Zamyšlení a texty

Zelený čtvrtek 2020

J 13, 1 – 20

            Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl?: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni.“ Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čisti.

            Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu. Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to. Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.“

            Po řadu let jsme na Zelený čtvrtek mívali v našem sboru na Starém Brně podvečerní bohoslužby, při kterých jsme si připomínali Ježíšovu Poslední večeři s učedníky a pak společně kolem stolu vysluhovali a přijímali svátost Večeře Páně. Letos tuto možnost kvůli nepříznivým okolnostem nemáme, to ale neznamená, že bychom si postupně všechny události těchto pro nás tak významných dní nemohli připomenout. Jinak, netradičně, ale to vůbec nevadí. Vlastně se tak trochu vracíme do dob dávných křesťanů, kteří se často také nemohli zúčastňovat bohoslužeb, a tak si společně sami doma pročítali Písmo, modlili se a udržovali svou víru neustále živou.

            Já jsem využil situace a pro dnešní den jsem vybral text z Janova evangelia. Jednak tím navazuji na to, co jsme četli na Květnou neděli, protože rád se v průběhu těchto svátků vždycky držím jednoho a téhož evangelia, aby byla zachována souvislost, dalším důvodem je ale také ta skutečnost, že Janovo evangelium nemá zprávu o Poslední večeři. A tak když teď nemůžeme svátost Večeře Páně společně prožít, můžeme se podívat na další příběhy, které s tímto dnem, který bezprostředně velikonočním svátkům předchází, souvisejí.

            Není samozřejmě pravda, že by se autor (autoři?) Janova evangelia tématu Poslední večeře, resp. věcí s tím souvisejících, zcela, anebo dokonce programově vyhýbal. Tak tomu vůbec není. Jenomže Janovo evangelium má svá specifika, která jsou v mnohém odlišná od předchozích tří synoptiků (tj. Matouš, Marek, Lukáš; z řeckého synopsis = souhled; první tři evangelia jsou synoptická tj. „souhledná“, lze vysledovat společné prameny, shodné momenty a inspirace ap., zatímco evangelium Janovo jde zcela svojí cestou).

            Janovo evangelium totiž s největší pravděpodobností vzniklo až někdy ke konci prvního století, v devadesátých letech, a tak se, na rozdíl od zmíněných synoptiků, už zdaleka tolik nezabývá historickým Ježíšem, ale v daleko větší míře reflektuje zkušenost prvotní církve. Zajímavé je např. porovnat některé části evangelií, konkrétně Ježíšův původ: U Matouše je rodokmen doveden k Abrahamovi, tzn. dovršuje se záměr, s nímž Bůh Abrahama povolal (Mt 1, 1 – 16); Lukáš vede tento rodokmen až k Adamovi – Ježíš je zjevením pravého lidství (L 3, 23 – 38); u Jana to vše naprosto vrcholí – Ježíš je vtělením Slova, které bylo již prostředníkem všeho bytí (J 1, 1 – 18, „Prolog dějin spásy“). „Ježíš je tedy reprezentantem kosmického řádu, který odpovídá Boží vůli.“ (Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, nakl. Vyšehrad 1993) Zvláště výrazné je to v těch perikopách Janova evangelia, kde jsou uvedeny Ježíšovy řeči začínající slovy „Já jsem...“ (světlo světa, chléb života, dobrý pastýř, vzkříšení a život, pravý vinný kmen...) – to je něco, co u synoptiků vůbec nepřichází v úvahu (u Marka se dokonce Ježíš ohrazuje i proti oslovení „dobrý“, Mk 10, 17n).

            Jan se tedy záměrně vyhýbá všemu, co je v jeho době už vnímáno jako známé a z většiny má už své pevné místo v liturgickém životě prvotní církve. Pravděpodobně proto také vynechává ustanovení Večeře Páně, které už bylo v té době v církvi ustálené, a nahrazuje je oddílem o mytí nohou učedníkům.

            To ale neznamená, že bychom v tomto evangeliu, nenalezli nic, co by s Večeří Páně souviselo, naopak, právě tohle je zde rozpracováno velice důkladně a hlavně osobitě.

            Tak především zde máme 6. kapitolu, v ekumenickém překladu nadepsanou slovy „Chléb života“ (J 6, 22 – 59). Ta slova, jak se v evangeliu dočteme, tehdy vzbudila úžas, dokonce pohoršení. Jíst Ježíšovo tělo a pít jeho krev vzali doslovně (řecké trógo, v tomto případě uvedené, znamená doslova „žvýkat“, anebo dokonce „hryzat“ či až „škubat“, ev. „pojídat“), takže se tomu zděšení nelze divit. Jenomže tak, jak to myslí Ježíš, resp. jak tomu rozumí pozdější křesťanská církev a jak to tím pádem v evangeliu podává, to znamená při slavení eucharistie se vnitřně, bytostně sblížit s Ježíšem, s celou jeho osobností („Jsme živi, avšak již ne my, žije v nás Kristus“, vyznáváme po Večeři Páně – viz Ga 2, 20). Ta „účast na těle a krvi Kristově“, jak o tom píše apoštol Pavel (1K 10, 16), to není o jakési „substanci“, ale o dimenzi – ve svátosti Večeře Páně bytostně vstupujeme do těsného společenství s Kristem, podílíme se na tomto společenství se všemi jeho vyznavači napříč věky a generacemi.  Ta „substance“, tzn. učení o tom, že se při eucharistii poměňuje substance chleba a vína v substanci Ježíšova těla a krve, ta se tam dostala až vlivem helénistické filosofie, židovskému myšlení v době Ježíšově bylo něco takového naprosto cizí a nikoho ze zúčastněných by něco takového tehdy ani nenapadlo.

            Ale teď jde především o obsah a poselství té šesté kapitoly evangelia, no a tam je toho právě o smyslu Večeře Páně napsáno hodně moc.

            Pak je v evangeliu kapitola 17., Ježíšova modlitba za učedníky, tzv. „Velekněžská modlitba“. Ta je v podstatě skoro na tom místě, na kterém je u synoptiků modlitba v Getsemane (avšak klidně ji můžeme dát i do souvislosti se zde nepřítomnou zprávou o Poslední Večeři). Zde ale, na rozdíl od synoptiků, nenalezneme ani zmínku o úzkosti z toho, co přichází. „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (J 17, 22 – 24) I v tomto případě je naplno přítomna ta výše zmíněná suverenita vtěleného Božího slova, jak to už tenkrát vnímali v prvních křesťanských sborech.

Ale vraťme se konečně k tomu, oč jde především, a sice k příběhu o tom, jak Ježíš umývá svým učedníkům nohy, protože právě tento oddíl stojí na místě Poslední Večeře, resp. ustanovení Večeře Páně.

Tento příběh, ač to na první pohled možná nepřijde, má s obsahem a odkazem Poslední Večeře mnoho společného. V každém případě má, abych tak řekl, „přesah“ (ten má ostatně velikánská část biblických textů). Mytí nohou nemá samozřejmě svátostný charakter, jak jej má Večeře Páně, ale je tam jeden hodně důležitý shodný rys: služba.

Tady si můžeme připomenout slova, kterými Ježíš reaguje na žádost bratří Zebedeů, aby měli místo po pravici a levici v jeho království: „Kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20, 26b – 28)

Ano, Ježíš opravdu užívá doslova výrazu dúlos, tj. „otrok“, následně se pak v textu objeví několikrát výrazy diákonos a diákonó, tedy „sluha“ a „sloužit“ (dobře známe z církevní praxe). Výraz dúlos, otrok, je užit i v 16. verši citované kapitoly Janova evangelia (byť v ekumenickém překladu je slovo „sluha“. Takže i zde je ten důraz na službu více jak výmluvný.

A je zde ještě jeden zajímavý kontrast: ve verši 13. Ježíš říká: „Nazýváte mě Mistrem (v originále didáskalos = „učitel“) a Pánem (kýrios), a máte pravdu: Skutečně jsem.“ Opět jedno ze specifik Janova evangelia. U synoptiků by se takto Ježíš jen těžko tituloval. Ano, nazývají ho i tam takto mnozí, ale Ježíš sám se tomu vyhýbá, dokonce to i odmítá, Janovo evangelium je opravdu naprostou výjimkou. I tímto malým detailem ale tehdejší křesťanská obec vyjadřovala vědomí, že Ježíš je tím, který naplňuje Boží plán. Je Mistr a Pán.

A dostáváme se k tomu, co je v tomto příběhu tím hlavním.

Souvisí to samozřejmě především se zmíněnou službou, ale smysl je ještě hlubší, a to právě v souvislosti s Večeří Páně.

Ve 14. a 15. verši totiž Ježíš říká: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“

„...abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ – vždyť to je vlastně svým významem podobné jiným Ježíšovým slovům, právě těm, která známe v souvislosti s Večeří Páně: „To čiňte na mou památku.“ (takto to je v podání apoštola Pavla v 1K 11, 23 – 25).

Ježíš se sklání, pokleká k nohám svých učedníků, aby jim vykonal službu, která příslušela opravdu pouze otrokům. A klade jim na srdce ta už zmíněná slova: „Jestliže tedy já, Mistr a Pán, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“  - dělejte to jako já, čiňte to na mou památku.

A právě tohle je ten největší přínos, ten důležitý krok, který učinilo evangelium Janovo (resp. první křesťané, kteří do něj toto své poznání včlenili) – křesťanská církev je zde proto, aby sloužila. Přesně tak, jak jí to odkázal její Mistr a Pán. „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. (moje poznámka: já vám nevím, co mi to zrovna v tomto čase asi tak připomíná...) Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží.“ (L 22, 25 – 26)

Církev by měla být úplně jiná, než jsou ty instituce, které stojí v čele států. Tam se prahne po moci, po výhodách, které funkce přinášejí, tam se vesele podléhá všem třem pokušením, která Ježíš prodělal na poušti, najednou, ale už se zapomíná, že i politik by měl být především služebníkem.

To, co Ježíš říká, především ale sám dělá, není tedy ničím jiným, než příkladem a odkazem pro církev: takto to dělejte i vy. Příklad pokorné služby.

Je to příklad, ne doslovný návod. Nemusíme se hned hrnout jeden druhému umývat nohy, už vůbec ne se domnívat, že tím by mohla veškerá povinnost končit. Každý máme jiné obdarování a schopnosti. Vlastně v tomto smyslu podobně píše i apoštol Pavel: „Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.“ (Ř 12, 6 – 8)

A tak nám zbývá to hlavní: prosit o to, abychom odkaz Poslední večeře Páně, konkrétně slova „to čiňte na mou památku“ nepromarnili, abychom se mu nezpronevěřili, ale vždycky věrně naplňovali. K tomu nám dopomáhej Bůh.

A  M  E  N