Zamyšlení a texty

Zpět

17. 2. 2021 - kázání M. Kubíčka na Popeleční středu

Iz 58, 6 – 11

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: Tu jsem! Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.

 

            Mimořádně posílám kázání uprostřed týdne, ale Popeleční středa je natolik závažným momentem v církevním roce, že nelze přejít jen tak bez povšimnutí.

            Vybral jsem jeden jediný text, z proroka Izajáše. Neznám nic jiného, kde by nebylo o smyslu půstu řečeno tolik, jako právě zde. Podle toho, jak já to cítím, je právě tohle naprosto vyčerpávající a dokonale vypovídá o tom, co půst znamená a o čem ve skutečnosti je.

            Když někdo hodlá zasvětit postní čas hladovění, omezit se v jídle a podobně, nic proti tomu, je to jeho věc a je to naprosto v pořádku. Posty tohoto typu jsou charakteristické zdaleka nejenom pro křesťanství či židovskou víru, ale nalezneme je snad ve všech náboženstvích, co jich kdy po světě bylo. Buddhovi se v postu dostalo vidění Cesty, indiánští mladíci odcházeli do samoty, aby se postili a tak se jim otevřely duchovní světy, a tak dále, a tak dále, nic proti tomu, je to tak, opravdu to funguje (alespoň jak se tvrdí, já jsem to nikdy nezkusil, mně osobně totiž přivodí vážné psychické problémy už pouhý čtyřiadvacetihodinový půst...).

            Ano, možná tomu dotyčnému člověku pomůže takovýto půst k tomu, aby se dotkl nějakých vyšších duchovních rozměrů, oblastí, poznání... Nevím, nezakusil jsem to, nemám s tím zkušenosti (a abych se přiznal, ani po tom zrovna dvakrát netoužím, moje víra je víc, abych tak řekl, „přízemní“...)

            Ano, moje víra, je, jak se může někomu jevit, opravdu „přízemní“. Já prostě nejsem mystického zaměření. Moje víra se nevznáší v „nebeských výšinách“, ale stojí rovnýma nohama na této zemi. A – což jsem přesvědčen – přesně tak, jak stál rovnýma nohama na této zemi i Pán Ježíš. Ani on nebyl „mysticky povznesen“, ale viděl kolem sebe lidi, konkrétní lidi a jejich problémy, radosti i bolesti, a v tom žil, v ničem jiném, jen na tom mu záleželo. A nemohu si pomoci, ale takto vnímám i jeho evangelium. A v tom samém duchu vnímám i to, co říká prorok Izajáš a co jsem zvolil pro tento den jako text k zamyšlení.

            Ne, smysl a naplnění půstu nespočívá v tom, že začneme hladovět, že si odpustíme to a to a to a to z jídla, pití a podobně. Ano, opravdu nic proti tomu, bezesporu to může pomoci zdraví, organismu, ale co dál? Jak to pomůže lidem kolem? Jaký prospěch z toho bude mít jediný z těch maličkých, o kterých hovoří Pán Ježíš?

            Neměl by tím pádem být tento postní čas zaměřen právě k těmto „maličkým“? Určitě každý z nás někoho takového poblíž sebe máme, jen se nad tím zamyslet. Může to být třeba někdo, kdo trpí určitým postižením tělesným, duševním (ale i duchovním), bez ohledu na to, je-li tzv. „cizí“, anebo z nejbližších, jde o to, co mu dáme a co pro něj obětujeme. I bezdomovec, žijící roky na ulici, se může vrátit do normálního života (co definovat jako „normální život“ je samozřejmě téma k diskusi...), jestliže mu dokážete pomoci (opět: záleží na člověku, nelze generalizovat, není to snadné, vím z řady osobních zkušeností).

            Zkrátka a dobře, smysl půstu vnímám přesně tak, jak to říká Izajáš: rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít. Cesta ke svobodě, vnější i vnitřní, nejenom pro sebe, ale i pro ty, kterým jsme bližními. Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Hospodin tě povede neustále...

            Postní čas nám má pomoci otevřít cestu k Bohu, respektive připravit cestu, kterou může Bůh přijít k nám. Aby nás vedl, aby nám dal rozpoznat, kde je nás zapotřebí. Aby nám ukázal a ukazoval tu naši cestu. Jakou formu zvolíme, to už je na nás. Nic není možné jednoznačně předepsat a přikázat, každý jsme jiný. Každý jsme jedinečnou osobností. Takže – hovořím-li o půstu jako o cestě ke svobodě, jak vnější, tak vnitřní – je vlastně i cestou k sobě samému. Očištěnému ode všech příkras, kterými se občas zakrýváme, v jakési naději, že budeme vypadat lépe. Možná se nám na chvíli podaří takto ošálit své okolí, možná i sami sebe. Ale před Bohem nám žádné převleky nejsou nic platné.

            Využijme tedy tento čas, který nám byl dán. Není to pouze čas, který jen tak plyne (chronos), ale čas určený k něčemu (kairos). Vyžijme ho a važme si toho, že zde je.

 

            A  M  E  N