Zamyšlení a texty

J 20, 19 - 23

            Text z Janova evangelia, který máme před sebou, jsme si četli už na velikonoční pondělí, rád bych se k němu ale ještě jednou vrátil. Důraz byl tehdy totiž položen na druhou část, na apoštola Tomáše, resp. na to, co jsem nazval „setkání v ranách“. Ta první část, ke které se tedy dnes vracíme, je rovněž velmi důležitá – hovoří se tam pokoji, o odpuštění hříchů, ale již také o Duchu svatém. A to všechno je opravdu velice důležité. 

            Vzal bych to odzadu, nejprve se podíváme na to odpuštění hříchů.

            „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ – takhle to Ježíš říká svým učedníkům.

            Není to zrovna jednoduchý problém. Mnohokrát v historii byla tato slova nepochopena a následně zneužita, stačilo jenom šikovně manipulovat s argumenty a počítat s tím, že ne každý bude hlouběji nad těmi biblickými texty, jejich smyslem a souvislostmi rozvažovat. Byla to, žel, právě křesťanská církev, která dovedla tato slova užívat jako argument pro svoji nadvládu. Podobně tomu bylo i s příbuznými slovy z Matoušova evangelia, z šestnácté kapitoly, kde Ježíš dává Petrovi „klíče od království nebeského“ s tím, že co odmítne na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijme na zemi, bude přijato v nebi; o něco dále (18,18) totéž říká i ostatním učedníkům – v ekumenickém překladu máme tuto perikopu nadepsánu slovy „O moci církve“ a je fakt, že církev se těchto slov často velmi ochotně chopila a zneužila je ve svůj prospěch. Na první pohled je tím církvi opravdu dána do rukou velice mocná zbraň, proti které prakticky není obrana. Jenomže není tohle jen první a povrchní výklad, není to v evangeliu myšleno poněkud jinak?

            V Matoušově evangeliu, kde v ekumenickém překladu čteme, že to, co Petr odmítne na zemi, bude odmítnuto i v nebi, je – přeloženo doslova – napsáno, že to, co Petr sváže či spoutá (desmeúein – „poutat“, „svazovat“) zde na zemi, bude stejným způsobem spoutáno také v nebi, ale to, co rozváže (lýein – „uvolnit“, „rozvázat“, „osvobodit“) na zemi, bude rozvázáno i v nebi. A velmi podobně je tomu i s citovanými slovy dvacáté kapitoly Janova evangelia: tam je řečeno, že ten, komu propustíte (áfíénai – „propustit“ „odeslat“, „prominout“ ap.) hříchy, tomu jsou propuštěny, ale komu je zadržíte (krateín – „zmocnit se“, „uchopit“, „držet“, „zadržovat“), tomu jsou zadrženy (eventuálně také můžeme přeložit „jejichž hříchů se zmocníte, tomu jsou pak drženy). To není žádné hraní se slovíčky, skrze tyto mnohdy docela jemné jazykové nuance můžeme důkladněji pochopit smysl textu a vyvarovat se tak i jakéhokoli poněkud schematického vnímání.

            V podstatě nejde o nic jiného, než o známou výzvu k odpuštění. Jestliže hřích, provinění učiněné proti nám, anebo proti komukoli jinému, budeme zadržovat, spoutávat, budeme-li se takto toho hříchu doslova zmocňovat, užírat se neustále v pocitu křivdy nám učiněné, pak je i to všemohoucí nebe doslova bezmocné. A teprve tehdy, projevíme-li ochotu ta provinění, ty hříchy konečně rozvázat a propustit, to znamená, že se v nich nebudeme již nadále s pocitem ukřivdění šťourat a znovu a znovu si tu bolístku rozškrabávat, tak se může konečně jednou provždy zahojit. Takže – jak je to vlastně s tím odpuštěním? Kdo by měl udělat první vstřícný krok? Myslím si, že v tom příběhu o setkání učedníků se vzkříšeným Ježíšem je to řečeno naprosto jasně.

            Uprostřed textu je pak zmínka o Duchu svatém. Ježíš, jak je tam napsáno, „na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého...“ Souvislost je zajímavá – okamžitě na to totiž navazují ta slova, o nichž jsme právě teď hovořili, totiž ta slova o zadržování či propouštění hříchů. Jenom těžko se dá tvrdit, že by člověk sám o sobě byl takový silný a šlechetný tvor, že by dokázal opravdově a naplno „propouštět hříchy“, anebo že by byl vůbec za všech okolností schopen rozpoznávat to, co je dobré od toho špatného, aniž by, třebas jen v koutku duše, nehleděl na svůj prospěch. Odpustit, propustit hřích, to ani tak neznamená na to, co se stalo, zapomenout, vůbec už ne chovat se, jako by se nic nestalo. Odpustit, propustit hřích, to znamená v první řadě zříci se nároku na odplatu. A na něco takového opravdu bývá lidská síla slabá, takovouto sílu lze čerpat jenom „odjinud“. A právě to teď dává Ježíš svým učedníkům: „Přijměte Ducha svatého...“ To je ten dar opravdového a nového života, nezatíženého hříchem, ani pocitem křivdy a podobně, života osvobozeného.

            Docela přirozeně se zde může nabídnout srovnání se zprávou o stvoření člověka z druhé kapitoly knihy Genesis: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (lze přeložit, anebo spíše už vyložit jako „duší živou“, ale ta „duše“ přece jen už poněkud zavání řeckým myšlením, v žádném případě nejde o duši jako „samostatný princip schopný života i mimo tělo“ (Výklady ke SZ, prof. Miloš Bič a kol.)) (Gn 2,7) Teď, když Ježíš takto na své učedníky dechl, dává jim pravdě nový život. Janovo evangelium zde poněkud předjímá seslání Ducha svatého, jak je známe z knihy Skutků apoštolských, ale ta souvislost, totiž ten dar nového života, je zcela zřejmá.

            Do třetice nám teď zbývají ta slova o pokoji: „Pokoj vám,“ řekl Ježíš, když se objevil mezi učedníky, pak jim ukázal své ruce a bok a znovu řekl: „Pokoj vám.“ Ty probodnuté ruce a bok jsou zde znamením identity – ten, kdo před nimi stojí, je skutečně ten Ježíš, který byl ukřižován (jinak by samozřejmě toto proměněné, duchovní tělo již žádné známky utrpení nést nemělo, jde skutečně o znak, rozpoznání identity).

            To, oč ale jde především, jde právě ten pokoj (eíréne, šalom – ty známé novo- i starozákonní pojmy). Opět si připomeňme jiná, ale velmi podobná Ježíšova slova, tentokráte ze čtrnácté kapitoly Janova evangelia: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (J 14,27) Když Ježíš přišel, byli učedníci ze strachu o svůj život schováni za zavřenými dveřmi. Ten okolní svět jim v tom čase těžko mohl nabídnout něco jako „pokoj“, spíše pronásledování a utrpení. Ale právě do tohoto strachu, zklamání a beznaděje přichází Ježíš a první, co nabízí a dává, je právě ten tolik potřebný pokoj – klid a mír v duši, naději a odvahu.

            Zůstaňme ale ještě chviličku u těch zavřených dveří. Učedníci se schovali za zavřenými dveřmi, plni strachu. A najednou stál uprostřed nich Ježíš. V těchto několika slovech 19. verše je nesmírně hluboká symbolika: když se uzavřeme, zabarikádujeme ve svém strachu, Ježíš nejenom přichází, ale on doslova prochází těmi dveřmi našeho strachu a vnáší mezi nás, ale především v nás, do naší ustrašené dušičky, svůj pokoj (uvědomme si, že to řecké eiréne, stejně jak hebrejské šalom neznamená pouze „pokoj“, anebo „mír“, ale vyjadřuje také harmonii s Božím řádem, někdy až doslova spásu). To je nesmírně důležité a potřebné si připomínat, zvláště v takových časech, jakým je tento náš současný. Ježíš prochází zavřenými dveřmi našeho strachu.

            Je to v tom krátkém příběhu všechno krásně poskládáno: dar pokoje, dar moudrosti z Ducha svatého, skrze který je možno odpouštět, zbavovat se křivd a tíhy hříchu. Kdybychom byli ochotni takový krok víry udělat nikoli pouze navenek, nýbrž do hloubi své duše přijmout těchto pár darů, hodně by se nám ulevilo a na světě by bylo zase o malinko lépe.

            K tomu všemu nás vedou ta slova evangelia, všechny ty příběhy o setkání učedníků se vzkříšeným a již stále živým Kristem, včetně toho příběhu, který jsme četli dnes. Je krátký, ale plný poučení a povzbuzení – proto je tak cenný, proto jsme se k němu vrátili a proto jsme si jej trochu podrobněji snažili vysvětlit.

            A  M  E  N