Zamyšlení a texty

Úvodní slovo z občasníku Vinný kmen | Miroslav Kubíček

Milí přátelé,

dostáváte do rukou nové, v pořadí již dvacáté deváté číslo našeho diecézního „občasníku“ Vinný kmen.

Celý tento ročník, to znamená příslušná tři čísla, jsme se rozhodli dát pod společného jmenovatele a tímto jmenovatelem je Svoboda. Nejde samozřejmě o nic náhodného, výročí, která právě s tímto pojmem souvisí, bylo víc než dost (a to ještě není konec!). Nový a nečekaný rozměr to všechno ve společnosti dostalo také v průběhu jara a začátku léta (a také, věřme, ještě není konec!), tématu svoboda byla rovněž věnována synoda duchovních naší diecéze na začátku června, takže jsme se opravdu snažili věnovat tomuto zásadnímu problému velikou pozornost.

Věnovali jsme se tomu tedy dost, sledovali jsme dění v našem národě, mnozí jsme se událostí i sami zúčastňovali, ale nevím, zda jsme dostatečně přemýšleli nad tím, co v této věci může udělat církev (a protože církev není nikdo jiný než my, tak konkrétněji: co v této věci můžeme udělat my jako církev).

A já si myslím, že odpověď na tuto otázku zase není tak složitá. Církev by totiž měla vždycky stát na straně pravdy. Ovšem právě tohle se může jevit jako problém. Současná doba totiž odsunula otázku pravdy do oblasti velmi relativních a tvárných pojmů. „Co je pravda?“ Tato Pilátova otázka ožila nebývale. Pravda přestala existovat a v potaz je brán toliko „názor“. A každý má přece právo na svůj názor, že?

Jenomže to neznamená, že by pravda byla zrušena, že by existovat přestala. To jenom pár chytráků začalo tuto hloupost účelově rozhlašovat, no a řady tupců ji bezmyšlenkovitě papouškují.

Ne, my křesťané samozřejmě nejsme „majiteli“ pravdy, tento přešlap se v dějinách církve projevil vícekrát a vždycky s tragickými důsledky. Ale naším posláním je k pravdě ukazovat, protože opravdu nikdy být přítomna nepřestala. Když zalistujeme v evangeliích, tak najdeme několik příkladů, které se tohoto tématu týkají. Hlavně je to u Jana (ale to snad ani netřeba připomínat). Za všechny chci teď připomenout známý Ježíšův výrok: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Zde je bezprostředně propojena svoboda s pravdou, a právě to je nesmírně důležité. „Nikdy jsme nikomu neotročili,“ oponují posluchači. „Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu,“ odpovídá Ježíš. Jakákoli špatnost, lež, podvádění, nenávist spoutává a zotročuje především toho, který se jí dopouští. Jen pravda osvobozuje.

Když ztotožníme pravdu s Kristem, znamená to především uvědomit si, jak on sám za všech okolností jednal. Nenalezneme ani stopu po lži, podvádění, nečestného jednání, prospěchářství, jen lásku. „Láska nejedná nečestně, ... nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy,“ píše apoštol Pavel. A taková by měla být církev.

My dnes jen těžko můžeme vytáhnout na něco jako „křížovou výpravu ve jménu Pravdy“, ale můžeme, anebo spíš musíme, adresně ukazovat na podvodníky a lháře, kterým nejde o nic než o moc (ostatně jako téměř kdykoli v dějinách, stačí si jen přečíst evangelium...).

A to je, řekl bych, asi tak všechno, čeho je nejenom teď, ale neustále zapotřebí.