně”. Termín “hluchoněmý” člověk je ale vlastně docela zavádějící, protože kdo je hluchý od narození, tak se učí odezírat a tím pádem i mluvit, byť s jistými obtížemi. Možná, že ale ten v evangeliu zmíněný člověk byl sám, opuštěný, právě kvůli tomu, že se s ním ostatní nedovedli domluvit, a nikdo neměl trpělivost na něj mluvit tak, aby mohl odezírat. A tak se ani nenaučil mluvit. Nakonec tu ale byli ti “druzí”, kteří jej přivedli k Ježíši, aby ho uzdravil. Jistě i v tomto příběhu je spousta symboliky – poukaz na důležitost komunity pro jednotlivce, ale i podnět k zamyšlení, nakolik jsme jako společnost – třeba na lokální úrovni sboru, či města – schopní nedopustit to, aby někdo zůstal na okraji, třeba kvůli své specifické potřebě. Pak je tu i osobnější symbolická rovina příběhu.

Hluchý je ten, kdo neumí naslouchat druhému člověku. Když mu něco vypráví, když prosí o pomoc, o blízkost. Hluchý odmítá slyšet pravdu, věcnou kritiku, dobrou radu. Hluchý neslyší, když mu někdo říká, že ho má rád a že mu na něm záleží. Stejně tak je to s němotou. Někdy nedokážeme říct, co máme na právě srdci. Možná ze strachu, že se nám druzí vysmějí nebo nás odmítnou. Někdy oněmíme, když po nás druzí chtějí vlastní názor, který by se jim ale nelíbil. Tak to raději podusíme v sobě. Občas jsme v situaci, kdy je důležité někoho pochválit nebo se ho zastat, protože to nikdo jiný neudělá, a my se nechceme ztrapnit, tak jsme zticha. A kolikrát raději mlčíme ke společenským, ekologickým a politickým událostem. Často se nám mlčení taky vymstilo. Hluchoněmotu v příběhu můžeme chápat jako obraz nezdravé, nemocné komunikace. Všichni jistě máme zkušenost, kolik problémů špatná komunikace může způsobit ve vztazích. Tam, kde je komunikace nezdravá, tam se raději člověk zavírá sám do sebe, do svého vlastního izolovaného světa. A když se podíváme, jak probíhá komunikace na úrovni některých lidí, kteří působí na veřejnosti …  

Důležitým poselstvím dnešního příběhu je naděje v Ježíšových slovech. Effatha! Otevři se. Ježíš uvolňuje uši a ústa z uzavřenosti. Dokáže oslovit, uzdravuje naši špatně nastavenou komunikaci s druhými lidmi. Dává nám kus sebe, svého Ducha, abychom nežili izolovaně v sevření, ale v radosti a společenství s druhými lidmi. Poté, co Ježíš uzdravil nemocného, tak všem řekl, aby o uzdravení nikde nemluvili. Samozřejmě to mělo úplně opačný účinek. Mluvilo se o tom víc a víc. A lidi pak volali, že všechno dobře učinil. To je vyznání, které nám připomíná první kapitolu Bible, píseň o stvoření světa. Hospodin každý den něco stvořil a viděl, že je to dobré. Tento svět byl stvořen jako dobrý. Musíme si ovšem přiznat, že všechno na tomto světě dobré není. Leccos se od stvoření pokazilo a my za to neseme zodpovědnost. Ježíš přichází a uzdravuje, co je nemocné; narovnává, co je pokřivené; oživuje, co je mrtvé, vrací smysl života tam, kde nebyl. Dnes uzdravuje naše ústa a uši. Otevírá nás pro život s druhými a s Bohem. Otevři se. Naslouchej, děkuj a mluv. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na neděli 11.července 2021

text: Mk 6,7-13

Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.
Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.
Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“
Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.

Milé sestry, milí bratři,

v dnešním textu Markova evangelia hraje důležitou roli chůze, cesta a bytí na ní, putování v podstatě “nalehko”, s důvěrou, že o mě bude na cestě postaráno. Učedníci, jak čteme, byli Ježíšem posíláni po dvou, chodili společně. Bible je plná příběhů o putování a následování, často se v ní hovoří o cestě – o té, která vede k životu, ale také o té, která vede k smrti – k živoření a prázdné existenci bez hlubšího smyslu, k ničení sebe, druhých i celého světa. 

Když nastoupíme nějakou cestu, proměňuje nás to, a proměňujeme tím i své okolí. Změna patří k samotné lidské existenci. Tím, jak rosteme a vyvíjíme se, se zároveň měníme – k dobrému nebo k špatnému. Avšak jen těžko dokážeme určit, co všechno má na změny našeho „já“, a tedy na naši povahu a přístup k životu, vliv. Již dlouho víme o tom, že je třeba počítat s rolí genů. Rodíme se do světa s určitými dispozicemi a předpoklady, které si neseme po celý život. Neznamená to však, že bychom byli naprogramováni jako roboti. Obrovský vliv má na nás také naše okolí. Psychologové hovoří o tom, že velmi významné je pro nás zejména období dětství. Pokud je prožijeme harmonicky a pociťujeme bezpodmínečnou lásku rodičů, máme ty nejlepší předpoklady k dobrému rozvoji. 

Neutváří nás ovšem jen to, co jsme zakusili v dětství, ale také lidé, které potkáváme během svého celého života. Není lhostejné, s jakými lidmi se stýkáme, jakým chceme naslouchat a jakými se necháváme ovlivňovat. Není jedno, zda žijeme – řečeno biblicky – ve společenství spravedlivých nebo ve společenství svévolníků. Jenže co vlastně rozhoduje o tom, v jakém společenství se nacházíme? Někdy si říkám, že u nás nežije jedna společnost, ale minimálně společnosti dvě, ale možná ještě i více, skupiny lidí, s protikladnými názory třeba na prezidenta naší země, na očkování, na klimatickou změnu, a s tím souvisejícími dalšími otázkami, které se týkají výbušných témat ve společnosti. Je otázkou, nakolik kdy byla společnost jednotná, a také v čem. Nicméně štěpení společnosti je nebezpečné tehdy, když se vytvoří dva nebo více táborů, které na sebe dokážou jen pokřikovat, ale už se nesnaží spolu vést opravdový dialog. Pak dochází k zákopové válce, která se může rozhořet v leccos špatného. 

Ježíš se snažil bariéry překračovat. Neřekl si, že celníci nebo prostitutky jsou ztracené případy, ale přišel zachránit ty, kteří se zdáli být ztracení, ty, kterým se ostatní – příslušníci tzv. slušné společnosti – vyhýbali. Ježíš veškeré takové oddělování – pro tehdejší věřící až šokujícím způsobem – rušil. Dotýkal se mrtvých, malomocných, volně hovořil se ženami a hodoval s hříšníky. Tím, že vyšel mezi ostatní, zbořil hradby, které oddělovaly spravedlivé a nespravedlivé, ctnostné a všelijak provinilé. Stejně tak posílal svoje učedníky, neřekl jim, kam přesně mají jít, jen jim řekl, jak se mají zachovat, když je někde nebudou chtít slyšet.

„Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle,“ píše se v knize Přísloví. Společenství dává lidem sílu, ať už k špatným nebo dobrým věcem. V davu je snadné pokřikovat, v davu je snadné lynčovat a vylévat si žluč. Ježíš však z tohoto davu pomyslně vyjímá jednotlivce. Posílá po dvou své učedníky k jednotlivým lidem, do jednotlivých domů. Každý má možnost setkat se s učedníky, kteří jsou obdařeni dary Ducha, a sám za sebe se rozhodnout, zda to setkání přijme nebo ne. Je tu jen Ježíš jako moc Božího království, jeho učedníci na cestě a jednotlivec, který se má rozhodnout, jakou cestou se sám – resp. s učedníky, v dobrém společenství – vydá.

Ježíš chce kolem sebe vytvořit společenství lidí, kteří budou, podobně jako on, usilovat o spravedlnost, milosrdenství a smíření. A stejně jako za Ježíšova života, i dnes nás Bůh vede k tomu, abychom tvořili moudré společenství, totiž společenství, které se nechá utvářet Boží moudrostí. V jistém smyslu máme být společenstvím, které je stále na cestě, lidmi, kteří jdou druhým lidem vstříc, těmi, které proměňuje cesta a společné bytí na ní. Na cestu si s sebou člověk nemůže vzít příliš věcí, neuneseme mnoho a také se máme spolehnout na dary, které nás na cestě čekají. Takové společenství může být církví, která bude inspirovat svou živostí a opravdovostí, stejně jako jednotlivci v ní, takové společenství má dobrou sílu ke změnám společnosti. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 4.neděli po sv.Duchu, 20.června 2021

texty: Job 38,1.8-11, 2 Kor 5,14-17, Mk 4,35-41

Sestry a bratři,

jsou chvíle v našich životech, které bychom mohli nazvat bouří – časy, kdy se přes nás valí pomyslné vlny, doba, kdy nevíme, čeho se v mysli chytit, kdy zdánlivě není, kdo by nám přišel na pomoc. Nevidíme pevnou půdu před sebou, ani pod nohama, cítíme se rozkolísaní, otřesení … Mohou to být různé životní zkušenosti a zážitky, které nás takto vykolejí, nemoci, ztráty, změny. Jde přitom o hodně – o to, jak situaci ustojíme, překonáme, jak bude náš život směřovat dál, zda se uzavřeme v ublížení, nebo třeba i vzteku a neodpuštění, či budeme ochotni s odvahou pokračovat životem dál. V takové „bouři“ se člověk může obrátit i k Bohu a prosit o pomoc. 

V prvním čtení jsme slyšeli slova z knihy Job. To je poměrně těžká kniha, náročný příběh, kde se řeší otázka nezaviněného utrpení. Těžce zkoušený Job přestává důvěřovat v Boží dobrotu a jeho přátelé mu neumějí vysvětlit důvod jeho utrpení. Proto Job křičí přímo k Bohu a vyčítá mu svou situaci. Důležitým prvkem v příběhu je, že ale za Jobem přichází právě jeho přátelé, aby navštívili a potěšili svého druha, aby pro něj vykonali službu lásky, sdíleli s ním jeho trápení. A také, že Bůh se od Joba neodvrací, mluví s ním. Utrpení dokáže člověka změnit, ale člověk na něj nemusí být sám, když se neuzavře. V tomto smyslu můžeme jednak důvěřovat, že ať se děje cokoliv, nemusíme na to být sami a také, že my sami bychom měli pomáhat tam, kde můžeme, nebát se situací, kdy můžeme pomoct tím, že budeme s někým sdílet třeba právě smutek nebo jakoukoliv těžkou situaci našeho bližního.  

Stejně tak jsme totiž v dnešním čtení z Markova evangelia slyšeli, že i Ježíš přichází 

 do situací, kde panuje strach. Učedníci i Job v prvním čtení volají k Bohu, když jsou naplněni strachem. V obou případech se tak děje možná i s určitou výčitkou. A v obou případech Bůh jedná, ovšem jinak, než si aktéři představovali. Ale nenechává je bez pomoci. Skutečné volání k Bohu v sobě nese pokoru a také vědomí, kdo je Stvořitel, s pevnou nadějí a důvěrou. Když se totiž otevřeme možnosti nechat se složitou situací vést, naslouchat, zda a odkud k nám přichází naděje, pomoc, tak občas zjišťujeme, že skrze naší složitou situace vede cesta, jen jsme jí neviděli. Pomoc může přijít z míst, kde jí nečekáme, cestou, kterou jsme si neuměli nebo nechtěli představit či připustit. 

Přiznám se, že jsem v souvislosti s dnešními biblickými čteními přemýšlela nad různými situacemi, kdy se člověku děje bezpráví, nezaviněné utrpení, a jak se v takové situaci člověk chová, co to s námi dělá. Co taková věc udělá s vírou. Jako jedna z nejtěžších zkušeností v tomto směru mě napadá bezdůvodné věznění, případy, kdy jak v minulosti, tak mnohde i v současnosti, jsou lidé vězněni, mučeni, pro svůj světonázor. Tahle otázka – jak utrpení, mnohdy bezdůvodné, poznamená naší víru – zůstane dnes nezodpovězená, protože co člověk, to jiný způsob, jiná cesta, ale chtěla bych dnešní přemýšlení zakončit básní Ivana Martina Magora Jirouse, který jedny ze svých nejkrásnějších, a také nejduchovnějších a zároveň hluboce lidských básní, napsal z vězení. 

…. Ivan Martin Jirous: Magorské modlitby …. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 3.neděli po sv.Duchu, 13.června 2021

Mk 4, 26-34 – Podobenství o hořčičném zrnu

Bratři a sestry,

dnešní podobenství je od narozdíl od toho z minulého týdne vlastně docela jednoduché, protože je nám přece jen bližší si představit, jak něco od semínka roste a vyvíjí se, než když jsme přemítali nad tím, kdo je a kdo není Ježíšova rodina a proč. 

Asi každý z nás má zkušenost s tím, že jsme zkoušeli něco vypěstovat. Na začátku stačí trocha práce a pravidelná zálivka a ono se NĚCO začne dít, semínko vzejde a je z něj rostlina. A kolikrát vlastně netřeba vůbec ničeho – stačí, když bychom se šli podívat tady na farní zahradu, kde je rozeseta spousta malých stromků – javorů, které vzešly ze semenáčků samy od sebe, aniž by se o ně kdo staral, ať bylo sucho nebo déšť či zima, prostě jen a jen díky tomu, že tu máme ty tři velké letité stromy, které se takto reprodukují. Ten proces proměny semínka, proces růstu se tedy může dít i automaticky. Někde je tam zakódovaná informace a život se automaticky dá do pohybu. Většinou máme zažito, že jsme to my, kdo nějak hýbeme s věcmi kolem nás, kdo ovlivňujeme dění, ale ono to jde i jinak. Řecké slovo automatos nás podle výkladu profesora Hellera totiž odkazuje na hebrejský pojem, který se týká sedmého roku odpočinutí. Sedmý rok odpočinku, neboli milostivé léto je připomínkou stavu, jaký byl a zase má nastat v Boží zahradě, v Ráji. Izraelci v každém sedmém roce neměli orat, ani sít, a měli žít jen z toho, co se urodí samo od sebe, automaticky. Byli odkázaní na to, co vyroste bez jejich přičinění a zásahů, bez jejich úsilí. To je zároveň vedlo k tomu, aby si půdy vážili, aby se o ní vždy šest let dobře starali, tak, aby ten sedmý rok také plodila, ovšem sama. Znamenalo to tedy i pokoru k přírodě, k jejím cyklům a cestu k udržitelnému hospodaření. 

V tom duchovním smyslu nás dnešní text vede k úvaze nad tím, že automatický růst není pouze něčím, co se děje samo od sebe, nahodile a bez příčiny, ale že na počátku stojí Boží láska, Boží informace, impuls k životu, impuls k plodnosti, hojnosti, k darům, které lze užívat, ze kterých lze dávat, ale ke kterým je zároveň potřeba přistupovat s pokorou. Strážit to, co jsme dostali, kořistnicky nedrancovat, ale myslet i na léto milostivé, na léto odpočinku, kdy by vše mělo běžet i bez naší usilovné práce a snažení se. Ono je totiž dobré se čas od času zastavit, rozhlédnout se, dopřát si prostor, abychom mohli žasnout a pozorovat, co se děje. A uvěřit, že leccos dobrého se může dít i bez našeho snažení a nervování se o výsledek, jen to k sobě umět nechat přijít, počkat si. Někdy stačí málo, impuls, aby začlo rašit něco velkého. Je ale potřeba čas, aby ono zaseté mohlo prorůst. Vezměme si třeba takovou modlitbu. Modlitbu sice vysíláme ven, ale ona nás ve skutečnosti proměňuje uvnitř. Slovo, myšlenka – to, co v modlitbě vysíláme, nás může měnit, otevírat, něco dobrého v nás může růst. A pak jsme schopni vnímat a ocenit zázraky života. Naše srdce, naše mysli se tak mohou otevírat zázrakům. Zázraky jsou jako břehy mezi tím, čemu rozumíme a čemu ne. Když jsme schopni se zastavit a podívat se, co se kolem nás děje, co kolem nás roste, možná nás to spontánně může vést k uvědomění, že z věcí malých se mohou stát věci velké, ač tomu třeba nemusíme zprvu věřit. Věci víry k nám totiž přicházejí jako symboly, které odkazují nad sebe a za sebe a také do nitra. Amen! 

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 2.neděli po sv.Duchu, 6.června 2021

text: Genesis 3,8-15, 2. Korintským 4,13 – 5, 1, Marek 3,20-35

Sestry a bratři,

Ježíš v úryvku Markova evangelia říká, že jeho rodina jsou ti, kteří mu rozumějí, ti, kteří činí Boží vůli, ti, kteří ho následují, nikoliv ti, kteří jsou jeho pokrevní rodina. Tenhle text je tak trochu “polibkem smrti” vyznavačům a vzývačům té tolikrát médii proprané tzv. “tradiční rodiny”, pohodové rodinky, kde je klid, ticho a všechno šlape. Svatá rodina, možná určitý předobraz oné rodiny “tradiční”, je mnohde líčena jako příkladná, bezchybná. Ani tahle rodina ale nebyla idylická a Ježíš vlastně tu svou rodinu – matku a bratry, kteří za ním přišli, aby jej nějak umravnili – svým výrokem posouvá blíž k realistické rodině, k takové, kde ne vždycky všechno funguje, kde se lidi na sebe i zlobí, nechápou jeden druhého, je mezi nimi bolest a konflikt. Takový obraz je pro nás realističtější a vlastně i povzbudivější – k tomu, abychom nějakým tvůrčím způsobem řešili konflikty v rodině, které jsou vlastně přirozené a nesnažili se pěstovat obraz dokonalé, bezkonfliktní a bezbolestné rodiny, protože takový ideál vlastně neexistuje, byť se o něm hezky sní. Vždycky jde o to, jak se k věcem stavíme, k těm radostným, ale i k těm bolestným. 

Jedna moje známá se nedávno rozepsala o tom, kterak si přála dokonalé partnerství, dokonalou rodinu. Začala na sobě pracovat, duchovně i fyzicky a ono pořád nic. A když už se nakonec muž objevil, byly to dva roky buď radosti anebo hádek, nic mezi tím. Pak se rozhodli, že se spolu tedy budou učit žít a budovat domov. Po čase se pro změnu museli začít učit žít se svými dětmi, když přišly. A jak známá napsala, když už to vypadalo, že by se situace doma mohla uklidňovat, začali spolu podnikat a k tomu přišlo ještě třetí dítě. Dotyčná žena konstatovala, že na různých seminářích, ale i v moudrých a duchovních knihách to všechno vypadalo jinak – dokonalá rodina. A že jí dost dlouho trvalo, než se smířila s tím, že to je ideál, který neexistuje. A že nejde o to k němu dojít. Jde o to se stále znovu otevírat, když se uzavřeme, říkat promiň, když nám dojde, že jsme křičeli kvůli nějakému svému pocitu anebo vnitřnímu zranění, poprosit o to, co potřebujeme a poděkovat za to, co dostáváme. A namísto frustrace z toho, že už to není jako to bývalo, ani jak to psali v moudrých knihách, vnímat úžas nad tím, jak vztah a my v něm zrajeme. Ony mnohde totiž nepomáhají “dokonalé” obrazy, ale zčásti může pomoct sdílení o tom, jak to je doopravdy, možnost se tomu zasmát, přiznat to, odpustit si, že nejsme lepší než jsme. Ona ta dokonalost nakonec vypadá – takto nahlížena – jako něco neživého, zatvrzelého, bez ducha. Tolik bratři a sestry k těm rodiným vztahům a k tomu, že ani Ježíšova rodina nebyla dokonale tichá a svatá, ale opravdová a živá. 

Dnešní texty před nás staví ještě mnoho další otázek a jedna z nich souvisí s tím, proč vlastně Ježíšova matka a jeho bratři za ním šli, proč byli znepokojeni a rozladěni, proč se na konci Markova textu Ježíš o své rodině vyjádřil tak, jako by je neznal. A to je otázka zla, démonů, o kterých se text také zmiňuje. Zákonící z Jeruzaléma o Ježíšovi říkali, že je posedlý, že se pomátl a že ve jménu zlého vyhání zlé. V prvním dnešním čtení dnes se mluví o situaci, která vedla ke vzniku teorie dědičného hříchu. Karl Rahner, velký teolog 20.století řekl, že když chceme mluvit o dědičném hříchu, tak prvně musíme říct, že není dědičný a není ani hřích. Ne tak, jak my dnes těm slovům rozumíme – není to biologické předávání a není to morální skutek. Jak to bylo s vnuknutím zla a tragična do počáteční harmonie? Do původní dětské nevinnosti v určité fázi přichází tragický prvek. V prvním čtení má ta tragičnost podobu hada, který pokouší Adama a Evu k nedůvěře vůči Bohu. Přichází druh zla, které činí Boha přísnějším, než on sám je a tím vytváří nedůvěru k Bohu. Podstatným prvkem víry je důvěra, pra-důvěra, taková ta opravdu bychom mohli říct dětská. A jestliže vstupujeme do života obklopeni láskou, tato pra-důvěra se vytváří. A pokud ne, tak člověk asi začne být nastaven vůči světu a druhým s určitou nedůvěřivostí. A když se pak v životě setkáváme i s duchovní rovinou, náboženskými představami, může to onu ne-důvěru léčit, anebo také zmíněná traumata naopak posilovat. Pokušení, kterému je první pár vystaven, je získat nedůvěru vůči Bohu a vzít svůj osud pouze do vlastních rukou. Slyšeli jsme text, ve kterém Adam není chopen pravdy, odpovědnosti, schovává se do houští výmluv. A do toho zní Boží otázka: “Adame, kde jsi?” A tohle je i otázka pro nás – kde jsme, kde se nacházíme? Otázka, která míří do jakékoliv situace – konfliktu v rodině, ale klidně i do příprav na svatbu, narození dítěte, životního jubilea, anebo třeba do poklidné nedělní poobědové siesty. Kde jsi? zní k nám Boží slovo. Jsme ve vzpomínkách, jsme v obavách o budoucnost? Anebo jsme tady a teď neztraceni v minulosti, ani v budoucnosti? Protože tady a teď se potkáváme s Bohem, tady a teď si můžeme uvědomit, že je potřeba poprosit, poděkovat, žasnout, odpustit, radovat se … 

Zákonící Ježíšovi vyčítali, že není uzavřený, že není zatvrzelý, že svým životem ukazoval, jak nebýt vnitřně natolik opevněný, aby k nám Bůh nemohl vůbec přijít. Vadilo jim, že on byl svobodný a oni ne. Zatvrzelost, pyšnost, vnitřní uzavřenost – to jsou ti démoni, které Ježíš vyháněl, to jsou ty stavy naší duše, kam Bůh kolikrát ani nemůže přijít, když jsme se takto opevnili, uschovali. I o tom a o mnohémm dalším je ten dnešní text Markova evangelia. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Kázání na 1.neděli po sv.Duchu, neděli sv.Trojice, 30.5.21

text: Mt 28, 16-20

Bratři a sestry,

Ježíš odkázal svým následovníkům mimojiné tato slova: “Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“. Ten vzkaz tedy platí i pro nás. Je to povzbudivá zvěst, že nikdy nezůstaneme sami, že přesto, jak osaměle se uprostřed ostatních lidí a ve světě někdy můžeme cítit, jsme neustále v Boží přítomnosti. V dnešním čtení sledujeme učedníky, kteří se vydali do Galileje, byli tam posláni. Galilea ležela daleko od honosných kostelů, vzdálena od míst, kde se pěstovalo přesvědčení, že Bůh má rád jenom někoho, jenom ty správně zbožné. Galilea byla pro učedníky podivná, cizí, lidé zde měli jinou kulturu, hodnoty a zvyky. Pro učedníky tam nebylo příliš hezky, ani bezpečno. A oni tam přesto měli jít a měli tam jít s důvěrou, že nebudou sami, ale bude s nimi naděje, bude s nimi Kristus. A tak tedy šli a my v tom dnešním příběhu čteme: “Spatřili ho (Ježíše) a klaněli se mu, ale někteří pochybovali.” Proč pochybovali, když ho spatřili? Někteří byli plni očekávání. Někteří ale zvažovali, jestli taková cesta má cenu. Je to stejné, jako s námi, někdy se v nás pere, zda má něco cenu, zda má smysl se snažit někde investovat energii, čas, úsilí … Evangelista Matouš ale nepíše, že ti, kteří pochybovali, byli těmi ostatními označeni za špatné. Matouš prostě konstatuje, že každý za vzkříšeným Kristem přicházel podle své víry, podle svého očekávání. Matouš taky nepíše nic ani o tom, že ti, kteří věřili, byli lepší než ostatní. A ani se nedozvíme nic v tom smyslu, že by Krista odradilo, že tam před ním stáli různí lidé. Neřekl nikdy nikde, že za ním mohou jen ti, kteří nepochybují. Ani nijak nekomentoval různou víru lidí, kteří za ním přišli. Proč taky? Byl snad vzkříšen, aby dělal rozdíly mezi lidmi? Na to si přece bohatě vystačíme sami. Namísto toho učedníkům řekl: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.”

Kristus tady nepřímo mluví o tom, že existuje jistý pra-zdroj, pra-síla, věčná duše světa, láska, Bůh. Ten a ta, který/á byl(a), je a bude. V tom je, sestry a bratři, obrovská naděje, a to je stěžejní. Ježíš, který se pro druhé zcela rozdal, kterému nikdy nešlo o moc, který nikoho nechtěl ovládat, neměl zájem o instituci ani kult své osobnosti, nebil druhé za neposlušnost, netrestal za odmlouvání, neupaloval, nenechal vybudovat proti lidem plot, ani neposlal na ostatní vojáky, ten, který si nebral víc, než potřeboval, ten, který sám ani nekřtil, právě ten vyslovuje slova o veškeré moci, protože on tu moc znal, on jí svým životem žil a věděl, o čem mluví.

Ježíš byl svobodný člověk, skutečně svobodný, díky tomu, že byl svobodný vnitřně. Svobodný od toho, co tak běžně lidi v životě svazuje. I když měl svoje lidská pochybování, i když se lidsky trápil. V tom je jeho přesvědčivá síla a to je to, co jako učedníci máme žít a pokusit se nést do světa. Naději přes všechnu bolest, lásku přes všechna zklamání. Důvěru v “Ty”, i když se nám chce křičet jen “já”. Když čteme ten text Matoušova evangelia celý, čteme tam i tom, jak máme křtít, že máme jít do celého světa, získávat další učedníky. Ale tenhle text je pozdější, ten dodala ustavující se církevní hierarchie až později. Myslím si, že Ježíš prostě chtěl, aby se lidi učili, povzbuzovali a naučili od sebestředného já vyjít k ty, aby na světě bylo pochopení, aby byl překonán strach a zavládla nesobecká láska. 

Sestry a bratři, v Ježíšově závěrečném slově, na konci Matoušova evangelia, je skryta obrovská provokující naděje, která jde navzdory běžným lidským zkušenostem. Právě v tomto světě, kde vládnou silní a mnohdy i drsní, kde je spousta lži a nenávisti, kde se vedou války a zabíjejí nevinní lidé, právě v tomto světě má cesta, kterou Ježíš ukázal, tento způsob života, velikou moc. Ježíš svým životem žil to, o čem mluvil a učil a činil tak z poznání této skutečné moci. Byli a jsou i další, kteří to udělali a dělají. Ta moc, síla, není silou, která vede ke smrti a není to moc, která pramení ze strachu o sebe sama. Je to moc k životu, moc k naději, moc k pravdě, moc k lásce. Protože jediná opravdová síla je láska a láska se rodí z poznání této síly. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář

Program Noci kostelů v Husově sboru na Botanické, 28.5.21

18.00 Zahájení Noci kostelů
tancem na terase – skupina
SWING WINGS,

18.30 Jan Jurka – swingové melodie a písně – zpěv

19.00 Komorní koncert Olga Procházková (zpěv), Vlastimil
Bialas (trubka), Jiří Bělík (hoboj),
František Šmíd (varhany)

20.00 Výběr z Biblických písní A. Dvořáka
a černošských spirituálů
Jan Hrbáček (zpěv),
Jan Král (klavír),
Jakub Výborný (housle)

21.30 Promítání na terase

23.00 Zakončení Noci kostelů

Rubriky: Aktuality | Napsat komentář

Kázání na Letnice, 23.května 2021

1.čtení: Sk 2,1 | 1. čtení: Řím 8,8 | Evangelium: Jan 15, 26-27

Sestry a bratři,

dnes slavíme třetí největší křesťanský svátek, slavnost seslání Ducha svatého, Letnice, Boží hod svatodušní. Narozdíl od Vánoc nebo Velikonoc není nikde v obchodech tematická výzdoba, ani nic, co by se dalo ve spojení s Letnicemi zpeněžit. Rozpoutat komerční šílenství kolem něčeho tak křehkého, jako je Duch, duše by šlo asi těžko. Navíc by to šlo proti smyslu tohoto svátku – Duch svatý byl lidem dán, abychom se nebáli být svobodní a nezávislí na tom, co se zrovna nosí a co je in, na postojích většiny.  Svatodušní svátky jsou také oslavou, narozeninami církve – společenství lidí ducha. A možná i proto se na veřejnosti nikde tento svátek neobjevuje, protože ani církev už není pro naší společnost nijak moc důležitá. 

Kristus dal dar Ducha sv. svým učedníkům. Co jim to vlastně dal? Jak se dá dát Duch svatý, co to vlastně je? Duch svatý má mnoho tváří, je jako vítr, je proměnlivý. Každý z nás má dar Ducha, Duch je v tom, co rozvíjíme, čím překračujeme sebe směrem k druhému člověku a světu. Duch byl a je v rozličných podobách Duchem moudrosti a poznání, Duchem odhodlání a vnitřní síly, Duchem porozumění a srdečné dobroty. Duchem lásky. 

Když si připomeneme situaci po Velikonocích, popsanou v Písmu, je zde psáno, jak apoštolové seděli celkem bezradní v nějaké místnosti za zavřenými dveřmi a moc nevěděli, co se sebou. Ne nadarmo se říká, že někdo “je jako tělo bez duše”. Vzpomeňme si na to, jak se změnila atmosféra, když mezi ně přišel Kristus. A jako první dar jim dal Boží pokoj, klid ducha, zbavil je strachu. Dechl na ně a dal jim dar Ducha svatého. Jak se to na nich projevilo? Čteme o reakci lidí na kázání apoštolů, kteří měli dar Ducha svatého. Ti lidé se trochu podezřívavě ptali: “Nenapili se apoštolové mladého vína, že se takhle projevují?”. A Petr jim odpovídá, že ne, vždyť bylo teprve ráno. Apoštolové se ale přece jen chovali jinak, než bylo zvykem. Zřejmě byli spontánní, veselí, komunikativní. Pozbyli různých předsudků, byli otevření. Těžko dnes přesně říct, jak lidé tehdy mezi sebou komunikovali, jak se při tom cítili, co vnímali, ale z apoštolů lidé vnímali něco jiného – obdarování něčím, co dosud neznali. 

Sestry a bratři, z dnešního příběhu vidíme, že na počátku se církev zrodila jako místo, kde mezi lidmi panovalo porozumění, respekt, kde lidé rozuměli Kristovu poselství, ač byli z různých zemí, míst, kultur a mluvili různými jazyky. Bylo to díky daru Ducha svatého. Pro lidi, pro tu církev v obecném slova smyslu, pro to obecenství, společenství lidí – byla různost darem. V církvi se totiž máme vzájemně doplňovat ve své různosti. A právě tohle slavíme o Letnicích. Onu pestrost, dar pestrosti. Církev má být protiváhou Babylonské věži. Ta je symbolem zla a nepochopení, těžkosti a nejasností, kdy lidé sami staví stavbu až do nebe, ale ve zmatení jazyků si přestávají rozumět, a práce jim nejde. Církev a její společenství se zrodila k porozumění, aby oslovila lidi všech kultur, v polyfonii, mnohohlasem, kde různost neznamená ohrožení, ale obohacení. Pravda je, že v průběhu času jako kdyby církev začala mluvit jenom jedním jazykem – jedním způsobem. Dnes, věřím, se snad opět vracíme do doby, kdy církev (v tom širokém, obecném slova smyslu) mluví a bude chtít mluvit různými jazyky, ve kterých se doplňujeme v naší různosti. Věřím, že chceme žít tak, že budeme uznávat individualitu každého jedince, i s jeho odlišnostmi, a nebudeme nikoho vylučovat. Duch svatý je svobodný a i my máme žít ve svobodě ducha a Ducha nezhášet. Amen!

Rubriky: Kázání | Napsat komentář