texty: Iz 43,16–28, Mk 2,1–12
Milé sestry, milí bratři,
celé vánoční období zpíváme o tom, že se nám narodil Kristus Pán. Za tímto vyznáním a také konstatováním, že se narodil všem nám lidem bez rozdílu, stojí ještě i jiné vyznání, a sice “věřím v Boha”. Jaká je naše víra, díky níž věříme v Boha, když jsme každý jiný, každý z nás originál a přece víru vyznáváme společně?
V hebrejštině znamená víra „stálost“, neochvějnou důvěru v Boha. Ježíš uzdravuje nemocné, aniž by se jich předtím podrobně vyptával na jejich náboženské názory. Víra, o které hovoří Ježíš, je spíše důvěra v Otce a důvěra v to, že se v Ježíši člověk setkává s dobrou Boží mocí. Tato důvěra dokáže měnit nás i svět kolem nás.
Příběh, který jsme dnes četli, příběh o ochrnutém, ukazuje sílu důvěry, jež vede k uzdravení. Víra zde není něčím teoretickým, ale skrznaskrz praktickým, víra je tu ukázána jako nápaditý čin. Čtyři přátelé či příbuzní ochrnutého chtějí nemocného dostat k Ježíši, ale narazí na dav, který zatarasil cestu. Mnozí by v této situaci všechno vzdali. Vrátili by se domů s myšlenkou, že udělali, co mohli, ale jejich plán nevyšel. Ale čtyři nosiči prokazují odvahu i nápaditost, když vylezou na střechu a začnou ji rozebírat. Tehdy to určitě nebylo tak náročné, protože střecha běžného palestinského domu byla zhotovena pouze z došků a bláta. Ale o to tu vlastně nejde. Podstatné je, že víra si tu dokáže poradit i v situaci, která působí bezvýchodně, vede k netradičním řešením a postupům i ve chvílích, které vypadají beznadějně.
Ježíš tuto víru oceňuje. V mnoha evangelijních příbězích odpovídá Ježíš přímo na prosbu nemocného. Ale překvapivost dnešního vyprávění spočívá v tom, že Ježíš pomáhá ochrnutému spíše na základě víry druhých.
I my jsme se jistě někdy dostali do situace, kdy jsme byli ochromeni a mohli jsme se spolehnout jen na druhé – na ty, kdo nás ponesou dál, povzbudí nás či nám pomohou. A právě dnešní evangelijní příběh ukazuje, že jsme často závislí na víře-důvěře lidí kolem nás – přátel, rodičů, spolupracovníků. Jsou zkrátka chvíle, kdy nás nenese – tak jako ochrnutého – víra naše, ale víra druhých.
Ti, kdo spustili nosítka střechou, prakticky ukázali, co znamená být druhému člověku bližním. Museli být nicméně překvapeni Ježíšovou reakcí. Nejspíše čekali, že Ježíš ochrnutého uzdraví, ale on řekl pouze: „Synu, odpouštějí se Ti hříchy!“ Toho je zajímavé si všimnout. Svázanost hříchem může být podobná ochrnutí. Apoštol Pavel napsal v listu Římanům: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“ (Ř 7,18n). Těmito slovy Pavel vystihl, co znamená být svázán hříchem. Pokud chceme dobro, ale nedokážeme jej uskutečnit, můžeme mít pocit, že nám ochrnula vůle, že jsme paralyzováni. Jinými slovy – kolikrát se těžko vymaňujeme z toho, co máme zažité a co nám připadá samozřejmé. Zůstáváme-li v něčem, co nám či druhým škodí, co nás odvádí od světla, od lásky, víme-li o tom a nedokážeme to překonat, může nás to svazovat. Musí to tak zůstat? Dnešní příběh říká, že ne, protože zdánlivou osudovost rozbíjí v evangeliu Ježíšův hlas: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Ježíš vlastně říká: Vysvobozuji Tě. To, k čemu jsi byl připoután, Tě už nebude tížit. Odstraním to, co Tě ochromovalo tak, že ses nevzchopil vůbec k ničemu.
Stejnou milost vyhlašuje Hospodin ústy Izajáše. Nejprve ovšem vypočítává přestupky svého lidu a při tomto „soupisu“ se ukazuje, že zde není nic, čím by si lid mohl zasloužit Boží milost. A přesto Hospodin praví: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.“
Bratři a sestry, Bůh vyzývá i nás, abychom se nenechali spoutat a ochromit minulostí, která může být i všelijak černá. Naopak nás vybízí, abychom hleděli s nadějí do budoucnosti nesené jeho milostí. Hospodin praví skrze Izajáše: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ V těch slovech je naděje pro nás a pro celý tento nový rok. Amen!